Stydím se za svou církev

Diecézní biskup v Antverpách Johan Bonny
Autor: facebookový profil Hoera voor Johan Bonny

V říjnu 2015 jsem se zúčastnil synody o manželství a rodině jako zástupce belgických biskupů. Poslouchal jsem biskupy v auditoriu a na chodbách, slyšel jsem všechny rozhovory, zúčastnil jsem se hovorů ve skupinách a podílel jsem se na redakcích pozměňovacích návrhů pro závěrečný text.

Kongregace pro nauku víry odpověděla negativně na otázku, jestli mohou kněží žehnat svazkům mezi osobami stejného pohlaví. Jak se po takovém „responsu“ cítím? Zle. Stydím se za svou církev, jak řekla na twitteru ministryně Hilde Crevits¹⁾. A cítím zejména intelektuální a morální nepochopení. Chtěl bych se omluvit všem, pro které je toto responsum bolestné a nepochopitelné: věřícím a katolicky angažovaným homosexuálním párům, rodičům a prarodičům homosexuálních párů a jejich dětem, spolupracovníkům v  pastoraci a těm, kteří homosexuální páry doprovázejí. Jejich bolest z církve je dnes i mou bolestí.

Současné responsum postrádá pastorální starost, vědecký podklad, teologické nuance a etickou pečlivost, které byly přítomny mezi synodními otci, když schvalovali závěrečnou zprávu synody. Tady jde o jinou proceduru rozhodování a politické vůle. Zejména paragraf, který říká, že v Božím plánu není v nejdelší vzdálenosti možná žádná podobnost nebo dokonce analogie mezi heterosexuálním a homosexuálním sňatkem. Osobně znám homosexuální páry, sezdané občanským sňatkem a s dětmi, kteří vytvářejí vřelou a stabilní rodinu a mimo to se aktivně podílejí na životě farnosti. Někteří z nich jsou na plný úvazek aktivní jako pastorální nebo církevní spolupracovníci. Jsem jim velice vděčný. Kdo má zájem popřít, že tu nejde o podobnost nebo analogii s heterosexuálním sňatkem? Na synodě byla věcná nepravda této pozice opakovaně zmiňována.

Co je „hřích“?

A dále pojem „hříchu“. Poslední paragrafy mají nabito nejtěžší morální municí. Logika je jasná: Bůh nemůže schvalovat hřích; homosexuální páry spolu žijí v hříchu; církev tedy nemůže jejich vztahům žehnat. To je přesně ten typ jazyku, který synodní otcové nechtěli používat ani v této ani v jiných složkách pod názvem „odlišné“ situace. To není jazyk Amoris Laetitia, papežské encykliky z roku 2016.

„Hřích“ je jedna z definic nejobtížnějších teologických a morálních kategorií, a tedy jedna z posledních, které by se měly nalepovat na osoby nebo na jejich způsob společného života. A zcela jistě ne na všeobecné kategorie osob. Co lidé chtějí a co mohou, v jedinečném momentu jejich života, s nejlepšími úmysly, které mají pro sebe i pro ostatní, tváří tvář Bohu, kterého milují a který je miluje, není jednoduchá hádanka. Ostatně, takto jednoduše s těmito otázkami nikdy klasická katolická morální teologie nenakládala. O tempora, o mores!

Na závěr pojem „liturgie“. Za to se jako biskup a teolog stydím ještě více. Homosexuální páry jsou nehodné toho, aby se účastnily modlitby za svůj vztah nebo aby obdržely liturgické žehnání svého vztahu. Z jakých ideologických zákulisí vychází prohlášení o „hodnotě liturgického ritu?“

Ani tohle opravdu nebyla dynamika synody. Opakovaně se mluvilo o odpovídajících rituálech a gestech, aby byly i homosexuální páry integrovány, zejména v liturgické oblasti. Samozřejmě s respektem k teologické a  pastorální odlišnosti mezi svátostným manželstvím a žehnáním vztahu. Většina synodních otců nevolila černobílý přístup nebo model „vše, nebo nic“. Naopak, synoda dala impulzy k tomu, aby se moudře hledaly meziformy, které spravedlivě hledí na osobitost osob stejně jako na osobitost jejich vztahů.

Liturgie je liturgií božího lidu a k tomuto lidu patří i zmíněné homosexuální páry. Kromě toho nezní úplně uctivě, když přiřadíme otázku možného požehnání homosexuálním párům k takzvaným „svátostinám“ nebo do „Benedikcionálu“, kde se nachází i žehnání zvířat, aut nebo budov. Uctivý přístup k homosexuálnímu svazku může najít místo jen v širším kontextu „Žehnání manželům“ jako eventuální varianta tématu manželství a rodinného života, s poctivým uznáním jak opravdových podobností, tak rozdílů. Bůh nikdy nebyl s žehnáním lidí lakomý nebo pedantský. Je to náš Otec. To byl teologický i morální styl myšlení většiny synodních otců.

Stručně řečeno: v předloženém responsu shledávám obsahové linie moci, o kterých jsem si myslel, že se už nevrátí, ze své zkušenosti na synodě o manželství a rodině v roce 2015. To je škoda pro věřící homosexuální páry, jejich rodiny a přátele. Cítí, že s nimi církev nezachází spravedlivě a pravdivě. Reakce se dá očekávat.

A je to také škoda pro církev. Toto responsum není dobrým příkladem, jak můžeme společně vycházet na cestu. Dokument podminovává důvěryhodnost jednak „synodální cesty“, za kterou se zasazuje papež František, jednak ohlášený pracovní rok s Amoris Laetitia. Povstane skutečná synoda?

Středa, 17.  března 2021 ve 3:25, belgický nizozemsky psaný deník De Standaard  – z  nizozemštiny přeložil Vít Poláček

Johan Jozef Bonny se narodil 10. července 1955 v Oostende jako nejstarší z pěti dětí zemědělce, vystudoval filozofii na Katolické univerzitě v Lovani a  teologii v Bruggách. Ve studiích pokračoval na Papežské Gregoriánské univerzitě, kde v roce 1988 získal doktorát s prací o vlámském mystikovi Janu van Ruusbroecovi. V roce 1980  byl vysvěcen na kněze. Od roku 1982 vyučoval v semináři v Bruggách. V roce 1997 odešel do Říma, kde působil ve dvojité funkci. Byl stálým členem Papežské rady pro jednotu křesťanů, kde spolupracoval s Walterem kardinálem Kasperem. Bonny byl zodpovědný ze vztahy mezi katolickou církví a východními ortodoxními církvemi. Zároveň byl Godfriedem kardinálem Danneelsem jmenován rektorem Belgické papežské koleje v Římě, kterou otevřel pro řadu afrických, ale i řeckých ortodoxních studentů. V říjnu 2008 jej papež Benedikt  XVI. ustanovil diecézním biskupem v Antverpách. Od roku 2016 je místopředsedou belgické biskupské konference.