Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Barvy vznikly na počátku světa Božím stvořením světla a jeho oddělením od tmy. Pestrost Božího díla není na ničem viditelnější než právě na barvách. Bohu nepřišlo ani na mysl stvořit všechno stejné, anebo dokonce černobílé. Unifikace, a to ta vnější a bohužel i vnitřní, je doménou lidského ducha. V globálním světě touží být řada lidí stejná – nosit stejné barvy, stejné oblečení, stejné účesy, mít stejné myšlení, stejné názory, říkat stejná slova, jaká říkají vítězové.
Barvy hrály v kultovním životě vždycky důležitou roli. Podobně tomu je i v tisíci podobách adjustace (úprav) lidského těla, které jsou podstatnou částí každé kultury bez výjimky. Nenašli bychom asi člověka, který by se vnějškově neupravoval a nehledal svůj vlastní styl. Barvy ještě donedávna poskytoval výhradně přírodní svět. A že bylo z čeho vybírat. Když se lidé v orientální kultuře rozhodovali, jakou barvu spojí s tím či oním kultickým úkonem nebo rituálem, museli najít způsoby, jak si takovou barvu opatřit. Jak k tomu přišly všechny ty rostliny, horniny, krev, měkkýši a brouci rozemílaní na prach, aby ze svých útrob a těl vydali základní paletu barviva připraveného pro míchání, už asi nezjistíme. Pravdou je, že nebýt jich, nemohli bychom už v knihách Starého zákona a v písmech východních náboženství číst o purpurových, modrých a šarlatových barvách králů, knížat a lidí z vyšších kruhů. Dovedete si představit bez barev antiku nebo náboženství před-kolumbovské Ameriky? Je příznačné, jak širokou škálu barev rozeznávají ženy. Deset nebo dvacet odstínů červené je jakési minimum, zatímco pro muže je červená jen jedna, barva legendárního Ferrari F40. Základy světa netkví ve filozofických a teologických úvahách, nýbrž v tom, jestli tohle je ještě fialová nebo spíš už bordeaux, šeříková, levandulová, švestková, ametystová nebo ostružinová. Není snadné být pozemšťanem.
Barvy byly mimo jiné spojovány s nadpřirozenou mocí a své barevné matrice neměly nikde jinde než v planetách tak, jak se jevily pozemskému pozorovateli: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Izraelci, a nejen oni, používali v kultovních obřadech zvláště modrou (symbol vody), šarlatovou (symbol země), červenou (symbol ohně a krve), bílou (symbol vzduchu, radosti a vítězství) a černou (symbol hladu, bídy a smrti). Tohoto základního symbolického schématu se přidržely i velké křesťanské církve, které v různých fázích liturgického roku používají – bílou (stříbrnou), černou, červenou, fialovou, růžovou a zelenou. Barvy hrají svou roli i v řeholním životě, a tedy v barvách řeholního roucha, a úplně stejnou, možná ještě větší (třebaže již ne uvědomovanou) v běžném civilním životě nás všech. Barvy nevyjadřují osobnostní typologii. Není fér skrze ně „diagnostikovat“ lidskou povahu v primitivních schématech – když se ti líbí růžová, tak budeš asi na kluky, když modrá, nebudeš asi holka, ale kluk. Některé barvy, například bílá a černá, jsou v určitých kulturách chápány přesně opačně a i v evropském prostoru doznala bílá s černou jistého, někdy dokonce značného významového posunu. Barvy spíš ukazují naše estetické preference, náladu a v náboženském ohledu vnitřní sounáležitost s pravdivostí, důstojností a smysluplností rituálního jednání, jímž se, sami nebo skrze prostředníky, vztahujeme k Bohu.
Advent, to je fialová barva v odstínech tmavého královského purpuru a salisburské modři, v reálu pak zkrátka toho, do jakého odstínu fialové obarví látku stroj, potažmo ten, kdo ho obsluhuje. Fialová barva je barvou přípravy (a tedy i doby postní), pokání a loajality ke Králi nebeského Jeruzaléma. Že se některé církve vrátily v Adventu k modré, aby jej odlišily od postní doby, je nabíledni. Růžová, používaná o 3. neděli adventní Gaudete a 4. neděli postní Laetare, odmocňuje vážnost a tíhu fialové, symbolizující vznešenost, hrdost, náročnost, střízlivost, skromnost a pokoru. Růžová je i v duchovním ohledu barvou určité volnosti a energie, lásky, oddanosti a jemnosti. Královská modř působí v adventním čase utišujícím dojmem. Je krásná na pomezí tmy, osvětlované měkkým světlem, a tak jako u opravdových králů jí sluší pohyb. Gesta předsedajícího, oblečeného do fialového ornátu, skutečně připomínají postoj či čin panovníka nebo šlechtice. Všimněme si, jak složité je nosit fialovou barvu na běžném civilním i svátečním oblečení a jak příjemné je vidět v přírodě fialové barvy květů a listů. Jak často vídáte na ulici fialová auta, kola, omítky domů? A naopak, jak často tvoří zášlehy fialové chaos reklamního balastu, který se nás snaží přesvědčit o nejlepších vlastnostech toho či onoho nesmyslu, nebo se vkrádají tam, kde se věci nebo lidé chtějí jevit o něco významnější, než jsou? A ještě někde se objevuje barva purpuru a šarlatu, v Písni písní (7:6), v čistotě a kráse ženy a nevěsty: „Tvá hlava se tyčí jako Karmel, vrkoče tvé hlavy jsou jak purpur. Král je těmi kadeřemi spoután.“ A na Ježíšovi (Jan 19:5), když ho Pilát představuje celému světu jako – člověka: „Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ “
Nese-li někde tradice moudrost minulosti a spojuje-li nás s osudy, myšlením a cítěním našich předků, pak u barev to v církvích platí dokonale. Módní vlivy se tu uplatňují jen okrajově a o celkovém přeznačení barevného schématu liturgické doby nemůže být ani řeči. Zjednodušení a zcivilnění liturgického slavení, které pro katolickou církev otevřel Druhý vatikánský koncil, bude samozřejmě pokračovat, ale nemyslím si, že by se dotklo barev, tak podstatných pro naši neverbální komunikaci a zvláště pak sdílení emocí a pocitů. Má naděje barvu purpuru? Zdá se, jako by ve verších Otokara Březiny měla. „Nepůjdeme mlhami slzí z krajiny snů do země žití, neb obé splyne, a slzy, jak rosa na osení věků, vypitá sluncem, zdvihnou se nad námi v purpurech ranních.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
