Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jeremy Zero
Nejen v českých katolických kruzích se účelově a ideologicky pracuje s představou, že křesťanství, především katolicismus, má být „přirozeně“ a „z logiky věci“ konzervativní společenskou silou prosazující a bránící tradiční hodnoty. Pro některé katolické intelektuály stačí sebemenší náznak čehokoliv, co připomíná levicové myšlení, aby to hned ocejchovali jako neomarxismus, a tím v křesťanských kruzích danou věc bez dalšího diskreditovali. Ale nejen je občas děsí progresivní plány radikální levice v USA a západní Evropě požadující zásadní proměnu ekonomického, politického a společenského řádu, který vnímají jako nespravedlivý a vzhledem ke prohlubující se klimatické krizi vůbec život ohrožující.
Nejen věřící jsou manipulováni strašením hrozbou nové levice, kterou v České republice představuje především Pirátská strana, aniž by se více rozlišovalo mezi jednotlivými proudy a jejich aspiracemi. Proti nim vystupuje identitární křesťanská pravice, která se navíc cítí zrazená nehodným levicovým papežem. Před několika lety se v jistém českém pravicovém časopise objevilo tvrzení, že František je vůbec první papež oblíbený levicí, kterážto „anomálie“ měla sloužit jako jasný důkaz jeho problematičnosti. Poučenější a méně ideologicky zaslepený autor by věděl, že levice a levicová média oceňovala už dávno předtím papežské podněty, jako byl boj za mír a mezinárodní dorozumění, apely na sociální spravedlnost u Jana XXIII. či razantní kritika konzumní společnosti a kapitalistické nenasytnosti a hmotařství u Jana Pavla II. Jak se ukázalo v dějinách křesťanství opakovaně, stejné posvátné texty a doktrinální pozice mohou stejně snadno podporovat udržení společenského status quo, jako inspirovat zásadní kritiku uspořádání a dokonce revoluční akci. Tvrzení o křesťanství jako nutně a logicky konzervující společenské síle je ryzí ideologie, která neodpovídá ani základnímu poselství biblického zjevení, ani skutečným dějinám křesťanství. Vzpomeňme jen na pojem papežská revoluce 11.–12. století, která výrazně napomohla prosazení konceptu limitované moci a právního státu – tehdy církevní představitelé radikálně a bez skrupulí nabourali tradiční raně středověký služebný model vztahu církve a státu.
Mnohem diverzifikovanější a komplikovanější vztahy jsou i mezi vyloženě marxistickým, komunistickým myšlením a křesťanstvím. I mezinárodní komunitu zaujal v 60. letech český experiment marxisticko-křesťanského dialogu, jakkoliv neměl příliš dlouhé trvání a o jehož výsledky se povedou ještě dlouhé spory. Ale vzájemná interakce obou systémů a příběh křesťanského levicového myšlení má velmi dlouhé dějiny, které se nedávno pomocí řady sond pokusil rekonstruovat australský myslitel Roland Boer v knize s provokativním názvem Rudá teologie.[1] Kniha jako celek je již zhodnocena v obsáhlé recenzi přístupné online, dnes bychom rádi ještě představili dva autory, kteří nejen využívali křesťanské impulzy pro formulování politických a společenských cílů, ale zamýšleli se i nad osudem křesťanství a církví, na kterých jim evidentně hodně záleželo.
Církev se musí osvobodit
Boer vyvrací nevyslovený předpoklad marxisticko-křesťanského dialogu, že člověk nutně patří do jedné, nebo druhé kategorie, a obrací pozornost k osobnostem, které naplno a aktivně kombinovaly obě přesvědčení. První je francouzský levicový křesťan Louis Althuser a jeho texty z konce 40. let 20. století, tedy ještě před II. vatikánským koncilem. Pro Althusera je příčinou problémů katolické církve – které se jasně manifestovaly odlivem věřících a ztrátou vlivu – uvěznění v minulosti. V ekonomicko-sociální oblasti se sice církev nakonec po dlouhém odporu smířila s kapitalistickou společností, ale ve svém vnitřním uspořádání a ve své teologii nadále zůstává poplatná feudálnímu modelu. Zformoval se tak zastaralý a nefunkční feudálně-kapitalistický hybrid, který se sice čas od času oportunisticky pokouší dílčími kroky přizpůsobit, ale bez většího úspěchu. Jednou z příčin je neoscholastická teologie objektivizující Boha a přílišné zdůrazňování role církve. Althuser věří v možnost obnovy křesťanství a církve, která však musí být založena na kombinaci duchovní proměny a socialistické revoluce. Progresivní křesťané se mají přidat k socialistickému hnutí i kvůli obnově autentického náboženského života. Zatímco Marx byl přesvědčen, že náboženství po úspěšném odstranění všech příčin společenského odcizení nakonec zcela zmizí, Althuser je přesvědčen o pravém opaku – že právě socialistická revoluce osvobodí a transformuje i církev a náboženský život a povede k jejich rozkvětu. Emancipace tedy nebude od náboženství, nýbrž bude emancipací náboženství, které díky tomu objeví a zrodí nové formy náboženského a církevního života. Propojení obou revolucí, socialistické a duchovní, bude násobit jejich efekt, protože náboženství, v každém případě křesťanství, má mohutný revoluční potenciál.
