Seznamka
Ilustrační foto
Autor: pixabay.com
Kritická racionalita je pro růst víry zásadním faktorem (jakkoli se neinformovaná část populace pokouší sugerovat opak) a spojení s úctou k životu, díky níž se teprve člověk stává obrazem Stvořitele, je pro růst ve víře odrazovým můstkem. Jako přírodovědec dostávám impulsy pro rozvoj víry prakticky na každém kroku. Projděme si to na vícero příkladech.
Racionalita a demytizace
Pokud je něco pro židovsko-křesťanské paradigma typické, pak je to demytizace světa i člověka jako takového. Jak připomíná Jan Heller, demytizace člověka a Země není (jak se často dezinterpretuje) utilitaristická snaha o kořistnický přístup k biosféře, ale pohled na ni z kriticko-racionálních pozic. Organismy nejsou božstva, ale jednoduše organismy. Podobně abiotické prostředí. Ovšem racionálně podložené znalosti o nich jsou významným impulsem pro růst víry. O tom ještě dále, ovšem biblický imperativ je jednoznačný: neponecháš ve svém středu věštce či vyvolávače duchů. Už Pentateuch nás výslovně upozorňuje, že víra v jediného Boha, Stvořitele nebe i země, je kategoricky disjunktní s jakoukoli ezoterikou. Nic na tom nemění ani odstrašující příklad "věřících" ochotných vyhledat kartářku či se opřít o horoskop. Vždy si v těchto souvislostech vzpomenu na ThDr. Josefa Jirana, kněze, kterého komunistický režim vyhnal do dlouholetého exilu a který po návratu do rodného Písku opakovaně vystupoval proti povrchní sentimentální zbožnosti, o níž rezolutně prohlašoval, že je projevem primitivismu, avšak ne víry.
Leč nejsem kněz, nýbrž přírodovědec, pojďme ke konkrétním příkladům.
Fyzika, tektonika, biodiverzita
Bohatost životních forem, která je kromě dalších faktorů podmíněna abiotickým prostředím, geologickou stavbou, která je následně plná nik pro množství organismů, je nejen námětem většiny žalmů (speciálně ke Knize žalmů se ještě vrátím), byla nejen inspirací žalmistovi zasazenému do starověké kultury Blízkého východu, nýbrž poskytuje obdobné impulsy i člověku 21. století. Víme-li o podobnostech mikrostruktury minerálů a makrostruktury kosmického prostoru (což samo o sobě ještě impulsem pro růst víry není), pak znalosti tektoniky spolu s ostrovní biogeografií, otázkou endemismu a podobných jevů známých z biologie vedou kromě intelektuálního úžasu nad bohatostí forem života a jejich zranitelnosti k odpovědnosti za svět – která není ničím jiným než pokorou před tváří Stvořitele, jak ji vnímal žalmista ve své době. Vědomí, že nic není na Zemi neomezené a člověk zbavený kontextu etického monoteismu dokáže za krátkou dobu zničit nejen formy života, jejichž evoluce trvala miliony let, ale i mnohem déle se utvářející abiotické prostředí, bez něhož by se ani život nemohl rozvinout do takové bohatosti forem, informovaného a poctivého člověka naplňuje mimořádně hlubokou odpovědností. Zde je základ opravdové víry, nikoli fundamentalistické odmítání vědeckých poznatků – to vede v konečném důsledku k agresivitě, nesnášenlivosti, a pokud není fundamentalistická deformita korigována vzděláním, vede k násilí a krveprolití.
