Seznamka
Detaily obálky knihy Sport jako teologická výzva
Autor: www.cdk.cz
O pozitivním vlivu pohybových aktivit na psychiku a zdraví, zvláště v době koronavirové epidemie, jistě nikdo nepochybuje. Existuje nějaká souvislost mezi sportem a spiritualitou? Může sport zprostředkovat duchovní zkušenost? Odpověď na tyto otázky hledá kniha Vojtěcha Svobody Sport jako teologická výzva, kterou lze považovat za uvedení teologie sportu do českého prostředí. Jedná se o přepracovanou a doplněnou verzi disertační práce Teologie a filozofie sportu se zřetelem k americkému fotbalu.
Autor knihy absolvoval obory humanistika, teologie služby, teologie a fyzioterapie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, během studia se věnoval americkému fotbalu. V současnosti provozuje vlastní fyzioterapeutickou praxi a vyučuje tělesnou výchovu na Waldorfském lyceu v Českých Budějovicích.
Sport lze vnímat a vykládat v rámci mnoha kontextů, sociologickém, filozofickém, estetickém. Autor knihy doplňuje další významný kontext. Řeší, jakými způsoby se mohou tyto dvě zdánlivě odlišné oblasti – sport a spiritualita – prolínat. Úvodem odkazuje na protestantského teologa J. M. Lochmana a jeho návrh teologického zkoumání sportu z roku 1977. Negativní postoj teologie k tomuto tématu vidí Lochman v dědictví klasicko-idealistické filozofie, která vnímala tělo oproti duchovní a duševní dimenzi jako pomíjivý a méně hodnotný materiální rozměr lidské existence. Upozorňuje, že Bible hodnotí pozitivně duchovno i hmotu, duši i tělo, náchylnost ke hříchu připisuje obojímu stejně. Nový Zákon nehlásá únik z tělesnosti, ale Vtělení Slova.
Náboženská a rituální funkce her a pohled na sport v dějinách křesťanství
1. část knihy vysvětluje náboženskou a rituální funkci her a sportovních disciplín v předkřesťanské době. Tyto aktivity měly zprostředkovat komunikaci skupiny s nadpřirozenými silami či božstvy. Hlavní pozornost věnuje hrám antického Řecka a Říma, upozorňuje na jejich specifika a rozdíly mezi nimi. Tato specifika a odlišnosti se odrazily v křesťanské kritice, její míře, způsobu a jejím zdůvodnění. Autor knihy podává vysvětlení, proč křesťanští kritici považovali řecké hry za zbytečnou aktivitu, ale jinak je příliš nenapadali, zatímco římské hry kritizovali ostře jako zavrženíhodné.
Názory starocírkevních autorit na pohybové aktivity se zabývá 2. část. Svoboda zdůrazňuje, že křesťanství nezaujalo vysloveně negativní postoj, ale spíše nejednoznačný a ambivalentní. Vadil mu jejich idolatrický charakter, ale vnímalo i určité pozitivní hodnoty. Dokonce přejalo mnoho atletických pojmů a vdechlo jim křesťanský význam. Apoštol Pavel používá tyto pojmy k ilustraci obtíží duchovního života, jejich prostřednictvím zdůrazňuje nezbytnost kázně, píle, odříkání a disciplíny. V Pavlových textech nacházíme metaforu se vztahem k tělesnému výkonu (Fp 3,14) nebo tzv. "Sportovní epištolu“ (1 Kor 9, 24-27). Někteří teologové mají snahu vyvodit z těchto textů apoštolův kladný vztah ke sportu, v Pavlovi vidí reprezentanta novozákonního pohledu na sport. Proti tomu stojí námitka, že z apoštolových atletických metafor nelze jeho osobní vztah k tělesnému cvičení vyvozovat, spíše se jedná o obecný obraz života dle evangelia. Jiné Pavlovy metafory, zejména 1 Kor 9, 27, mohou vzbudit domněnku apoštolova negativního vztahu k tělesnosti. Podle jiného názoru termín sóma zde neznamená tělo jako fyzický rozměr – může být totožný s termínem sarx, který vyjadřuje odklon člověka od Boha. V 1 Kor 6,19-20 Pavel apeluje: „Nevíte, že vaše těla jsou chrámem Ducha svatého? “ Vzhledem k tomu, že Boží Syn přijal lidské tělo, křesťané nemohou být vůči tělesnosti v opozici.
