Žijeme v době papeže Františka

Michal Altrichter, český jezuita, filozof, básník a odborník na spirituální teologii
Autor: www.jezuitoudnes.cz

Michal Altrichter je český jezuita, filozof, básník a odborník na spirituální teologii, který vyučuje na CMTF v Olomouci. Tento stručný medailonek vlastně příliš neukazuje mnohovrstevnatost jeho osobnosti, ale ani literární tvorby. Altrichter nepochybně myšlenkově nestojí v hlavním proudu toho, co je moderní – vyslovuje se pro šlechtice, kterých si nesmírně považuje, hovoří velice optimisticky o církevní hierarchii, ale především stojí proti jednoduchým schematismům a dichotomickým mentálním figurám „buď / anebo“.

Kdybychom měli hledat jednotící myšlenku v knize Žijeme v době papeže Františka, bylo by to rozlišování. Na úvod je třeba říci, že sám autor tento titulek knihy nepreferoval, ale že – alespoň podle předmluvy – nešlo o jeho záměr, ale spíše o redakční domluvu, aby se kniha prodávala a současně měla adekvátní název. Nacházíme se, jak zdůrazňuje, uvnitř pontifikátu, který nemusí být snadno pochopitelný, jednoduchý, který je v mnohém nový. A přesto (právě proto), podle Altrichtera, přináší mnoho duchovních podnětů. K tomu, abychom je mohli pochopit, se musíme stát duchovními, chtít setkání osob, nikoliv idejí.

U této struktury Altrichterova myšlení se musíme zastavit – dělit svět na ostré „buď / anebo“ znamená vždy sklouznutí k něčemu, co bychom mohli nazvat populismus, možná ale také povrchnost, nenáročnost, intelektuální neambicióznost. V textu je klíčová otázka rozlišování. Jádro ignaciánské spirituality se zde stává určitým životním přístupem. Nejde přitom o vlažné nezúčastnění se – ostatně sám autor dokáže být ostrý až konfliktní –, ale o uvědomění si, že osoba není jednoduchým jsoucnem, že mezi ideou či ideologií a životem člověka ve vztahovosti s Bohem, s druhým i se sebou samým, jsou zásadní rozdíly.

Tento princip rozlišování vede k odmítnutí kýče; kýč je prefabrikovanou formou, něčím dělaným bez znalosti, hloubky, jen aby se to líbilo. Pro našeho autora je toto téma silně přítomné v hudbě. Dokáže vyjmenovávat kolekce CD, které jsou dobré, i ty, které nestojí za nic, vyhranit se vůči konkrétním interpretům nebo reflexím. Hudba je téma, které zřejmě více než jiná ukazuje pro Altrichtera hloubku a jakost člověka. Zde, jako člověk nepříliš hudební, strádám, nemám zkušenost s tímto rozlišením, nedokážu slyšet jemnocitnost tónů a nástrojů, chybí mi vzdělání. Kdyby text nebyl položen tak osobně, bylo by možné vznést požadavek na větší rozmanitost, vždyť totéž můžeme zakoušet ve výtvarném umění, architektuře, poezii. Zde přitom jistě nejde o neznalost (ta je u Altrichtera nezpochybnitelná), ale o kvalitu osobního zážitku autora.

Altrichter je především spirituální teolog a předložený text je dílem jeho meditací, zamyšlení, úvah. Zde musím přiznat, že jsem jeho kurzy na CMTF před lety absolvoval a že to, co o výuce spirituální teologie ve své knize píše, je pravda. Přednášky jsou na první pohled uměleckým zážitkem, přednášející nemluví, ale slovy sochá metafyzickou zkušenost – „slovo je víc než slovo, zažíváme in fieri“. Valná většina posluchačů se ztrácí v pocitu nepraktičnosti, vždyť i oni mají také nějakou spirituální zkušenost, je to celé nepraktické, filozofující, neostré, říkají si. Není to jako naučit se koncily nebo informace o biblických knihách. Předmět sám je zcela neuchopitelný, na hodinách se provozuje „básnění“ v heideggeriánském slova smyslu. Po každé hodině jsme se se spolužáky dohadovali, co jednotlivá slova nebo myšlenkové konstrukce znamenají. A kdykoliv jsme měli pocit, že „už víme“, použil je znovu a jejich význam opět posunul, prohloubil, restrukturoval.

