Papežství na hranici

Ilustrační foto
Autor: © Mazur/catholicnews.org.uk

Zdá se, že v moderní době má možná každá generace pocit, že žije v kritické nebo přelomové době, ale málokdy je to tak intenzivní jako v současnosti. Týká se to samozřejmě i církevní a náboženské oblasti, včetně instituce tak tradiční, těžkopádné a na první pohled neměnné, jakou je katolická církev a papežství. Odráží se to i v názvu nové knihy, která vyšla v loňském roce a snaží se postihnout mezní charakter pontifikátu papeže Františka.   

Italský historik a teolog Massimo Faggioli studoval v Itálii a Německu, působil dvanáct let ve slavném boloňském institutu pro dějiny II. vatikánského koncilu[1], v oblasti dějin koncilů obhájil svoji disertaci a leží zde i těžiště jeho další odborné práce.[2] Zlomem v jeho životě pak byl studijní pobyt v americkém Bostonu (2008), protože od té doby působí v USA. Nyní vyučuje již na třetí vysoké škole, na katolické Villanova University v Pensylvánii. Faggioli se vypracoval mezi nejvýznamnější vatikánology na světě, přednáší po celém světě, komentuje dění v katolické církvi pro nejvýznamnější noviny a televize v anglosaském světě a pravidelně píše do prestižních časopisů jako La Croix International či Huffington Post. Je autorem několika oceňovaných a úspěšných knih o moderních dějinách katolické církve, nejvýznamnější z nich se týkají recepce II. vatikánského koncilu,[3] především jeho liturgické reformy[4] jako jeho zásadní části. V češtině mu vyšlo několik studií v revue Salve a komentářů právě na Christnetu. 

Pro psaní podobných prací je mimořádně dobře připraven. Italský původ a formace mu dávají vynikající vhled do tak italského fenoménu, jakým papežství a kurie jsou, působení v USA a mezinárodní přednášková činnost mu umožňují potřebný odstup a globální nadhled. 

Obsah jeho knihy The Liminal Papacy of Pope Francis (Hraniční papežství papeže Františka) z roku 2020 vystihuje na první pohled paradoxní podtitul: Směřování ke globální katolicitě. Paradoxní je to jen na první pohled, protože k plné katolicitě, a tedy univerzalitě, současné podobě katolické církve ještě hodně schází. Ve své práci se Faggioli zaměřuje především na úsilí papeže Františka brát vážně výzvy globalizace. V jistém smyslu ale přináší jeho kniha argumenty pro oba možné výklady názvu: totiž že Františkův pontifikát se odehrává ve zlomové, hraniční, přechodové době, ale rovněž, že právě jeho papežství je v mnoha ohledech hraniční a přechodové. Faggioli klade otázku: Je Františkův pontifikát součástí procesu konce tridentského modelu církve a papežství, anebo už znamená začátek nové éry? Stojí za to se podívat, jaké odpovědi čtenářům nabízí. 

První papež globální vesnice 

K překročení některých hranic došlo už samotným jeho zvolením a opakovaně se o nich mluvilo: první jezuita, první Latinoameričan, není ani akademik, ani diplomat, ani člen kurie. Zřejmě mnohem důležitějším faktorem je skutečnost, že je to první papež, který se narodil a vyrostl v megalopoli, navíc na jižní polokouli a v důležitém migračním centru. Před vstupem do řádu žil několik let v běžném zaměstnání, má zkušenosti se ženami jako svými nadřízenými a spolupracovnicemi. Jako první papež nemá problém se světem jako globálním multikulturním a multináboženským velkoměstem, kde křesťanství žije bez privilegované pozice jako jedno náboženství mezi ostatními, dokonce to vítá a promýšlí cesty, jak se v něm církev může pohybovat. Jeho základní naladění je městské, kosmopolitní a pluralitní, což na rozdíl od mnoha jiných církevních představitelů, zvláště ve střední Evropě, nevnímá automaticky jako ohrožení a synonymum sekularizace. Urbanizace se mu naopak jeví jako výzva a příležitost pro církev. Dodejme, že z historického hlediska je to ostatně stejná situace jako prvních tři sta padesát let dějin křesťanství v římském impériu, tedy jakýsi přirozený habitat, ve kterém se církev zrodila a kde dokázala získat významnou část populace pro evangelium, aniž by potřebovala mocenskou podporu státu.  

