Seznamka
Ilustrační foto: Kardinál František Tomášek 34. arcibiskup pražský a primas český v letech (1977–1991)
Autor: Wikipedia.org / Martin Davídek
V první části eseje jsme se pokusili nastínit jistou strukturu církve, poněkud uměle dělenou na oficiální a podzemní, jejíž dělení vlastně tvořila aktivita církevních tajemníků udělujících a odebírajících státní souhlas. Nyní se přeneseme k problému, který je vytyčený v názvu eseje – jak k setkání po roce 1989 vlastně došlo a proč se nikdy úplně nepodařilo, respektive proč i nyní po třiceti letech toto nesetkání stále můžeme pozorovat.
Když hovoříme o vztahu těchto dvou církví, tak optikou našich předchozích závěrů musíme dodat něco sociologicky velice významného – jde o dvě početně velice nevyrovnané skupiny. Podzemní církev nikdy nepředstavovala dostatečně silnou skupinu na to, aby byla v dialogu s tou oficiální dostatečně slyšenou. Oficiální církev měla v ruce ještě jeden důležitý nástroj, dávající ji značnou výhodu, totiž onu oficialitu ve svěcení, která ale byla spojená „s držením klíčů od pravověrnosti“. Vždy byla v jednotě s Římem.
Proces integrace podzemní církve do oficiální započal hned po pádu režimu. Došlo k rychlému zapojení kněží, kteří zůstali celibátní. Měli zájem se vrátit do služby a současně měli platné kněžské svěcení od oficiálních biskupů, jen jim chyběl státní souhlas. Tento krok samozřejmě nebyl úplně jednoduchý, protože bylo nutné vyřešit na úrovni diecézí „kam s nimi“. Zde sehrál důležitou roli Vatikán, když část těchto kněží rychle instaloval na biskupské stolce – vzpomeňme Miloslava Vlka (1990) nebo především Karla Otčenáška, který byl biskupem vysvěcen v roce 1950, ale úřadu se mohl ujmout až v prosinci 1989. K nim pak v rychlém sledu přibyli biskupové, kteří nebyli silně kompromitovaní spoluprací s režimem, byť měli kněžskou zkušenost, často na prestižních místech, jako například Vojtěch Cikrle (1990).
Vlastně jediný, kdo před sebou měl nabídku z Koinótés pokračovat jako biskup, byl Jan Blaha. Biskup, o jehož svěcení nebylo pochyb, dostal nabídku na pozici pomocného biskupa litoměřického, kterou za zvláštních událostí nepřijal. Jak tuto skutečnost číst? Blaha byl v důchodovém věku, pracoval jako chemik a v Koinótés měl za úkol být pouze „nosičem svěcení“ pro Davídka. Na roli biskupa se nikdy nepřipravoval, nikdy o ní nestál, což je zásadní rozdíl mezi ním a téměř všemi ostatními biskupy tohoto společenství.
Druhou rovinou je, že dodnes není vyjasněné, jak tato nabídka vlastně vypadala – mělo jít jistě o krok formální integrace, která by ale pravděpodobně předpokládala, že Blaha podpoří zpochybnění platnosti svěcení všech ostatních členů Koinótés, což pro něj pochopitelně nemohlo být morálně přijatelné (jakkoli k tomuto aktu stejně došlo, Blaha by mu dodal podstatně větší společenskou relevanci). Současně bylo jasné, že pozice pomocného biskupa v nejmenší diecési mu vlastně znemožní jakýkoli zásah do dalšího směřování církve.
Třetí a psychologicky asi podstatnou rovinou byla stránka osobní – nabídka byla učiněna po dlouhém čekání za zavřenými dveřmi, v létě, kdy Blaha evidentně neměl již dost sil na nějakou větší diskusi. Současně sám do konce života věřil v určité velké spiknutí Státní bezpečnosti, které prorůstalo do církevní struktury. Je otázka, jakou legitimitu biskupské konferenci vlastně vůbec přikládal.
Tímto krokem se biskupové vlastně „(ne)vypořádali“ nejen s Koinótés jako s církevní strukturou, která byla společensky problematická, a navíc spojená s ještě ne zcela zanedbatelnou skupinou kněží dvojího ritu, tedy reálně římskokatolických ženatých kněží. Konference vsadila na kombinaci společného postupu (více formálního), kterým vlastně strukturu podzemní církve zneuznala a vyzvala ji k integraci s diecésemi. Na biskupech pak bylo vlastní integrační konání.
Začleňování „podzemních“ kněží se tedy přesunulo pod pravomoc jednotlivých biskupů, jejichž postup byl v tomto ohledu značně rozdílný. Vidíme zde koncept Františka Vaňáka, který zahájil rychlý proces obnovy diecése, v němž právě kněží z podzemí hráli zásadní roli. Nebylo zde v počátku žádné velké ověřování, ale spíše snaha o rychlou instalaci konkrétních osobností tam, kde bylo potřeba. V Praze je situace specifická tím, že kardinál Tomášek je podzemní církví již v 80. letech obklopen, takže dokáže mnohem pečlivěji pracovat s konkrétní znalostí a charismaty daných osobností. Navíc jsou zde přítomné kruhy (nezpochybnitelně pravověrných) lidí okolo Oty Mádra či Josefa Zvěřiny, o které se lze opřít. A v této linii nejen rychlé integrace, ale i „kariérních vzestupů“ pokračuje Miloslav Vlk. To, co je podstatné, totiž že jednou věcí je vlastní „legalizace“ těchto kněží a druhou (značně odlišnou) participace na řízení diecése. Právě to druhé se v případě Prahy podařilo do určité míry naplnit.