To ani v nejmenším není kritika – na hodiny vzpomínám velice rád a samotného Altrichtera mám v odborných, poetických i popularizačních textech poměrně načteného, ale tento „vzpomínkový výčet“ ukazuje jedno z pravidelně rezonujících témat knihy. Totiž, že spirituální teologii není možné učit jako soubor faktů, což však neznamená, že nejde o vědeckou disciplínu, která nepracuje s metodami, reflektovanou zkušeností atp. Typické je, že ve spirituální teologii nikdy nemáme ideu, kterou můžeme ostře zaškatulkovat, omezit, ovládnout definicí. Vždy stojíme v prostoru rozlišování, v dynamice vztahovosti, stále nově zakoušené zkušenosti v nových a nových situacích. Bůh dává lidem poznávat věci, tehdy, kdy jsou na ně připraveni, zaznívá poměrně častá odpověď v této knize.

Obálka knihy Žijme v době papeže Františka
Autor: www.hosanavm.cz

Altrichterovo „naříkání“ nad tím, že lidé vnímají spirituální teologii jako nepraktickou a příliš abstraktní disciplínu, je nesporně propáleno jeho vlastní zkušeností. A současně jde o disciplínu, v níž jde „o život“. I proto možná autor volí nezvyklou formu textu – nabízí krátká zamyšlení, většinou v délce jednoho odstavce až dvou stránek. Drobné podněty, často na sebe asociacemi navazující, které nabízejí pohled (většinou na konkrétních příkladech) na témata k zamyšlení. Zamyšlení nikoli jako pasivní percepci, ale jako zpracování prožití. Často tím, jak píše o druhých, odkazuje k nám samotným, což je forma poměrně účinná. Byť lze namítnout, že jí chybí větší viditelné tematické souvislosti, teoretické ukotvení, že autor slibuje odkazy na texty – a pak jimi v samotném psaní šetří atp.

Právě tato schopnost vidět v jednotlivostech podněty, které lze vyhodnocovat a skrze rozlišování vtahovat do duchovního života, je podstatná. Jak pro život, tak pro vlastní čtení knihy. Právě toto předporozumění totiž vede k tomu, že ze střípků o konzumaci tlačenek v papíru, Yamahách v kostele a breviáři ve čtečce, neuděláme bizarní pásmo jednotlivostí, ale souvislou komunikaci o duchovním životě.

Celá monografie je rozdělená do čtyř volně souvislých celků, tak jak už bylo v předchozích monografiích zvykem: duchovní život, kněžská témata, kulturní přesahy a společenská témata. Hranice mezi nimi není ostrá, vzájemně se prolínají. Z hlediska čtenářského musíme číst texty vždy zevnitř. Pokud jde například o kněžská témata, nejde o kritiku a povídání o kněžích, ale o zúčastněné hledání duchovního života, jakosti kněze. Toto setkávání osob, a ne idejí, nahlížení věci zevnitř, nikoliv zvenčí, potřeba nezůstat u povrchnosti a jednoduchosti, je pro předložený text zásadní. A pro čtenáře vlastně terapeutický nástroj.

Altrichter se ptá, zda současný papež rozděluje, nebo připravuje na to, co je důvodem k plnější jednotě. Z výše nastíněné recenze je odpověď zřejmá. Papež ukazuje, že křesťanství není ideologií, myšlenkovým monolitem, filozofickým systémem, ale náboženstvím založeným na lidských vztazích – k sobě, k druhým i k Bohu. Bez nich není možné o víře vůbec hovořit. Víra není souborem bodů, kterým se věří, ale dynamickým procesem vlastního vstupování do vztahů, propalování, jak autor často říká. Papež František je nesporně člověkem, který nás učí jak této lidskosti, tak tomu, co je pro jezuity podstatné – rozlišování. Rozlišování nikoli na úrovni distinkce mezi my a oni, přítel a nepřítel, ale rozlišování jako hledání Boha a jeho hlasu ve světě, ve kterém žijeme.

Jestli lze knize něco vytknout, jsou to někdy náběhové poznámky, které se mohou dotknout, byť většinou sledují jiné téma. Například Tomáš Halík je v knize nejméně dvakrát zmíněný, ale nikdy nedoreflektovaný. Vojtěch Kodet nebo Anselm Grün jsou reflektováni jako postupně zrající osobnosti. Martin Heidegger je zde chápán jako syn kostelníka v opozici ke Kantovi, způsobem hodně ostrým a pro čtenáře nezdůvodněným. Podobných míst bychom mohli najít více.

Žijme v době…

Rád bych se zastavil u ještě dvou důležitých témat, která rámují titul knihy. Spirituální teologie v Altrichterově podání je životním procesem. Je samozřejmě vědou, v níž je možné pracovat se seriózním přístupem, v níž je vhodné mít načteno, disponovat vědeckou zkušeností a lidskou vyzrálostí, ale současně je tím, co umožňuje život. Altrichter staví vedle sebe dvě cesty praktické realizace spirituality – onu akademickou odbornost, serióznost, pečlivost. To, proti čemu se zvedá odpor, že je to teoretické, abstraktní a náročné. Ale ono to nakonec vede k hlubině. K jemnocitu v nejlepším slova smyslu – člověk není průmyslovým výliskem, ale živoucí bytostí kultivující se vztahem k Bohu, který je náročný.

