Pět podnětů k přemýšlení nejen katolickému

Ilustrační foto: nový kostel v Brně Lesné
Autor: Clovekavira.cz / Karel Pažourek

Rok 2020 proměnil mnohé z toho, na co jsme byli v běžném provozu našeho života - ať již náboženského, společenského nebo občanského - zvyklí. Rád bych proto nabídl pět krátkých bodů k určité reflexi a zamyšlení se nad změnami nebo strukturami myšlení, které musíme odložit, pokud chceme vstoupit do světa skutečně s adekvátní eklesiologickou reflexí.

Být v církvi není nikdy zcela jednoduché a neproblematické – jen katolická církev má za sebou asi dvoutisíciletou historii a asi 1,2 miliardy věřících, což implikuje skutečnost, že život v církvi je vždy nutně dialogickou, konsensuální a často velice dlouho a těžce měnící se skutečností, ve které určitě není cílem ve všem se všemi souhlasit. Václav Malý v jednom svém nedávném rozhovoru zdůraznil, že právě bytí v jednom společenství s druhými, kteří nejsou stejní jako my, je to, co působí velké obohacení, kterého bychom se neměli vzdávat, jakkoli nejde o spolubytí vždy příjemné nebo pohodlné.

V této eseji se pokusíme identifikovat pět bodů, které se nám jeví jako zvláště silné a zajímavé k reflexi roku 2020 a které by mohly významně přispět k proměně církevního prostředí u nás.

Josefínský model farností

Prvním bodem, který se postupně ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný, je model farností, tak jak s nimi počítala Josefínská reforma. Zde je třeba dvou důležitých poznámek – farnosti v tomto slova smyslu jsou teritoriální záležitostí a příslušnost k nim si člověk nevolí. Ve městech pak často najdeme katalogy, ve kterých si člověk dohledá, do jaké farnosti vlastně spadá, aniž by ji kdy navštěvoval, protože jeho bydliště je na sudých, a nikoliv lichých číslech popisných určité ulice.

Je zde třeba zdůraznit, že model farností se opírá o některé závěry tridentského koncilu, který počítal s jistou náboženskou obnovou, ale i s rekatolizací – farář se stal (také) církevním úředníkem, dohlížejícím na pravidelnou účast na mši, na zpovědní pravidelnost, uděloval základní dispense nebo měl na starosti vedení matrik. Velká část z těchto činností je dnes nejen administrativně či pastorálně nerealizovatelná, ale především zcela nesmyslná. Věřící fakticky často zjistí, do jaké farnosti spadají, až tehdy, když chtějí mít svatbu a musí si oběhat administrativní kolečko s požadavkem „propuštění z farnosti“.

Toto pojetí je neadekvátní nejen svojí byrokratičností, ale především teologicky – pokud je farnost nejbližším a prvním církevním společenstvím, do kterého člověk patří, pak těžko může jít o aktivitu, která je fixována na trvalé bydliště, ale o otázku vztahovosti. Tvořit comm-unio, jak uvádí Hans Urs von Balthasar, není otázkou administrativního rozhodnutí, ale vztahovosti spočívající v ochotě být spolu s druhým, důvěřovat mu, sdílet s ním společný prostor vytyčený hradbami, což je něco, co administrativně pod „přikázání lásky“ není možné v žádném případě schovat.

Nemyslím si, že by koncept farních společenství byl překonaný nebo nefunkční jako takový, ale že bude vyžadovat novou koncepci sebe-uchopení nikoliv jen v rovině teritoriálního vymezení (nesporně bude docházet k posilování personálních farností), ale především teologického vnímání a nalezení nových modelů fungování. Farář nemá být úředníkem, což mimochodem vidíme také v modelech „přesouvání kněží“. Ti jsou zaměstnanci biskupství, kteří si v červenci sbalí své věci a přesunou se jinam, bez diskuse s komunitou, ze které jsou bráni a do níž jsou přesouváni. Tento model vede nesporně k určité netransparentnosti a ukázal se v kontextu „zakrývání zneužívání“ jako mimořádně problematický (což nevylučuje jeho možná pozitiva). Musíme hledat cesty k nové vztahovosti uvnitř farnosti, která bude předpokládat vzájemné bytí spolu.