František je prvním papežem, který skutečně počítá s globálním světem a vyvozuje z toho nutné závěry. V době studené války se Sovětským svazem se církev stala ideologickým pilířem svobodného světa, František navíc zdědil církev po atentátech 11. září 2001, kdy neokonzervativní narativ vidí církev jako pevnou součást ideologické a politické antimuslimské aliance. Za Benedikta XVI. prošla církev re-evropeizací, tento papež měl oproti Janu Pavlu II. distancovanější postoj vůči mezináboženskému dialogu, stejně jako ekumenismu, a pokoušel se o ještě pevnější provázání církve a západní kultury. Není náhodou, že největší odpor vůči Františkovi pochází z kruhů, které se bojí jeho projektu odzápadnění katolické církve ve prospěch posílení vlivu a autonomie vyjádření víry dalších center církevního života v Latinské Americe, Africe či Asii.

Na rozdíl od svých dvou předchůdců totiž František nevidí podstatné spojení mezi osudem křesťanské víry v Evropě a budoucností katolické církve na světě. Podle něj by řeckolatinské paradigma mělo hrát vlastní specifickou, ale už nikoli exkluzivní roli v církvi, která hledá skutečně univerzální katolicitu. Je třeba jednat inkluzivně a integrovat i další kulturní a jazykové kánony světové církve. Globalizace nemusí znamenat vnucení a dominanci západní modernizace. Obnovený jezuitský globální étos, který vtiskl řádu zesnulý generál Pedro Arrupe a jezuitu Bergoglia formoval, se naplňuje ve Františkově doceňování diverzity a plurality jazyků, kultur a projevů křesťanské zkušenosti v církvi a odvahou hledat nová vyjádření. 

František, podobně jako Jan XXIII., sdílí směřování církve ke skutečnému univerzalismu. Prosazuje antiideologický katolicismus, jiné pojetí katolicity než univerzální prosazení instituce, ale naopak osvobození od kulturního a historického sebeuspokojení. František rozhodně nemá stejnou ambici jako Jan Pavel II. udělat ze své rodné církve model a vzor prosazovaný pro celou církev. Františkův mnohostranný ekumenismus, v němž je respektovaným partnerem, jehož pojí osobní přátelství s pravoslavnými, židovskými, muslimskými či letničními představiteli, vede k prolamování teologických a geopolitických bariér. Pokud jde o vztahy mezi církvemi, navštěvuje různé země a zdůrazňuje ekumenismus krve pronásledovaných křesťanů různých církví a konfesí. 

Očekávání na konkláve

Hraniční byla i situace, do které byl František na konkláve zvolen papežem. Dá se mluvit o dlouhém společném pontifikátu jeho dvou předchůdců trvajícím 35 let, kdy těsná spolupráce dvou silných osobností žel končí sérií skandálů: sexuální zneužívání, medializované boje frakcí na kurii, stále větší odliv věřících v Evropě, rostoucí izolace Vatikánu uvnitř církve i vůči světu. Konkláve roku 2013 hledalo muže, který dokáže vyřešit institucionální rozvrat bez dramatických rozhodnutí narušujících institucionální status quo. František jako jezuitský provinciál, arcibiskup a nepochybně zkušený církevní administrátor se k tomu zdál být ideálním kandidátem. Stal se ale papežem v kritické době masivní ztráty autority a hodnověrnosti církevních institucí. Navíc jsou problémy církve i částí celkové krize západního světa. 

Benediktovo rozhodnutí abdikovat bylo přinejmenším z části vynuceno neschopností zvládnout řízení kurie, přesto, jak ukázaly následné roky, problém je hlubší a jde přes hranice jednoho pontifikátu. Všichni papežové 20. století bez výjimky narazili na problém reformy a řízení římské kurie, každý svým stylem se o něco pokusil a narazil. František deklaruje, že výhradním posláním kurie je přenos poselství z římského centra do celé církve, a naopak pozorné naslouchání hlasům z místních církví. Řím by měl být především místem syntézy a setkání mezi univerzální církví a impulzy z místních církví. Mnoho katolíků čeká viditelnou reformu kurie, což ale odráží technokratickou mentalitu, kterou František nesdílí. Vystupuje proti světskému kultu papeže, nechce být vnímán jako superstar, osamělý hrdina či divotvůrce, který všechno, hned a rázně vyřeší. Je přesvědčený, že o budoucnosti církve se nerozhoduje na kurii, ale v místních církvích. Zda budou mít právě ony odvahu převzít odpovědnost. I katolicismus si zahrává s nebezpečnou tendencí spoléhat na jediného muže, na papeže. Žijeme v době kultu silných vůdců v politice a společnosti. František se tomu brání, odmítá jednat podle této logiky, a proto opakovaně volá po decentralizaci a nutnosti provést ji zezdola.