Přesto se mezi církevními Otci vyskytla řada kritiků her a sportu. Tertullianus ve spise De spectaculis, který zároveň poskytuje mnoho významných informací o hrách jako takových, uvádí hlavní argument – podstatou her je modloslužba. Navíc je doprovází nežádoucí rozrušení ducha a vášně v rozporu s Duchem svatým. Na druhé straně se zachoval jeho dopis, v němž přirovnává situaci vězněných křesťanů odsouzených na smrt k tréninku atletů před rozhodujícím zápasem. Zároveň explicitně užívá „sportovní terminologii“. Jan Zlatoústý hovoří o hrách jako o „místech zasvěcených ďáblu, satanských představeních a satanských procesích", ale i v jeho díle najdeme pasáže, které poukazují na jisté hodnoty sportovního světa. Na synodech v Elviře (306) a v Arles (314) však bylo schváleno rozhodnutí exkomunikovat všechny aktivní účastníky her, dokud se těchto aktivit nezřeknou. Někteří křesťané však navštěvovali hry navzdory těmto zákazům. Viděli v nich jako většina společnosti neškodnou fascinující zábavu, která nebyla v rozporu s křesťanským přesvědčením. Situace se začala měnit v souvislosti s procesy s křesťany, kteří se stávali nedobrovolnými účastníky gladiátorských zápasů. Na druhé straně křesťané museli koexistovat s pohany v majoritní polyteistické společnosti. Jako římští občané měli vůči římské říši určité povinnosti a zároveň jim náležela jistá privilegia. Tato skutečnost je dostávala do povážlivého rozporu s křesťanskými cíli a povinnostmi. Další vývoj vedl ke ztrátě zájmu církve o svět sportu. Pozornost se zaměřila na péči o duši než o tělo.
V dějinách křesťanství se nicméně vyskytla i pozitivní hodnocení sportu. Jan Kassián, jeden ze zakladatelů západního mnišství, používal atletické metafory, zřejmě díky inspiraci texty apoštola Pavla. Mnichové byli pod jeho vedením vzděláváni v detailním výkladu olympijských her se zaměřením na trénink atletů. Kassián na mnoha místech označuje křesťana pokročilého v askezi jako Kristova atleta. Kromě toho zdůrazňoval nutnost péče o tělo, kterou nelze zanedbávat ani při asketické praxi. Nejen duše, ale i tělo se podílí na spirituálním životě. Také Kassiánův současník sv. Basil používá ve svých textech o duchovním boji atletickou terminologii. Stejně jako se atlet nebojí poranění, ani křesťané nemají pociťovat strach ze smrti, ale radovat se z účasti na tomto vznešeném utkání.
Obálka knihy Sport jako teologická výzva z nakladatelství CDK
Autor: www.cdk.cz
Tématiku tělesné aktivity a her rozpracovává ve 2. části 2. dílu své Summy Tomáš Akvinský. Považuje je za vhodný odpočinek a jeden z možných nástrojů k napravování „porušené lidské přirozenosti“. Současně zdůrazňuje úlohu rozumu, který pomáhá určit míru vhodnosti, případně hříšnost dané aktivity. Upozorňuje, že vnější pohyb odráží vnitřní stav jedince. Prostřednictvím pohybu řízeného rozumem může člověk ovlivnit svůj fyzický i duševní stav. Akvinský tak přiznal vnějšímu pohybu jistý terapeutický efekt. Proti dualistickým tendencím 1. tisíciletí položil koncepci člověka jako harmonie duše, ducha a těla. Tím se přiblížil poznatkům moderní vědy o psychosomatice.
