Seznamka
Poslankyně parlamentu Evropské unie Michaele Šojdrová
Autor: www.kdu.cz
V minulosti jste navrhovala, že by Česko mělo přijmout děti z uprchlických táborů v Řecku. Jak to vlastně nakonec dopadlo?
Stále toto téma sleduji. Zvedla se velká vlna zájmu, podpory (Češi pomáhají, OPU a další). Dobrá zpráva je, že Češi pomáhají financovat školu pro dětské uprchlíky na ostrově Lesbos. Dokonce v Česku vzniklo baletní představení tanečního studia Light nazvané Modlitba (za černé duše), které bylo inspirované touto iniciativou. Naše vládní reprezentace to však přes všechny naše pokusy odmítá. Jak pan ministr Hamáček, tak pan premiér nepravdivě tvrdí, že tam nezletilí bez doprovodu nejsou. Přitom lékaři a psychologové, kteří tam s uprchlíky pracují, mé informace potvrzují. Nezletilí uprchlíci, včetně malých dětí, jsou v Řecku stále; jsem ráda, že v řadě dalších členských států EU se k tomu postavili jinak než naše vláda a děti si postupně rozebírají.
Alespoň v tom se tedy situace změnila?
Ano. Faktem je, že podmínky pro dětské uprchlíky byly nejtěžší v roce 2018. Tehdejší neschopná krajně levicová vláda (Syriza, pozn, red.) dokázala jen uprchlíky zavřít na ostrovech. V létě 2019 nastoupila nová vláda, razantně nastavila nové podmínky a snažila se situaci řešit humánněji. Řecký ministr vnitra tehdy mimo jiné obeslal své rezortní kolegy z EU s prosbou o pomoc. Nešermoval kvótami, prosil o solidaritu a lidské pochopení. Ovšem pan ministr Hamáček nejprve vůbec nepřiznal, že dopis dostal. Až když se dopis dostal do médií, připustil, že ho dostal, ale argumentoval tím, že řecká vláda nespolupracuje a že tam žádné děti nejsou… Mezitím se o ty děti postarali Němci, Švýcaři, Lucemburčané, pobaltské země. Celkem 1500 dětí bylo v první vlně předáno do odpovídající péče.
Jak se to podařilo domluvit?
Také mne to zajímalo. Před rokem jsem se zúčastnila jednání Evropské komise se zástupci zemí a organizací, které se do pomoci zapojily. Zeptala jsem se na to přímo zástupce německé katolické charity. U nich se toho aktivně ujal zemský ministr vnitra a oslovil několik charitativních organizací. Vláda pomohla organizačně, EU finančně a neziskovky zajistily lidské a zároveň profesionálně zabezpečené přijetí těch dětí.
Víte, u nás jsou také lidé, kteří by reagovali podobně, kdyby měli možnost děti přijmout. Rádi by jim nabídli perspektivu, bezpečí i naše hodnoty. Ti mně dodávali naději, že to má smysl. Pak jsou u nás lidé, kteří o tom nechtěli a nechtějí ani slyšet. Část z nich se opravdu uprchlíků bojí, protože pocházejí z muslimských zemí, s těmi jsem byla schopna debatovat. A potom jsou lidé, kteří do téhle otázky promítali své životní nezdary a frustrace nebo kteří to chtěli prostě politicky zneužít. Třeba pan Tomio Okamura. Nakonec o nás napovídal tolik nesmyslů, že mu soud nařídil, aby se nám omluvil za šíření nepravdivých informací.
Jak na toto vaše několikaleté angažmá zpětně pohlížíte?
Pozitivně. Upozornila jsem na situaci dětí bez doprovodu, které jsou v té migrační vlně vyvolané válkou nejvíce ohroženy. V samotném Řecku to vyvolalo zájem o jejich situaci v uprchlických táborech a změnil se přístup k těmto dětem. V Řecku tehdy neměli zavedený systém sociálně-právní ochrany dětí. Neexistovala tam žádná zařízení pro náhradní rodinnou péči, jak ji známe u nás, dětské domovy nebo pěstounská péče. A to se začíná měnit – díky úsilí mnoha lidí, díky našim upozorněním a plánu na to, jak bychom si děti přebírali, který jsme navrhli, a také díky zájmu médií.