Josef Zvěřina
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Jiná situace je ale v Brněnské diecési, kde je Koinótés nejsilnější a nejpočetnější. Vojtěch Cikrle zvolí nesmírně opatrnou, ale pro podzemní církev bolestivou strategii, kdy po měsících nekomunikace a vyčkávání rozhoduje o svěcení pod podmínkou (sub conditione), jáhenském a druhý den či týden kněžském. K tomuto kroku je možné přistoupit tehdy, když se kněz podrobí přezkoušení z teologie na Pražské teologické fakultě. Ohledně birituálních je pak rozhodnuto o přezkoušení a udělení jáhenského svěcení sub conditione. Ve všech případech pak dochází k zapojení do pastorace, byť vzhledem k věku takto svěcených osob často spíše na pozice výpomocných duchovních.
Jistou tečkou za integrací byl rok 2000, kdy Kongregace pro nauku víry publikovala prohlášení č. 18/90. V něm konstatuje, že v současné době není možné hovořit o žádné tajné nebo podzemní církvi, že zde existuje eklesiální jednota. Celkem svěcení sub conditione přijalo asi padesát kněží a došlo k „urovnání“ právního postavení více než dvou desítek ženatých kněží, kteří byli inkarnováni do Exarchátu řeckokatolické církve. Dokument ale současně připouští, že část kněží a biskupů svěcení sub conditione nepřijala, protože ho považují za výraz nedůvěry (a zde již neuvádí počty). Explicitně jsou zde zpochybněna svěcení pocházející od F. M. Davídka, zřejmě jsou však myšlena především ta provedená po roce 1970.
Došlo k setkání?
Z výše uvedeného dokumentu Kongregace plyne, že v situaci je třeba postupovat velice delikátně, protože se dotýká svědomí, a to svědomí osob, které byly během komunistického režimu často tvrdě pronásledované a perzekuované. Je však zřejmé, že vlastně k žádnému setkání nedošlo.
Situace, do niž se dostala po roce 1991 podzemní církev, byla natolik mocensky nevýhodná a slabá, že mohlo dojít asi jen ke dvěma možným scénářům (a oba se naplnily) – část podzemní církve byla formální strukturou pohlcena a vlastně upozaděna. Ze současných představitelů je viditelný snad jen Tomáš Halík, což je případ specificky pražský, a pak řada příkladů řeholních, jako je Dominik Duka. Druhá (podstatně menší) skupina se asimilovat odmítla, a buď zcela odešla od katolicismu, anebo pokračovala v církvi právně v roli laiků (což je doposud historiograficky jen málo zachycené téma). Tento proces postupné asimilace se ukázal být jako silný a rychlý, takže už v polovině 90. let nemůžeme hovořit o nějaké specifické silné skupině uvnitř církve, která by s tou podzemní byla nějak silně spojená.
Je zde ještě jeden důležitý moment – zřejmě jedním z podstatných bodů faktického neselhání opravdového dialogu a setkání byl pocit jisté moci a uspokojení. Církev počátkem 90. let získala vše, co si mohla přát – svobodu, biskupy a s nimi spojenou organizační strukturu, obnovení řádového života, základní ekonomické podmínky, platy duchovních, a především vysokou společenskou prestiž. Biskupové jsou ostatně dodnes zváni na předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu.
Jestli existuje pro církev živou nějaké nebezpečí, pak to pravděpodobně není pronásledování, ale pocit uspokojení. Jistý podvědomý pocit, že vše je v pořádku, vše se daří a není zde žádné ohrožení. Že participuje na společenských procesech, berou ji vážně, že má moc. Korupce mocí je vůbec tou nejnebezpečnější, což je zkušenost normalizace stejně jako dneška.
Proč se k tématu vůbec vracet?
Mohlo by se zdát, že s odstupem tří desetiletí je téma již čistě historiografické či církevně-historické. Že jde o něco vyhaslého, nedůležitého. Ale přesto se domnívám, že jde o téma, které má k současné církvi mnohé co říci. Předně ono nepotkání se je projevem normalizačního způsobu myšlení a jednání, o kterém velice pronikavě píše Petr Pithart v Deníku N.
Chápat církev jako místo výhod, jistot a zdroj úcty pro sebe samého je v takto ostré vypjatosti jistě nepříliš častým jevem. Ale pokud se podíváme, jakým způsobem dokázala značná část církevních představitelů (ne)reagovat na pandemii COVID-19, vidíme, že chybějící zkušenost se světem nejistoty je zásadní. Zdá se, že jedna z věcí, které církev postrádá, je ono zakoušení nejistoty – ztráty práce, peněz pro rodinu, sociálního kapitálu, který plyne nikoli pro mě samotného, ale pro mé děti. Být knězem není snadné, ale je (zatím) jisté. A to vede k problematické možnosti porozumění dnešnímu světu.
