Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Gabriel Lamza
„Uprostřed umírání, pandemie, bezpráví a společenského kolapsu je naděje nedostatkovým zbožím. Dnes znovu zoufale potřebujeme „kamínek naděje“. A tou nejúžasnější ze všech nadějí je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.“ píše ve své knize Naděje navzdory (v originále: Hope in Times of Fear: The Resurrection and the Meaning of Easter) americký teolog, pastor a spisovatel Timothy Keller (nar. 1950). Centrální téma knihy – Kristovo Zmrtvýchvstání – nebylo v teologické rozpravě ani v běžném církevním provozu ještě před padesáti lety tak samozřejmé, jako je dnes. Zaměřit se v Kristově vykupitelském příběhu na poslušnost, utrpení a smrt na Kříži dávalo našim předkům pro všední život větší smysl. A dává někomu i dnes. Proč?
Nevyhnutelnost bolesti, tragiky života a velmi úzký výměr pojmu svobody dával útěchu, že přede mnou, a ještě o mnoho více, trpěl Boží syn, můj Pán. Kellerova teologická vize, která jde ruku v ruce se současným katolickým výkladem této skutečnosti, jde bohudíky úplně jiným směrem. Těžké a nespravedlivé věci se v lidském životě nedějí proto, aby je člověk trpně a bez otázek přijal. Dějí-li se (a ony se dějí, jak každý z nás na sobě pociťuje), je to právě Kristovo Zmrtvýchvstání – vítězství nad krachem života, hříchem a užmoulanou duší a bolavým tělem – které dává sílu pro sebe i pro druhé „porozumět celému poselství Bible a postavit se všem výzvám života – utrpení, zvratům v osobním životě, nespravedlnosti, etickým otazníkům i obavám, co přinese budoucnost“.
Ve „světě úzkosti“, jaký prožíváme i my dnes, znovu, tak jako už tolikrát v křesťanských dějinách, zaznívají apokalyptické motivy o konci světa, Božích trestech a univerzální zkaženosti lidí (zvláště těch druhých). Keller začal psát svoji knihu v době pandemie Covidu-19, a navíc tehdy, kdy se u něj podruhé objevila rakovina. Uvědomil si, lépe řečeno: znovu si připomněl, jaký nejdůležitější motiv stál u kořenů života lidí prvotní církve, kteří byli ochotni pro Ježíše položit svůj život a kteří se v pestré nabídce tehdejších náboženství, kultů a filosofií přidrželi rychle vzkvétající „žido-křesťanské sekty“, v níž se stále předávalo vyprávění o smrti jakéhosi Ježíše, Božího Syna, o událostech Kříže, o prázdném hrobu a hlavně – o Zmrtvýchvstání a setkání s učedníky na mnoha místech a cestách. Keller ví, tak jako to věděli první křesťané a mnozí teologové, řeholníci, světci a sbory putující církve, že křesťan nemůže žít celý rok pašije. Je třeba, aby se orientoval na eschatologický rozměr Kristova vykupitelského díla, a to nejen na otázky posledních věcí tohoto světa, nýbrž a přednostně na otázky posledních věcí konkrétního člověka. A tou poslední věcí není smrt a bílé neviditelné nic, ale věčný život před Boží tváří vprostřed „nového nebe a nové země“, s očištěnou, uzdravenou duší a oslaveným tělem, tak krásným, aby vyjadřovalo identitu člověka jako Božího obrazu a jeho podoby.
„Už tím, jak žijeme dnes,“ píše odvážně Keller, „se tedy máme podílet na budoucím vzkříšení. Pokud Ježíš opravdu vstal z mrtvých, mění se tím úplně všechno: naše vztahy k druhým, náš postoj k bohatství a moci, to, jak pracujeme, jak vnímáme a prožíváme sexualitu nebo jaký máme postoj k rasovým otázkám a sociální spravedlnosti.“ Zapadlo totiž poněkud do zapomnění, všímá si autor, že věčnost, a tedy i naše věčnost, se v nás a skrze nás děje už teď, v každém okamžiku našeho života. Ono „shromažďování pokladů v nebi“ (Mt 6:20) se netýká jen lidské duše, ale komplexně celé osobnosti, celého stvořeného „já“, jež od prvních do posledních záhybů duše přes ducha každé osobnosti až po poslední atom lidského těla patří Bohu. Máme zodpovědnost za celek svého „já“, analogicky pak za celek světa, který máme v dosahu (fyzicky i duchovně v modlitbě a prosbách). Aby člověk dospěl k porozumění události Zmrtvýchvstání, je samozřejmě potřeba, aby uvěřil, že nějaký Ježíš vůbec byl a že to, co nám sdělují evangelia a listy, jsou historické pravdy, které jsme si zvykli relativizovat, upravovat a psychologizovat, my, lidé moderního času, možná o něco víc než křesťané předchozích dob.