Ilustrační foto
Autor: © Mazur/catholicnews.org.uk

Problém sexuálního zneužívání je mnohostranný a složitý, netýká se jen samotných zločinů a jejich krytí, ale podle Faggioliho jasně ukázal na neudržitelnost církevního modelu pontifikátu Jana Pavla II. a Benedikta XVI., který podceňoval místní a národní rovinu. Proto František v reakci na krizi jednak vytvořil nový centrální orgán, jednak svolal summit biskupů a povzbuzoval k reakci na místní a národní úrovni. Kauza zneužívání se stala testem, zda katolická církev v novém světě obstojí. Ke svému vyřešení určitou míru centralizace jistě vyžaduje. Při Františkově pojetí církve ale nemůže být odpovědí na nerovnováhu a zneužití moci v církvi mocenský zásah. 

Neukončené papežství Benedikta XVI.

František je první papež nové éry, v níž už neplatí paradigma papežství na doživotí, což je typicky monarchický až imperiální prvek. Mezi omezení jeho pontifikátu nesporně patří i nedokončený přechod, neuzavřený pontifikát papeže Benedikta, jehož rezignace umožnila zvolení kardinála Bergoglia. Navíc Benedikt XVI. přijal titul emeritní papež, překvapivě neodložil papežský šat ani jméno a žije i nadále ve Vatikánu, ačkoli mnozí doporučovali, aby změnil místo pobytu a zabránil tak možným zmatením. Na rozdíl od jejich předchůdců v minulých staletí tak sledujeme výkon papežské služby v situaci, kdy pontifikát Benedikta XVI. není v očích církve historicky uzavřen, nelze říci, že by skutečně a definitivně skončil 28. února 2013. Dochází k incidentům problematizujícím a relativizujícím jeho skutečné stáhnutí se do ústraní, například medializované odmítnutí napsat předmluvu do vatikánské knižní řady o teologii papeže Františka v březnu 2018 či problematický a odborníky silně kritizovaný článek o kořenech sexuálních skandálů v církvi z dubna 2019, které identifikoval zcela jinak než jeho nástupce. 

Vůči úřadujícímu papeži působily velmi nekolegiálně až bezohledně intervence do připravované amazonské synody a aféra „spoluautorství“ na knize o kněžském celibátu od kardinála Saraha. Škoda, že výslovné potvrzení emeritního papeže: „papež je pouze jeden“, které zaznělo v rozhovoru 1. března 2021, nezaznělo mnohem dříve a mnohem razantněji především v jeho okolí a mezi jeho fanatickými obdivovateli, pro které zůstává jediným „skutečným“, „jejich“ papežem. Do budoucna se jistě bude muset hledat role pro bývalé papeže neboť je pravděpodobné, že papežové budou i nadále odstupovat. Benedikt a jeho spolupracovníci tak nicméně spíše ukázali, čeho se vyvarovat, aby nedošlo k poškozování papežovy role. Pokud se mluví o prodlouženém pontifikátu či postrezignačním papežství, je to velká zátěž pro úřadujícího, skutečného papeže a zhoršuje se tím mediální obraz katolické církve. Každý papež se musí vyrovnávat s odkazem svého předchůdce, dokončit, ukončit či modifikovat jeho projekty, ale poprvé se tak děje za jeho života a přítomnosti, a to dokonce i mediální.

