Seznamka
katolický kněz, teolog, vysokoškolský pedagog, dlouholetý politický vězeň Oto Mádr
Autor: www.pametnaroda.cz
Před deseti lety 27. února 2011 zemřel Oto Mádr, jedna z nejviditelnějších a nejpozoruhodnějších osobností katolického disentu a podzemní církve. Muž, který dokázal z tázání se na ducha doby a samozřejmé pracovitosti vytvořit specifickou spiritualitu. Kvas těsta, který v současném církevním prostředí zásadně chybí.
Mádr nikdy nebyl člověkem inovativního hlubokomyslného intelektuálního střihu jako jeho přítel Josef Zvěřina, ale přesto jeho přístup ke křesťanství je v mnohém inspirativní. Věřil, že církev nikdy nedostane nic zadarmo; že člověk si nezasluhuje všeobecnou váženost tím, že má určitý věk nebo úřad, ale spiritualitou formovanou aktivitou, kterou je schopen a ochoten vykonávat. Navazoval na Guardiniho koncept, který u nás silně zpropagoval Tomáš Halík a kterou silně akcentoval II. Vatikánský koncil, totiž, že církev musí umět číst znamení času a doby, ve které se nachází, a těmto znamením se aktivně dokázat přizpůsobovat. Musíme zdůraznit, že Romano Guardini ovlivnil celou generaci teologů ve 20. století a čerpal z něj opakovaně také Josef Ratzinger.
Mádrovo dílo je pozoruhodné myslím nejméně ve dvou rysech, které bych rád v této eseji (či nekrologu psaném s desetiletým odstupem) dále promýšlel. Předně ukazuje, že pokud máme hovořit o křesťanství a jeho reálné podobě ve společnosti, pak bychom měli dokázat dobře porozumět světu, ve kterém se nacházíme, a lidem, se kterými se setkáváme. Křesťanství není nějakou statickou strukturou, snad petrifikovanou Tridentským koncilem, jak někdy můžeme karikovaně vidět, ale především aktivním inkulturovaným pobytem ve světě.
Druhý bod je také podstatný – jestli Mádr někým byl, ve smyslu společenské role, tak byl skvělým organizátorem, člověkem spojeným s mimořádnou pracovitostí, kterou dokázal napnout do potřeb znamení doby. Jinými slovy lze říci, že křesťanství v jeho pojetí, které bylo blízké Gaudium et spes a především Lumen gentium, je křesťanství aktivity. Ovšem ne náhodného a chaotické hemžení nebo naopak zoufalou snahou o konzervaci starých pořádků, ale naopak promýšlením toho, co je třeba ve světě vykonat. Promýšlením, do nějž vstupuje spiritualita, modlitba, kontemplace, která je pramenem smysluplného pohybu ve světě.
Když ve dvacátých letech Martin Heidegger poprvé použil pro člověka pojem Pobyt, chtěl tím zdůraznit právě aktivní roli člověka ve světě. Člověk není dán svojí prostou existencí, výskytem ve světě jako kůň či kámen, ale je povolán k tomu, aby své bytí ve světě aktivně utvářel. Aby se sám dokázal na sebe ptát. Teilhard de Chardin si bude klást otázku po místě člověka ve vesmíru a bude mířit vlastně velice podobným směrem jako Heidegger – autentické lidské bytí nikdy není otázkou prostého výskytu, ale vždy je spojeno s aktivním chápáním sebe sama. S aktivitou, kterou vede k druhým i k sobě samému.
Jan Sokol ve svých meditacích Naděje na neděli zdůrazňuje, že jedno z kulturně nejvlivnějších částí evangelia je podobenství o hřivnách. Většina okcidentální kultury je nesena právě tímto motivem – máme určitý dar, dědictví, které jsme si nezasloužili, a musíme s ním nějak hospodařit. Zakopat jej, zbavit se rizika znamená zcela se odklonit od snahy o to stávat se člověkem. Myslím, že právě riziko, které je spojené s tím, že se nám v hospodaření ve světě nebude dařit, že můžeme o něco přijít, je podstatné. Život není možné žít na zkoušku nebo ho nějak udržovat. Je nám dán pouze jednou a musíme ho brát vážně. Ostatně Mádr riziko nést uměl a často zakoušel jeho tíži.
Proto je třeba ono Guardiniho ptaní se na ducha doby. Abychom věděli, jak lze s našimi hřivnami zacházet, musíme mít k dispozici určité porozumění světu, v němž se nacházíme. A právě v tomto ohledu byl Mádr mimořádným – dokázal analyzovat možné scénáře vývoje společnosti, která se jevila na jedné straně normalizačně strnulá, a na straně druhé bylo zřejmé, že vyžaduje zcela nový styl spirituality a náboženského myšlení.
