Seznamka
Jiří Zajíc
Autor: archiv autora
Nová kniha rozhovorů Jiřího Zajíce s Terezou Zavadilovou a Martinem T. Zikmundem Pojďme ještě kousek vyšla krátce před životním jubileem skauta, pedagoga a především statečného a ekumenicky orientovaného křesťana. Nechce se věřit, že Jiří, stále velmi aktivní „důchodce na plný úvazek ve společnosti Lidstvo“, slaví 17. května sedmdesáté narozeniny. V zajímavé a čtivé knize se Jiří otevřeně a kriticky vyjadřuje k řadě témat v životě římskokatolické církve i české společnosti, a to dokonce tak otevřeně, že jeho názory na celibát, rozvody, podzemní církev, restituce nebo svěcení žen, které jsou zřejmě v rozporu s oficiálními postoji současné katolické církve se neodvážil zmínit ani sám vydavatel knihy Katolický týdeník, aby knihu více zpopularizoval, nebo naopak nevyvolal skandál. V článku, který tento titul prezentuje, našlapuje recenzentka Alena Scheinostová až příliš opatrně (KT č. 16), stejně tak autor aktuálního rozhovoru s jubilantem Jiří Macháně v KT č. 20.
Na Christnetu máme naštěstí prostor představit oslavence otevřeně. Ostatně Jiřího názory nejsou čtenářům Christnetu neznámé. První články napsal již v roce 2000, kdy byl Christnet založen. Celkem je autorem 101 článků a tisíce diskusních příspěvků, a tak spolu s přílohou KT Perspektivy patří Christnet mezi média, kde publikuje nejčastěji. To, o čem psal pro Christnet, často shrnuje i v knize rozhovorů. Ve svém posledním článku „Podivný tanec kolem jedné nominace“ kriticky glosuje působení nominantky ČBK Hany Lipovské a připomíná i své porevoluční působení v radě České televize (celkem byl členem rady osm let až do roku 2000).
V další stovce článků si čtenář může udělat obrázek o Jiřího názorech, založených na znalosti problematiky i mnoha životních zkušenostech. Jak již bylo zmíněno, dokáže se často kriticky postavit vůči postojům katolické církve, jindy je naopak hájí nebo minimálně vyzývá k dialogu a respektu k názoru druhých – například v otázce lidí homosexuální orientace. Ze svých článků v uvedené knize shrnuje často to nejzajímavější a přidává i vyprávění o svém dětství a rodině. Podstatná pro Jiřího život je samozřejmě práce s dětmi a působení ve skautu, až mi při čtení knihy začalo být líto, že já sám ani moje děti jsme nikdy ve skautu nebyli. Budu se také muset více snažit najít nejmladšímu synovi vhodnou alternativu k počítačovým hrám, které ho čím dál více přitahují. Proti jejich přehnanému rozšíření mezi dětmi Jiří varuje.
Obálka recenzované knihy Pojďme ještě kousek
Autor: www.paulinky.cz
V nové knize nebo na Christnetu v několika článcích Jiří rovněž rád vzpomíná na svého přítele kardinála Vlka, třeba na jeho těžký zápas o směřování pražské Katolické teologické fakulty, vedený často i proti vůli většiny ostatních biskupů. Je zřejmé, že Zajíc a Vlk se mohou mít někdy rádi. Sám, tentokrát jako tazatel, s kardinálem připravil dvě knihy rozhovorů Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem (1997) a Bůh blízký – V rozhovoru s kardinálem Vlkem (2012).
Jiří je homo politicus – člověk politický. Zlobí ho názor, že by církev měla být apolitická. Považuje se za muže středu, ohrazuje se, když je řazený mezi „levičáky“, přestože třeba Klausova ODS mu byla trnem v oku, stejně jako pozdější tzv. Opoziční smlouva. Patří mezi voliče lidovců, dokáže k nim být ale i značně kritický a často s nostalgií vzpomíná na Josefa Luxe. Za velké selhání církve považuje prosazování a protahování restitucí církevního majetku, pokud k němu nedošlo hned po sametové revoluci. Za nereálné považuje to, že by získaný majetek mohl na financování církve stačit (jen kůrovec již z majetku ukrojil velký díl), a připomíná, že jedinou cestou k samofinancování jsou příspěvky věřících. Jako aktivní laik reflektuje též málo využitý potenciál plenárního sněmování Božího lidu.
Jiří ale umí být sebekritický. Otevřeně hovoří o svém selhání a rozpadu manželství a mluví i o řadě porážek a životních zklamání, z nichž se dokázal vždy oklepat. Velkou posilou mu byla a stále je víra a možnost přijímání eucharistie. Zmiňuje, že v dobách minulého režimu se slavení eucharistické bohoslužby účastnil téměř denně. Upozorňuje i na to, že celá řada věcí se mu v životě nepodařila, jeho práce často končila „v koši“ podobně jako ta Komenského v plamenech hořícího Lešna. Pokud by neměl víru v Ježíše Krista, Boží milosrdenství a v aktivní působení Panny Marie, která je pro něj nejjasnějším protipólem snažení toho Zlého, zřejmě by již dávno podlehl skepsi a beznaději. Jiří si je vědom aktivního působení sil Zla, jak o tom píše na závěr knihy, kdy varovně promlouvá proti tendencím současné společnosti ignorovat působení satanských sil. Jiří, v duchu jména svého patrona, proti těmto silám draka bojuje celým svým životem jako středověký rytíř. V duchu pokoncilního aggiornamenta se ale snaží oblékat „brnění“ srozumitelné současným lidem.
Aby mladým lidem přiblížil duchovní přesah člověka, nebál se dokonce nahradit ve skautském slibu slovo Bůh opisem „sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce v každé době“, a to navzdory tomu, že světové skautské hnutí odkaz na Boha ve svém slibu má. Jak to dělá a jaká je jeho zkušenost a názory, vypráví v dialogu s autory nové knihy opravdu velmi poutavě a věrohodně. To v předmluvě zdůrazňuje i jeho přítel Petr Pithart. V závěru autoři vybrali ještě řadu jeho esejí psaných tentokrát pro Perspektivy, nikoliv pro Christnet. Osobně mě zaujal text o „zelené“ encyklice Laudato si’ papeže Františka, kterého má Jiří Zajíc moc rád. V knize coby člen sociální komise při ČBK připomíná rovněž encykliky a další texty předchozích papežů, o kterých má dobrý přehled. Nelze ho tedy osočit, že by se vezl jen na nějaké moderní františkovské vlně. Jeho erudice si zaslouží pozorné čtenáře.
