Seznamka
Socha sv. Kateřiny ve Velvarech
Autor: Facebook autorky
Už víme, že letošní adventní období bude docela jiné. Ochuzené o tradiční atmosféru vánočních trhů, bohoslužeb v podobě, jakou známe, milých setkávání u svařáčku v útulné hospůdce. Nicméně Advent bude. Jeho bránu otevře spolu s apoštolem Ondřejem svatá Kateřina. Spolu s dalšími světci, jejichž existence není historicky doložena, sice byla v roce 1969 vyškrtnuta ze Všeobecného římského kalendáře (Calendarium Romanum generale), ale její památka v Římském martyrologiu 25. listopadu zůstává. Kateřina se totiž stala symbolem, který už dávno žije svým vlastním životem.
Kateřina z Alexandrie je tedy nehistorická, smyšlená postava. Ovšem žádná pověst nevznikla jen tak, samoúčelně. Pověst, na rozdíl od pohádky, totiž má vždy svoje historické jádro, i když někdy spíš jen jadérko.
Město Alexandrie bylo v prvních stoletích po Kristu zmítáno náboženskými nepokoji. Napřed povstání tamější židovské komunity, potom, za císařů Decia a Valeriána pronásledování křesťanů. Po etablování křesťanství jako státního náboženství Římské říše se situace obrátila a v nebezpečí se ocitli ti, kdo křesťanství nepřijali, tak řečení pohané. Všechny tyto násilné střety měly své mučedníky. Jejich jména nejsou známa, ale jejich zástupkyní a symbolem je svatá Kateřina. I když ve skutečnosti žila a zemřela o století později a nejmenovala se Kateřina, nýbrž Hypathia, a navíc nebyla křesťanka, paradoxně šlo o pohanskou mučednici. Její mimořádně drastický lynč nedělal Kristovu učení zrovna reklamu, ale v paměti zůstala, jen se transformovala do obrazu světice Kateřiny.
Hypathia a Kateřina jsou dvě strany téže mince: raně křesťanské světice a pozdně antické filozofky, krásné, geniálně nadané ženy, oddané výhradně své největší lásce, kvůli které podstoupí mučednickou smrt. Není až tak podstatné, že Hypathia nebyla zasnoubena s Kristem, nýbrž s novoplatónskou filozofií. Věnovala se i matematice, astronomii, hudbě a literatuře. Byla známá a slavná daleko za hranicemi Alexandrie, její filozofická škola byla proslulá, mezi vlivnými lidmi měla mnoho přátel. Křesťany respektovala, ale nedala se přemluvit k přijetí křtu. Její konec byl neméně hororový než Kateřinino mučednictví, tak barvitě popsané v legendách (které Bůh ovšem poněkud zmírnil). Filozofka měla smůlu: ocitla se v nesprávný čas na nesprávném místě, uprostřed sporu městského prefekta Oresta a patriarchy. Fanatičtí křesťané byli přesvědčeni, že ovlivňuje vedení města proti patriarchovi, a davová psychóza odvedla své. Je celkem irelevantní, zda rozdrásání a rozkouskování bylo dosaženo ostrými střepy střešních tašek, popřípadě lastur, nebo ozubeným soukolím. Kateřinino kolo prasklo, kdežto střepy se nerozlétly a nerozpadly.
Kateřina měla být umučena kolem roku 305, tedy o století dříve než Hypathia. Podle legendy po ní zatoužil císař Maxentius a ona ho odmítla, protože za svého manžela považovala jedině Krista. Císař svolal padesát učenců, kteří ji měli přesvědčit, že je s křesťanstvím na omylu, což se jim nepovedlo. Naopak, ona přesvědčila je. Legenda časem roste jako sněhová koule, nabalují se na ni další a další podrobnosti, příběh graduje, a tak v půvabné legendě z doby Karla IV. nazlobený Maxentius nechal všech padesát učených konvertitů okamžitě zlikvidovat. A jen tak mimochodem i svou manželku, která měla námitky zásadního rázu a uvězněné dívce pomáhala. Císař zřejmě nebyl žádný troškař, a tak umučení své zhrzené lásky pojal ve velkém stylu: měla být rozdrásána ozubeným soukolím. Kolo se ale na Boží zásah zlomilo. Kateřina byla nakonec „humánně“ sťata mečem, z jejího krku místo krve teklo mléko, snad jako symbol čistoty. Její mrtvé tělo odnesli andělé na horu Sinaj – na místo, kde Mojžíš uviděl hořící keř. Kolem r. 557 císař Justinián I. na úpatí Sinaje založil klášter svaté Kateřiny. Původně se ovšem nazýval Klášter hořícího keře. V 8. století získali mniši ostatky světice a klášter dostal její jméno.
A není to jméno ledajaké: spojuje se s řeckým „hé kathará“ to znamená „ta čistá“, proto i formy Ekaterina, Jekatěrina. Ale je tady takový drobný detail: varianty Katharina/Katherina. Jméno je zřejmě velmi staré a mohlo se odvozovat od bohyně Hekaté, což byla dosti temná postava. Takže kdo ví. Je ale rozhodně příjemnější spojovat Kateřinu s čistotou a moudrostí.
Kateřina má až neuvěřitelně široký záběr – je patronkou univerzit, filozofů, učitelů, knihoven a knihovníků, knihtiskařů, knihkupců, studentů, panen, manželek, přadlen, ale i koželuhů, ševců, mlynářů, kadeřníků, lodníků, přimlouvá se při migréně a pomáhá vyhledat utopené. Snad ani není oblast, kde by se neangažovala. Proto byla zahrnuta mezi čtrnáct svatých pomocníků.
Její kult se šířil rychle a brzy byl známý i v západní církvi. U nás dosáhl největšího rozkvětu v době Karla IV., byla to jeho oblíbená světice. Je samozřejmě i patronkou Karlovy univerzity.
U nás jí bylo zasvěceno celkem 57 kostelů a kaplí a stala se křestní patronkou jiných významných Kateřin – za všechny zmiňuji Kateřinu Sienskou a Kateřinu Švédskou. A v neposlední řadě na její svátek, 25. listopadu, končila pastva, byl to den, kdy čeleď mohla měnit službu a dostávala svou odměnu. Kateřinin svátek byl den veselých oslav a posledního tance před Adventem, který se kdysi bral velmi vážně – ne sice jako půst, nicméně jako období plné tiché usebranosti v očekávání „Krista prvního příští“.
Náš nadcházející Advent se „díky“ korovnaviru bude trochu podobat těm dávným adventům našich předků. Na jeho prahu se můžeme zamyslet i nad Kateřinou nebo spíš Hypathií a zahrnout do svých modliteb prosbu, aby už žádný režim neprodukoval další mučednice a mučedníky.
Autorka je lékařka.