Kellerova pouť po jednotlivých zastaveních Ježíšova života je poučná. Ukazuje, jak bychom se měli na tyto události dívat, jak se kriticky tázat, jak se pídit po pravdivosti a logice například Ježíšova zatčení, prázdného hrobu či cestě Vzkříšeného do Emauz. „Pavel tvrdí, že jeho víra ve vzkříšení je „rozumná“ – tedy v souladu s kritickým racionálním uvažováním. Nepředkládá svým posluchačům jen pouhá tvrzení, nabízí jim argumenty. Odvolává se na Agrippovu obeznámenost s fakty – král bezpochyby věděl o Ježíšově smrti, o prázdném hrobu i o svědectví očitých svědků. Velikonoční události neproběhly „někde v ústraní“ – věděl o nich každý. Pro Pavlova slova byl tedy dostatek empirických dokladů.“ Jakmile se tyto události vedle tisíců dalších náboženských a literárních příběhů stanou člověku potravou jeho každodenního přemýšlení, úvah, radosti a nakonec – víry, bude se přirozeně ptát, kdo to je Ježíš a jakým způsobem jeho oběť a Zmrtvýchvstání změnily celý rozměr kosmického světa a smysl dějin od jejich počátku až do konce. A jak změnily a mohou změnit život mně a tobě.
Na Pavlovi, posledním z apoštolů, který se ani nechtěl nazývat apoštolem, Bůh dosvědčil svoji milost. Pavel jako Žid hledal Boha a myslel si, že jej jako horlivý Žid nalezl. Na cestě do Damašku mu ale zjevený Ježíš ukázal, že Bůh je paradoxně právě ten, koho on pronásleduje. Intelektuálně a fiduciálně poctivá a náročná víra, která člověka ukotvuje ve vlnách všedního dne, se může v lepším případě ukázat „vírou na cestě“. A právě Pavel si byl vědom, že se mu v jednom jediném okamžiku stala věc, o níž vlastně příliš nestál. Jeho představa Boha, navíc v síle tradice jeho otců, mu vyhovovala. Ježíš byl ale jiného mínění. „Právě tohle se stalo Pavlovi. Myslel si, že přesně ví, jaký je Bůh a kdo je Ježíš. Jenže se naprosto pletl.“ Milost daru víry, charizmatu a milost daru veškeré síly, aby to, co se mu přihodilo a změnilo mu život, dokázal v sobě vůbec přijmout a navíc – povědět o tom druhým formou a obsahem, které přetrvají do konce časů jako slovo inspirované Bohem. Nevystačil by si následně Pavel, učedníci a křesťané obou tisíciletí s Kristovým Křížem a věčnou budoucností pro zemřelé, zahalenou do mlhy teologického „nevím, snad, možná“? Nevystačil. Keller správně uvažuje nad tím, že Vzkříšení zásadním způsobem souvisí s naším ospravedlněním (Ř 4:25) a s poznáním Ježíšovy moci vzkříšení, která z nás vposledku činí křesťany (Fp 3:10–11). Nešlo by to naše křesťanství, ať katolické, nebo protestantské, vyřizovat a žít nějak jednoduše, nezávazně, v tichosti, soukromě? Nešlo. A nešlo by se pouze soustředit na hlavní Ježíšovy mravní apely, které ke škodě věci řada křesťanů vidí v poslušnosti a otázkách 6. přikázání? Nešlo. A nešlo by z Kristova ustanovení eucharistie a jeho Zmrtvýchvstání nějak vypreparovat problematiku těla, které bývá stále chápáno jako zbytný a obětovatelný přívažek duše, který se dostal do evangelií a kérygmatu jako Pilát do Kréda? Nešlo. Nešlo by to všechno zařídit nějak jinak, aby tu peklo bylo zase pro ty druhé a nebe pro ty lepší? Nešlo. Proč? Protože: „Vzkříšení neznamená pro křesťany pouze naději do budoucnosti. Vzkříšení znamená především naději pocházející z budoucnosti. Úžasné poselství Bible spočívá právě v tom, že Kristovým vzkříšením se Boží království prolomilo z budoucnosti do přítomnosti.“ Přítomnost Božího království je charakterizována nadějí i napětím. „Už je“ mezi námi, ale „ještě“ ne v plnosti. Proto se i člověku niterného a zbožného života, který zná cenu oběti a umí v druhých vidět Ježíše, nedaří všechno, co by chtěl. Z části (někdy menší, někdy větší) ale poznává, že to, kým je, co má a čeho dosáhl, má z Boží milosti.