Mimochodem tohle není vaše jediná humanitární aktivita. Angažujete se také ve prospěch běloruské opozice.
Pro běžné lidi je důležité třeba odstranění vízové povinnosti, jak se to podařilo vyjednat po Moldavsku také pro Gruzii a Ukrajinu. To je pro lidi signál, že s nimi počítáme. S Běloruskem to není nyní reálné, ale musíme hledat cesty, jak je podpořit na cestě z marasmu, v jakém jsme sami žili ještě před jednatřiceti lety. Neměli bychom na to zapomínat.
Vůči Bělorusku máme velkou odpovědnost, ale jako bychom neměli dost nástrojů, jak jim pomoci. Východní partnerství a jeho parlamentní shromáždění Euronest v aktuální situaci nestačí. Ostatně rozvojová pomoc pro Bělorusko byla kvůli Lukašenkově násilnému vládnutí zastavena.
Stále chcete jet do Běloruska? V jednom rozhovoru jste řekla, že akt osobní solidarity považujete za důležitý.
Právě proto jsem se setkala se Světlanou Tichanovskou. Plány na cestu do Běloruska prozatím překazila pandemie, ale plánujeme cestu s kolegy z týmu pro Východní partnerství.
Ve vězení jsou desítky statečných a nevinných lidí, kteří bojují za svobodu a demokracii ve své zemí. Mimo jiné i Paval Sieviaryniec, křesťanský politik, otec malého dítěte, moc bych si přála ho navštívit a povzbudit jeho i jeho rodinu.
Vnímáte v názorech na Lukašenkův režim podobnou názorovou polarizaci jako u uprchlíků?
Vlastně ano, jen je to vyhraněnější. Většina poslanců Evropského parlamentu má na situaci v Bělorusku obdobný názor, ale krajní pravice a levice hájí jakési nezasahování. Jako by tam byla demokracie, volby probíhaly transparentně a policie nezadržovala bezdůvodně demonstranty. Můžeme mlčet, nezasahovat, když někde týrají člověka?
Je mi líto, že ani mezi křesťany důraz na hájení lidských práv, nebo přesněji na obhajobu lidské důstojnosti, není samozřejmý. Lidé tohle téma odsouvají, jako by se nás to netýkalo: „Vždyť my nevíme, jaké to tam vlastně je…“ To mě strašně mrzí.
Ty názorové střety vidíme u nás v Česku třeba ohledně Ruska a otravy Navalného. Jako by část veřejnosti pořád byla v zajetí představ z filmů Z Buzuluku do Prahy a Bitva u Stalingradu. Rusové jsou naši osvoboditelé. Navíc pravoslavná církev stojí po boku vládní moci a Vladimir Putin se prezentuje jako obhájce tradičních hodnot. Někdy je mezi takovými lidmi těžké obhajovat, že patříme do Evropské unie. Jako by právo na důstojný život nebylo tou hlavní prioritou.
Sama jste vstoupila do ČSL v roce 1989, těsně před revolucí. Napadlo by vás tehdy, v euforii sametové revoluce, že dnes budeme řešit takové otázky?
Před rokem 1989 nás spojovala touha po svobodě a následně naděje spojené s pádem železné opony. Tyto otázky spojené s odpovědností za svět kolem nás jsem si moc představit neuměla, ale myslím si, že právě naše zkušenost s dobou nesvobody nás na ně připravila. Pocházím z židovsko-křesťanské rodiny. I za socialismu jsme chodili do kostela, rodiče nebyli v KSČ, a to byla stopka jakékoli kariéry, nemohli jsme nikam jezdit a tak dále. Ovšem v Kroměříži, kde jsme žili, bylo jedno z center obrody Lidové strany. Vstoupila jsem do strany v září 1989. Silným impulsem pro mne byla slova Václava Havla, který řekl, že poměry u nás se začnou měnit, až politické strany začnou hrát svou roli a nebudou je muset suplovat umělci a sportovci. Tehdy by mne nenapadlo, že za dva měsíce nastane takový obrat! A že to nebude ani tolik bolet.