Džungle chudých aneb na rozhraní mezi litosférou a biosférou
Jsem původním vzděláním pedolog, tak mám stále v paměti test znalostí o půdě, který kdysi sestavil můj známý, entomolog Jan Frouz. Nazval v něm půdu džunglí chudých, podle rozmanitosti organismů, které ji obývají, jen nejsou tak patrní jako viditelní obyvatelé džungle. Většina lidí si opravdu neuvědomuje, po čem šlape, přitom tato tenoulinká slupka je plná organismů, které pojí obrovské množství vazeb, a každý neuvážený zásah může vyvolat těžko vratné škody. Můžeme to pozorovat na intenzivních řepkových monokulturách, které mohou vypadat idylicky, ale jsou téměř bez života. Je zapotřebí si všímat i toho, co není na první pohled vidět. Na druhou stranu vidíme v mnoha vojenských újezdech mimořádné biotopy vzácných druhů, čehož důkazem je výskyt listonohů v tankodromech. Vidíme zde, že člověk je schopen v krajině udržovat mimořádnou biodiverzitu, pokud chce. Je to jen na jeho vůli. Na hypotetický deficit ze strany Stvořitele se nelze vymlouvat.
Ilustrační foto: Trojúhelníková emisní mlhovina NGC 604 ležící ve spirálním ramenu galaxie M33, 2,7 miliónů světelných let od Země. Tato mlhovina je oblastí vzniku nových hvězd.
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Evoluce, koevoluce a ekologie
Iracionální hysterie kolem poznatků moderní evoluční biologie dokázala u mnoha lidí zastínit význam evolučního stromu života pro opravdu vyspělou víru. Nebudu zde opakovat důvěrně známé věci, to spíš odkážu na kteroukoli monografii Marka Orka Váchy, avšak soustředím se na menší detaily. Sledujeme-li koevoluci obratlovců včetně člověka, víme-li, jakou daný obratlovec obývá niku, a máme-li dostatek znalostí o koevoluci člověka a sudokopytníků, dokážeme i lépe chápat následnou kulturní evoluci halachy starověkého Izraele. V dobách, kdy si člověk nebyl jist svým přežitím v extrémních klimatických podmínkách, musel respektovat životní cykly okolní bioty.
Jiným příkladem, který osvětluje druhou stranu mince – tedy nezodpovědné chování člověka – je plejáda vyhubených druhů, nejmarkantněji je to patrné na příkladu holuba stěhovavého (Ectopistes migratorius). Svého času nesmírně hojný ptačí druh pokládaný za druh s neohrozitelnou populací byl náhle vystaven nikoli snahou přežít (srv. kapitolu z Exodu o křepelkách), ale bezuzdné chamtivosti a neomezené svévoli člověka zmíněnou odpovědnost postrádajícího – a výsledek je všeobecně znám, kdysi hojný ptačí druh byl kompletně vyhuben.
Dnes jsme samozřejmě na úplně jiné kvalitě života, nicméně pokud nemáme život na Zemi zničit, a tím si podříznout větev i pod sebou, stále nám zůstává tentýž morální apel – odpovědnost vůči stvoření, a tím vůči Stvořiteli. Právě z takové odpovědnosti víra roste, nikoli z náboženské blouznivosti či fascinace ezoterikou.
Omyly kolem teodiceje
Kdyby, kdyby, kdyby... touto tezí většinou obhajují militantní antiteisté svou zdánlivou snahu o dobro, když se pozastavují například nad množstvím obětí různých katastrof a pod zdánlivým soucitem se pokoušejí oprávněnost víry relativizovat. Dnes ovšem víme, že za množství "přírodních" katastrof si člověk může sám (záplavy, sucha, další extrémy) a svádět svou vlastní nezodpovědnost na to, že "Stvořitel buď musel být fušer nebo nebýt vůbec" (u vzdělaného člověka 21. století bych nečekal tak zkratovou generalizaci, nicméně vyskytuje se stále hojně), a tam, kde dojdou racionální argumenty, dochází často k neoprávněnému předhazování odpovědnosti na jinou entitu. Pokud někdo použije příklad přírodních katastrof na ospravedlnění vlastního deficitu odpovědnosti a poté je obeznámen s faktem významného podílu člověka, opře se o abiotické prostředí. Typický případ je zdánlivý soucit s oběťmi zemětřesení – na tom se člověk samozřejmě svou aktivitou nepodílí, pouze jej může studovat a předpovídat. Ovšem pokud si položím otázku osudu lidí žijících v seismicky aktivních oblastech, je taktéž na místě položit si otázku, proč tam lidé žijí. Mnohdy proto, že nemají možnost se odstěhovat jinam – a pak je otázka, jak se zachováme my, kteří žijeme v prostředí tektonicky stabilním a mimo Karlovarský kraj jen s minimální seismickou aktivitou. Jsme ochotni přijmout azylanty ze seismicky aktivních oblastí? Nebo tu nechceme nikoho z "nekompatibilních kultur" či "žádné migranty"? A jsme opět u podstaty věci: pokud je někde chyba, je to opět jen a pouze v nezodpovědném chování nás lidí. Obvyklá alibistická vytáčka, že "toto by Stvořitel musel totálně zfušovat nebo nemohl existovat" tak není ničím jiným než plácnutím do vody. A pokud něco víme o tektonických procesech a horotvorných pochodech, na které navazuje evoluční rozmanitost životních forem (od tropických mlžných lesů až po alpinská společenstva), opět jde o jedno a totéž: odpovědnost člověka za svět. Což je podstatou etického monoteismu obecně.
