Evangelická zpověď

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Alex Leung / Creative Commons

Individuální zpověď je „rodinné stříbro“ katolické církve. Když se řekne „praktikující katolík“, myslí se tím ten, kdo pravidelně nejen přijímá při mši, ale chodí, i když třeba ne tak často, právě ke zpovědi. Dostatek času věnovaného rozjímavému zpytování svědomí před zpovědí usnadňuje ponor do vlastního nitra před Boží tváří. Něco o tom tušil i Plato, který řekl, že v samotném středu duše je cosi, čemu nelze lhát. Vyznání vin ve vztahu kajícník-zpovědník (ať už po staru „do ucha“, nebo moderněji tváří v tvář) může být jedinečným prožitkem, který vrcholí přijetím obřadného slova „Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.  Slavný psychoterapeut minulého století Karl Gustav Jung (syn faráře) říkal, že praktikující katolíci nebývali jeho pacienty – právě díky zpovědi.

Jako evangelíci se zpovídáme společně ve shromáždění při přípravě na Večeři Páně (Před spojením večeře Páně se „zpovědí“, která tak může mít charakter až ponuré slavnosti, někteří teologové varují - např. prof. na ETF UK Filipi ve své knize Hostina chudých. Proto vyznání vin, slovo milosti a osvobozující zpěv Gloria bývá v některých sborech součástí úvodu každé liturgie místo zpovědních otázek před večeří Páně.  - pozn. red.).

Může to být prožito silně, zvlášť když nezanedbáme onu rozjímavou individuální přípravu a když se při společném vyznávání bytostně opíráme o přítomnost těch, kteří vyznávají spolu s námi. Zkušenost však učí, že je to vzácné a otec reformace Martin Luther dokonce vícekrát napsal, že individuální zpověď je nutná, i když Písmo ji nikde nenařizuje.

Světová reformace přinesla zásadní kritiku středověké formy zpovědi, která bývala nástrojem ovládání i vydírání věřících. Jan Kalvín dokonce zpověď zprvu zásadně odmítal, až postupně se dopracoval k jejímu přijetí. I pak ovšem zdůrazňoval, že není povinná. Doporučoval ji pouze těm, kteří jsou „vědomím svého hříchu stísněni a ustrašeni do té míry, že se už nemohou obejít bez cizí pomoci“. Do češtiny bylo přeloženo jen první vydání jeho Instituce, obsahující pouze onu kritiku. Když pak po vzniku Českobratrské církve evangelické spojením obou směrů kalvínské křídlo převládlo (naše zbožnost je tak trochu „let na jedno křídlo“), projevují se u nás snahy obnovit zdravou reformační zpovědní praxi slaběji než jinde ve světě. Jsou ale zde.

Touha po zpovědi ožila i v charismatickém hnutí. V domácích skupinkách někteří účastníci prožívali hlubokou mezilidskou důvěrnost, když přiznávali svá provinění, chtěli se „dát všanc“ druhým a přijmout jejich odpuštění. (Snad se tak ještě někde děje, nevím.) Jejich teologové to vyjadřovali biblickou výzvou „choďte ve světle“, chápanou jako „nemějte před sourozenci ve víře tajemství“. Věřím, že tento květ na charismatické větvi křesťanství (který očividně měl svá nebezpečí) přinesl i dobré plody, patří však nejspíš minulosti.

Synod ČCE v roce 2009 přijal teologický materiál o zpovědi, vypracovaný skupinou duchovních. Byl připraven i podrobný návod, jak si při zpovědi počínat. Podle mého názoru by nám prospělo, kdybychom se nad těmito materiály ve sborech alespoň zamýšleli, možná i v dialogu s katolíky. Byl by to i kus praktické ekumeny zdola, která bolestně vázne.

Vyhovět přání po zpovědi člena (i nečlena) sboru patří k normální pracovní náplni evangelického duchovního. Prakticky se taková přání dosud vyjadřují jen vzácně, mimo jiné z pošetilé obavy, „abychom nebyli jako katolíci“. (Psychologicky může být schůdnější obrátit se na duchovního jiného sboru, než je náš vlastní.) Také bych uvítal, kdyby byla tato služba častěji nabízena. Můj zpovědník dbá na liturgickou formu, bere si talár a přes něj fialovou štolu; v okamžiku, kdy ujišťuje kajícníka Kristovým odpuštěním, klade mu ruku na hlavu. Jiní jsou méně formální, ale vždycky jde o něco víc než o “pouhý rozhovor“ (i když – pravda – rozhovor bez obřadnosti může někdy sehrát na cestě víry větší roli než jakýkoli obřad).

Autor je psycholog. Vydáno podle Evangelického týdeníku.