Na jaře roku 1990 jsem byla zvolena místopředsedkyní okresního výboru ČSL. K té kandidatuře mne přesvědčil Augustin Navrátil, známý disident, který se tehdy vrátil do lidové strany. Najednou jsme viděli, že když chceme svobodu, ne vládu jedné strany, ale pluralitu, musíme do toho jít, musíme vybudovat nové politické strany.
A v roce 1996 vás Josef Lux povzbudil ke kandidatuře do Poslanecké sněmovny slovy: „Pokud tam nebudeš ty, nebude tam žádná žena.“
Bylo to těžké životní období, doma jsem měla jednoho syna, který začínal první třídu, druhý chodil do třetí. Josef Lux tehdy musel nejprve přesvědčit mého manžela, aby souhlasil. Bez manželovy podpory bych to nezvládla. Vymínila jsem si aspoň, že víkendy budu mít volné pro rodinu.
V roce 2008 jste pak kandidovala na předsedkyni strany, která byla polarizovaná výraznými osobnostmi Jiřím Čunkem a Miroslavem Kalouskem.
Z dnešního pohledu to vnímám jako hodně odvážné rozhodnutí. Nicméně to, že jsem kandidovala, nebyla jen má volba. Vždycky jsem se v podobných situacích ptala, zda to má smysl, zda do toho mám jít. Spoléhala jsem se na hlasy přátel, kteří mne znali dlouhá léta.
Víte, když člověk musí čelit nové situaci, nové výzvě, ukáže se, že jsou lidé, kteří v takové chvíli rostou, anebo padají.
A co platí pro vás?
Myslím, že pozice, kterou mám, mluví pro tu první variantu. Ne že bych si tak věřila. Spoléhala jsem na pomoc a zpětnou vazbu od lidí kolem mne. Vždycky jsem stavěla na týmu.
Byla jste také předsedkyní klubu KDU-ČSL, když probíhala volba prezidenta. Tehdy jste proti Václavu Klausovi podpořila Jana Švejnara.
To jsem si dovolila hodně! Někteří kolegové v poslaneckém klubu byli hodně naštvaní. Ale dodnes toho nelituji. A nejsem si jista, zda ti, kdo tehdy dopomohli ke zvolení Václavu Klausovi, by dnes nevolili jinak.
Vy byste v týmu tolerovala někoho, kdo není až tak úplně loajální?
A víte, že ano? Já myslím, že v politice musí jít o loajalitu k idejím, k principům a k programu, který prosazuji. Lidé se mohou mýlit, mohou dokonce selhat. Chtěla jsem od kolegů, aby mi říkali pravdu, vybírala jsem si lidi chytré, vzdělané, takové, jimž jsem mohla důvěřovat, že jsou loajální – věrní hodnotám a principům, které chceme společně prosazovat.
Kdesi jste prozradila, že máte tendenci pořád o sobě pochybovat, že váháte, zda to nebudete druhým spíš kazit. Zatímco muži takové pochybnosti nemají. Řekla byste to i dnes?
Ano. Je to tak. Jen mám radost, že Tomáš Halík mě ujistil o tom, že „co se nechvěje, není pevné“.
Souvisí to nějak s tím, co vnášejí ženy do politiky osobitého?
