Co mi dáte? Já vám ho zradím

Petr Živný
Autor: archiv autora

Motto: „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech“ (Lk 12,2-3).

Bible je považována křesťany za knihu, která je psaná pod vlivem inspirace Ducha svatého. Současně se v ní odráží zkušenost a život člověka, a to ve všech úhlech i dimenzích. Stala se tak učebnicí mezilidské komunikace, jakousi praktickou psychologií.

Jedním z velkých témat života člověka je zrada, velezrada, prozrazení a zrádcovství. Tak jako činnost prostitutky je považována za jedno z nejstarších „řemesel“, stejně tak můžeme říci, že udavač, donašeč, kolaborant, bonzák, nasazený špión neodmyslitelně patří k dějinám lidstva.  

Touto negativní zkušeností prošel jako oběť i „Syn člověka“ - Ježíš z Nazaretu, jak o tom mluví všechna čtyři evangelia a Skutky apoštolské.  (Mk 3,19; 14,10; 14,43; 14,15; Mt 10,14; 26,14-25; 26,47; 27;3-8; Lk 6,16; 22,3; 22,6; 22,47; Jan 6,70-71; 12,4; 13,2; 13,26; 13,29-31; 18,2-8; Sk 1,16-19; 1,25). I když v malých detailech se evangelní záznamy liší, podstatou zůstává, že Jidáš patřil do počtu Dvanácti, které si Ježíš vyvolil, a za peníze byl ochoten „spolupracovat“ s veleknězi a zákoníky, aby se Ježíše mohli zmocnit a postavit ho před soud. „Co mi dáte? Já Vám ho zradím“. Oni mu určili třicet stříbrných… (Mt 26,15). Jidáš měl mezi Dvanácti na starosti pokladnu (první „vatikánskou banku“) a ve výše uvedeném úryvku (Jan 12,14) je popsán jeho konflikt s Ježíšem, který darem od jedné ženy obdržel vonný olej: “Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To však řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: ““Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Motivací Jidášova činu byla jeho touha, aby se Ježíšovi pomstil, a současně na tom vydělat peníze. Obnos byl velký, dostačující na koupi pozemku.

Jeden z nejčastějších konfliktů mezi lidmi jsou právě peníze a majetek. Obojí je spojeno s uspokojováním bezedných lidských potřeb a se zajištěním životních jistot. Lidé se mezi sebou porovnávají, soutěží o první místo a mohou prožívat negativní, nepříjemné emoce, je-li někdo na tom ekonomicky lépe a může dosáhnout pohodlnější život a svých materiálních cílů. Peníze dávají větší osobní svobodu. Pro většinu lidí je získávání finančních a materiálních zdrojů základní životní orientací. Často jsou ochotni se za tímto účelem přetvařovat a nosit masku i dělat věci – účel světí prostředky – které mohou býti v rozporu s mravními hodnotami. Ne všichni lidé mají mimořádné nadání, píli, nápady, tvořivost a štěstí, aby mohli vydělat velké „prachy“ a získat dobré postavení a zabezpečit rodinu. Zbývá tedy možnost, spokojit se s tím, kam „dosáhneme“, anebo najít jiné cesty – i nečestné – k vlastnímu obohacení. Jednou z možností, a to v jakémkoliv politickém systému, je udavačství a donášení informací. Zejména totalitní ideologické režimy využívají tohoto mechanismu, aby si udržely svoji moc. Do převratu roku 1989 se StB obrátila podle odhadů možná na 300 000 československých občanů s nabídkou tajné spolupráce. Měla k tomu jistě i své důvody, neboť na zničení socialismu systematicky pracovaly zpravodajské služby mnohých západních států. Byli ale i takoví občané, kteří se ke spolupráci hlásili sami. Zajistili si tím pravidelný finanční příjem a také určitou politickou ochranu a stabilitu. StB zatahovala ráda do svých sítí člověka, který se dopustil trestného činu (krádež, znásilnění, sexuální zneužití nezletilých, dopravní přestupek, nedodržení celibátu apod.). Proto se někteří občané zavazovali ke spolupráci ze strachu z vězení a z politického postihu. Existují a zřejmě budou vždy existovat lidé, kteří mají určitý psychologický sklon hrát to na obě strany, milují adrenalin, dobrodružství či mají sadistické sklony a rádi ubližují druhým lidem (psychopatie, poruchy osobnosti). Průmyslová, politická, vojenská a církevní špionáž je baví, naplňuje jejich život a je příležitostí k finančnímu obohacení. Někdy může být motivací touha po moci a potřeba se někomu pomstít a zničit ho. Jindy se lidé k této činnosti dostali i z naivity anebo z pocitu, že pomáhají dobré věci - tedy na základě svého nejlepšího vlasteneckého a politického přesvědčení, dokonce z důvodu jakési morální povinnosti. Cítili se sociálně důležití, že pravidelně za nimi přicházeli pracovníci tajných služeb a zadávali jim nové úkoly. Vlastně si nelze reálně představit společnost bez špionáže a kontrašpionáže. Kolem každého „tajného“ je široká síť oček neboli donašečů. Všechny státy světa, od malých až po průmyslové velmoci, stojí na těchto mechanismech. Přesto však to je nebezpečná chůze po tenkém ledu, protože může dojít k prozrazení. V podstatě se jedná o „prodej informací“, jež dodávají donašeči, agenti, špioni a špiclové, které tajné služby vyhodnocují a předkládají nejvyšším vládním představitelům (prezident republiky, předseda vlády, ministr vnitra, ministr obrany, ministr zahraničních věcí atd.). V ČSSR vlastní nejvyšší výkonnou moc mělo předsednictvo ÚV KSČ a vláda; tajné služby samy o sobě takovou moc neměly a také nemohly zasahovat do politického kurzu státu. Přesto však jednotliví pracovníci StB často vytvářeli při výsleších dojem, že to, co dělají, je v plném souladu s linií KSČ. V jejich činnosti se však projevovaly soukromé pohledy i osobní ambice. V dochovaných svazcích na osoby, které byly kontaktovány pracovníky StB, se proto objevují některé mylné či zavádějící údaje, zcela tendenčně zaznamenané (Archiv bezpečnostních složek). Předpokladem vyzrazování informací byla naprostá důvěra, kterou donašeč měl v rodině, v práci i mezi přáteli či v církevním společenství. Lidé se mu otevírali a svěřovali a on potom tyto informace dával k dispozici zpravodajské službě. StB disponovala sítí důvěrníků, informátorů a tajných spolupracovníků (TS), které dělila na a) agenty, b) rezidenty, c) držitele propůjčeného bytu apod. Byl to velmi důmyslný a podrobně propracovaný systém. Každý, kdo byl kontaktován StB, byl většinou vázán mlčením a musel podepsat prohlášení o mlčenlivosti. To platilo především pro ty, kteří podepsali tzv. „vázací akt“, a vstoupili tak do tajné spolupráce. Prorežimní donašeči byli před převratem 1989 přítomni naprosto všude. Na jedno místo jich bylo dosazeno i několik, o sobě nevěděli a jejich záznamy se potom porovnávaly, aby se zjistilo, zdali jsou seriózní a nehrají to na obě strany. I když ve společnosti měla vedoucí úlohu KSČ a policie a armáda byly totálně pod jejím vlivem, přesto i řadoví komunisté byli získávání coby tajní agenti a spolupracovníci StB. Cílem byla kontrola společnosti a prevence protistátní činnosti. Tlak byl soustředěn na zastupitelské úřady kapitalistických zemí, zahraniční obchod, státní hranice, redakce rozhlasu, televize, novin a časopisů, církve a náboženské společnosti, chartisty, underground, nekomunistické politické strany a organizace tzv. národní fronty. Největší fokus byl však na tzv. ilegální struktury římskokatolické církve, hlavně řeholní řády, a dále pak na svobodné zednáře a další organizace přísně utajené. Cílem byla kontrola a prevence protistátní činnosti. Ve všech těchto institucích měla StB své informátory či agenty.

