Stejná důstojnost – ano. Stejná práva – ne! (Nebo snad ano?)

Pavla Holíková
Autor: archiv autorky

Kniha benediktinské řeholnice sestry Philippy Rath z Eibingen nazvaná „Protože Bůh to tak chce“¹, přináší výpovědi 150 žen z celého světa, které mluví o svém povolání ke kněžství. Jde o ženy, které v sobě nacházejí dary ke službě, jež jim ale v církevních strukturách není dovolena. Sestra Philippa se netají tím, že cílem, k němuž má kniha přispět, je rovnost žen v církvi. Přitom jde i o důstojnost ženy v mnoha částech světa. 

Kniha je pro mne překvapením, protože jsem se až donedávna domnívala, že kněžství ženy je v katolické církvi téma spíš akademické. Nemyslím, že moje generace by se dožila byť jen ženského diakonátu. O kněžství Ludmily Javorové se sice hovoří často, zvlášť poté, co se podařilo vydat knihu jejích rozhovorů se Zdeňkem Jančaříkem², to je však jiná kategorie. Ludmila Javorová kněžství nežádala a neuvažovala o něm; hlas zvoucí ke kněžství k ní přišel zvenčí za zcela mimořádných okolností. Na její kněžskou epizodu bychom mohli za pár let s klidem zapomenout. Jak je to ale s povoláním ženy v církvi? Povolání k čemu? Skutečně ke kněžství? V jaké podobě?

Jeden z německých biskupů postavení ženy v současné katolické církvi nesmlouvavě vyjádřil slovy: „Stejná důstojnost – ano. Stejná práva – ne!“ Pro ženy sdružené v celosvětové organizaci Catholic Women´s Council, založené Philippou Rath, se ovšem nabízí logická otázka: existuje stejná důstojnost při propastně nerovných právech? Ženy zde mezi sebou sdílejí i své prožitky v sekulární společnosti. V mnoha částech světa si o evropských právech mohou nechat jen zdát. Nerovná práva mají za následek také ignorování důstojnosti žen. Ve sdružení Catholic Women´s Council jde o širší téma, zdaleka ne jen o přístup k církevním úřadům. 

Vídeňský teolog Paul M. Zulehner se v souvislosti s knihou sestry Philippy zamýšlí nad podobami povolání ke kněžství. Jeho povolání bylo klidné a prozaické: výchova v katolické rodině, služba ministranta u oltáře, studium teologie a přijetí kněžského svěcení. Někteří ze seminaristů, které Zulehner ve Vídni vedl, ovšem procházeli bouřlivým procesem, který ne vždy vedl ke kněžskému svěcení. A pokud ano, „Samuelova noc“ – proces hledání, tápání a rozhodování – v nich trvá celý život. Pak tu je ještě jedna skupina: seminaristé, kteří si byli svým povoláním dokonale jistí. Breviář, klerika, kolárek – tito mladíci se cítili být kněžími už dávno před vysvěcením. Povolal je přece Bůh – jsou tedy vyvoleni, aby jejich ústy Bůh mluvil “k obyčejným lidem“. Tento druh povolání, jak vtipně poznamenává Zulehner, se vyskytuje i mezi biskupy. Ti prý na otázku světitele v katedrále „Jsi připraven?“ v duchu tajně odpovídají: „Už dlouho!“ 

Tentýž teolog se rozpomíná na upozornění jednoho duchovního průvodce: „Kněžský úřad ti přináší příliš mnoho vlastní hodnoty!“ Co pro člověka znamená skutečnost, že ho povolal Bůh? Nepřivlastňuje si spolu s povoláním i Boží vlastnosti? V katolické církvi syromalabarského ritu v jižní Indii zůstal zachován jiný přístup ke kněžství, analogický způsobu prvních křesťanských staletí: Církevní obec vybere ze svého středu vhodnou osobu („persona probata“) kterou vyšle na studia, biskup ji vysvětí a vrátí obci zpět. Nedostatkem povolání prý tyto indické obce netrpí. Výběr probíhá nikoliv jen na základě vnitřního hlasu povolání shůry, ale uprostřed křesťanského společenství, zevnitř i vně. Důraz je na vhodnosti uchazeče, nikoliv na „hlasu shůry“. 

Podle profesora Zulehnera je důležité posunout akcent povolání z osobního na eklesiální. Požadavek kněžského svěcení pro ženy (pro Zulehnera naprosto legitimní) by se neměl zakládat na subjektivitě osobního povolání, která v sobě skrývá riziko klerikalismu a z níž se lehce stane církevně-politický argument pro kněžskou ordinaci kohokoliv. Měl by být podepřený církevním společenstvím, v němž je daná osobnost zakořeněná a jemuž chce sloužit. 