Po těch třiceti letech v politice bych si troufla říct, že ženy berou politiku jako potřebnou praktickou činnost. Většinou si dokážou udržet odstup, neberou politiku jako něco tak zásadního, že by se to bez nich neobešlo, a naopak, že by se ony neobešly bez ní. Váháme, zda by nebylo lepší být s rodinou, věnovat se svému povolání – já třeba učení nebo plánování zahrad. Muži o sobě a o své nepostradatelnosti v politice nepochybují. Nechci to snižovat. Spíš obdivuji, že mají takovou jistotu, a říkám si, kde ji berou? Já takovou jistotu nemám, ani po těch letech v politice…
Souhlasíte s myšlenkou kvót? Třeba na kandidátkách politických stran?
Ne, nemám ráda alibismus a nevěřím na rychlá řešení složitých věcí. Raději vycházím z osobní odpovědnosti. Představa, že ve vedení musí být vždy automaticky polovina žen a polovina mužů, může být hodně nešťastná.
Přitom to tak ale v Evropském parlamentu máte.
Momentálně máme v předsednictvu frakce Evropské lidové strany (ELS) tři ženy z deseti. Sice na to je kvóta, ale ženy by se zde prosadily i tak, aniž by na nás někdo tlačil. Je to dáno tím, že kandidáti, muži i ženy, jsou dobří, je z koho vybírat.
Mnohem víc by bylo třeba prosazovat kvóty v českém parlamentu, kde je mnohem menší podíl žen, ale přirozená hrdost se ve mně bouří proti takovému „diktátu“. Nechci, aby někdo říkal: ženy na to nemají, ony by se samy neprosadily, musíme jim aspoň pomoct kvótami. Přitom opak je pravdou, ženy politice rozumějí, a že se nechtějí prosazovat za každou cenu, je spíš šlechtí. Mimochodem Zlínský kraj je možná v Česku nejkonzervativnější a máme v čele KDU-ČSL ženu.
Takže tedy pro kvóty nejste, ale existují výjimky?
Říká se, že jakousi hranicí je třicetiprocentní zastoupení, při větším podílu si už ženy dokážou přirozeně vybudovat pozici, vzájemně se podpořit v různých orgánech a tak dále.
V KDU prosazuji, že chceme-li být volitelní, musíme vnímat to, že voliči chtějí ženy i na vedoucích místech. Podívejte se třeba na TOPku. Ženský šarm do politiky patří.
Jaké to je být ženou političkou? Jak vás berou kolegové v Evropském parlamentu (EP)?
Jako ženy jsme brány jako rovnocenní partneři. Je to zřejmé, velmi rychle a dobře se na to zvyká. Možná proto, že v Evropském parlamentu ženy tvoří dvě pětiny poslanců.
V českém parlamentu je žen mnohem méně. Když se jedna z nich zachová nešťastně, někteří to hned paušalizují.
Mimochodem, vy jste byla členkou výboru EP pro rovnost pohlaví a práva žen.
V prvním období jsem do něho šla s nadějí, že výbor bude skutečně podporovat ženy tam, kde se jim nedostává rovnocenného postavení. Zjistila jsem však, že jde spíš o to první – o zavádění genderových témat všude a ve všem. To mě přestalo bavit. Nejdřív jsem s tím bojovala, přesvědčovala jsem kolegyně a kolegy, abychom to nechali členským zemím a soustředili se na rovnost žen a mužů, jak to má EU ve své Listině základních práv a svobod. To se mi, myslím, podařilo v debatách s komisařkou Věrou Jourovou, která dobře pochopila, co je potřeba aktuálně řešit, a skutečně hájila třeba podporu rovnováhy pracovního a soukromého života.
Ta směrnice je, myslím, docela dobrým vodítkem. Jen mne mrzelo, že Věra Jourová neprosadila uznání mateřství a to, že žena je ve své mateřské roli nezastupitelná. Měsíce odpracované v domácnosti nejsou dovolená. Uznat dostatečně práci matek, a to samotné mateřské poslání se nedaří ani u nás doma, ani v Evropě.
Evropský parlament také zveřejnil rezoluci, v níž EU prohlásil za zónu svobody pro lidi s menšinovou sexuální orientací. Co si o tom myslíte?