Timothy Keller
Autor: Biblion
Boží království v člověku není „jiným Božím královstvím“, jak o něm hovoří Písmo. Je pravým Božím královstvím, tvořícím most mezi přítomností a budoucností. Jedině skrze Zmrtvýchvstání se člověk může hmatatelně držet lemu Kristova roucha, pod nímž září rány ukřižování jeho oslaveného těla. Nedivím se, že mladý Timothy Keller a mnoho dalších konvertitů a neo-konvertitů zažilo v tomto uvědomění formativní prožitek života, který už nemohl jet ve starých kolejích. Osvobození od věčné smrti, prvotního hříchu, strachu, viny a studu, které nám Kristus na Kříži a Kristus Zmrtvýchvstalý zasloužil, dává nekonečný rozměr svobody a vědomí, že jsem nezaslouženě a jen a pouze z Boží milosti dostal teď a tady otevřené nebe. Čím se pro to nebe tady a teď a dnes i zítra i napořád rozhodnout? Vírou, že se to všechno stalo. Láskou, skrze niž se nejvíce podobáme tomu, který to z lásky pro nás všechno podstoupil. „Nezáleží na tom, kdo jste dříve byli a co všechno jste provedli. Vzpomeňte si na Pavla. Co měl on za minulost? Do paměti měl vryté tváře nevinných, které poslal na smrt jako Štěpána (Skutky 7). Máte ve své minulosti něco takového? I kdybyste odpověděli, že ano, nikdy to nebude silnější než Boží milosrdenství. Právě proto Pavel na výklad o vzkříšení navazuje prohlášením: „Boží milostí jsem to, co jsem“ (1. Korintským 15:10). Bůh nám ve vzkříšení říká: „Vše je splaceno. Nikdy nebude potřeba cokoli doplácet. Nikdy.“ Chápete?“
Keller dobře ví, že Ježíš neustavil žádné tradiční, nedělní, salónní náboženství, v němž by se už nic nedělo, protože se všecko kdysi odehrálo na Kříži. Celou jeho knihou prostupuje teologicky silný a právoplatný argument, že Ježíš byl, je a bude vždycky vůči světu radikální. „Velký zvrat“, který v evangeliích vidí Keller a nepochybně i další křesťané, spočívá v Ježíšově vtělení, smrti a vzkříšení. Ježíš nám ve svých činech, a hlavně ve svém činu vrcholném, ukázal na veškerý zdroj pravé moudrosti. Ve zdánlivém životním krachu na kříži se zračí naprosté vítězství, a to vítězství Boho-člověka nad smrtí, jež do té doby byla jen jedním velkým, lepkavým nic. Řekům, dodává autor, bylo Ježíšovo dobrovolné vydání se Kříži „bláznovstvím“, Židům pak „slabostí“. Ježíš pokojně nezemřel pod olivovníkem jako král pozorující legie svých moudrých učedníků. Nezaložil si jako filosof žádnou školu. Nestal se „vojevůdcem“, „politikem“, guruem, a v dějinách spásy přišel v době pomyslného bodu „nula“, nikoliv třeba dnes. „Stejně jako on nevydobyl naši spásu silou a mocí, ale její dobrovolnou ztrátou, tak ani my nedosáhneme spásy nějakou mobilizací vlastních sil v pokusu o mravní dokonalost, ale naopak pouhým uznáním své naprosté slabosti, bezmoci a nouze. A stejně jako jeho slabost a hanba byly jedinou cestou ke skutečné moci a slávě, tak i naše pokání a uznání viny je jedinou cestou k té největší životní jistotě a poctě – k uvědomění, že v Kristu jsme vroucně přijati samotným Králem vesmíru.“ Katolicky orientovaní křesťané poznají v této větě poklad mnoha novén, v nichž se člověk snaží dokonale odevzdat sám sebe a celý svůj život včetně všech neřešitelných problémů Bohu, aby to on všechno vzal do svých rukou a všechno přepodstatnil a vyřešil. Keller na své životní pouti poznal, že bez Boha člověk nemůže nic a že i zdánlivě ryzí lidské činy, které dojímají a jsou ušlechtilé, může člověk dělat pouze z Boží milosti a proto, že k tomu byl osvobozen Kristovou smrtí a jeho Vzkříšením.