Vztah ke koncilu 

Papež František je rovněž první papež, který byl na kněze vysvěcen po II. vatikánském koncilu a neúčastnil se ho. Ačkoli ho necituje často nebo převážně jen odkazy a aluzemi, koncil je pro něj samozřejmost, faktum. Na rozdíl od svého předchůdce nevidí v koncilu něco, co se má reinterpretovat, či dokonce revidovat, ale co je třeba naopak odhodlaně naplňovat a rozvíjet. K rozvíjení koncilních impulzů patří jeho opakované zásady: čas je důležitější než prostor, realita je důležitější než ideje, odmítání vnímat církev jako exkluzivní a elitní skupinu. Koncil chápe celostně jako transformativní událost, ne jen jako soubor dokumentů k interpretaci. Sám jedná stejně, vzpomeňme na řadu gest doprovázející jeho slova, jako například hned v roce 2013 obřad umývání nohou na Zelený čtvrtek vězňům včetně muslimské ženy či návštěva uprchlického tábora na ostrově Lampedusa. Do podobné kategorie patří zahájení jubilejního Roku milosrdenství ve Středoafrické republice. To vše je součástí jeho snahy o re-kontextualizaci církve jako nástroj boje proti probíhající de-kontextualizaci, tedy ideologizaci a virtualizaci zkušenosti a formulací víry. Snaha po rekontextualizaci učení víry ve své vlastní tradici znamená úsilí obnovit schopnost slyšet i jiné hlasy, dosud ve vnitrocírkevním diskurzu umlčované či ignorované.

Už samotná skutečnost, že František je plně koncilní či pokoncilní katolík, mění charakter debaty o koncilu. Církevní magisterium pod jeho vedením už nemá potřebu integrovat prvky protikoncilního tradicionalistického narativu do vnímání koncilu. Proto v roce 2019 rozpustil komisi Ecclesia Dei, založenou roku 1988 pro dialog s lefébvristy, a udělal z ní pouze sekci v rámci Kongregace pro nauku víry, což představuje jeden z nejdůležitější zásahů do struktury římské kurie vůbec. Byl to jasný signál, že tradicionalisté sice mohou mít předkoncilní liturgii, ale nemohou mít protikoncilní doktrínu a mentalitu, což platí i pro nepočetné, ale velmi hlasité tradicionalisty uvnitř církve.

František se nechce utopit v debatách o hermeneutice koncilu, ale chce hledat odpovědi na globální výzvy katolicismu. Klade proto důraz na zkušenost jako zdroj poznání a učení církve, snaží se o reinkulturaci papežství v současném světě. I proto jezdí na zahraniční cesty mnohem častěji mimo Evropu než jeho předchůdci a i v rámci evropských zemí pak tam, kde jsou katolíci menšinou (Albánie, Švédsko, Bulharsko). Zatímco Benedikt se inspiroval v teologii středověké mnišské tradice, v reakci na globalizaci formuluje František teologii pro současné multikulturní a nábožensky pestré velkoměsto. Identifikuje nové výzvy jako vytvoření teologie migrace v době krize národních států, teologie kultury uprostřed krize multikulturalismu, a konečně teologie vědy v době vlny scientistního dogmatismu a náboženského fundamentalismu, což ovšem byla jedna z priorit také Benedikta XVI., která zazněla například i při jeho české návštěvě v roce 2009. 

Vyhranění odpůrci

Asi žádný papež nečelil tolik otevřené kritice uvnitř církve jako František. Souvisí to s úkolem vést církev v době geopolitických zmatků a chaosu, církev, která se vnitřně stala komplexnější, rozdělenější, pestřejší, více postkonfesionální a transkonfesionální než kdykoli v minulosti. Oproti svým dvěma předchůdcům se mnohem méně staví do pozice soudce a posuzovatele, ale snaží se naplnit roli stavitele mostů (pontifex). Přesto ke střetům dochází a hlasitost dobře organizované a neokonzervativními nadacemi štědře financované opozice části katolických kruhů, které se doslova prezentují jako ti katoličtější než sám papež, ukazuje na význam jeho pontifikátu. Faggioli soudí, že opozici lze rozdělit na tří kategorie: teologická opozice trvá na platnosti podle nich neměnitelného církevního a doktrinálního paradigmatu dvojpontifikátu Jan Pavel II. / Benedikt XVI. Odpor proti Františkovi jde také často z relativně malého okruhu odpůrců II. vatikánského koncilu. Okolo hnutí odporu proti exhortaci Amoris laetitia se vytvořila organizovaná opozice vůči papežskému učitelskému úřadu. Institucionální opozice brání status quo v církvi, především v kurii, a brání i jen debatě o systémových a strukturních změnách. Konečně sociálně-politická opozice se brání změně pastoračních priorit a přenosu důrazu na chudé, protože vnímá Františkův pontifikát jako hrozbu pro privilegovanou pozici západní civilizace a možný konec katolicismu jako západního náboženství. Od počátku pontifikátu lze pozorovat nepřijetí Františka v konzervativních kruzích v USA, Polsku a dalších zemích, protože papež má mnohem širší agendu než úporné kulturní války ohledně sexuálních pravidel.

