Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Paweł Piotrowski
Kněží jako otcové? V římsko-katolické církvi se s tím nepočítá – ale přesto se to stává. Kněžské děti to nemají jednoduché, jejich postavení je zapeklité. Už proto, že pro mnohá fakta není k dispozici spolehlivá databáze.
Kněžské děti by vlastně neměly existovat. Každý kněz při svěcení slibuje celibát, s výjimkou nepatrné skupiny evangelických duchovních, kteří konvertovali ke katolicismu. A i když snad má celibát neklidnou, diskutabilní a rozporuplnou historii, přesto je od r. 1917 zakotven v církevním právu a také II. Vatikánský koncil (1962-1965) hodnotí kněžský život v celibátu velmi vysoko. Dodnes stojí proti odpůrcům celibátu jeho stejně přesvědčení příznivci.
Když ale kněží přesto děti mají, propadávají tyto děti systémem. Církev na ně není nastavená; navíc jakožto živá znamení kněžského porušení pravidel vystavují pochybnostem obraz církve vůči světu i její vlastní. Jaké to má následky? Mnoho věcí ohledně kněžských dětí je nejasných. Znamená to třeba, že DBK (Německá biskupská konference) vlastně nemá adekvátního partnera k rozhovoru. Neexistují oficiální statistiky; ani u biskupské konference, ani u jednotlivých biskupství.
Prolomit toto ticho proto není jednoduché. Nebo ten „problém“ ani neexistuje? Začíná hledání stop, u něhož se pozorovatelé musejí smířit s bílými místy a nejasnostmi. Většina ze zainteresovaných říká jen málo. Těch několik, kteří promluví, často dodává informace, které si protiřečí a dají se stěží potvrdit či vyvrátit. Posluchače se znovu a znovu zmocňují obavy, že každá informace stojí jen ve službě momentálních zájmů daného mluvčího.
Čísla jsou sporná
To začíná už s otázkou, kolik je vlastně kněžských dětí. Organizace „Coping international“, kterou založil Ir Vincent Doyle, vychází (konzervativně hodnoceno) z počtu nejméně deseti tisíc kněžských dětí ve světě. Devadesát pět procent z nich je plodem vztahu po vzájemné shodě, pět procent se rodí následkem zneužití, odhaduje Doyle, který je sám kněžským dítětem. Sdružení „Lidská práva pro děti kněží“, které založil Němec David Weber, naproti tomu hovoří nejméně o pěti tisících jen pro Německo, Rakousko a Švýcarsko. Přepočteno na celosvětovou církev by to tedy bylo výrazně víc než oněch Doylem odhadovaných deset tisíc. Ani jeden z údajů není zaručený. I anketa v místních církvích může poskytnout jen slabý paprsek světla. Tak třeba bývalý personální referent biskupství Osnabrück, Ulrich Beckwermert, říká: „V našem biskupství víme za posledních padesát let o pěti kněžských dětech.“
Tato nejistota pokračuje u rozhodující otázky: Co se děje s kněžskými dětmi a jejich otci? Existují jednotná pravidla nebo dohody? Od r. 2017 existuje dokument z Vatikánu, jehož název zní „Poznámka k praxi Kongregace pro klérus ve vztahu ke klerikům, kteří mají potomky“. Věc má háček: Dokument je určen jen k internímu užití a k tomu účelu si ho biskupství nebo biskupské konference mohou vyžádat. Jak často se tak stalo, není jasné. K nahlédnutí veřejnosti není.
Prefekt vatikánské Kongregace pro klérus kardinál Beniamino Stella
Autor: www.katholisch.de
Prefekt vatikánské Kongregace pro klérus kardinál Beniamino Stella v únoru 2019 k obsahu dokumentu sdělil, že kněžští otcové se mají obvykle kněžského stavu vzdát a věnovat se místo něj svým dětem. Péče o děti tedy obnáší víc než jen placení alimentů. „K výchově dítěte patří především rodičovská náklonnost, přiměřená výchova a všechno to, co tvoří účinné a odpovědné otcovství zejména v prvních letech života,“ říká Stella. Jakmile nějaký případ vyjde na světlo, má být kněz co nejrychleji ze svých povinností vyvázán. Výjimky z tohoto pravidla jsou prý velmi řídké.
Začátkem roku 2020 ovšem Stella řekl, že neexistuje žádný suspendační automatismus. Mnohem víc záleží na věku dětí a jejich životní situaci. Pokud otcovství vyjde najevo, až když je dítě dospělé, nebo pokud dítě žije ve stabilní rodině a má už nablízku otcovský vzor, může biskup místní církve jednotlivě rozhodnout s ohledem na tyto skutečnosti. „Dikasterium radí činit v rámci směrnic flexibilní rozhodnutí,“ cituje se z Vatikánu.
