Seznamka
Ludvík Kolek (1933-2021)
Autor: www.cirkev.cz
Když se řekne Ludvík Kolek, široké veřejnosti se pravděpodobně vybaví postava architekta, který svým přístupem k sakrální architektuře a krajině snese srovnání v dějinách Moravy snad jen s Giovannim Santinim. Jen místo baroka pracoval s inspirací ve specifickém čtení Le Corbusiera. Jeho postava je mnohovrstevnatá. Patřil mezi nejvýraznější osobnosti gregoriánského chorálu u nás, mezi zakládající členy komunity Emanuel, mezi mimořádné výtvarníky i osobnosti podzemní církve.
Ludvík se narodil 5. srpna 1933 v Újezdu u Brna a zemřel 27. května 2021 v Brně po dlouhé nemoci. Možná není běžné začínat nekrolog nemocí, ale v určitém pohledu platí to, co zdůrazňoval Martin Heidegger: ve smrti se ukáže osobnost a kvalita člověka. Ludvík stárnul dlouho a dokázal si postupně přiznat, že některé své funkce a milované aktivity musí opouštět. Přesunul se z vedoucího chorálu na post řadového zpěváka, později už jen do lavice, ale nikdy nepřestal zpívat.
Skutečně náročné je nikoliv sloužit lidem, ale dokázat službu od druhých přijímat, často i v oblastech, které jsou pro nás lidsky citlivé nebo jsme si na nich zakládali. V posledních letech stále vedl přednášky a duchovní cvičení, ale už potřeboval „nápovědy“. Nápovědy, které všichni viděli a slyšeli, v oblastech, v nichž byl jinak neochvějně respektovanou a silnou osobností. A právě tato schopnost přijmout pomoc a chápat své lidství jako postupně končící projekt Boží byla jedním z rysů, které ho profilovaly. Dokázal sloužit i nechat si sloužit, organizovat, ale i děkovat.
Vystudoval pedagogickou fakultu v Brně (1952–1955), na kterou byl přijat omylem, neboť „po cestě mezi školami“ (hlásil se na výtvarné umění na VUT) se ztratil jeho kádrový posudek, takže u přijímacích zkoušek se uplatnilo jen jeho výtvarné nadání. Diplom obdržel až se značným (půlročním) zpožděním s explicitním, písemně dopsaným upozorněním, že nesmí učit. Ludvík byl přesto vždy svým založením nejen výtvarník, ale i pedagog a organizátor. Se svým vrstevníkem Josefem Koláčkem (jezuitou, překladatelem, redaktorem Vatikánského rozhlasu) se společně podíleli na zavádění liturgických reforem v kostele u svatého Tomáše v Brně, ale i na práci s ministranty a na formování spirituálně hlubokého díla gregoriánského chorálu, který pak Ludvík po několik desetiletí vedl.
Pro Ludvíka bylo typické, že svůj život spojoval s jasnými úkoly, které ale nepojímal jako projektový manažer, ale jako duchovní výzvy a impulzy. Ať již šlo o reformu chorálu, přestavbu sakrálního prostoru mnoha kostelů nebo stavby kostelů, vždy šlo o úkol, před který byl postavený a u nějž bylo zřejmé, že ho nemůže vykonat nikdo jiný. Bytostný postoj tohoto „ano k úkolům“, které ho formovaly jak profesně, tak především lidsky, byl zásadní.
Kostel sv. Josefa v Senetářově, oceňovaná stavba architekta Ludvíka Kolka
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Nesmíme ho ale vidět jako bezkrevného, v sádře odlitého světce, kteří stále hojně „zdobí“ katolické kostely. Dokázal být velmi náročný a tvrdý, a to jak na sebe, tak na své spolupracovníky. Jako umělec a mystik dokonale věděl, co je to krása (Krása), a trval na tom, aby v péči o ni člověk odvedl maximum svých možností. Ne vždy měl ve sboru jen nejlepší hlasy, ale vždy pečoval o to, aby výsledek zněl co nejlépe. „Umění zde není pro umění, ale proto, aby člověka přibližovalo k Bohu.“ Takto mi v jednom krátkém rozhovoru shrnul svůj životní umělecký program a myslím, že každý pátek pečlivě nacvičující choralisté, kteří „toto už zpívali stokrát“, tento jeho postoj jistě potvrdí.
