Pandemie Covidu-19 a otázky pro nás, pro křesťany

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com

Pandemie Covidu-19 je bezpochyby nejvážnější krizí od dob druhé světové války. Ti, které osudově zasáhla válka a následná komunistická totalita, v níž prožili celý nebo téměř celý svůj život, vědí o bolesti, utrpení a tragédiích své, a mohou tak srovnávat. Zlo, které si na ně lidskýma rukama sáhlo, bylo hmatatelné a mělo svou tvář. Vyznat se v tom, co je dobré a co špatné, a podle toho zvolit a upravovat strategii vlastního jednání, nebylo sice jednoduché, ale v reflexi víry a v modlitbě našel bezpočet věřících křesťanů i lidí hledajících odvahu postavit se šelmě, která se bez špetky uzardění stavěla na Boží místo.

Historikové a pamětníci postupně vydávají svědectví o odvaze jednotlivců, o níž by bylo možné natočit film nebo napsat strhující román. Doba státního teroru a všudypřítomné šedi a ostrakizace spravedlivých byla strašná, zaostávání za vyspělým světem se v mnoha oborech lidského konání jen prohlubovalo. Přesto i v zemích za železnou oponou existovali erudovaní odborníci a lékaři, kteří – věrni Hippokratově přísaze – dělali jako jejich kolegové na Západě možné i nemožné, aby v desítkách lékařských oborů pomohli ulevit lidem od bolesti, zmírnit jejich utrpení nebo je uzdravit. Přes tragické a občas i tragikomické zábrany, které komunistický režim kladl všem, kteří vyčnívali z davu a projevovali své náboženské cítění a etické zakotvení, jsme si zvykli na standard medicínské péče, o kterém se tehdy jako dnes mohlo mnoha zemím planety jenom zdát. A i když nové časy po r. 1989 přinesly řadu nových výzev a problémů, jsou pro nás lékaři a zdravotní sestřičky, až na výjimky, stále synonymem laskavosti a milosrdenství, které nikdy nebylo a není samozřejmé. Pak ale přišel zlom.

Pandemie Covidu-19 postihla až na výjimky celý svět. Napětí mezi jednotlivými státy a národy bylo alespoň na čas přemostěno stejnou zkušeností beznaděje, s níž si vir neviditelné smrti bere lidské životy bez jakýchkoliv kritérií. Umírají muži i ženy, mladí i staří, chudí i bohatí, lidé věřící i lidé bez víry, lidé společností vážení i lidé z okraje společnosti. Boj se SARS-CoV-2 není snadný. Legie odborníků a lidí z pomáhajících profesí mají sice špičkové diagnostické přístroje, výzkumné možnosti, metody, léčiva a dokonalé postupy chirurgických zákroků, které zachraňují životy při jiných onemocněních, ale vypořádat se v celoplanetárním měřítku s Covidem-19 je daleko složitější, než si jako laici dovedeme představit. Úspěch jednotlivců a odborných komunit je více než kdy dříve poměřován v globálním měřítku. Jsme spojeni se svými sousedy i zeměmi na druhém konci planety těsným poutem, které znovu vrací do hry fenomén lidské jednoty a univerzality. Žádná země a žádný jednotlivec si už nemůže říct, že má-li to on dobré, je všechno dobré. Nevyzpytatelnost detailně zkoumaných zákonitostí tohoto viru a dynamiky a schopnosti jeho šíření vnesl do společnosti po dlouhá léta nevídané chvění. Vrátila se nejistota a psychologická tíha morových ran. I při nadprůměrné starosti o vlastní zdraví a při dodržování všech účinných pravidel se může nakazit každý z nás. Otázka mravní odpovědnosti nás skutečně spojuje s těmi, kteří museli v rozhodujících okamžicích života volit mezi A a B a okamžitě jednat. Tam, kde selhává institucionální odpovědnost za boj proti pandemii, a tam, kde lidé z únavy nebo lhostejnosti již nechtějí chránit sebe ani druhé, má podle mého mínění co říci křesťanský pohled na člověka a na svět i církve, jejichž základním motivem služby je péče – péče o Boží slovo, o svátostný život, o tradici a předně, péče o každého jednoho člověka, který o tuto péči požádá.