Timothy Keller sdílí myšlenku, že Ježíš je „Bůh, jakého bychom si nevymysleli“. Přemýšlejme o ní. Jeho kniha je pozváním právě k ní. Každý z nás si nese obraz svého Boha a každý z nás by bez větších obtíží načrtnul svého ideálního bůžka, který by měl třeba modrou pleť, žlutě světélkují oči, karbonová křídla a který by si se světem na lidské přání hrál jako s rubikovou kostkou, a vždycky by všechno dobře dopadlo. Ježíš je jiný. Ve své milosti nám nedává „jen“ nahlédnout naši hříšnost. Nedává „jen“ sílu, abychom svých malostí litovali. Chce, abychom se na jeho vykupitelské dílo dívali v detailu i z ptačí perspektivy. Chce, jak správně poznamenává Keller: „Aby se v našem životě stále znovu neopakovaly stejné vzorce hříšného jednání, musíme se vypořádat přímo s jejich kořeny.“ Cítíte v tom tu dynamiku a ten propastný rozdíl oproti tomu, když se svátosti „používají“ pouze jako „náplast“ a „přikrývka“ hříšného chování, aby to nebylo před lidmi tolik vidět? Keller rozumí Ježíši o světelné roky jinak, hlouběji, lépe. „Především musíme svou morální perspektivu opírat o celek biblického svědectví, nikoli jen o naše oblíbené pasáže.“ Dělat něco, co se „má dělat“ a o čem se říká, že by se „mělo dělat“, je v duchovním životě málo. „Biblické principy na rozdíl od pravidel vyžadují při praktické aplikaci dostatek moudrosti a rozvažování. Zda jste se dopustili nevěry, nebo ne, to asi víte. Ale máte jistotu, zda milujete bližní? To už je mnohem těžší posoudit.“ Pochopení významu Kristova Kříže a Vzkříšení, které má svůj zdroj v Boží vnitrobožské lásce, je pro život křesťana osudové. Ježíš, čtu v Kellerových úvahách, nechce, abychom tak jako horliví Zákoníci dělali něco jenom proto, že se „to má“ nebo „že to Ježíš někdy někomu řekl“. „Díky Velkému zvratu vnímáme etická pravidla a naši poslušnost vůči nim v novém světle evangelia. Už je nedodržujeme proto, abychom tím dosáhli spásy, ale proto, že se chceme podobat Ježíši, který nás spasil svou smrtí a vzkříšením, a dělat mu svým životem radost. Postupně si pak například uvědomíme, že každý akt naší poslušnosti Bohu je v jistém smyslu „smrtí“ našeho já, po níž pak následuje vzkříšení.“ Ježíšovo Vzkříšení i vzkříšení každého jednoho člověka na rozhraní konce věků, a tedy starého a nového světa a nebe, má dalekosáhlé důsledky pro náš vztah vůči sobě samým, bližním, potřebným, vůči společnosti, v níž žijeme, vůči rodině, kterou vytváříme, vůči politice, skrze niž budujeme a sloužíme, vůči svobodě, která se mnohým nedostává, vůči církvi, která není velkou budovou s několika sty úředníky, ale která stojí na víře každého člověka, v širším smyslu i na těch, kteří budou k víře v Krista teprve povoláni.
Tam, kde šel Richard Rohr ve svém Univerzálním Kristu ve stopách mystiky, jde Timothy Keller ve stopách Tajemství, které se zjevuje v lavicích katedrály Notre-Dame, stejně jako v papundeklovém domě plném chudoby a bídy na okraji Bronxu nebo ve vybydlené české vsi. Třísetstránková kniha vyžaduje pochopitelně značné čtenářské nasazení, neboť shrnout ji do novinářského perexu o pěti větách nelze. Překvapila mě zvláště tím, jak je v hloubce toho smyslu ekumenická, všekřesťanská a nerozdělující. Kdyby v ní Keller nepsal o protestantských sborech ve Spojených státech, váhali byste, jestli je katolík nebo třeba ortodoxní patriarcha. Ve skvělém překladu Hany Pospíšilové a Jordana Tomeše je to další závažný titul, o němž můžeme díky nakladatelství Biblion přemýšlet a vést debaty. Kellerova kniha patří mezi ty, které o tématu Vzkříšení řekly pro laika i klerika vše podstatné. Jen stěží byste hledali silnější teologické argumenty a příklady z osobního života, které by vás přesvědčily o tom, že být křesťanem a žít jako křesťan se nevyčerpává v tom, že na to máte řidičák aka křestní list, a máte to tedy černé na bílém. Mějte s námi slitování, nakladatelé, a dopřejte nám kratičké nadechnutí, abychom to všechno s užitkem stačili vstřebat. Vidím-li, kolik času, úsilí a prostředků se vydává na tisící pátý komentář k dílu sv. Tomáše Akvinského, aby nám náhodou neušlo, co si myslel o tom či o onom, jsem vděčný, že jedno jediné křesťanské nakladatelství supluje vezdejší teologickou slepotu a lhostejnost tím, že vydalo třebas takovou knihu, jako je Kellerova Naděje navzdory. Ta kniha je krásná. Přetrvá.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
