Seznamka
Papež František
Autor: M. Mazur / Creative commons
Před několika dny vydal papež František apoštolský list s názvem Patris corde (Otcovským srdcem). Reagoval jím na obsahem podobný dekret papeže Pia IX. Quemadmodum Deus (Jak Bůh, Do jaké míry Bůh?) z 8. prosince 1870, v němž prohlásil svatého Josefa za Ochránce církve. Sto padesáté výročí Piova dekretu využil papež k vyhlášení Roku svatého Josefa. Františkův list, který je spíš osobní meditací, je podle mého mínění jedním z nejsilnějších textů jeho pontifikátu. Je totiž ve svém minimalismu schopen oslovit i lidi, kteří dlouhé encykliky neučtou. Bylo by skvělé, kdyby se ho podařilo přeložit do češtiny do začátku Vánoc. Byl by to pěkný dárek.
Koncipovat takto krátké duchovní sdělení do několika odstavců a kontextuálně ho zasadit do aktuální doby není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Z papežských textů sice už vymizel plurál majestaticus, ale čtete-li latinské nebo italské texty předchozích papežů, nemůžete se zbavit dojmu, kolik čtenářů asi mohly oslovit. František se vydal jinou cestou. Jsme od něho zvyklí na dobrou míru osobní angažovanosti, na hluboký teologický záběr, který v jazyku neuvázl na stránkách odborných časopisů, jazyk, který neponižuje teologicky nevzdělaného posluchače a čtenáře, jazyk, který neustrnul v pojmech, z nichž každý jeden musíš vysvětlovat hodiny. A toho se přidržel i v Patris corde.
Již po několika odstavcích cítíte, jak silně u něj téma otcovství rezonuje. Ne jednoduchou Josefovu postavu a úděl chápe symbolicky jako výzvu pro celou církev. Oceňuje Josefův životní postoj a dobrovolné rozhodnutí stát se otcem, ochráncem, vychovatelem a v lásce ustupovat do pozadí tam, kde je třeba. Zdá se, jako by i Jorge Bergoglio byl kdesi uvnitř otcem a tátou, který moc dobře ví, o čem píše, protože to všechno prožil a v tom prožitku zrál a zvítězil.
Svatému Josefu věnovali pozornost mnozí papežové. Za všechny jmenujme alespoň Lva XIII. a jeho encykliku Quamquam pluries (1889), Benedikta XV. a jeho motu proprio Bonum sane (1920), Pia XI. a jeho zajímavý pohled v encyklice Divini Redemptoris (1937, čl. 81), kde jmenuje svatého Josefa jako ochránce v boji proti komunismu, či Benedikta XVI. a jeho promluvu k modlitbě Anděl Páně z 18. prosince 2005, v níž zmiňuje řadu inspirativních myšlenek v životě sv. Josefa. Nenechte si tyto poklady ujít. Nic se Františkově promluvě nepodobá méně než barvotiskové obrázky svatého Josefa, na nichž připomíná řeckého zápasníka s melancholickými, ustaranými rysy. Jeho pohled na svatého Josefa je jiný. Unikl legendarizující imaginaci autorů, kteří zveličováním zásluh a zázraků chtěli z člověka udělat nadčlověka. Josef se ubránil, a tím je důstojný a krásný.
„Jak tedy milovat po vzoru svatého Josefa?“ zeptáte se možná. S otcovským srdcem, tak jako Josef. Pokorně, tiše, bez podmínek, ultimát a předsudků. Jak se starat? S odvahou, tak jako Josef, který uvěřil andělským slovům: „... Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Matouš 1:20–21)
K čemu nám Josef v čase pandemie Covidu-19?
Mnoho lidí, píše papež, a tedy „doktoři, sestřičky, skladníci, zaměstnanci supermarketů, uklízeči, pečovatelé, dopravci, muži a ženy zajišťující základní služby a veřejnou bezpečnost, dobrovolníci, kněží, věřící muži a ženy“, ti všichni podle něj pochopili (jak řekl již ve své encyklice Fratelli tutti / Všichni jsme bratři), že nikdo nemůže být zachráněn sám. Na příkladu svatého Josefa můžeme všichni, zvláště pak matky a otcové, najít smysl své služby a sílu pokračovat dál, i když se to zdá z přirozeného hlediska nemožné. Vždyť ti, říká František, kteří „se zdají být skrytí nebo zastínění, mohou hrát v dějinách spásy nesrovnatelnou roli“. A ruku na srdce: Kdo se vlastně zajímá a stará o lidi, kteří jsou bezejmenní a žijí své životy v tichu a skrytosti bez jakéhokoli viditelného společenského impaktu, dynamizovaného sílou internetu, médií a sociálních sítí? Ti, kteří o nás v současné epidemii Covidu-19 „neviditelně“ pečují, nabírají z Josefova osobního příkladu plnými hrstmi. Jejich motivace nemusí být nutně křesťanská, ale je pro nás, křesťany, mravně zavazující. Starat se jako svatý Josef, bez světel ramp, vidiny metálů a zájmu zpravodajských štábů.