Zajímavé je, že papež František zřejmě není nakloněný k otvírání ordinovaných úřadů ženám ze stejného důvodu, z jakého se Paul Zulehner domnívá, že jde o legitimní požadavek. Oba jsou rozhodnými odpůrci klerikalismu. Zatímco František se obává, že otevření svěcení ženám by vedlo k jejich klerikalizaci, Paul Zulehner se zkušeností rektora kněžského semináře se zamýšlí nad tím, jak klerikalismus v zárodku vzniká a jak ho přirozeně oslabit. Není-li kněžství spojeno s nadřazeností a mocí, proč by ho ženy nemohly vykonávat? Krom toho, že chce vrátit kněžskému povolání jeho eklesiální rozměr, vrací se k počátkům „povolání křesťana“, ke křtu. „Začal jsem se ptát, zda mě Bůh potřebuje, nebo zda já potřebuji jeho k vlastní seberealizaci. Konečně jsem začal přikládat svému křestnímu povolání větší význam než kněžskému. Jsem v prvé řadě s mnoha lidmi křesťanem, a někdy i pro ně knězem.“ (Podobně u nás Benedikt Mohelník: „Být křesťanem je víc, než být knězem.“) Eklesiální rozměr zdůrazňuje Zulehner i ve vztahu k synodě. „Synoda je církevní, nikoliv klerikální událost.“ 

Mnoho lidí se domnívá, že papež František je ve věci ženského diakonátu nerozhodný z obav před schizmatem. Paul Zulehner spatřuje tyto obavy spíš na straně jeho názorových oponentů. Riziko schizmatu má být pádným argumentem těch, kteří v církvi nechtějí nic měnit. - František se změn nebojí, byť se zdá, že mění věci příliš pomalu nebo příliš pozdě, viz např. poslední Motu proprio uschopňující ženy přijmout laickou institucionalizovanou službu, jímž církev konečně přestala dělit laiky na věřící I. a II. řádu. František podporuje činnost žen v úřadech, k nimž není třeba kněžské svěcení. V prvním únorovém týdnu jmenoval do funkce podsekretáře biskupské synody ženu – 52letou řeholnici Nathalii Becquart. Svým způsobem je to přelomová událost, protože podsekretářka má z titulu své funkce na synodě hlasovací právo. Poprvé a jediná mezi stovkami biskupů³. Má tento ojedinělý hlas reálný význam? Jistě nikoliv jako jazýček na vahách hlasování. Hlas ženy může (a měl by) mít pozitivní vliv na mužský úhel pohledu. Žena vždy přináší jiný pohled než muž. Může upozornit na skutečnosti, které muži přirozeně nevidí. Vnímá souvislosti tam, kde muži vidí izolovaně. Podle Nathalie Becquart je skutečnou výzvou změna mentality, vykročení z patriarchální společnosti. 

Myslím si, že pravdu mají ti, kteří poukazují na to, že pro muže v církvi, jimž jejich postavení strukturálně zajišťuje převahu, je důležité oprostit se od (podvědomého) strachu z ženy, která by jejich postavení mohla ohrozit. Rovnost a spolupráce přece neohrožuje. Konkurenci a ohrožení mužů vyvrací slovy i činy jiná silná žena v církvi, nigerijská řeholnice Veronica Openibo. Ta mluví v souvislosti s ženami především o převzetí odpovědnosti. Pracuje s lidmi, kterých se týká sexuální zneužívání: s muži i ženami, kněžími, řeholníky i biskupy. Oběťmi i pachateli. „S nikým nesoupeříme, jen vedeme k odpovědnosti ty, které formujeme.“    

V začátcích své úvahy jsem vyjádřila překvapení nad tím, že skutečně existují ženy, které cítí povolání ke kněžství. V podmínkách místní české církve je to zatím obtížně představitelné. O kněžství ženy se tu sice v soukromí diskutuje, domnívám se ale, že se stále opakují argumenty, které mají od tématu spíš odvést pozornost, než usilovat o poctivé rozlišování. Argumenty, které se nám ženám jeví až nedůstojné a za nimiž tušíme už zmíněný nevyslovený strach z ženy. Ne že by kněží k onomu „strachu z ženy“ neměli důvod v podobě manipulativních typů žen zdánlivě postrádajících kněžské ambice právě proto, že jim ke štěstí stačí „vrtěti farářem“. Bylo by však škoda zaplašit tímto strachem poctivou diskusi a záměrně udržovat klima, v němž je nepřijatelné na kněžství či jáhenství ženy i jen pomyslet. Rostoucí zastoupení žen v kurii i v místních církvích některých zemí za Františkova pontifikátu je v tuto chvíli pravděpodobně významnější, než žádoucí úspěchy na poli církevně-politického boje za formální rovnost. Současně je však třeba si připustit, že pokud se komplementarita stává v ústech obhájců (a obhájkyň) tradiční podřízené role ženy domněle neprůstřelným argumentem, jen těžko si ji lze představit bez skutečné rovnosti. 

Poznámky:

¹ Weil Gott es so will, Herder 2021.

² Ty jsi kněz navěky. Rozhovor s Ludmilou Javorovou, Portál 2020

³ Na posledních synodách měli z neordinovaných osob hlasovací právo pouze muži z titulu funkce řádových představených, což zvýraznilo nerovnost, neboť generální představené ženských řádů se synody také účastnily, ovšem bez možnosti hlasování.

⁴ V únoru 2019 vystoupila před biskupy na summitu o prevenci sexuálního zneužívání nezletilých a zranitelných v církvi a její slova patřila k nejsilnějším momentům setkání.

Autorka vystudovala historii a teologii.