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Kniha žalmů – páteř liturgie i odpovědnosti
Samozřejmě výše uvedené neplatí jen o Knize žalmů, nýbrž o Bibli jako celku – ale žalmy zde přikládám jako příklad v kontextu předchozího. Kdysi při ekumenickém slavení večerních chval připomněl jeden z účastníků význam žalmů nejen v Liturgii hodin, ale v liturgii obecně. Připomněl tehdy, že kdykoli církev pustila žalmy ze zřetele, často její zbožnost upadala do anomálních forem. Svázanost židovské a křesťanské kultury, která se mimo jiné projevuje právě v žalmech, je dalším příkladem podstaty víry. "Když jsi potkal zloděje, běžel jsi s ním a s bezbožníky mívals účast" (Ž 50, 18), verš, který se pravidelně opakuje v denní modlitbě církve, ukazuje na základ židovsko-křesťanského pardigmatu: víru, která vychází z reality a je etickým postojem, který další vzdělání může jen rozvinout. Ne nadarmo Židé zdůrazňují, že čas věnovaný modlitbě a čas věnovaný studiu jsou rovnocenné, ba mnohdy je čas věnovaný studiu hodnotnější. Víra a kultura starověkého Vyvoleného národa a vědecká vyspělost moderního Izraele jsou dvě strany téže mince.
Závěr: Jakou církev bych si přál
Karel Flossmann nám při biblických hodinách opakovaně připomínal, že v Písmu má "dost k věření", a tudíž nepotřebuje pro svou víru žádné zvěsti o zázracích či jiné mimořádné události. Dnes je všeobecně známo, že jakmile začne někdo horovat za "zaručeně nadpřirozené poselství", ať už se jedná o různá soukromá zjevení či pohledy různých vizionářů, většinou je zde patologická etiologie a pro víru jsou takovéto "podpory" v drtivé většině kontraproduktivní. Z přírodních věd naopak víme, že největším zázrakem je život sám, život, který v krátké době vyroste z jedné buňky do rozvinutého a složitého organismu, život, který v návaznosti na geologickou strukturu dokáže dojít i ke společenstvům hlubokomořských riftů či hadcové květeny. Přál bych si dožít se opravdu vyspělé církve oproštěné od obsedantního vyhledávání zázraků, církve postavené na úctě k životu ve všech jeho stadiích a formách, jak nám ukázal kupř. Albert Schweitzer. Teologie bývá označována spolu s filozofií za univerzální vědu (podle Anzenbacherova členění), a čím víc bude recipovat poznatky přírodních i společenských věd (které Anzenbacher označuje jako speciální), tím víc to vše povede k jejímu růstu. Teologie samotné i víry.
Autor je přírodovědec, pracuje jako technik geofyzikální observatoře. Je externím spolupracovníkem Environmentální sekce Skupiny pro sociální otázky při ČBK, spolupracuje s Environmentální sekcí České křesťanské akademie a sdružením A Rocha.
