Darovat jako chudá vdova

Ilustrační foto: Ochranovská hvězda jako symbol Adventu a Vánoc na Milíčově kapli Jednoty bratrské v Praze Malešicích
Autor: www.facebook.com/milicovakaple

„Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice. Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince, a řekl: „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než vy všichni ostatní. Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala všechno, z čeho měla být živa.“  (Lk 21, 1-4)

 

Rok se s rokem sešel a opět se blíží Vánoce. Již tuto neděli zapalujeme na svých adventních věncích první svíčku. Symbolicky tak začíná odpočet do narození – tedy příchodu, adventu – Ježíše Krista na tento svět. Přicházejí Vánoce, slavnost Narození Páně. My křesťané máme jádro těchto svátků právě tady, v narození našeho Spasitele a Pána, a na pohanské tradice po právu koukáme trošku přes prsty. Komerce, pozlátko, ruch a shon, otravné znělky ječící v obchodech už od října, kýčovité výzdoby a panické shánění dárků. Jak moc je tohle v kontrastu se „svátky klidu“… V nánosu komerce a bombastických reklam se ovšem ztratila vlastně milá myšlenka: někoho obdarovat. Udělat někomu radost. Projasnit den. Zvednout náladu. I proto budeme shánět vánoční dárky nejspíš taky. Nebo ne? Není to povrchní a pohanské? Není to neupřímné? Kýčovité? Mám se nechat strhnout tou nekřesťanskou vlnou? Jak vlastně křesťansky darovat?

Příběh, který jsme četli, je stručný a z narativního hlediska až banální. Ježíš je v jeruzalémském chrámu a pozoruje tamější ruch. Přicházejí různí bohatí lidé – to je znát již od pohledu – a házejí do chrámové kasičky peníze. Tu přijde nuzná vdova, vyškrábe ze své peněženky několik drobných a vhodí je do pokladničky. Vcelku nezajímavé dění. Vždyť při odchodu z kostela po nedělních bohoslužbách můžeme pozorovat něco podobného: každý přispívá jinou částkou, kolik chce či kolik může. Na tom není přeci nic podivného. A přece – Ježíš neponechává jednání vdovy bez povšimnutí a osloví přítomné: „Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.“ Jistě, leckterý z přítomných boháčů by jistě nad pravdivostí tohoto výroku mírně znejistěl – a troufám si tvrdit, že v přepočtu na tvrdou měnu by nebylo lze než souhlasit, že vdova nepřispěla nejvyšší peněžitou částkou.

Ovšem její příspěvek má ještě jinou hodnotu. Na rozdíl od ostatních zámožných mužů dala možná to poslední, co vůbec měla. Své poslední peníze, své celé jmění věnovala do chrámové sbírky. Bláhové? Možná. Velkorysé a laskavé? Zcela jistě. Vdova dobře věděla, že peníze ji nespasí. Peníze jí nekoupí to, co by si v životě přála. Peníze nejsou štěstí ani je nepřinášejí. Chudá vdova. To není zrovna americký sen. Nemajetná, osamělá, přišla o manžela, možná i o ten majetek. Dětí? Kdo ví, kde – a jestli vůbec. Zbylo jí jen těch pár šupů, a přesto si něčeho cení víc než peněz. Věnuje je na provoz chrámu. Takový dar pro ni znamená nejspíš odepřít si nějaké jídlo, možná přijde i o střechu nad hlavou. Přesto ale jde a poslední mince do chrámové pokladny hodí. Je to akt štědrosti, akt sebezapření, akt oběti, akt laskavosti, akt zbožnosti. A takový příspěvek má mnohem větší cenu, než je nominální hodnota vhozených mincí.

Vdova má málo, ale přesto vše věnuje: všechno vsadí na jedinou kartu, totiž na Pána Boha. Dnes se samozřejmě na náboženský život díváme trochu jinak, a tak by nám přispění do sbírky jako projev zbožnosti mohlo připadat trochu úsměvné, ovšem v biblickém kontextu znamená oběť – dříve zápalná, potom peněžitá – odevzdanost Bohu, tedy projev víry. Vdova dala, jak podotýká Ježíš, „všechno, z čeho měla být živa“ – to proto, že věřila, že Bůh na ni ve svém milosrdenství pamatuje i v této absolutní nouzi.