Aktivisté nejsou jednotní
Jsou tedy tyto směrnice pokrokem, nebo pouze upevňují staré známé skutečnosti? Zde se mínění aktivistů rozcházejí. Vincent Doyle dělá všechno pro to, aby se zveřejnilo co nejvíce detailů. Slibuje si od toho konec mlčení. Mlčení podle Doylea téma kněžských dětí dosud zahaluje: „Biskupské konference se tímto tématem teprve začínají zabývat.“ V tomto by nás podnět z Vatikánu mohl posunout.
Weber to vidí jinak: ponechat kněze raději v úřadu a jejich děti ve vzduchoprázdnu je v církvi zavedenou praxí. „Je to návod k předstírání falešných skutečností,“ říká. Protože pokud se dítě o svém pravém otci dozví teprve v dospělosti a celý život je krmeno lží, „je narušena základní důvěra dítěte a otřeseno jeho sebevědomí, stejně jako důvěra k otci i matce. To je duševní zločin!“ Katolická církev by se prostě měla držet státních zákonů: podle nich má dítě právo na kontakt se svým otcem a také na výživné a podíl na dědictví.
Z mnoha německých biskupství je slyšet, že vatikánská směrnice se jen velmi málo odlišuje od dlouholeté praxe. Jde o posouzení jednotlivých případů, říká k tomu Beckwermert. „Pokud u nějakého kněze vyjde najevo otcovství, máme ho k tomu, aby převzal odpovědnost vůči matce a dítěti. Pokud na základě toho už nechce nebo nemůže vykonávat kněžskou službu, snažíme se mu pomoci nějakou alternativou, například nabídkou místa v církevních službách bez kněžské funkce.“ Finančním závazkům musí dostát ze svého platu. „Biskupství neposkytuje žádné příplatky ani jiné benefity ani neuzavírá žádné dohody,“ říká Beckwermert.
Kolik je mlčení při uzavírání dohod?
Že však takové dohody při pohledu na celosvětovou církev existují, tvrdí Weber. V dohodách o mlčení, tedy tajných dohodách mezi matkami a církví, je matce jako vyrovnání za popření a zatajení kněžského otce přiznáno výživné. Církev si tak vykupuje nižší platby kněžským dětem. Na webové stránce své organizace Weber ukazuje údajnou dohodu z roku 1987 v USA. K dotazu na podobná ujednání Beckwermert odpovídá: „Z naší strany k žádným dohodám o mlčení nedošlo a žádné peníze za mlčení neexistují. Nikdo to nepožadoval a já bych to ani neudělal!“ I personální zástupci dalších biskupství na otázku dohod o mlčení odpovídali, že nic takového u nich neexistuje.
Pochybnosti o široké vstřícnosti církve jsou ovšem i na straně uvedených kněží. Tak existují muži, kteří vypovídají o (mírně řečeno) velmi nepatrném zájmu církve o jejich budoucnost vně kněžského stavu. Obrovský rozruch vyvolal bývalý bamberský farář Stefan Hartmann, který se v roce 2014 v jedné talkshow přiznal ke své čtyřiadvacetileté dceři. Náhradní místo v církevní službě už se pro něj nenašlo. Jiní zase tvrdí, že sice směli v úřadě zůstat, ale v kontaktu s dětmi jim církev zabránila. Existuje podezření, že pro matky, děti i kněze je nejlepší, když to všichni zúčastnění církvi usnadní a srazí podpatky. Takové mlčení se ovšem nikde nezapisuje. I tady zůstává mnoho bílých míst, která ztěžují konečný úsudek.
Čísla ovšem připouštějí domněnku, že přístup církve ke kněžským dětem se ve světě děje velmi různě. Souvisí to i se závažností tohoto fenoménu. Tak „Coping international“ cituje údaje církve na Filipínách, podle nichž má v některých diecézích děti dobrá pětina kněží. Novinář David Rice mluví v jedné knize o Peru počátkem 90. let o 80 procentech všech kněží, kteří mají rodinu. Srovnáme-li to s Weberovými čísly, bylo by tedy na jiných místech světa výrazně víc kněžských dětí než v Německu, což by v těchto zemích také podporovalo spíš domněnku osvědčeného církevního postupu.
V různých zemích různě
K tomu hraje roli jistě i společenská situace a postavení církve v dané zemi. V konzervativních zemích hrají pojmy jako „hanba“, „diskriminace“ a „tabu“ jinou roli než ve srovnatelně sekulárním Německu. Ale i tady se najdou známky diskriminace. David Weber uvádí, že už ztratil překladatelské zakázky poté, co se zadavatelé i vně církve dozvěděli, že je kněžským dítětem.
Při vší nejistotě lze konstatovat jedno: mlčení se bortí. Organizace zainteresovaných se ozývají stále hlasitěji. V červnu 2019 se francouzští biskupové setkali s potomky z kněžských vztahů. Vincent Doyle k tématu dokonce vydal knihu. Maličký pohyb tu tedy je, i když stále jen pod tlakem aktivistických iniciativ. „Přál bych si, aby se Německá biskupská konference tohoto tématu ujala aktivně,“ říká Weber.
Z německého originálu na portálu www.katholisch.de přeložila Pavla Holíková