Massimo Faggioli: The Liminal Papacy of Pope Francis
Autor: Orbis Books

Důležitý je i celkový kontext. Pontifikát spadá do doby stále viditelnější a rostoucí krize ekonomické a politické globalizace, do věku hněvu, kdy povstávají reakcionářská, šovinistická, nacionalistická a izolacionistická hnutí. Církev nemůže předstírat, že se jí to netýká, naopak, právě i to je příčina narůstajících napětí uvnitř církve. Hněv je patrný na různých stranách také uvnitř katolické církve, jak mezi tradicionalisty, tak mezi progresivními katolíky frustrovanými nenaplněnými nadějemi na reformu po II. vatikánském koncilu. 

K tomu patří i zápas o odmítnutí trendů k sektářskému katolicismu. Katolicismus si musí podržet svoji univerzalistickou tvář a zájem o všechny lidi, lidstvo jako celek. Je ale patrné, že vrátit džina ultramontanismu do láhve je mimořádně těžké, je potřeba více decentralizovat a redefinovat službu papeže takové univerzální církve, jak k tomu už vyzval Jan Pavel II. Proto František například vrátil biskupským konferencím kontrolu nad překlady liturgických textů v roce 2017, což je na první pohled drobné, ale důležité gesto a posun. 

Změna geografie se týká i změny papežova bydliště v rámci Vatikánu, stejně jako rezignace na červené střevíce a letní sídlo, znamení rezignace na imperiální a politické papežství. K tomu patří i desakralizace samotné osoby papeže a nový, méně konfrontační vztah s modernou. Dodejme, že v tom mu velmi úspěšně sekundují právě jeho odpůrci uvnitř církve svými soustavnými, agresivními a často vulgárnímu útoky. František je připraven na rozchod se středostavovským, pohodlným, buržoazním křesťanstvím 19. a 20. století. Proto jeho ochota v exhortaci Amoris laetitia reflektovat nepřikrášlenou skutečnost, tedy komplikovanou sociální a ekonomickou realitu mnoha párů a rodin v současném světě. 

Interpretovat jádro z křesťanství z perspektivy periferií ale neznamená přijmout progresivní západní teologii. František prosazuje neideologický a nenostalgický přístup ke koncilu i ke všem dalším tradicím církve. Vše ve jménu důležitého posunu ve prospěch pastorality. Celkově se snaží odzápadnit vnitrocírkevní diskurz, příliš zacyklený sám do sebe. Snaží se odideologizovat teologickou debatu, prolamovat různé druhy omezení, do kterých se církev sama v minulosti uzavřela. Navenek, ale i uvnitř: přehrady mezi klérem a laiky, starými řády a novými duchovními hnutími, mezi farní a kategoriální pastorací. Ale už jeho důraz na rodinu a distance od západního individualismu ukazuje, jak neodpovídající je nálepka „liberální katolík“, kterou mu někteří dávají. 

Reálný zájem o okraje společnosti a církve 

František je první papež, který se skutečně odvážil prosazovat církev pro chudé a otevřeně se vyslovoval proti sociopolitickému status quo. Existují paralely mezi pontifikáty Františka a Jana XXIII.: důraz na chudé a snaha dokládat své pojetí církve osobním svědectvím, větší zohlednění geografického a historického kontextu vývoje papežství, důvěra vůči koncilním a synodálním prvkům církevního života. Oba vyznačuje přesvědčení, že církev se má nechat vést spíše evangeliem než církevními normami a předpisy, jejich teologický návrat k tradici jde až k samému zdroji, k evangeliu. Oba staví do středu života církve paradigma pastorality. Pastorační péče o marginalizované vyžaduje novou schopnost jít do krajností v papežské službě, a to nejen symbolickými gesty, ale rovněž v papežově učitelské službě. Funkce biskupa Říma se stala posláním zastávat, spojovat a vykládat hlubinné duchovní proudy uvnitř globální církve, k čemuž už mu nestačí jen institucionální vůdcovství. Typickým výrazem je využití tak středověké instituce, jako je jubilejní rok, pro vyjádření jedné z priorit jeho pontifikátu, důrazu na Boží milosrdenství.

