Seznamka
Emeritní biskup plzeňské diecéze František Radkovský
Autor: Člověk a víra / Honza Čermák
Celý svět se ocitl v situaci, kterou zatím nikdo nezažil. Proto jsou tu snahy zamýšlet se nad ní, jejími důvody, a především jejími vlivy na každého z nás osobně, na jednotlivé státy i na celosvětové společenství.
Na koronakrizi je možné hledět z různých pohledů. Chci se pokusit o pohled teologický, protože ten by nám měl pomoci v celkové životní orientaci.
Především nás tedy zajímá Boží úmysl, se kterým dopouští tuto koronakrizi. Je třeba říci, že nejde o Boží trest. To by totiž odporovalo obecně základnímu Božímu postoji, postoji milosrdné lásky. Ne náhodou přece Ježíš vyzývá své posluchače: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36).
Je však pravda, že Bůh lidi vychovává a vede k dobrému, a to je někdy hodně náročné, tak jako každá výchova. List Židům to vystihuje: „Naši tělesní otcové (nás) vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli“ (Žd 12,10–11). Je proto spravedlivé Pánu Bohu nic nevyčítat, ale děkovat za milosrdnou lásku, ve které je zahrnuta i náročná výchova.
Jaké výsledky tedy z této náročné Boží výchovy pro nás plynou?
Celá situace nás vede k pokoře. Lidstvo dosahuje velkých úspěchů (teď přistálo úspěšně na Marsu a provádí jeho výzkum) ale setkává se s událostmi, na které nestačí a které mocným způsobem ovlivňují celé lidstvo. Koronavirová pandemie je velice nakažlivá a ve svých novějších mutacích ještě mnohem víc. Vede to k velkému omezení styku mezi lidmi a k zásadní izolaci. Je problém se školní výukou, s pracovními kontakty ve výrobních podnicích, ve veřejném stravování a ubytování, v izolaci starší generace a jejím pocitu opuštěnosti, v kultuře a sportu, v cestování a v dalších ohledech.
Velký problém je s bojem proti této pandemii. Jsou vyvinuty vakcíny, které se zdají být účinné, ale zatím s nimi není dostatek zkušeností, aby se dala spolehlivě určit délka jejich ochrany proti nákaze.
Jde ovšem třeba vidět i pozitivní skutečnosti. Velká obětavost a velké nasazení lékařů, sester a zdravotnického personálu a všech dalších ve službě nemocným kovidem, i když jim jde o zdraví a o život. A celkově velká solidarita mezi lidmi a národy, včetně snahy o pomoc ekonomicky slabým zemím. Všichni totiž vědí, že naději na výhru s touto zákeřnou nemocí může mít jen celé lidstvo společně.
Vím, že zde neuvádím nic nového, ale chci tímto způsobem zdůraznit fakt nezajištěnosti, a především u starší generace skutečnost vážného ohrožení. Je nutné zdůraznit, že mi nejde o vzbuzování strachu, ale naopak o hledání jistoty a bezpečí. Ty lze ovšem najít pouze s vírou v Boha. Zde mohu nabídnout vlastní zkušenost, kdy při věku přes 81 let si musím zvykat – nikoliv na smrt, ale na setkání s Pánem a těšit se na to, až budu moci spočinout v jeho náruči. Smrt mě samozřejmě čeká taky a moc se na ni netěším, ale je to jen krátký přechod do trvalého stavu u Boha. A na ten je třeba se dobře připravovat, aby se pro nás stal očekávanou jistotou.
Jak tedy uzavřít tento pokus o teologickou reflexi? Snažit se lidem ukazovat, že k životu potřebují (jak ukázal v encyklice Spe salvi papež Benedikt XVI.) nejen mnoho běžných nadějí, končících v čase tohoto pozemského života, ale především tu zásadní naději, překračující naši smrt. Ta ovšem je možná jen s vírou v Boha.
Autor je emeritní biskup plzeňské diecéze.