Druhá rovina je zřejmá a například v Pražské diecési se již dlouhodobě alespoň částečně děje – není možné udržovat síť farností v takovém počtu, na který jsme byli zvyklí, protože tento model činí z kněží úředníky či opraváře, nikoliv autentické členy komunit. Uvrhává je do osamění a izolace. Jakkoli někomu může vyhovovat, že bydlí na faře sám, snadno nahlédneme, že taková spiritualita není antropologicky mimo poustevny zdravá. Faráře nevybavuje k tomu, aby dobře sloužil. Je proto třeba hledat takové modely spojení farností, které budou směřovat k tvorbě kněžských komunit – s možností sdílení, vzájemného naslouchání, ale i vzájemné formace.

Tyto dva pohyby – změna chápání toho, kdo a proč tvoří farnost, a změna administrativně byrokratického uspořádání v sobě nesou nesporně spojený spirituálně teologický rozměr, který může vést k podstatně hlubšímu promýšlení vlastní kněžské identity – nikoliv jako určitého omnibusu, ale jako vyhraněné osobnosti.

Bible (ilustrační foto)
Autor: Wikipedia.org / Amandajm / Creative Commons

Obrat k Písmu

Protestanté někdy oprávněně katolíkům mohou vytýkat, že jejich víra je málo postavená na Božím slově. Druhý vatikánský koncil na tuto skutečnost reaguje na více místech, nejviditelněji v konstituci Dei Verbum, která zdůrazňuje rozměr spirituality ve vztahu k Písmu. Žít křesťanství bez četby Písma není možné. Domnívám se, že poslední měsíce jasně ukázaly tři významné momenty ve vztahu k Bibli v životě katolických křesťanů, ale poznámky budou pravděpodobně obecnějšího charakteru.

Absence formální liturgie, nemožnost navštěvovat kostel pro společnou modlitbu nesporně akcentovaly potřebu věřících samostatně Písmo číst a meditovat nad ním. Tento rozměr má spirituální, ale i psychologické kořeny a je potřeba ho vnímat jako silně pozitivní prvek. To, co se snažilo Dei Verbum v roce 1965 tématizovat, do značné míry realizoval až pandemický stav. Jde o obrat k osobní četbě, modlitbě, pravidelnému setkávání se s Bohem v Písmu, představuje důležitý spirituální moment, se kterým bychom měli dále počítat a který by neměl být případnou obnovenou možností ritu upozaděn. Zdá se být jako prvořadý úkol věřících, ale i kněží se k této aktivitě vracet. Ono známé „Kdo nezná Písmo, nezná Krista“ je výrokem svatého Jeronýma - nikoli nějaké výstřední osoby s neadekvátními požadavky na druhé, ale jednoho z církevních otců.

Druhý moment, který považuji za zásadní, je probuzená nutnost dalšího vzdělávání se – není možné k Božímu slovu přistupovat s jemnocitem ontologického bagristy, jak píše Michal Altrichter. To na jedné straně vytváří prostor pro systematické vzdělávání se těch, kdo doma čtou, ale současně významně zvyšuje nároky na kněze. Zdá se být nezpochybnitelné, že k nedělnímu kázání by se nemělo jít bez přečtené knihy k tomuto účelu zvolené, ale také že onou přečtenou knihou by neměla být nekvalitní esoterika, ale publikace skutečně odpovídající jakosti Božího slova. Domnívám se, tento tlak na kvalitu bude jedním z významných nástrojů měnících charakter fungování současné liturgické a exegetické praxe.

