Branou smrti k životu

Marie Kolářová
Autor: Archiv autorky

Potkala jsem je na Staroměstském náměstí. Maminku v podřepu u jednoho z křížů a k ní se sklánějící malou holčičku.

„Mami, umírají na tuto nemoc také malé děti?“ zeptala se holčička.

„Ne, naštěstí většinou ne,“ odpověděla maminka a dodala potichu: „pak by bylo všechno ještě mnohem horší.

Toto setkání na mě zapůsobilo svou intimitou, hloubkou a intenzitou vzpomínky na život, který skončil, a nový, který, jak doufáme, bude pokračovat. O Velikonocích si připomínáme ponoření do smrti, kterou musíme projít ke zrození k životu. Svatý Pavel píše o spojení s Kristem ve smrti, která vede k životu: „Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ (Řím 6,4). O velikonoční vigilii toto spojení nabývá mimořádné intenzity během křestní části liturgie zobrazující přechod od smrti k životu.

Letošní postní doba nám přinesla ještě jednu naléhavou připomínku smrti, jejíž přítomnost nám zprostředkovaly ony zmiňované kříže na Staroměstském náměstí. Zpočátku zavládly rozpaky, jak s nimi vlastně naložit. Policejní tweet z 22. 3. 2021 oznamuje: „Kříže jsou namalovány křídovým sprejem a organizátor akce je odpoledne odstraní. Nejedná se o protiprávní jednání.“ Kříže ale mezitím samy promluvily a odsunuly do pozadí všechno nejisté přešlapování. Dostaly jména a pozvaly ke vzpomínkám na zemřelé oběti covidu.    

Branou smrti k životu

Kříže na Staroměstské náměstí - březen 2021
Autor: Jakub Můčka

V písni Kometa zpívá Jaromír Nohavica o smrti, se kterou se nelze smířit. Vyjadřuje tím onu bolest z umírání, jemuž se nevyhneme, ze smrti, z které máme obavy a jež je současně naší jedinou jistotou. Pro věřící je nadějí nový život za branou smrti, ale nyní všichni společně stojíme před ní.

Ve veřejném prostoru se dařilo výchovným ponaučením o strachu ze smrti, o vytěsnění smrti, o lhostejnosti, podobně jako těm, že nikdo nemá nárok žít do sta let, a ta osmdesátka, ve které pán odešel, je přece hezká, ne? Zeptám se proto, kde je ta hranice, kdy už to není hezký věk? Všechna tato ponaučení mají totiž ze svého úhlu pohledu pravdu, ale chybí jim ta správná dávka chemie, která umožňuje cítit individuální bolest.  

V místech, kde se malá holčička u jednoho z těch křížů ptá po smrti malých dětí, si můžeme znovu a naléhavěji připomenout projití branou smrti. Jak jsme sami svou empatií a soucitem přistupovali k trpícím. Nechápající nebo i odmítavé reakce pocházely z vlastních výčitek svědomí, z naštvání na všechna ta omezení, z úniku před osobní tíživou situací. Jak bychom reagovali, kdyby smrt stejným způsobem útočila i na malé děti? Raději ani nedomýšlet veškerou možnou bolest.

Postní doba je obdobím, kdyby máme opouštět návyky, které nás spoutávají, zbavovat se toho, co nás tíží. V současnosti ale procházíme zkušeností ztráty životů, jednak fyzických, ale mnohdy i ztráty duševní, kterou představuje zmařená tvůrčí energie dávající bohatství niterného života. Kdo jsem já, abych odsuzoval bližního, který už má všeho plné zuby, protože ztratil příliš mnoho. Jak jsme byli přítomni u bolesti těchto lidí? Kristus říká také: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (srov. Mt 25,40) Velikonoce přinášejí nový život, v paralele k současnosti také ono „světlo na konci tunelu“, které bychom všichni tak rádi viděli. Nejschůdnější cesta k němu ve vzájemné solidaritě, povzbuzování života, což znamená též péči o veškeré tvůrčí síly, které jsme v sobě schopni najít. Nový život získáme, až se rozloučíme s tím starým, který nám brání žít plným životem v solidaritě s ostatními.

Autorka je právnička

 

Spatřil jsem kometu oblohou letěla
Chtěl jsem jí zazpívat ona mi zmizela

Až příště přiletí ach pýcho marnivá
My už tu nebudem ale jiný jí zazpívá

O vodě o trávě o lese
O smrti se kterou smířit nejde se
O lásce o zradě o světě
Bude to písnička o nás a kometě

Jaromír Nohavica: Kometa (úryvek z textu písně)