Současná teologie sportu
3. část knihy se zabývá současnou teologií sportu. Autor porovnává teologické výklady sportu anglických teologů Rev. Dr. Lincolna Harveyho a Rev. Dr. Roberta Ellise, s nimiž měl možnost úzce spolupracovat. Oba autoři vnímají sport jako dramatickou reprezentaci existenciálních otázek, které vypovídají něco podstatného o povaze lidského stvoření. V názoru na charakter této výpovědi se však rozcházejí.
L. Harvey nachází pozoruhodnou podobnost mezi vlastnostmi sportu a křesťanskou naukou o stvoření. Podstatou stvoření je ne-nutnost a smysluplnost. Stejné prvky obsahuje hra, skrze kterou člověk prožívá a vyjadřuje svou nejhlubší identitu jako stvořený Bohem. Harvey označuje sport za liturgii lidské kontingence, vyjádření toho, kým je člověk ve své podstatě, oslavu způsobu, jakým byl stvořen. Potvrzuje určitou podobnost mezi hrou a bohoslužbou, ale zároveň zdůrazňuje postoj Církve, která tyto dvě aktivity zásadně odlišila. Na tomto základě upozorňuje na rozdíl mezi sportem a uctíváním Boha. Náboženskou zkušenost ve sportu sice připouští, ale ve své teorii ji nepřímo odmítá. Autor knihy s apriorním odmítáním náboženské zkušenosti ve sportu nesouhlasí. Podle něho je třeba v sekulární době věnovat náboženským prožitkům zvýšenou pozornost.
Robert Ellis považuje sport za společenský fenomén s náboženskými nebo kvazi-náboženskými prvky. Domnívá se, že současný sport převzal některé funkce, které dříve plnilo organizované náboženství. Prostřednictvím sportu lze prožít a vyjádřit pocity, emoce a stavy mysli, budovat si identitu, zakoušet životní rytmus, účastnit se zvláštních rituálů. Ellis nevidí sport jako oddělený fenomén, ale činnost zakotvenou v kultuře. Každá kultura obsahuje náboženské aspekty, i když v sekularizované formě. Touhu sportovce dosáhnout maximální výkon považuje za sebetranscendenci, snahu přiblížit se Bohu.
Autor knihy vyjadřuje pochybnost, že sebe-transcendence vede vždy k Bohu, vidí v tom nebezpečí pantheismu. Naskýtá se také otázka, jestli sportovec směřuje k Bohu automaticky. Doslovný výklad této teorie by mohl vést k popření svobody člověka ve volbě jeho směřování. Jistou neurčitost lze konstatovat také v otázce pojetí Boha, k němuž sportovec dle Ellise směřuje. Na rozdíl od Harveye, který pracuje s pojmem Trojice, Ellis představuje Boha velmi obecně, spíše jako určitý božský koncept. Kritizuje přehnanou touhu po vítězství, ale snahu podat maximální výkon v souvislosti s osobním růstem bez ohledu na konečný výsledek hodnotí pozitivně. Autor knihy upozorňuje, že se setkal s mnoha sportovci, kterým sice nešlo o vítězství za každou cenu, byli však přímo posedlí sebezdokonalováním a překonáváním vlastních limitů. Stanovovali si další a další cíle, obětovali jim všechny oblasti života, hraničilo to s touhou stát se „nadčlověkem“. Je třeba určit míru, do jaké je člověku úsilí o maximální výkon prospěšné, a kdy začíná být destruktivní.