Z konání vdovy jako by pálivě zářily ty známé biblické verše: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc, než pokrm a tělo víc než oděv? Hledejte především jeho království a všechno ostatní vám bude přidáno. Proto zřejmě vdova udělá ten zdánlivě podivný krok a nechá své poslední peníze v chrámové sbírce. Ví, že to všechno jsou pomíjivé statky. Soustředí se na to nejdůležitější, na to věčné, na dárce života – na Hospodina.

Vraťme se nyní k nám v předvánočním času. K Vánocům – trochu pohansky, zdá se – patří dárky. Možná nejednoho z nás vánoční čas taky motivuje k tomu, aby udělal nějaký dobrý skutek, aby tamhle dětem v Africe koupil kozu, na Staromáku bezdomovci punč anebo poslal nějaké peníze Charitě. Možná tyhle věci děláváme běžně, nejen o Vánocích.

Znamená tedy příběh o vdově, že všechny naše dary – pokud dáváme z nadbytku – nemají smysl, nebo jsou dokonce pokrytectvím? Ježíš ani evangelista v tomto místě jasnou odpověď nedávají, ovšem domnívám se, že nikoliv. Jakýkoliv dar chápu jako projev milosrdenství, lásky, péče. Kdykoliv cokoliv daruji, znamená to automaticky, že si to sama musím odepřít. A hodnota tohoto činu je vždy stejně vysoká: ať vhodím žebrákovi do klobouku pětikorunu, ať pošlu Diakonii stovku nebo daruju krev. Vždy dávám ze svého, vždy se vzdávám svého ve prospěch někoho jiného.

Tento příběh ovšem míří ještě trochu jinam. Ježíš na konání vdovy oceňuje dvě věci, které spolu bezprostředně souvisejí. Na rovině materialistické, pozemské, je to její oběť: dala své poslední peníze na dobrou věc, a to i přesto, že sama bude strádat. Mnohem důležitější rovina je v tomto příběhu skrytá. Je to rovina spirituální, a vlastně i teologická. Vdova v praxi, vlastně hmatatelně, prokázala svoji víru v Boha a v naději, kterou s sebou Boží zvěst přináší. Proto se nebála vydat z posledního, protože věděla, že ani bez manžela, ani bez peněz nezůstane sama. Odevzdání peněz je vlastně alegorií odevzdání, nebo lépe odevzdanosti, sebe sama. Její víra je tak hluboká, že se nebojí sama sebe vystavit existenční krizi.

A co z toho vyplývá pro nás? Obdarovávejme. Obdarovávejme se navzájem. Ať dáváme květináč nebo lízátko, vždycky dáváme hlavně lásku a milosrdenství. A to jsou velké dary. Naučme se dary také přijímat, právě s touto vděčností, a vidět za květináčem i lízátkem projev lásky a milosrdenství.

A nakonec – darujme velkoryse. Vždyť ty největší dary jsme sami dostali: život a lásku našeho Pána. Tyto dary nic na světě nepřevýší a z této Boží milosti žijeme a prožíváme každý den. Spolehněme se na něj, na Jeho lásku, na Jeho péči, Jeho milost. Nebojme se proto sáhnout hlouběji do kapsy. Zkusme si něco odepřít pro druhé. Nenuťme se ale do velikášských darů ani do investic nad naše možnosti. Nedávejme, protože „musíme“ nebo protože se to od nás „očekává“. Darujme, protože cítíme potřebu a chceme. Darujme tolik, kolik sami uznáme za vhodné, vždy ale s upřímným srdcem a s pokorou. Darujme vždy především lásku, jako to udělal Pán Ježíš Kristus, který za nás dal vlastní život, abychom my žili.

Autorka je bohemistka a studentka teologie.