Má příklad oddanosti a lásky sv. Josefa ještě šanci?
Svatý Josef vstoupil Boží vůlí do dějin spásy. Stal se snoubencem Panny Marie, která sama na sobě prožívala události, jež změnily svět. Papež ví, kolik lidí si Josefa vybralo za svého patrona, kolik modliteb mu je svěřováno, kolik lidí se bez ohledu na svůj sociální a duchovní stav k němu obrací. Cituje slova z Geneze 41:55: „Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.“, která dokonale sedí i na svatého Josefa. Držte se ho, protože jeho lidská moudrost není vyčtená, jalová a prázdná. Pramení z odvahy, víry a činů, které souvisejí s tím, čemu Josef v lásce k Marii opravdu věří.
I když se o Ježíšově dětství nedozvídáme v Bibli příliš, a rozhodně ne detaily, je patrné, že jeho dětství a dospívání byly časem bez velkých otřesů, třebaže každodenní život jeho rodičů musel být co do materiálního zabezpečení a těžkostí v politicky hořlavém regionu složitý. „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ (Lukáš 2:51–52) Papež připomíná skutečnost, která musí řadu lidí povzbudit v jejich trápení, a totiž, že Bůh jedná jak v silných lidských stránkách, tak i „v a navzdory naší slabosti“. „Musíme se,“ říká František, „naučit dívat na své slabosti s citlivým soucitem.“ Jako poslušný otec se Josef vzdal svých ambicí. Vzal k sobě Marii, staral se o ni, a tak jako ona a spolu s ní rozvažoval nad tím, co, jak a proč se jí stalo. Nebylo by snadné se v tom všem orientovat, kdyby Josef a Marie nedali na sílu a naději modlitby. Svatý otec mluví o „vlastním Josefově fiat“, které deklaroval v mnoha běžných životních situacích, aby před Bohem, před sebou, před Marií i Ježíšem zas a znovu ukázal, že jeho rozhodnutí obstojí, ať se děje, co se děje. Papež připomíná ne příliš atraktivní myšlenku, že Josef přijal Marii „bez podmínek“, a přitom se snažil žít své manželství, mužství a otcovství tak, aby nezklamal sebe a druhé, Boha nevyjímaje. František ve svém listu rozvažuje nad všemi odstíny Josefova otcovství, podle kterých se lze orientovat i dnes, na počátku 21. století: Josef jako milovaný otec, Josef jako něžný a milující otec, Josef jako poslušný otec, Josef jako přijímající otec, Josef jako otec kreativně odvážný, Josef jako otec pracující – ve světě i v dějinách spásy, Josef jako člověk žijící ve stínu Mariině a Ježíšově.
Jak se jimi pročítáte, vyvstává vám před očima obraz ideálního, svým způsobem až dokonalého člověka, a možná si řeknete: „Jak k tomu přijdu já? Copak mohu tomuto super-otcovství vůbec dostát?“ Jenže právě tady je zakopán pes. Josef se nestal a ani nechtěl stát super-manželem a super-otcem a super-mužem v měřitelném úspěchu tehdejší vyšší společnosti. Nešlo mu o to, čtu z papežových úvah, mít víc, nýbrž být víc. Doslova a do písmene tu vidíte zhmotněnou myšlenku česko-římského filozofa Karla Vrány, který říkal, že „dělením se věci násobí“. Josef v optice materiálního, společenského i církevního úspěchu vlastně pohořel. Byl to obyčejný dělník, jehož postavení bylo tehdy jako dnes ve společnosti mizerné. Nebyl příliš viditelný, moc se o něm nemluvilo, byl vždycky tak nějak do počtu. Byl i nebyl, žil i nežil, s tím vším velkým, co se týkalo Marie a Ježíše, souvisel i nesouvisel. Jeho prostota, neobřadnost a civilnost nepřitahují zdaleka tak jako insignie občanské nebo církevní moci. Josef, jak papež František ví, se do znovu doutnajícího triumfalismu příliš nehodí. Těžko si ho lze představit, jak jako hlava rodiny rozdílí rozkazy a úkoly a škvírkami víček počas hlubinné meditace sleduje, jak malý Ježíš a Marie kmitají a jestli jejich nároky a spotřeba nejsou přes čáru... Těžko si představit, jak přihazuje tu desítky, tu stovky miliónů do investic, aby z toho pro budoucnost něco bylo. Josef neinvestuje. Nedělá se tím, kým není. Věří ve vztah založený na lásce, a proto se k němu také lidé obracejí. Pro koho je tedy Josef atraktivní? Pro všechny, kteří ještě věří, řečeno Františkovými slovy, že „Josef nenašel štěstí pouze v sebeobětování, ale v sebedarování“. Takové teologii bude rozumět každý, kdo poznal, co je to opravdová láska, přátelství, narození dítěte, bolest, ztráty i radost z malých, světu neviditelných krůčků.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