Myslím, že EU stojí na lidských právech a respektu ke všem lidem, vyčleňování mi přijde nesmyslné. Faktem je, že rezoluce byla reakcí na to, co se děje v Polsku, kde některá města vyhlašují gay free zóny. Ovšem sami Poláci by si měli vyjasnit, nakolik svým postupem omezují lidská práva. Sami ostatně tyto zóny ruší právě proto, že jsou v rozporu i s jejich právním řádem.
Bohužel na úrovni Evropského parlamentu občas takové aktivistické rezoluce vznikají.
Jak si vysvětlujete, že Evropská lidová strana má v parlamentu velmi silnou pozici a ten má přitom v Česku pověst, že je levicově liberální? Například parlament údajně prosazuje, aby se používaly pojmy rodič 1 a rodič 2, namísto matky a otce.
Nejsem si vědoma, že bychom nějaké takové usnesení přijali. To snad ne! Narážíte na to, že konzervativnější voliči očekávají, že lidová strana dokáže zabránit aktivistickým výstupům, které je znejisťují a nutí je klást si otázku, proč se tím vůbec Unie zabývá?
Sama jsem se, upřímně řečeno, dlouho nebyla ochotna smířit s tím, že ELS se skládá z mnoha politických stran, které jsou v politicko-filozofickém spektru různě rozkročené. Například v naší národní delegaci jsme dva z KDU-ČSL, dva z TOPky a jeden ze STANu a ani mezi sebou se vždy neshodneme. A to platí i pro jiné bloky. Shodneme se na potřebě hájit lidskou důstojnost, ale už ne třeba v tom, jakou formou.
Například kolegyně z Irska, křesťanka, konzervativní politička, která rozhodně není populistická, trvala na tom, že stanovisko naší strany se má nazývat rovnost pohlaví, a ne rovnost žen a mužů, jak jsem to prosazovala já. Rozuměla mi, že jsem nechtěla relativizovat mužské a ženské pohlaví, že jsem nechtěla přistoupit na jazyk genderové ideologie. Ona, zřejmě i na základě nedobrých homofobních zkušeností z Irska, naopak chtěla dopřát respekt i těm, kdo se jednoduše neztotožňují s jedním nebo druhým pohlavím.
Podobně ELS podporuje Istanbulskou úmluvu, dokonce žádá členské země, aby ji ratifikovaly.
S tím nesouhlasíte?
Stává se z toho takové dogma, jako by šlo o samospásný prostředek na potírání násilí na ženách. Klíčové je přece ze všech sil bránit násilí na ženách a dětech, i těch nenarozených. Ale každý členský stát se musí rozhodnout podle svých podmínek, tradic a možností. Vždy argumentuji zkušeností, kterou v ČR máme. Přijali jsme zákon proti domácímu násilí v době, kdy ještě Istanbulská úmluva nebyla ani napsaná. Chránit lidskou důstojnost, to je úkol pro každou společnost i pro každého jednotlivce.
Při mnoha besedách jsem zjistila, že o tématu násilí na ženách se vůbec organizátoři nechtějí bavit, a přitom pro lidi to je důležité téma. Stejně jako téma úcty k životu. Mne v tomto ohledu silně inspiroval svým přístupem Jan Sokol: jít k jádru věci.
Spolupracuje se vám lépe s kolegy z visegrádských zemí?
Dobře se mi spolupracuje se Slováky, máme k sobě historií i jazykem blízko. Mezi nimi mám přátele a spojence. Ty jsem našla i mezi Poláky, ale neřekla bych, že častěji než mezi Rakušany a Němci. Maďarsko je hodně specifické. Bohužel kolegové z FIDESZu příliš podléhají panu Orbánovi a nepřipustili nějakou reflexi. Chytří, vzdělaní, vyznávající konzervativní hodnoty, a přesto nebyli schopni kritického náhledu. Bez zaváhání například hájili Orbánovo manipulativní referendum a tvrdili, že touto cestou chtějí sjednotit národ…
Orbán kritizuje EU, že je příliš liberální, dokonce přiměl své europoslance, aby opustili ELS. A i u nás je často slyšet, že EU nehájí ty správné hodnoty a že by bylo lepší Unii opustit. Jak na podobné názory reagujete?