Poslední třetí bod těsně souvisí s příklonem k Písmu, které se jeví jako určitý katalyzátor společenských postupů. Kněz si dnes nemůže myslet, že je v kostele největším odborníkem na biblistiku a výklad Božího slova, což znamená nutnost změnit vlastní spiritualitu ve vztahu k farnosti od jisté pevné hierarchické nadřazenosti k tvoření skutečného společenského communio. A současně tento pohyb otevírá prostor pro širší ekumenický dialog. Pokud se četba Písma stala klíčovým bodem katolické spirituality, těžko může přehlédnout skutečnost, že pět set let je zde protestantská tradice, která se právě tomuto tématu silně věnuje a celé generace teologů se na takové formě modlitby profilují.

Ztráta jistoty

Téma, které vnímám v posledních měsících jako silné a stále poměrně málo reflektované, je ztráta jistoty jako určitého vodítka či klíče, o který se opíráme, a to hned v několika rovinách. Předně jsme vstoupili, slovy Bumana, do prostředí tekuté modernity. Jinými slovy, musíme silně překreslit a nově promyslet ctnosti, které bývaly hodnocené jako čistě pozitivní, a dnes už tomu tak být nemusí. Musíme se naučit žít ve světě, kde role formálních autorit dramaticky klesá, kde těžko budeme někoho vnímat jako svůj vzor jen proto, že je právě biskupem nebo prezidentem.

Tato eroze institucionálních, ale i sociálních nebo epistemických jistot je zásadní. Vstupujeme do světa globalizace, kde nejsou jen vítězové, ale také poražení. Totiž ti, kteří se ve složitém světě nevyznají a chtějí slyšet hned odpovědi na všechny své otázky. Církev nemůže tyto lidi vytlačit ze svého zřetele, ale současně nemůže přistoupit na vlnu laciného populismu a fundamentalismu, které tyto odpovědi nabízejí snadno, nemůže je nechat napospas fake news a řetězovým mailům.

Každá učebnice sociologie totiž toto vodítko populismu nabídne a pojmenuje – pojďme rozlišit společnost na my a oni, na dobré a zlé, a tyto lidi (ony poražené globalizace) získáme. Domnívám se, že tato cesta diference, trefující se tu do singles, jindy do mladých, do osob s psychickými problémy či migrantů a muslimů nebo homosexuálů, je extrémně nebezpečná a církev by měla dělat vše pro to, aby jí odolala.

Je zde ale ještě aktuální nejistota – ekonomická, sociální, politická. Většina lidí je silně zasažena ekonomickými problémy, doléhají na ně tvrdě vládní opatření, v nichž se jen těžce orientují. Jsou najednou vrženi do světa, v němž vše, co bylo jisté, mizí, kde neví, čím zaplatí hypotéku, školné, oblečení, dárky. Církev se musí naučit s touto nejistou být, nikoliv o ní mluvit, ale dokázat ji sdílet a pracovat s ní. Skutečnost, že kněží jsou spolu s úředníky ve skupině, které se ekonomicky ani společensky epidemie nedotknula, je pro ně samotné nesmírně náročný úkol. Dovolím si tvrdit, že tak, jak současná situace vede k novému promyšlení Dei Verbum v oblasti znovuobjevení Písma, tak Gaudium et spes vstupuje do tohoto světa nejistoty. O nejistotě není možné mluvit, pokud v ní sami zakoušeně neexistujeme.

Celé lidstvo si silně uvědomuje svůj pocit zranitelnosti – po silné manipulaci s veřejným míněním o brexitu nebo v amerických volbách v roce 2016 je zde další ztráta přesvědčení, že technologie budou nápomocné lineárnímu růstu pokroku celého lidstva. Najednou to nejsme my, kdo má celou situaci pod kontrolou, nedokážeme poručit větru a dešti, jak hlásal komunismus.

