Seznamka
Apoštolové Petr a Pavel na obrazu El Greca (1605–1608)
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Křesťanství se po celou dobu své existence pohybuje mezi dvěma krajními polohami. Mezi otevřeným multikulturalismem, který chce křesťanství přinést do světa a hledá jeho kulturně možné formy předávání, a mezi něčím, co bychom mohli označit jako specifickou formu nacionalismu, respektive etnocentricity.
Že jde o problém starý, jasně dokládá již Nový zákon. Jeden z nejstarších křesťanských spisů, List Galatským od svatého Pavla, se k tomuto tématu vyjadřuje v téměř celém svém rozsahu. Později se pak ve Skutcích dočteme o sporu mezi Pavlem a jeruzalémskými křesťany, v němž šlo o totéž – zda je křesťanství formou židovské sekty, nebo nové náboženství, zda křesťané spadají pod Mojžíšův zákon a obřízku, nebo nikoliv. A nakonec slavná pasáž ze 17. kapitoly Janova evangelia uvádí „Prosím tě i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“. Při pozorném historickém studiu dojdeme k tomu, že jde pravděpodobně o reflexi tehdy rozšířené nejednoty, o jakýsi povzdech odkazující od vzdálenosti od ideálu. A toto evangelium se snaží ukázat, že Kristovo vykupitelské dílo má charakter celosvětový, není fixováno na jednu kulturu, jeden národ.
Všechny tyto zmínky jsou podstatné, protože ukazují, že jde o spor vpravdě biblický, který se bude v různých kulisách opakovat dalších dva tisíce let. V zásadě vždy je zde kopírován stejný myšlenkový vzorec. Na jedné straně stojí etnocentricky orientovaná skupina věřících, kterou je možné v devatenáctém století postupně označit za nacionalistickou v širším slova smyslu. Jejich výchozí pozice jsou vždy tradicionalistické, zdůrazňují, že je třeba pečovat o trvale předávaný odkaz, o to, jak se to vždy dělalo, a že zde existuje jistá Boží pedagogická linka, která historické kulisy staví vždy tak, aby byly ku prospěchu církve a víry. Tato tradice je ale neustále ohrožována, a proto je nutné ji co nejpečlivěji střežit a petrifikovat. Ideál křesťanství existuje někde nezávisle na nás, tradice ukazuje, že vychází z antické tradice řecké filozofie a římského práva, a kdo chce být křesťanem, tak se musí k této formě maximálně přiblížit.
Pro toto pojetí je pak typický určitý příklon ke světské moci, pokud takovou možnost nabízí – jestliže politici operují s křesťanskými hodnotami (ať už to sousloví znamená cokoli), případně nabízejí jinou možnost vlivu, která k této petrifikaci či renesanci upadlého ideálu bude směřovat, rádi ji využijí. Současně chápou kulturu jako něco svého, něco, co mají privilegovaně ve svých rukou, co nechtějí, aby se mohlo měnit, protože každá změna je vlastně ohrožením jich samotných, jejich pevných struktur a zásad, jasného přesvědčení o tom, jak se mají chovat jak oni, tak i druzí.
Proti tomu stojí tradice pavlovská, která říká, že je třeba křesťanství stále znovu a znovu vtělovat do konkrétních kulis světa, kultur a prostředí. Romano Guardini hovoří o tom, že musíme umět číst znamení doby, tedy chápat konkrétní prostředí a potřeby lidí v určité dějinné situaci a přinášet křesťanství jim. S důrazy a tématy, která budou odpovídat potřebám právě těchto lidí – u indiánů v Amazonii nesporně jinak než u akademiků ve Vídni. Podobně bude nutnost křesťanství v konkrétních kulturních kulisách bez nacionalistického rámce akcentovat nedávno zesnulý Hans Küng.
Křesťanství je, jak zdůrazňoval Karl Rahner, otázkou inkulturace. Kristus se vtělil do lidského těla a žil život, ve kterém se nám podobal ve všem, kromě hříchu, vyznáváme v Krédu. Ale možná bychom měli být myšlenkově konkrétnější – žil tak, jak žili lidé jeho doby, protože jenom tak mohl přinášet ono skutečné εὐαγγέλιον (evangelium). Ono slovo ἄγγελος (angelos), které zde slyšíme jako kořen, označuje posla – někoho, kdo nese zprávu, která je pochopitelná druhému a chce s ním pohnout. Proto εὐαγγέλιον není otázkou předávání trvalé, dopředu určené a známé pravdy (jak říká Heidegger – veritas), ale neustálou otázkou živého vztahu mezi poslem a příjemcem, musí být otázkou vztahu, který vede k postupnému zakoušení αλήθεια (alétheia) – totiž neskrytosti, po doušcích, in fieri.
