Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pexels / Marcelo Chagas
Tento text vznikl po přečtení dvou knížek od církevního historika, profesora Huberta Wolfa. První byla Krypta, druhá Celibát. Pro čtenáře, kteří se zajímají o dějiny církve, ty knihy nemusí být až tak překvapivé. Ale rozhodně v nich nejsou běžná fakta, která znají věřící nebo absolventi katolické teologické fakulty. Systematicky utříděné události a myšlenky pomohou věci vykrystalizovat a ukázat na vnitřní rozpory římskokatolické církve ohledně celibátu. Často jen proto, že se do různých frází „namočí“ jména svatých, nemá nikdo odvahu říct, že „král je nahý“. Ten balvan se nabaluje a už skoro není možné ho utlačit. Ostatně je to vidět i na tom, jak jsou „přeplněné“ semináře. Neplatí metanoia i pro toto?
Knížka Celibát vyvrací i některé nepravdy a zažitá schémata. Zde uvádím některé citace a budu je dál rozvíjet. Situaci zachraňuje jen část biskupů, kteří dokáží přiznat, že celibát nemá teologické důvody, pouze disciplinární. Ale oficiální pohled u nás a na Slovensku je zavádějící.
Jak to bylo?
Apoštolové měli na svoji dobu dobré vzdělání ze synagogy. Pravděpodobně uměli číst a psát a znali texty Starého zákona. Ježíš si nevybral učedníky z řad nejvzdělanějších a nejváženějších představitelů, tedy zákoníků – znalce a vykladače textů. Ani si nevybral mezi farizeji – lidmi, kterým šlo o odpovědné naplnění jejich života zbožností a předpisy, ani z levitů – ženatých kněží. Tenkrát „farizej“ nebo „zákoník“ nebyla zprofanovaná slova. Ani si nevybral z „extrémní radikálnosti“ Esejců. (Pravděpodobně část z nich nežila v Kumránu trvale a měla své rodiny.) Vybral si mezi obyčejnými ženáči (téměř všichni), kteří byli „hledači“. Manželství se tehdy považovalo za povinné kritérium moudrosti.[3] Kontext tehdejší doby a židovství byl zplodit syna, dovést ho k bar micva a oženit. Tehdejší (i dnešní) mentalita židovského národa byla vážit si – doslova využít– všech darů, které nám Hospodin dává. Odmítnutí je považováno za hřích, včetně manželství. Ježíš se nezabýval celibátem, kromě malé poznámky, kde se píše: „Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19:12) Není tu řečeno, že musíš. Pro dobrovolný celibát mám pochopení. Mezi hierarchií se povídá, že taky nikoho nenutí [1], ale když chceš být knězem, tak musíš!
Není to nanejvýš pozoruhodný fakt, že první z apoštolů, jediný, o jehož manželském stavu nás Písmo ubezpečuje, je právě svatý Petr? (s. 26)[2] Proč pohrdáme původní tradicí – kdy biskup má mít jednu manželku? Osvědčení otcové od rodin – na rozdíl od mladíků, kteří nevědí, do čeho jdou, s deformací uzavřeného semináře? Formace je možná na čas smíří s celibátem, ale staví je mimo reálný svět.
Některé představy o ženách a sestrách – místo manželkách, umožnil sv. Jeroným (s. 26), z jehož překladu Písma (Vulgata) se dlouho vycházelo. Je nepřesný, ohýbá význam. Případ „Velikonočního sporu“ je výmluvný: O termínu Velikonoc z konce 2. století se jeho autor, biskup Polykratés z Efesu, dohadoval s biskupem Viktorem z Říma. Polykratés se odvolával na tradici svých příbuzných, z nichž někteří byli „mými předky. Sedm mých příbuzných byli totiž biskupové a já jsem osmý”. (s. 60)
Majetek, nebo děti?