Vedle stojí to, co opakovaně označuje jako propálenost – osoba změněná vztahem, vztahem k Bohu takovým způsobem, že nepotřebuje nic dalšího, je v Buberově vztahu Já-Ty určována tím druhým, je to postoj člověka s žitou zkušeností s Bohem v takové intenzitě a hloubce, že o tom nelze smysluplně mluvit, ale pouze mlčet.

Síla Altrichterova textu je v tom, že z těchto dvou modalit nedělá binární opozita – město a vesnici, Moravu a Čechy, reflektovanou víru a lidovou zbožnost; nedělá čáru mezi my a oni, nýbrž smysluplně komunikuje skutečnost, že potřeba je obojí, že spirituální teologie jako reflektovaná praxe duchovního života není založená na rozdělování a binární opozici, ale na rozlišování, což je proces podstatně náročnější.

Toto rozlišování je pak vždy temporální. Na mnoha místech se Altrichter vrací do minulosti (je zřetelné, že chápání papeže Františka má historicky kritické pozadí), do svých osobních vzpomínek, ale netvoří sentiment a pláč nad starými dobrými časy, ale ukazuje, že život je možný jen v čase, že temporalita je určitým zráním, prostorem pro bytí ve světě, ve vztahu. Bůh promlouvá skrze dějiny – lidstva, vesmíru, jedince. Vlastně opět nikoliv ostrými řezy, ale skrze rozlišující pečlivost vztahu. Život je procesem, stejně jako duchovní zkušenost. Autor knihy tím nepopírá tradici, ale ukazuje, v čem spočívá. Je zkušeností, která nás vede k rozlišování. Studnicí s mnoha krásnými věci, ale současně něčím, co nemůžeme divinizovat. Duchovní život, sentiment a ohlížení se za starými dobrými časy se vylučují.

… papeže Františka

Tématu, kterého je v textu překvapivě málo, je vlastní reflexe duchovních podnětů nebo impulzů od samotného papeže Františka. Ty v knize mají trojí místo. Jde o občasné systematické komentáře k určitému výroku nebo postoji. V těchto poznámkách je patrná snaha o zasazení daného výroku do kontextu, a především o určitý dějinný pohled doplněný o víru v Ducha svatého, který v hierarchii církve působí. Při četbě jsem si několikrát kladl otázku, zda by takto jasně stál i za konkrétními posledními kroky kardinála Duky – odpověď neznám, ale jistě by nevedla k nějaké laicizaci církve nebo k něčemu takovému. Jednotlivost nečiní osobu.

Druhou rovinou reflexe je analýza určitých obecných témat – člověk jako osoba, člověk jako modlící se, rodina, rozlišování, kněžství a řada dalších témat. To vše není většinou přímo navázáno na konkrétní výrok papeže, ale jde o témata, která František tematizuje, a autor se k nim opakovaně vrací. Pro čtenáře často neexplicitně, ale o to více kontextuálně, v souvislostech, což je pro spirituálně teologický rozměr textu důležité. Život v době papeže Františka je tak vlastně nacházením spirituální struktury každodennosti. Všednost neexistuje nebo je spojena s určitou ztrátou, či možná lépe nehledáním autenticity.

Poslední, třetí rovinou, je pak důraz na ignaciánskou spiritualitu – domnívám se, že je jí zde více než v předchozích Altrichterových knihách. Jako by chtěl autor říci – v rozlišování, v osobní zbožnosti, v lidství tvořícím společenství, v tom, co tvoří ignaciánskou mentalitu, není uzamčen jen papež František nebo několik prelátů. Jde o určitý rys spirituality rezonující se situací ve světě, v němž se nacházíme a žijeme. Papež František a jeho styl nejsou nahodilým diskurzem, který odezní, ale Boží manifestací stylu života, k němuž je člověk v současném světě povolán.

Knihy Michala Altrichtera jsou v mnoha pohledech pozoruhodné, nejdou vždy po srsti, nesvítí z nich usměvavé tváře a jednostranná představa křesťanství jako „be happy“ programu. Jdou do hloubky, jejich čtení je zážitek kulturní, jazykový, myšlenkový, ale především duchovní. Možná nevyvolají souhlas či nadšení, asi se nestanou masově prodávaným artiklem, ale nabídnou metodologicky originální pohled do tématu, běžně obtížně dostupného.