Víte, ta takzvaná západní liberální Evropa není o nic víc liberální, než jsme my ve střední Evropě. Jsme jedna z nejateističtějších zemí v širokém okolí, tradiční rodinu a jiné tradiční hodnoty u nás relativizujeme včetně pravdy jako takové, aniž bychom se to museli někde učit.
Pro mne osobně je důležité, aby Česká republika byla silnou zemí v silné Evropské unii. Žádné jiné společenství nedokáže zajistit v Evropě mír, bezpečnost a prosperitu. Ale důležité je to slovo společenství, nepodporuji vizi nějakého superstátu, my, občané, si musíme formulovat, jakou budoucí EU chceme a jak se má vyvíjet.
Jaká je v Bruselu pozice Česka očima europoslankyně?
Česká republika je brána jako země se silnou ekonomikou a s dobrým vzdělávacím systémem, výzkumem, kulturou, ale má smůlu na politickou reprezentaci.
Jinak řečeno naše pozice by mohla být mnohem lepší. Marníme šance. Mohli bychom hrát mnohem významnější roli. Třeba Věra Jourová byla brána jako kvalitní komisařka, ale neměla podporu české vlády. Nakonec ji jmenovali jen proto, že si o ni řekla Ursula von der Leyenová. Babiš ji musel nominovat, ale její práce byla doma zpochybňována, sami sebe tak srážíme a vysíláme nesrozumitelné signály do Evropy.
Zmínila jste Andreje Babiše, jak je vnímán on?
Řeknu to jednoduše: vždy, když se tady v Bruselu bavíme o snaze ovlivňovat veřejnoprávní média, o koncentraci a propojování soukromých médií a politiky, zneužívání prostředků Evropské unie, jako příklad se uvede Andrej Babiš a Česká republika. Neupozorňujeme na to my z Česka, připomínají to Němci, Francouzi… Všichni to vědí, říkají: „Musíme udělat pravidla tak, aby se fondy nedaly zneužít, aby to ani premiér České republiky nemohl zneužít.“ Samozřejmě tuší, že pravidla obchází i Orbán a možná další, ale u Babiše je to jasné.
Co vás na politice po všech těch letech baví?
Baví mě tvořit. Snažím se dělat – tvořit politiku jako službu. To mi vštípil Josef Lux a já se toho nevzdám. Přitom jsem se zaměřila na oblast, kterou považuji za klíčovou, a to je podpora kvalitního vzdělání a kulturního dědictví a v poslední době také oblast zemědělství a životního prostředí. Baví mě být v kontaktu s lidmi, pro které pracuji, ať už to byli učitelé, studenti, pracovníci kulturních institucí, veřejné správy, ale také zemědělci. Těší mne konkrétní praktická politika. To je i největší úskalí politiky – dopracovat se konkrétních výsledků není lehké.
Co považujete za svůj největší úspěch v politice?
Pro mne je velmi důležitá křesťansko-demokratická politika, principy a hodnoty, které prosazuje, přesněji řečeno udržitelnost tohoto proudu. Za velký úspěch považuji, že lidé, kterým jsem mohla pomoci vstoupit do politiky, se začínají úspěšně uplatňovat. Je úžasné vidět, že mladým lidem křesťansko-demokratická politika něco říká a že mám komu předávat politické zkušenosti. Dlužím to nebo spíš za to vděčím Josefu Luxovi. Byl to on, kdo mi ukázal cestu založenou na poctivé práci, od nasávání podnětů v terénu, mezi lidmi, po propracovaný program s jasnými cíli. Jeho Politika pro jednadvacáté století není překonaná dodnes.
Vydáno ve spolupráci s revue Universum časopisu České křesťanské akademie.