František nechce hledat pomoc politické moci pro ochranu a podporu církve, protože to s sebou v dějinách vždy neslo podřízení církve státu. Výslovně odmítá konstantinovský model církve a každé pojetí katolicismu jako impéria, ať už politického, kulturního, nebo civilizačního. To vůbec neznamená, že by byl apolitický, naopak – na mezinárodní rovině riskuje mnohem více než jeho předchůdci. Zatímco pontifikát Benedikta XVI. se vyznačoval teologickým aktivismem, ten Františkův naopak politickým. Je to dáno i proměnami a nestabilitou světového dění.

Politicky není František zastánce liberálního řádu, který vytvořil neoliberální hospodářský systém, ale na druhou stranu odmítá demagogická a zjednodušující řešení neonacionalistických a populistických postojů antisystémových politických hnutí. Františkova kritika kapitalismu a ekonomické globalizace není ani antiglobalistická, ani se nestaví proti internacionalismu. Antiglobalistické trendy jsou nebezpečím i pro křesťanský pohled na svět a člověka a vedou ke zničení solidarity na mezinárodním i vnitrostátním poli. Sám přitom kritizuje globalizaci lhostejnosti. Charakter globalizace se podle něj musí proměnit, ale bez ní a bez účinné spolupráce není možné čelit zásadním problémům lidstva. Jako lék proti církevnímu a politickému populismu chápe synodalitu, nebojí se laiků jako aktivních účastníků procesu tvorby rozhodnutí v církvi – tento postoj se ale zrovna potkává s masivní krizí vlastních demokratických procesů v politice a společnosti. 

František odmítá koncept střetu civilizací a z ní vyplývající zahraniční politiky a zneužívání křesťanství k její službě, jako jsou strategické aliance mezi církví a politickými proudy. Podle Františka má mluvení o křesťanských kořenech Evropy nejednou triumfalistické, či dokonce koloniální a paternalistické podtóny, zvláště jako součást protimigrantské a protimuslimské rétoriky. Co František špatně snáší, jsou protidemokratické a autoritářské proudy uvnitř církve a zpochybňování konceptu lidských práv. Přestože přesouvá pozornost ke globálnímu Jihu a nevidí trvalou prozřetelnostní roli Západu či USA, má pro Evropu důležité úkoly: je to kontinent, kde se zrodil koncept lidských práv a důstojnosti, místo hledání spravedlivějšího ekonomického modelu, kde se pojímá křesťanská víra jako služba životu, ale už není prostorem pro žádné koloniální resentimenty. Jestli je nyní doba pro zvláštní roli Ameriky v dějinách lidstva a křesťanství, pak to nejsou Spojené státy, ale Latinská Amerika a nástup chudých jako skutečných aktérů do dějin. 

Přestože kniha Massima Faggioliho obsahuje některá slabší místa a prospěla by jí pečlivější redakce, která by eliminovala zbytečná zdvojení či ztrojení některých výpovědí, autor na 180 stranách nabízí velkorysou prostorovou a historickou perspektivu Františkova pontifikátu, která překvapí i svou teologickou a duchovní hloubkou. Pro pochopení dění v katolické církvi a papežových rozhodnutí je jednou z nejlepších a jistě nepřehlédnutelných prací svého druhu. 

[1] Fondazione per le Scienze Religiose Giovanni XXIII.

[2] l vescovo e il concilio. Modello episcopale e aggiornamento al Vaticano II, Il Mulino, Bologna 2005, 476 pp.

[3] Vatican II: The Battle for Meaning, New York/Mahwah, NJ, Paulist Press 2012,

[4] True Reform. Liturgy and Ecclesiology in Sacrosanctum Concilium, Collegeville MN, Liturgical Press 2012.