Sleduji pod drobnohledem vyjádření katolické církve o Covidu-19 a nemohu se zbavit dojmu, tak jako v jiných otázkách, že papež František a lidé spříznění s jeho teologickou, filozofickou, etickou a pastorační vizí chápou právě teď kulminující tragédii globální pandemie nejen v širším kontextu, nýbrž hlavně se zřetelem k jádru Kristova vykupitelského díla. U nás mi tato hloubka reflexe poněkud chybí. Mé osobní zkušenosti s touto nemocí, na kterou v mém okruhu zemřelo již několik lidí, jsem popsal v řadě jiných článků. Také mně Covid-19, ačkoliv jsem jím ještě neonemocněl, dává zabrat. Nekladu si tentokrát za cíl teologickou a zvláště etickou analýzu tohoto fenoménu. Rád bych nabídl následující seznam otázek, tezí a úvah, na které bych chtěl znát v českém křesťanském a katolickém prostředí alespoň nějaké odpovědi. Mám možná tu smůlu, nebo štěstí, že se na mě od počátku pandemie obrací ti, jimž nemoc vzala blízké, vlastní zdraví, duševní a duchovní pohodu, pakliže je vůbec neparalyzovala ve stavu, v němž nejsou schopni čelit problémům všedního dne. A jelikož z této probíhající tragédie pramení rovněž napětí v mezilidských a partnerských vztazích, domnívám se, že jakákoliv pomoc, kterou teolog nebo člověk v duchovenské službě poslouží druhému, může další inspirovat k jejich vlastní odvaze spojit svůj křesťanský život s tím, kdo je jako on Božím dítětem. Myslím tu zvláště na ty, kteří prokázali nezměrnou statečnost a milosrdenství v péči o druhé – na lékaře, zdravotní sestry a bratry, na tisíce bezejmenných dobrovolníků i těch, kteří si dali proměnit svůj vlastní život a přijali drastická omezení, aby v této oběti pomohli ostatním a nestali se druhým kamenem úrazu.

 

1. Jaká je hodnota lidského života?

2. Lze Covid-19 chápat v dějinách spásy jako jedno z Božích napomenutí / připomenutí / otázek?

3. Chápe-li někdo Covid-19 jako Boží trest, pak za co a proč jde o trest kolektivní?

4. Byl by náš vztah k této nemoci jiný, kdyby napadala převážně děti?

5. Jak široká je mravní odpovědnost za šíření / boj proti Covidu?

6. Pohlíží stát na církevní shromáždění jako na jeden z mnoha zájmových spolků? Pakliže ano, proč?

7. Mají mít křesťané v opatřeních proti Covidu nějaká privilegia?

8. Je omezené a kontrolované setkávání v posvátném prostoru méně důležité než nákupy?

9. Má církev ústy svých biskupů protestovat proti omezování / zavírání kostelů – chrámů naděje?

10. Může bohatá historie a zkušenost církevní špitální péče nabídnout lékařům nějaké směrovky?

11. Jak tenká / silná je hranice mezi osobní svobodou a hlasem svědomí?

12. Může intimita svátostného života, zvláště pak eucharistické přijímání, nabídnout vzor pro naše mimocírkevní setkávání?

13. Umíme si představit, že by nás církev vyzvala ke službě v první linii mezi nemocnými?

14. Jak solidární máme být s těmi, které Covid-19 z nějakého důvodu vyřadil z běžného života?

15. Je správné, aby nás církev (když ne hlas svědomí) vyzvala k modlitbám, půstu a obětem za nemocné?

16. Jak nás zkušenost neviditelné smrti formuje v pohledu na trpící a umírající v důsledku jiných onemocnění, úrazů, neštěstí či sebevražd?

17. Proměňuje pandemie náš vztah k pátému přikázání, jež se týká hodnoty lidského života v jeho psychické, duchovní a tělesné celistvosti?

18. Umím se modlit za popírače Covidu-19, kteří svými postoji vháněli do náruče smrti ostatní a kteří nakonec sami onemocněli?

19. Čas pandemie je časem ztrát i nálezů. Co jsme dokázali s úlevou ztratit a co jsme ke svému dobru zase našli?

20. Porozumění Covidu-19 obnažilo rozdělení společnosti, a tím i církve. Definuje náš postoj ke Covidu i naše náboženské a filozofické uvažování?

21. Covid-19 proměnil i způsoby liturgického slavení a po vzoru koncilu ukázal sílu všeobecného kněžství. Papež zplatnil službu lektorátu a akolytátu pro ženy. Může být pandemie výzvou k dynamičtější diskuzi a případnému přijetí ženského diakonátu a kněžství ženatých mužů?

22. Umělecké galerie a divadla jsou zavřené. Myslíte si, že úplné uzavření center estetického a duchovního prožitku může v boji proti pandemii pomoci?

23. Světové společenství doznalo citelných proměn a změní se patrně i struktura politického, občanského a sociálního života. Má být v těchto změnách církev symbolem stálosti a zříci se alespoň pro tento čas strukturálních změn, jak je naznačilo pokoncilní období i současný papež?