Biskup Fridolín Zahradník
Autor: archiv Petra Živného
Toto normalizační myšlení není jen přítěží společnosti mimo církev, ale i v církvi samotné. Zvykli jsme si na „dobrá místa“ volit příliš komfortně, takové osoby, které nikoho příliš nepopudí, nezpůsobí rozruch, kritiku. Takové osobnosti zde jistě jsou, ale dovedeme si skutečně představit, že by se generálním vikářem stal třeba František Lízna? Nebo někdo jeho střihu, ale o generaci mladší? Máme potřebu své věci si vyšetřovat sami. Dům ze skla se zdá být v nedohlednu, transparentnost je nahrazena diskrétností tam, kde rozhodně nepatří.
Autor biblické knihy Zjevení píše, „Kéž bys byl studený nebo horký!“. Jestli Ježíš něco nebyl, tak konformní kádr vyjednávající s mocí dobré místo ve společnosti. Scéna s vyhnáním směnárníků z chrámu je ukázkou jeho kontroverze. Nebyl to hodný chlapec, ale nesporně silná a vznětlivá osobnost, jasně vyhraněná, silná, polarizující. Vždyť od něj odcházejí učedníci, kteří nemohou snést tvrdou řeč.
Musíme se naučit v církvi odložit potřebu být průměrným, nevybočovat, nedělat problémy. Církev musí být místem, kde tato normalizací zbytnělá představa bude upozaďována, kde se nebojíme toho, že nás někdo přeroste, zastíní, překoná. Možná pak se dočkáme jasného a rozhodného slova této době, schopnosti číst znamení doby a ochotě být skutečně důvěrným partnerem člověka v tekutém, nejistém, rychlém, měnícím se světě.
Jde přitom o přímý kontrast s tím, jakou církev nyní žijeme. Tato normalizační konformní mentalita naráží na své limity v kontextu Baumanovy tekuté modernity, společnosti, která stále méně může počítat s pevnými strukturami, sdílenými hodnotami, jistotami. To, co zbývá v takové situaci, je často jednoduché hledání nepřítele – genderové teorie (Uvědomil si některý z jejich kritiků, že jde o vědní obor s časopisy, které jsou recenzované a se kterými je možné polemizovat vědecky, nikoliv na úrovni mentálních modelů z billboardů?), Istanbulskou úmluvu (Bez její četby a seriózní právní analýzy.) nebo konzumní způsob života (Opět aniž bychom přesně věděli, co to je, nebo s čím ho vlastně srovnáváme.).
Toto hledání nepřítele je pro sociologii dobře známé dělení na my a oni, nepřítel je vždy ten v druhém táboře, někdo, kdo nás, kteří dobře víme, o co jde, ohrožuje jaksi zvenčí. To, co ale představuje skutečné nebezpečí, je právě onen mix normalizace a tekuté modernity, která ústí do identitaristického pojetí vlastního bytí i křesťanství jako takového.
Tím nechci říct, že by podzemní církev byla v tomto ohledu odolnější, liberálnější, lepší. To, co by ale přinesla nesporně, by byla větší různorodost. Právě heterogenita, opuštění kulturo-centrismu, je pravděpodobně nejlepší ochranou vůči tomu, co nyní ve společnosti zažíváme jako extrémismus nebo izolativistický identitarismus. Stále ale žijeme zkušeností, že normalizační model přístupu k životu a církvi se vlastně osvědčil, že na něm není třeba nic měnit.
Když Mádr píše o neumírající církvi, zdůrazňuje roli církve jako struktury a církve jako společenství. Struktura je sice důležitá, ale dá se žít i bez ní. Živá církev s ní nestojí a napadá. Stojí na malých společenstvích, na autentickém přístupu věřících, kteří touží hledat a promýšlet pravdu. Nikoli, kterým je pravda předkládána jako hotová věc, jako totalita, ale jako proces, jako jistá neskrytost, kterou má smysl hledat.
Současná doba znovu znemožněných veřejně sloužených mší je výzvou k novému promýšlení toho, jak církev neumírá. Promýšlení, které bude již jiné než to Mádrovo. Uzavření kostelů není volnem nebo prázdninami, ale aktivním bodem nového promýšlení, je zakoušením oné tekuté modernity, která nás nutí nově uchopit skutečnost vlastního bytí. To, co s jistotou nefunguje, je opakování normalizačního bezčasí. Stojíme v době nutnosti radikálně promyslet své křesťanství. Nikoliv sledováním obětníka v on-line přenosu bohoslužeb, ale vlastním autentickým hledáním, hloubkou, touhou po pravdě a toleranci. Takovou, která bude ochotna vedle sebe nikoli snést jinakost, ale chápat ji jako výzvu k životu. Jinakost a život se vzájemně dynamicky potřebují. Jinakost je předpokladem existence svobody, ale i zodpovědnosti, kterou musíme umět přijmout.