Hans Küng
Autor: Katholisch.at
Tuto snahu můžeme vidět u jezuitských misií (vzpomeňme alespoň na Mattea Ricciho), které se snažily předávat víru již v 16. století ve formě pochopitelné a srozumitelné lidem z jiných kultur. S vědomím toho, co pojmenuje až Druhý vatikánský koncil, totiž že Bůh volá každého člověka, v každé kultuře a náboženství je v určité formě přítomen a že tato přítomnost není něčím podřadným, ale naopak tím, co může nás samotné přivést k opravdovému chápání víry.
Takové křesťanství bude chápat tradici jako proces předávání, ale toto předávání není kopírováním, ale stále novým promýšlením a žitím toho, co jsme dostali. Proto bude Pavel říkat, že víra je ze slyšení. Každé předání slyšeného znamená jeho novou interpretaci, přednesení a znovu-čtení tak, aby taková zvěst mohla zaujmout a obrátit daného člověka.
Při pohledu na národnostní složení současné kurie můžeme snadno dojít k názoru, že stále silně převažuje ono první, etnocentrické chápání křesťanství (nebo alespoň katolictví) – Italové ovládají kurii, mají podstatnou část kardinálského sboru, a když už to nejsou Italové, tak alespoň Evropané. Při přepočtu na jednoho věřícího nebo občana daného státu je disproporce v neprospěch států v Africe, Jižní Americe či Asii zásadní. Zdá se, že v tomto ohledu máme na čem pracovat.
Jan Pavel II. a Benedikt XVI.
Rádi bychom ale pozornost obrátili ještě k jedné věci, totiž k tomu, jak s tímto tématem zachází papež František a jakým způsobem ho „čte“ v kontextu posledních tří papežů.
Samo zvolení Jana Pavla II. jako ne-Itala po 455 letech představovalo zásadní změnu. Jeho výběr byl ovlivněn tím, že se italští kardinálové nedokázali shodnout na vlastním kandidátovi, a otevřeli tak cestu k určitému kompromisu. Polský papež, i přes svoji velkou názorovou konzervativnost, otevřel zásadním způsobem cestu k multikulturalismu ve třech dimenzích, které je třeba zdůraznit, protože každá z nich má zásadní význam pro další dějiny církve.
Předně zcela proměnil pravidla pro kanonizaci, která se výrazně zjednodušila a ekonomicky zlevnila. Jeho ambicí bylo, aby každý národ, ale i každá profese nebo sociální skupina měla svého světce, který jí bude blízko, ať již názorově nebo etnicky. Výsledkem bylo 482 svatořečených a více než třináct set blahoslavených osob, což je více, než kolik prošlo kanonizačním procesem v celých dějinách všech předchozích papežů. Ostatně i v českém prostředí bychom našli nejméně po třech z obou skupin, které Jan Pavel II. kanonizoval. Toto otevření se bylo nesmírně důležité – ukázalo, že křesťanství je fenoménem globálním, že není úzkou, evropsky, nebo dokonce jen románsky chápanou skupinou věřících, ale že dokáže integrovat tradice z celého světa.
Druhá rovina otřesnosti je kuriální. Jan Pavel II. začal postupně důležitá místa v kurii obsazovat ne-italskými preláty, což umožnilo reálné naplňování základního motta Druhého vatikánského koncilu, totiž aggiornamento, otevření se, aktualizaci. Církev začala velice rychle chápat, že není záležitostí nacionální, ale globální, že i na úrovni kardinálů a postupně i prefektů kongregací docházelo k postupnému pěstování etnické rozrůzněnosti. Změny v kurii nebyly vždy přijímány (stejně jako svatořečení) zcela nekriticky, ale lze říci, že byť byl výběr vždy veden linkou důsledné názorové konzervativnosti, tak církev učinil do značné míry odolnou vůči nacionalismu spojenému s kritickou reflexí globalizace v 90. letech.
Třetím bodem bylo cestování – tento způsob pastorace otevřelo již několik papežů před ním, ale Jan Pavel II. z něj jednak učinil zásadní rys celého svého pontifikátu. Současně měl k dispozici dvě velké výhody – mimořádně dlouhý pontifikát a moderní, bezpečné a pohodlné cestování. Více než sto zahraničních cest, opět volených silně s ohledem na globální aspekt křesťanství, spolu s výše uvedenými změnami vedlo k tomu, že se katolicismus dokázal skutečně přiblížit idejím z Gaudium et spes.