24. Argument: Lhostejné šíření nemoci bere naději a čas těm, kteří ještě nebyli v duchovním smyslu připraveni na svou smrt (a s nimi i jejich blízcí).

25. Argument: Co Pán Bůh řídí, dobře řídí. Zdánlivě lhostejný přístup k nemoci naopak umožňuje lidem vystoupit z pozemského slzavého údolí a setkat se (v předčase) se svým Pánem (smrt z milosti).

26. Argument: Církev se má starat o věčný život svěřených duší a věci světské nechat světu.

27. Teze: Náchylnost k přijímání a šíření dezinformací, hoaxů a lží souvisí s nezakotveností vlastního života v pravdě a kritické reflexi rozumových skutečností.

28. Teze: Povahy, jimž se příčí být vystavován pochybnostem, pomáhají z ryze odborného tématu dělat téma pseudo-náboženské a pseudo-filozofické.

29. Teze: Masivní odpor části obyvatel i křesťanů k základním prostředkům a metodám boje s Covidem-19 ukazuje trvající napětí mezi vědou a vírou, mezi realitou a světem zbožných přání a ukazuje i na nízkou kvalitu vzdělání.

30. Teze: Pandemie Covidu-19 je pouhou epizodou v životě společnosti a církve. Zápas o lidskou duši se odehrává na úplně jiném bitevním poli.

31. Aplikovat v této situaci pravidlo nejvyššího mravního zákona – lásky k bližnímu – je / není spravedlivé.

32. Kopírují odlišné přístupy k pandemii napříč kulturami a civilizacemi i odlišnosti v oblasti lidských vztahů, občanské angažovanosti, aktivního / pasivního života církve a ostatních náboženských společností?

33. Otiskují se v přístupu k pandemii naše konzervativní a liberální postoje a preference?

34. Když se člověk vzdá, obvykle mu nebývá lépe. Kde je zdroj rozšířeného defétismu a odporu vůči stávající pandemické krizi?

35. Které z nutných omezení nejvíce snižuje kvalitu našeho života?

36. Které z daných opatření nám naopak kvalitu života zlepšilo?

37. Vedle seniorů jsou nejpostiženější děti, ochuzené o klasickou školní výuku a sociální interakci. Myslíte si, že chybějící návyky a setkávání negativně ovlivní jejich vývoj a pozdější život?

38. Tím, že lidé spolu tráví více času v rodinách, dochází jak k vážným partnerským krizím, tak k okamžikům, které by mimo tuto pandemii nebyly tak časté. Poznali jste v tomto čase nové (dobré / stinné) stránky svého životního partnera, dětí i sebe samých?

39. Pokud jste vůči boji s Covidem-19 skeptičtí a považujete-li vědecké úspěchy v otázce prevence a vakcinace za neprůkazné, brání vám to oslovovat jiné lékařské specialisty při jiných vážných onemocněních?

40. Vyhledali jste v posledním roce pomoc psychologa, psychoterapeuta, psychiatra či některého z duchovních a teologů?

41. Nabízí podle vás církev a konkrétní církevní společenství z titulu obdržených darů a charismat to, co byste od nich očekávali a po čem toužíte?

42. Je pro vás v čase online důležitá Bible, breviář, krásná literatura, hudba, umění? Pakliže ano, k čemu vás tento prožitek přivedl / proměnil?

43. Jste ochotní se dočasně nebo trvale vzdát některých práv a svobod ve prospěch rychlejšího řešení pandemického vývoje?

44. Covid-19 omezil svobodu a ochotu cestovat. Řadě lidí toto omezení změnilo život. Je pro vás svoboda pohybu důležitá?

45. Bývalý i současný papež se dali očkovat vakcínou proti Covidu-19 a k vakcinaci vyzval papež František. Uvítali byste totožné symbolické jednání i od českých a moravských představitelů církevní služby a exponovaných autorit (až bude vakcína dostupná)?

46. Je pro vás mravní a ekonomická solidarita některých západních zemí s nejpostiženějšími regiony atraktivní?

47. Existují podle vás místa a komunity, které si zasluhují zvláštních ohledů a zvláštní péči světového společenství?

48. Může se / musí se vrátit svět po odeznění pandemie do starých kolejí?

49. Investice potřebné energie, zdrojů, času i financí jsou nyní třeba tady, v zápase s Covidem-19. Na co by se podle vás ale ani nyní nemělo zapomínat?

50. Kde podle vás pramení naše současné světové covidové prvenství?

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.