Někdy slyšíme sny o tom, jak se všechno vrátí do normálního stavu, že vše bude jako dříve, před pandemií. Domnívám se, že po více než roce změn, které zažíváme, je zřejmé, že nic takového nenastane a nastat nemůže. V době, kdy píši tuto esej, máme ve světě více než 2,5 miliónu mrtvých, jen v České republice je jich přes 20 tisíc. Již jen tyto ztráty, které v našem prostoru představují největší katastrofu od druhé světové války, není možné vytěsnit. Tak jak druhá světová válka změnila umění, politiku i sociální vazby a hodnoty, lze očekávat, že podobně významné dopady bude mít i pandemie Covid-19 – uvidíme zásadně měnící se strukturu ekonomiky, snad ještě více akcentovaná ekologická témata, významné sociální posuny, ztráty blízkosti s příbuznými i přáteli, pravděpodobně zásadně se měnící podobu architektury atp.
Zdá se mi, jako bychom tento rozměr změn vůbec nedokázali brát vážně. Návrat ke světu, tak jak jsme ho znali dříve, není ani možný technicky, ani udržitelný eticky. Změněná sociální i spirituální dimenze člověka bude vyžadovat zásadní obrat v kultuře, ale i v pastorálním a spirituálním stylu. Některé posuny přitom již můžeme vidět, ať již jde o sledování kázání online nebo (mnoha výzkumy podepřenou) silnou potřebu lidí se potkávat a tvořit společenství, v rovině obnoveného uvědomění si tělesnosti nebo dlouho nezakoušeného strachu ze smrti či zkušenost s tím, že kolem umírají lidé, je mimořádně intenzivní.
Domnívám se, že pokud nám něco chybí, tak je to jistě (i) ono mádrovské aktivní ptaní se, co lze udělat v kontextu dnešního světa. Koncept aktivního křesťanství, které vede k tomu, že dokáže ducha doby nejen identifikovat, ale především do něj vstupovat. Mádr, jako blízký spolupracovník kardinála Tomáška, měl nesporně velkou zásluhu na tom, že mohl pronést ono památné: „Právem ode mě očekáváte slovo k současnému dění v naší vlasti. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa,“ jak upozorňoval ve své anotaci Proglas.
Mádrův odkaz tak vybízí k určité bělosti, neboť by se nám mohlo snadno stát, že v souboji o pravdu se nepostavíme nikam. Bytí křesťana ve světě je bytím v pohybu, v neustálé aktivitě hledající onu stranu pravdy. Takové bytí ale předpokládá dvojí; jednak velkou odvahu, která je spojená s odpovědností a angažovaností, s vědomím, že dlouhý život není souborem zásluh, ale stále znovu kladenou otázkou po Slovu této době. Odvahu, která je spojená s pokorou, protože se může mýlit, může dělat chyby, přešlapy, může se spálit. Mádrovská teologie není teologií dokonalosti a bezchybnosti, ale autentického plného nasazení.
A na druhé straně ale očekává hlubokou schopnost ztišení, meditace, promýšlení světa, ve kterém žijeme v pozici nikoliv jediného majitele pravdy fedrujícího svoji osobnost druhým, nikoliv ani roztěkaného chaotika, ale ani zbabělce, který nic nedělá, nýbrž člověka hluboké zbožnosti, meditace, člověka, který ví, že své bytí může – jak píše Heidegger – poměřovat jen měřítkem transcendence.
U Mádra není spor mezi tradicí spojenou s kontinuitou a nutností chápat ducha doby, protože obojí se musí nutně potkat, kondenzovat v osobě toho, kdo překročí své pohodlí a vstoupí do služby Slova. Do služby neustálého tázání, hledání, práce. Práce u Mádra byla něčím jiným než třeba u Tomáše Akvinského, byla způsobem stávání se plným člověkem ve světě. Domnívám se, že současná církev u nás do velké míry tápe a přešlapuje na místě. Uchopit fenomén COVIDu musíme jinak než přenosy bohoslužeb a online adoracemi. Potřebujeme ochotu zbavit se jistot, věcí, které dříve fungovaly a o nichž doufáme, že se k nim vrátíme. Je třeba se ptát nově, hledat nové kotvy, jistoty nikoli jako neměnný prvek, ale jako dynamickou strukturu. Musíme vstoupit do duchovního života, do meditace s otázkou, jaké je Slovo této době? Co je to, co jsme povoláni v současném světě žít? V tomto byl život a dílo Oty Mádra nezastupitelný.