Papež Benedikt XVI. měl v tomto kontextu těžší roli, především kvůli pokročilému věku. Navíc zdědil kurii ve značném personálním rozkladu, což procesu otevírání také příliš nepomohlo. Na druhou stranu je třeba říci, že ve všech třech aspektech ve stanovené linii svého předchůdce následoval a přinesl ještě jeden, do té doby výrazně méně akcentovaný rys, totiž dialog s dalšími náboženstvími.
Papež Jan Pavel II.
Autor: Flickr.com / Dennis Jarvis / Creative Commons
Benedikt XVI. velice stál o přátelství a dialog s pravoslavím, což je oblast, ve které učinil mimořádný pokrok, podobně výrazně zlepšil vztahy s anglikánskou církví a obecně další křesťanské církve dokázal postupně začleňovat do dialogu nad náboženskými tématy. Lze ho považovat za člověka otevírajícího dialog s islámem a stojícím o vztahy s judaismem. Byť všechny tyto pokusy byly často spojené s různými kontroverzemi a nešťastnými výroky. Výsledkem byl nicméně pontifikát, který byl na jednu stranu liturgicky nebo teologicky velice konzervativní, ale současně aktivně všelidský a postupně církev otevírající vnějším vlivům. A to jak náboženským, tak především filozofickým.
U Benedikta XVI. je někdy zdůrazňováno, že klíčové je, že církev neuvedl nazpět, ale že určitým způsobem udržel v chodu mechanismy a procesy aggiornamenta, započaté předchozím papežem, a současně vytvořil prostor pro určitou reflexi a nadechnutí se.
Papež František a nový ekumenismus
František pak nabízí obrat ještě dvojí, neméně významný. Předně ukazuje, že církev roste především mimo Evropu, velké množství jeho cest vede do míst, kde jsou křesťané buď pronásledováni, nebo je jich jen velice málo. A právě z těchto oblastí často hledá i vhodné kandidáty na „kardinálský klobouk“. Ukazuje, že zde nemůže převládat mentalita tuhé struktury, ve které jsou petrifikovány staré myšlenky, ale že víno patří, slovy Písma, do nových měchů. Synoda o Amazonii, ale i mnohé další aktivity ukazují, v jakém různorodém prostředí se církev musí pohybovat a že představa jednoho privilegovaného jazykového nebo myšlenkového směru může být zcela zavádějící. Více než kdy jindy zažíváme situaci, kdy si uvědomujeme, jak velký je rozdíl mezi pluralitní církví a úzce názorově unifikovanou sektou.
Současný papež ukazuje, co inkluze znamená ve vlastním slova smyslu – na jedné straně zde není nikdo vyloučený, nikdo, komu by se nedopřávalo sluchu a místa v církvi, a na straně druhé je zde velký rozměr obdarování, toho, že člověk s rozdílnou zkušeností může našemu pohledu na svět významně pomoci, proměnit ho, prohloubit, dát cenné impulzy pro naši spiritualitu. Inkluze není otázkou záchrany slabých a hloupých, jak někdy referují některá média, ale šancí na vnímání hlubší perspektivy spolubytí. Uvědomění si, že radikální individualismus nikam nevede a nic nepřináší, že křesťanství je možné žít jen ve společenství, že osoba je konstituována vztahem.
A touto neuzavřeností se nese i to, co Tomáš Halík ve Františkově pontifikátu označuje jako ekumenismus nejen s ostatními vírami (pro což jsou typické cesty do Iráku, Turecka, Bangladéše nebo Spojených arabských emirátů), ale také s nevěřícími. Když se církev uzavřela před modernismem za Pia X., mělo to své dobré důvody, ale také zhoubné a zničující následky. Bližní mající spiritualitu, se kterým mohu sdílet lidství, to nemusí být jen explicitně věřící osoby, ale kdokoliv.
Možná právě zde bude úloha křesťanství viditelnější než kdekoliv jinde – nabízet duchovno, schopnost vstoupit do určité meditace, prostředí lidství a humanity, ze kterého může, ale také nemusí vzejít náboženství. Ukázat, že víra není pověrou, ale vztahem s Bohem, s druhými, ale také se sebou samými. Papež František docela zřetelně říká, že ve světě není nikdo, kdo by mohl být utlačován, na koho by se mělo zapomínat, kdo by neměl být brán vážně. Kristus přijal lidství jako takové, nikoliv lidství ve formě bohaté privilegované části společnosti. A co bylo přijato tělem, může být spaseno. A toto kérygma je tím, co rozbíjí jakoukoliv nacionalistickou, etnocentrickou perspektivu křesťanství. Křesťan jistě může být vlastencem, ale nemůže být nacionalistou. Nemůže do svého uvažování vnášet prvek sociální distinkce na my a oni. Protože „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. (Gal 3:28)