Všechny tyto pohyby mají nesporně společný úběžník – nutnost změnit nejen jazyk, ale především způsob myšlení, který je navyklý mít ve věcech jasno, nezúčastněně hovořit o něčem, v čem není živý. Tomáš Halík často hovoří o tom, že je třeba znovu promýšlet ekumenismus, ale i pastoraci v širokém slova smyslu těch, kteří jsou mimo vlastní církev. Prostředí nejistoty je prostorem pro odstranění hranic, které jsme měli za pevné a trvalé, ale ve skutečnosti jsou možná jen našimi sociálními konstrukty, stavějící zeď mezi my a oni.

Individuální kvalita a kultura průměrnosti

Poslední dva body naší eseje se pokusíme spojit do jednoho, protože vlastně těsně vyrůstají z toho, co jsme promysleli doposud. Nutnost redefinovat koncept farností jako administrativně teritoriálního konceptu josefínské samosprávy k živým komplexním mnohovrstevnatým společenstvím, obrat k Písmu a vlastnímu studiu a ztráta pevně moderního světa jistot přirozeně implikuje dva těsně související závěry.

Tím prvním je jistá transformace spirituality kotvené v každodennosti a individuální zbožnosti, která není ale konformní, ale kriticky promýšlí život jedince v komplexním, dynamicky se měnícím světě. Stojíme v situaci, kdy na jedné straně Jan Pavel II. i František aktivně vybírají světce ze všech zemí a profesí, aby každému mohli být osobně blízcí, ale současně tušíme, že příklady jejich života jsou v určitém ohledu dále než kdykoliv jindy.

V církvi proto přirozeně vzniká hlad po osobnostech, které budou schopné jasně, srozumitelně, ale současně hluboce schopné reflektovat znamení doby. Zajímavé je, že moderní technologie velice rozšířily spektrum těchto osobností, které můžeme sledovat a od nichž se můžeme inspirovat. Dnes, více než kdy jindy, jsme zvyklí číst encykliky, ale i běžná kázání papeže, nikoliv jejich populárně naučné karikatury v „katolickém tisku“. Sledujeme meditace Cantalamessi, jehož úřad byl ještě před pětadvaceti lety dostupný jen papeži a kurii.

Tato globalizace sociálních a informačních sítí je podstatná, protože zřejmě bude zásadně překreslovat mnohem více vnitro-církevních struktur, než si dovedeme vůbec představit. Končí fixace na kázání místního faráře, což opět otevírá otázku po hledání toho, v čem spočívá jakost kněze. Nebo obecněji – hledáme nový koncept jakosti každého člověka v církvi, koncept individuální, jedinečný, neprefabrikovaný. Farář je dnes unifikovaným omnibusem bez možnosti formování vlastní vyhraněné osobitosti, která je neustále potlačována tím, že musí být slušným údržbářem, kazatelem, ekonomem, úředníkem. A tento model se přenáší na všechny věřící.

Jsem přesvědčen, že kultura průměrnosti, kterou je katolická církev typická, je něco, co současná epidemie zásadně transformuje. Tak, jak svou individuální kvalitu budou kriticky promýšlet laici i kněží, dokážeme postupně opustit model, ve kterém počítáme s jistou univerzální průměrností, bez vůně a bez zápachu, která je spojená s modelem, jehož mantrou je nevyčnívat, nedělat problémy, nebýt odlišný. Kultura průměrnosti je bytostnou karikaturou na pokoru. Slouží jako záminka pro vlastní stagnaci, protože přece nejsem ničím výjimečný.

Papež František tuto skutečnost verbalizoval během letošní půlnoční mše – Ježíš vstoupil do světa jako odepsaný, jako migrant, bezdomovec, jako ten, kdo nemá nic, ani vlastní domov. A přesto se stal Spasitelem. Je symbolem, že zde není nikdo průměrný, odepsaný, dopředu vložený do šablony. Úkol člověka ve světě, často tématizován jako Boží volání, není hlasem z vnějšku, ale je otázkou autenticity vůči nám samotným. Pán Bůh netvoří sádrové trpaslíky, ale lidi z masa a ducha, bytosti s vášní. Myslím, že právě toto může být krokem k nově chápanému křesťanství v době (post)covidové.