Obě teorie vypadají navenek protichůdně, každá však popisuje určitou část reality na základě odlišných teologických východisek, z nichž oba autoři čerpali. Harveyho teorie má systematický charakter, vychází z teologických dogmat, Písma a tradice, opírá se o nauku církve. R. Ellis se inspiroval zkušenostní teologií K. Rahnera, data získával empirickým způsobem od sportovců. Přibližuje se Tillichově metodě korelace, která v sobě spojuje naturální a supranaturální teologii. Další rozdíl spočívá ve způsobu interpretace náboženské zkušenosti obou teologů. V Harveyho teorii Bůh při sportu jakoby ustupuje do pozadí, aby dal člověku možnost prožít jeho vlastní integritu v určité oddělenosti od Boha. Tak sportu předem upírá transcendentní rozměr. Ellis naopak interpretuje touhu podat maximální výkon jako podvědomé vyjádření lidské potřeby přiblížit se k Bohu.
Promýšlení těchto rozdílů Svoboda považuje za výzvu pro současné teology. Zároveň doporučuje vědecké zkoumání náboženských zkušeností ve sportu.
Sport a mystika
Poslední část knihy se zabývá stavy změněného vědomí při sportovních činnostech a jejich vztahem k mystice. Autor během své sportovní kariéry prožil několik zkušeností, které se vymykaly běžnému vnímání reality. Tyto zkušenosti se snaží posoudit z několika pohledů, filozofického, teologického, fenomenologického, transpersonálního a skeptického. Podle katolické teologie tento zážitek nelze považovat za mystický. Teolog V. Kohut upozorňuje na vazbu mystiky na křesťanství, zejména na jeho západní, katolickou tradici. Avšak z religionistického hlediska lze nalézt mystickou zkušenost v každém světovém náboženství. Jiní teologové nepovažují spojení mystiky a náboženství za nikterak automatické, dokonce ani za nutné.
Otužující se autorka; aneb bazény nám zavřeli (listopad 2020)
Autor: archiv autorky
Existují také různé názory na povahu mystiky a co lze za mystické považovat. Filozofická, fenomenologická a nepřímo i transpersonální koncepce poukazují na určitou hierarchii mystických zkušeností. Podle těchto koncepcí autorovy prožitky odpovídají prvnímu stupni mystiky jako určitý „předobraz“ s možností rozvinutí do vyšších mystických úrovní. V tomto smyslu může jít o „přirozený mysticismus“, který vychází z přirozeně lidské touhy směřovat k Bohu. Podle filozofa W. T. Staceho mystický zážitek sám o sobě není náboženským fenoménem, jeho spojení s náboženstvím vzniká dodatečně, někdy dokonce náhodně. Stace zdůrazňuje princip kauzální indiference, což znamená, že v případě dvou stejně popsaných zkušeností nelze tvrdit, že jedna byla mystická, zatímco druhá nikoliv. Na druhé straně však nelze ztotožňovat zkušenost světce se zkušeností uživatele drog. V tomto případě rozhoduje způsob interpretace této zkušenosti. Podle Staceho koncepce byl autorův zážitek mystické povahy, avšak vzhledem k jeho smyslovému obsahu se jedná o neúplný, neaktualizovaný mysticismus.
Fenomenolog náboženství R. Otto popisuje vztah mystických zkušeností Východu a Západu na příkladech dvou učenců a mystiků – Acharya Šankary a Mistra Eckharta. Oba vycházejí z učení velkých tradic, které prezentují ve formě komentářů k posvátným textům. Šankara komentuje Upanišády a částečně také Bhagavad gitu, Eckhart vykládá Bibli. Autorova zkušenost vykazovala známky podobnosti s mystickými stavy Šankarovými i Eckharovými.
