Seznamka
Nathalie Becquart
Autor: Wikipedia.org / Peter Potrowl / Creative commons
Italský deník La Stampa přinesl 27. února následující rozhovor Salvatore Cernuzia s francouzskou řeholnicí, která bude mít jako první žena hlasovací právo na příští biskupské synodě.
Vatikán. Kanceláře sekretariátu Synody jsou už pár hodin zavřené, ale ona v nich stále ještě pracuje. Sestra Nathalie Becquart, 52 let, přelomová žena, první řeholnice jmenovaná podsekretářkou Biskupské synody, sejde tři poschodí a jde nám otevřít širokou bránu na Via della Conciliazione 34.
V Římě pobývá zhruba měsíc. Přijela sem po svém jmenování papežem do funkce, které bylo oficiálně oznámeno 6. února 2021. Opustila svoji komunitu Xaviére v Paříži, kde vždy žila, a nyní se nachází na „velké lodi“ Vatikánu, aby zde studovala, naslouchala a učila se. A ovšemže, bude zde připravovat Biskupskou synodu na téma synodální církve, plánovanou na říjen 2022. Bude na ní první ženou s hlasovacím právem. Jedinou uprostřed stovek biskupů.
Sestro Nathalie, Vaše jmenování není běžná věc, ale „otevřením jedněch dveří“, jak řekl kardinál Mario Grech. Jaký význam pro Vás má?
Toto zavolání papežem Františkem je pro mne velmi důležité, protože skrze něj jsem byla povolána církví, povolána Bohem. Celý můj život byl postupným povoláváním, ale jako povolání v náboženské oblasti je toto zcela nové. Je tak silné, že ho nevnímám jen jako svoji záležitost, ale záležitost pro všechny ženy, pro všechen Boží lid. Dostala jsem obrovské množství zpráv od lidí z celého světa, rovněž od mužů a kněží. Skutečně věřím, že rozhodnutí o mém jmenování, přestože nejsem ani biskupem, ani knězem, je způsob, kterým papež pokračuje v otevírání dveří laikům a ženám do struktur církve.
Jaký vzkaz vysílá Vaše právo hlasovat na příští synodě?
Hlasovací právo je důsledkem mého jmenování podsekretářkou synody a novinek, jež jsou obsaženy v konstituci Episcopalis communio z roku 2018. Ta stanovuje, že také neordinované osoby mohou být členy synody. Mimoto dobře vím, že během posledních synod – o mladých a o Amazonii, vyvstaly otázky ohledně skutečnosti, že delegáti mužských řeholních řádů mohli hlasovat, zatímco řeholnice nikoliv. Myslím si tedy, že toto moje jmenování je faktem, tedy, že papež František chtěl naslouchat hlasům a přáním těch, kdo žádají větší zastoupení žen v církvi na všech úrovních. Věřím, že je to ve shodě s ekleziologickou vizí papeže, který bere v úvahu důležitost sensus fidei Božího lidu. Takže ano, myslím, že mé jmenování lze číst jako vůli zahrnout uvažování sensus fidei do církevních struktur.
Takže podle Vás papež nedospěl k tomuto rozhodnutí kvůli mnoha tlakům, nýbrž proto, že v církvi skutečně začal proces dozrávání v otázce žen?
Myslím, že tu opravdu je proces dozrávání v otázce žen, a to i ve větší šíři, než je církevní diskuze. Církev je zasazena do společnosti a současný historický okamžik nám ukazuje, že – po staletích – se místo a role žen změnily. Nyní pracují, jsou povolávány na více míst, rovněž vztah k mužům se změnil. Církev si musí klást otázky. Je třeba říct, že v minulosti to byla sama církev, kdo zavedl inovace – pomysleme na fakt, že Pavel VI. povolil laikům i ženám účast na posledních sezeních II. vatikánského koncilu, když se sepisovaly dokumenty. Nebo pomysleme na samotnou Biskupskou synodu, která je plodem koncilu (a někdo říká, že plodem nejlepším), kde ženy pracují po boku biskupů. Je to zásluhou této cesty, že je dnes vidět větší zastoupení žen v kurii a v místních církvích, kupříkladu v mé církvi ve Francii, kde některé ženy vykonávají zodpovědné funkce.
Přesto mnozí naříkají nad tím, že je církev velmi opožděná, co se týče procesu inkluze žen. Co ještě schází?