Od 6. století se různé synody nebo i státní zákonodárství pokoušely opakovaně zamezit dědění majetku ve prospěch dětí kleriků. „Přitom závěry vycházely zcela samozřejmě z faktu existence dcer i synů kněží a biskupů. Tak například synoda v Toledu roku 531 zakazovala duchovním, aby odkazovali či pořizovali závěť, a to právě ve prospěch svých dětí. Synoda v Seville roku 592 (s. 61) udělala ještě další krok a pokusila se principiálně vyloučit z dědictví otců děti kněží tak, že prohlásila potomky za nelegitimní, tedy vyloučené z dědění. Nebo na synodě v Pavii roku 1022 si papež Benedikt VIII. hořce stěžoval, že církev zchudla, (!) protože stále více farářů odkazuje svá obročí vlastním dětem. (s. 61) Přitom ironií dějin je, že ekonomický tlak na celibát, jenž je stále více vyžadován, se „postaral“ o venkovské faráře (středověk), kteří v tehdejší agrární struktuře bez manželek a dětí (na práci) nemohli existovat. (s. 62)
V jednom dokumentu stojí: „Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev.“ Jan Pavel II.1)
Bůh miluje celibát? Nedělejme z něj modlu, zrovna tak jako ze sexu. Pak máme jednu aféru za druhou. Sám o sobě nemá hodnotu. Hodnotou se stane, pokud se někdo „rozdá“. Ale rozdat se člověk může v rodině i jinde, tak jako On. Nerozumím tomu, proč chce být církev knězem milována. Kněz je součástí církve, nestojí vně. Co se týká vztahů, tak mají být vzájemné. Kněz není zvláštní entitou, která stojí mimo. Všichni jsme bratři a sestry. Citát byl vyřknut s předkoncilní mentalitou. Ježíš o sobě říká: „Já jsem vinný kmen a vy jste moje ratolesti.“ Říká to apoštolům, ale platí to i na nás, i já jsem učedník. Nevím, proč se v citátu vypichuje celibátní kněz. Nevěstou Kristovou nejsem já ani kněz. My jsme církev – nevěsta, boží lid – společně. Mimo jiné, Ježíš zrušil prostředníka kněze a umožnil nám přímý přístup k Otci. 1 J 3:21–24 (ČEP): „Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu“ ... nebo 1 Tm 2:5: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ Všichni jsme královské kněžstvo. 1 P 2:9: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“
K témuž citátu od Jana Pavla II. se negativně vyjádřilo 84 teologů z Německa, Rakouska a Švýcarska. Třeba Walter Kasper, Karl Rahner, Joseph Ratzinger... (s. 90)
Zajímavý text z hlediska tradice je i tento: „Tridentský koncil v 16. století stanovil, že jen to, co je nepřerušeně doloženo v Písmu a tradici, co se vztahuje k Ježíši Kristu a apoštolům, může být neměnnou pravdou víry. Vše ostatní oproti tomu nepatří k podstatě křesťanské víry, nýbrž představuje dobově podmíněný jev, který někdy vznikl a který lze kdykoliv změnit nebo odstranit.“ (s. 20) Silný argument vůči celibátu pro konzervativní zastánce z období, které je jim tak blízké. Proč se zamlčuje?
Celibát se stal „zákonem“ až s vydáním církevního zákoníku v roce 1917. Pouhá povinnost se přejmenovala na „spirituální“ ctnost. Tím se celibát stává nástrojem udržení episkopální a papežské moci. Sociologické studie říkají, že celibát umožňuje vnitřní kontrolu hierarchie a vytváří pocit solidarity s vlastní stavovskou skupinou, což formuje klerikální vědomí. Křesťanská svoboda se stává poslušností. Navzdory úmyslům II. vatikánského koncilu „patogenní hierarchie“ posílila. Proto ty systémové souvislosti u sexuálního zneužívání kleriky. (s. 147–149)
Ach, to plemeno
Sv. Augustin vycházel hodně z Aristotela. Potlačování sexuality v západní teologii a církvi je především jeho úloha. Když předtím žil nevázaným životem, tak se nedivme jeho názorům. Po jeho obrácení uvažoval způsobem, že se při sexu přenáší dědičný hřích. Tím se podepsal na dalším vývoji sexuality v křesťanství a pohledu na ženu. Zatímco v nejranější církvi mohly být ženy i apoštolkou, vývoj kráčel do extrému, až k čarodějnicím. Proto bylo tolik čarodějnic upálených (a málo mužů). Že žena je ve své podstatě „neúplný, nepodařený muž“, tak citují mnohé texty z Tomáše Akvinského. Ten sice považuje ženu už jako stvoření k obrazu Božímu ale celkový pohled ještě vyostřil. Mužské semeno a menstruace rituálně znečišťují. Proto je i takový odpor ke svěcení žen, zatímco Júnia byla apoštolkou (Ř 16,7) nebo Foibé, diakonka církve v Kenchrejích (Ř 16,1). Zřejmě vedla místní církev, když je uvedena z 29 jmen na prvním místě.[3]
Podíváme-li se, o co Ježíšovi šlo – co člověka znečišťuje? Menstruace, semeno nebo černé myšlenky? Co Hospodin stvořil, je nečisté? Může být. Při násilí, sexuálním zneužívání, lhaní, zneužití nekontrolované moci (kauza Bezák)…
Musíme se vracet k základu. K tomu kameni – Skále, kterou je Ježíš (tak, jako je to asi 130× v Bibli). Nakřivo postavená stavba spadne. Ježíšův příběh má více rovin. Není jen o Něm, o Jeho životě, o vztahu s Otcem. Je i o nás – co máme dělat nebo jakou máme naději, když jsme něco zbabrali. Ukazuje i příběhy mocných tohoto (i náboženského) světa, jak „to“ vedou, jak je pro ně důležitá moc, jaká kladou břemena, a sami se jich nedotknou. A jak by se osvědčili, kdyby dnes přišel On? Jaké by si vybral spolupracovníky? Profesionály okolo katedrály? Nebo zase „obyčejné“ ženáče, kteří jsou „hledači“? Nedopadlo by to stejně jako před 2000 lety?
Poznámky:
1) Viz Signaly.cz: Proč církev nezrušila celibát?
2) Pokud není uvedeno jinak, tak číslo stránky odkazuje na knihu Huberta Wolfa Celibát.
3) Přibližně podle Hanse Künga Žena v kresťanstve.
Články v rubrice Areopag vyjádřují osobní názory autorů.