Nutnost náboženských hodnot pro úspěšné provedení politické a sociální revoluce
Rovněž ze 40. let 20. století pocházejí úvahy australského levicového křesťanského myslitele Farhnama Maynarda. Ten pokládá oba póly křesťanského politického myšlení, levicový i konzervativní, státotvorně konstantinovský i revolučně müntzerovský, za legitimní a dialekticky propojené: oba do církve a křesťanství patří. Stálé a přirozeně nutné napětí spatřuje i mezi institucionálním konzervatismem církevních představitelů a inovativní radikalitou křesťanských intelektuálů, jakkoliv samozřejmě existují i intelektuálové zdůvodňující konzervativní postoj a orientaci teologie a církve. I Maynard odmítá tezi o neodvratném a samovolném vyhasnutí náboženství po úspěšně provedené socialistické revoluci, protože její zastánci vidí jenom institucionální stránku, ale neberou v úvahu mystický a intelektuální rozměr křesťanské víry a vůbec náboženství, který je na rozdíl od institucionálního rámce podstatný a životný. Pro Maynarda je marxismus především vědecká metoda spočívající v objevování historických zákonitostí, ne politická ideologie, která se násilím prosazuje. Marxistické myšlení potřebuje zohlednit i subjektivní a emocionální potřeby lidí, jejich touhu po naději, víře dodávající sílu překonávat těžkosti a překážky. Odhodlání riskovat a změnit svět v lepší místo nemůže dodat žádná teorie a ideologie, k tomu je zapotřebí hlubších duchovních a hodnotových základů. Přímé politické angažmá křesťanů na straně revoluční humanizace společnosti, jejích struktur a institucí by navíc mohlo pomoci provést potřebnou transformaci nenásilnou cestou a vyhnout se revolučnímu krveprolití a střetům. Je zajímavé, že v tomto bodě Maynard navazuje na teze liberálních katolíků první poloviny 19. století, jako byl Felicité Lammenais a jeho přátelé, kteří to samé formulovali slovy, že Boží Syn přece neumřel na kříži, aby mohli Bourboni sedět na francouzském trůnu. Apelovali tehdy na církevní představitele, aby naopak podpořili emancipační snahy evropských národů v občanské, sociální a ekonomické oblasti, nebo ještě lépe, aby se církev postavila do jejich čela a vedla je jako naplnění Ježíšových výzev k budování Božího království.
Nespokojenost se stavem světa jako společný prvek
Podle Boera je zásadním přínosem křesťanství a následně křesťanského komunismu jeho radikální prorocká kritika uspořádání světa vycházející z transcendentních východisek. Klíčovým pojmem je resistence. Pokud jsou politické, sociální a ekonomické struktury utlačovatelské, život ohrožující, je třeba se jim postavit. Zde se může podle situace měnit role ateismu a náboženství. Kde se náboženství stává oporou a zdůvodněním útlaku, tam je ateismus nástrojem radikální kritiky a osvobození. Pokud se naopak ateismus stane ideologií represivního státního aparátu, jako tomu bylo ve Stalinově Sovětském svazu nebo komunistickém Polsku, tam se náboženství stává revoluční levicovou silou. Ateismus nebo náboženství tedy nemají a priori kladné nebo negativní hodnocení, záleží na jejich společenské roli.
Vzájemný vztah levice a bývalých státních křesťanských církví je zatížen oboustranně komplikovaným vztahem a pocit ublíženosti mají obě strany. To ostatně před několika týdny ve Francii ukázala kauza hodně diskutované připomínky obětí pařížské Komuny na straně církve a následně popravených komunardů na straně revoluční levice. Boer přesto doufá v další vývoj, který tyto historické rány, ale i nedokonalosti podobných historických pokusů uskutečnit transformaci společnosti ve smyslu hodnot křesťanského komunismu překoná. Navíc se nejedná o jednosměrnou cestu inspirace a vlivu. Boer je přesvědčen, že díky myšlení autorů, jako byl Ernst Bloch, došlo nejen k ovlivnění dalšího vývoje marxistického a vůbec levicového myšlení, ale rovněž v případě teologie k obratu směrem k promýšlení eschatologie a důrazu na budoucnost. Téma očividně nabízí mnohem více možností.
[1] Roland Boer, Red Theology: On Christian Communist Tradition (Brill 2019).