Je velmi důležité dosáhnout změny mentality. To je skutečná výzva, která je stále před námi, protože přicházíme z patriarchální zkušenosti. Stačí pomyslet na fakt, že v mnoha zemích světa je hlasovací právo žen úplná novinka. A to nemluvíme o násilí a zneužívání, které se dosud děje vůči ženám, o diskriminaci v oblasti byznysu, politiky, sportu… Cesta je to dlouhá a strmá. Církev by proto měla jít příkladem, uzdravit vnitrocírkevní situaci, přestože církev zajisté nelze přirovnávat k jakékoli jiné organizaci.
Chvíli před Vaším jmenováním byl vydán dokument Motu proprio Spiritus Domini. Také ten byl vítán jako nový, byť nesmělý krok k větší inkluzi žen. Co si o něm myslíte?
A já jsem přesvědčena, že Motu proprio je zásadní krok. Dotkl se kanonického práva, a vůbec poprvé ženy mohou přijmout institucionalizovanou službu. Jde o hodně. Zajisté, pokud tento dokument a moje jmenování budí tolik pozornosti, znamená to, že je ještě hodně práce před námi.
Pověření do funkce, jako je ta Vaše, by mohlo být určitým otevřením pro budoucí kněžské svěcení žen?
No, myslím, že papež se o tomto vyjádřil velmi jasně. Myslím, že klíčová otázka pro něj je jiná – a to oddělení výkonu zodpovědnosti od ordinované služby. Po dlouhou dobu, přestože tomu tak na počátku nebylo, bylo vedení církve spojeno se svěcením, ale to je minulost. Papež se snaží rozpojit výkon zodpovědnosti od svěcení.
Jinými slovy, abychom ženě v Církvi dali funkci, není nutné, aby se stala knězem?
Skutečným problémem je větší zapojení žen do rozhodovacích procesů. Myslím, že toto je klíčové téma pro dnešní církev. Papež František sleduje takovou cestu, která by pomohla vytvořit církev synodální a zbavit se církve klerikální. Církev, jako byla ta na počátku, kde nestála ve vedení jedna osoba (což může vést i ke zneužití), ale v níž se rozvíjí více kolegiální přístup a týmová práce.
Vím, že nemůžeme vzít model prvních staletí a aplikovat ho na dnešek, není tu stejný kontext, ale měli bychom se inspirovat tímto starým synodálním vedením (církve). Víme – a to je moje zkušenost s mladými –, že je pro evangelizaci prospěšnější mít pastorační tým, a ne někoho, kdo rozhoduje sám, ať už kněz nebo laik.
Vy jste už pracovala jako poradkyně na sekretariátu Synody. Jaké priority budete mít v nové funkci?
Mojí prioritou je naslouchat osobám, které zde tvoří tým, stejně tak i všem ostatním osobám, se kterými přicházíme do kontaktu. A pak studium, četba, učení. Nezapomínejme, že sekretariát, jehož jsem součástí, má za úkol přípravu příští synody. Toto je hlavní práce: je to jako tvorba uměleckého díla, musíme myslet na přípravy, vidět, jak všechno zorganizovat a společně udělat. Náš sekretariát se nenachází ve vzduchoprázdnu, musí se spojit s římskou kurií a s místními církvemi, protože synoda je pro celou církev. Kladu si tedy otázku – jak já k tomu všemu mohu přispět spolu s kardinálem Grechem a otcem Luisem Marínem de San Martín [nový podsekretář, pozn. red.]?
Schází Vám Vaše kongregace?
Ó ano. Pro mne bylo velkou změnou přijít sem, obrovskou výzvou také proto, že moje komunita je v šesti zemích, ale nikoli v Římě. Momentálně nemám komunitu. Je ale také pravda, že v posledních deseti letech, protože jsem pracovala pro Francouzskou biskupskou konferenci, jsem často byla v Římě kvůli několika setkáním. Spolupracovala jsem s Dikasteriem pro laiky, rodinu a život, s kongregacemi pro zasvěcený život a pro klérus, s Uisg [International Union of Superiors General, pozn. red.] a se synodou. Takže mám mnoho přátel, mnoho lidí, s nimiž jsem navázala vztahy, necítím se sama. Jistě, je tu ještě mnoho, co objevovat, protože Vatikán je velká loď.
Jak na Vaše jmenování do funkce reagovaly Vaše spolusestry?
Měly velkou radost a vím, že se za mne modlí. Dotklo se nás, že naše kongregace byla založena v roce 1921, tedy v roce 2021 je to stoleté výročí, a začaly jsme ho slavit 4. února, ve dnech mého jmenování. Pro ně to byl dar, uznání nejen našeho charismatu, ale i tolika sester ve světě.
Z italského originálu přeložila Helena Hladilová.