Transpersonální psychologové upozorňují na široké spektrum neobvyklých stavů vědomí od čistě duchovních projevů bez patologických rysů až po stavy biologické povahy, které vyžadují lékařskou péči.Tradiční psychiatrie mezi psychotickými a mystickými stavy nerozlišuje, obojí patologizuje a tlumí léky. Představitel transpersonální psychologie S. Grof poukazuje na zvláštní paradox dnešní společnosti. Přestože židovsko-křesťanská náboženská tradice zůstala aspoň oficiálně základem západní civilizace, pokud by nějaký věřící v kostele vykázal duchovní zážitek podobný zážitkům velkých křesťanských mystiků, většina farářů by ho poslala k psychiatrovi. Situace se začala vlivem zájmu o spiritualitu a výzkum měnit, ale spiritualizace psychotických stavů představuje další nebezpečí, které by mohlo vést k zanedbání léčby. V principu však mají změněné stavy vnímání spíše terapeutický efekt. V. Svoboda proto navrhuje zkoumat možnosti vzájemného obohacení mezi transpersonální psychologií a pastorální psychoterapií.
Představitelé skeptického pohledu (R. Higgs, M. Brasswell) považují sport za určitý druh kmenového přirozeného náboženství a sportovní zkušenosti vidí jako neslučitelné s mystikou. Sport svým úsilím o výkon, růst síly a touhou po vítězství vede k expanzi ega. Svatost je naopak transcendentní a nadpřirozená vlastnost, vede ke vzdání se sama sebe, pokornému ústupu před nekonečností. Jako náboženskou zkušenost lze označit pouze setkání s „Tím“, identifikaci s Něčím absolutně přesahujícím tuto realitu. Upozorňují na rozdíl mezi svatostí a posvátností, přírodním a božským mysticismem. Sportovní zážitky mohou mít vysokou intenzitu, ale prožitkům skutečných mystiků se svou silou, hloubkou, rozsahem ani kosmickým vědomím nemohou rovnat.
Tato část knihy poskytuje vyčerpávající, méně známé informace o mystice a pohledy z různých úhlů. Trochu mi vadila autorova až křečovitá snaha dostat svůj - byť neobvyklý - zážitek do kategorie mystické zkušenosti a řešit do detailů, o jaký druh mystiky šlo. Já bych se z takového krásného zážitku prostě spontánně těšila a radovala. Podle mého subjektivního názoru zážitky při sportu nejsou setkáním s Bohem a už vůbec ne na mystické úrovni, ale mohou k tomu člověka disponovat.
Rozpačitý vztah křesťanství ke sportu
Závěrem autor konstatuje, že i přes pastorační snahy některých společenství stojí sport nadále mimo křesťanskou církev, většina teologů má k němu přezíravý a negativní vztah. Je to tím, že sport ztotožnili s negativními rysy společnosti, nahlížejí na něj pouze skrze hřích. Tak došli k závěru, že sport sám o sobě člověku v jeho směřování nijak neprospívá, nebo ho dokonce ohrožuje.
Autor namítá, že opojení vlastními výkony lze pozorovat ve všech sférách života, včetně náboženského. U sebe žádný růst ega nepozoroval. Naopak cítil pokoru před výkonem, jehož nebyl vědomě schopen dosáhnout. Záleží na duchovní zralosti člověka. Navíc pravidelný trénink vyžaduje sebeodevzdání, což lze považovat za jeden z principů asketismu. Mnich a sportovec mají odlišné cíle, ale mohou mít podobnou cestu.
S růstem popularity sportu vzniká nutnost jeho teologické reflexe. V. Svoboda upozorňuje na myšlenky teologů i papežů 20. století (Pius XII. a Jan Pavel II.), kteří nahlíželi na sport jako na Boží dar, jehož pomocí může člověk posouvat vlastní hranice a dosahovat ctností. Autor prezentuje člověka jako tělesnou a zároveň duchovní bytost, která hledá cestu ke svatosti rozvojem všech osobnostních složek. Pohyb a sport se tak mohou stát jedním z důležitých prostředků sebepoznání a sebeuskutečnění.
Vojtěch Svoboda: Sport jako teologická výzva (CDK 2019). Mezititulky redakční
Autorka je zasvěcená panna, která považuje pohyb, cvičení, běh, plavání, otužování za součást osobní spirituality.