Vzpomínám si na situaci, kdy hokejová Kometa hrála po mnoha letech v nižších soutěžích o hokejový titul a nějaký zpěvák omotal baroknímu andělovi na kůru modrobílou šálu kolem krku. Když si toho Ludvík všiml, byl velmi rozčilený, protože Rudá hvězda (tak se klub v letech 1953–1962 jmenoval) patří na socialistickou továrnu, a ne do kostela. Vášeň pro liturgický prostor a liturgii jako takovou byla zřetelná. I když se z ministrování postupně vytratil (ze zdravotních důvodů), stále nebylo možné, aby v „jeho kostele“ nějaký ministrant vykonával určitou službu bez nácviku, aby se pohyboval jinak, než jak je přesně předepsáno v kostelním úzu. Nešlo o vynucování nebo strach, ale o lásku k liturgii a péči o ni, která je zřejmá celému společenství, do nějž vložil svůj nesmazatelný otisk. I ministranti pro něj byli součástí božské liturgie zpřítomňované v chrámě.
Tato vášeň a náročnost ale nijak nezastírají dvě důležité charakteristiky Ludvíka – že byl hlubokým mystikem a skvělým umělcem. Sám se nikdy za architekta nepovažoval, kostely nekreslil, ale modeloval, což je také unikátní přístup k tvorbě, který stavbám dává specifickou podobu. Také proto jsou jeho stavby a plastiky zásadně odlišné od běžné stavební produkce. Byl ovlivněn Le Corbusierem, od kterého si vzal jak vztah k materiálům, tak určitou architektonickou čistotu. Současně je ale v jeho díle patrná hluboká láska k tradici, hudbě, výtvarnost staveb a především mystika opřená o živý zájem o liturgickou reformu.
Ludvík nestaví kostely předkoncilně, ale vtěluje do nich myšlenky koncilu. Chápe je jako součást místa, ve kterém se nacházejí, i jako součást kultury, do níž jsou vsazeny. Jeho uvažování je abstraktní, ale přitom nepřichází o možnost prostoru být pochopen „obyčejnými“ věřícími. Vstup do kostela je vstupem do života, do určitého pohybu, který má v jeho různých stavbách mnoho podob a tvoří určitý myšlenkový invariant. Život je pohyb, vstup do sakrálního prostoru je vstupem do nejbytostnějšího a nejintenzivnějšího možného proudu Bytí.
Z konkrétních staveb musíme zmínit nejoceňovanější kostel svatého Josefa v Senetářově, postavený za totality, a jeho architektonickou prvotinu, porevoluční kostel svatého Václava a svaté Anežky České v Hustopečích, kostel svatého Václava v Břeclavi i nádhernou kapli svaté Ludmily v Horní Libochové a mnohé další. Důležité jsou rovněž úpravy interiérů, například v Hroznové Lhotě či ve Zbýšově, freska v presbytáři v kostele v Bystrci nebo ambon a oltářní kříž u svatého Tomáše v Brně. Rozsah jeho aktivit v této oblasti byl široký a čeká na systematické zpracování.
Ludvík nikdy nebyl vlkem samotářem, stavěl kostely vždy s dalšími umělci, ale především budoval chrámy z lidských těl, osudů a příběhů. Jeho práce s ministranty, choralisty nebo vytvoření komunity Emanuel jsou toho příkladem. Nikdy mu nešlo o sledování vlastní prestiže a slávy, což je možné vidět v četných rozhovorech o kostele v Senetářově, ale i třeba na zmíněné komunitě Emanuel. Určité společenství kolem něj vzniklo již za totality. Po pádu komunismu pak hledal spirituální směr, ke kterému by se jeho společenství mohlo připojit, a našel právě komunitu Emanuel. Nepotřeboval být tím prvním, nejviditelnějším, oslavovaným. Chtěl být součástí žitého růstu společenství, součástí onoho vášnivého pohybu Bytí, který ale není možné nikdy zakusit individualizovaně.
S Ludvíkem jsem měl možnost se potkávat posledních patnáct let jeho života, s různou intenzitou, byť nikdy ne příliš osobně. Přesto bylo vždy zřejmé, že je ztělesněním mystika. Jeho život byl hluboce spirituální, v umění jako by viděl za viditelné, jeho pohled byl vždy transcendující. Ukazoval, že být mystik a světec neznamená být nepraktickým „vyvolávačem duchů“, ale člověkem utkaným ve vztazích s druhými. Jeho modlitba byla prostá a jednoduchá, ale jasně hledící na Boha.