Existovali však i tajní členové KSČ, kteří byli evidováni pod zvláštní šifrou na ÚV KSČ. Ti zastávali významné společenské funkce jako např. předseda strany lidové či patriarcha Církve československé husitské atd. Odhaduje se, že asi 23 římskokatolických kněží v pastoraci bylo současně tajnými členy KSČ. Nechyběli ani duchovní z ostatních křesťanských církví. Infiltrace společenských institucí byla značná. Záznamy ÚV KSČ, i když neúplné, byly předány Národnímu archivu v Praze. Více na toto téma význačný český historik Karel Kaplan v knize Nebezpečná bezpečnost (ISBN 80-7239-024-4) a Protistátní bezpečnost (ISBN 978-80-259-0364-3). Systém tajných služeb podle vzoru KGB pracoval naprosto perfektně a dokázal podchytit, kontrolovat a ovládat i pomocí moderní techniky celou společnosti. Stát na práci tajných služeb vynakládal rozsáhlé finanční prostředky. Cílem bylo uchování a posílení vládnoucí moci. Pád režimu v roce 1989 byl sice řízen tajnými službami, ale rozhodně nebyl způsoben jejich selháním. Důvodem byl rozklad a zmatek toho nejvyššího politického a stranického vedení, nad kterým přestal bdít – sám se rozpadající – SSSR.

Římskokatolická církev řízena ze zahraničí Vatikánem (absolutní teokratická monarchie), kritická vůči marxismu, hájící právo na soukromé vlastnictví, odmítající násilnou revoluci jako prostředek svržení legitimní vlády, se ocitla roku 1949 pod státní kontrolou. Zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem byly stanoveny platy jednotlivých kněží a pastorů. Ze zákona vyplýval také požadavek naprosté podpory či loajality vůči socialistickému zřízení. K výkonu duchovenských funkcí museli obdržet tzv. státní souhlas, bez kterého nebylo možno udílet svátosti a kázat. Jinak jejich činnost byla považována za nezákonnou. Určité množství duchovních, hlavně osob řeholních, se ocitlo bez státního souhlasu, a proto začalo organizovat nelegální církevní struktury, které stát – na rozdíl od oficiální církve – neměl pod svou přímou kontrolou. Vznikla tzv. skrytá církev. StB se ji snažila všemi prostředky infiltrovat. Velkou pozornost věnovala i prevenci nezákonné činnosti. Paradoxně se stávalo, že informace, které dodávala tzv. skrytá církev přímo do Vatikánu, přišly do rukou duchovních, kteří byli agenty StB, popř. STASI či KGB. Po celé řadě prozrazení se skupiny tajné církve rozhodly nesdělovat utajené skutečnosti do zahraničí. Tím se ovšem stalo, že ani Vatikán nemohl tuto skrytou církev „kontrolovat“. Zatímco zejména tajné struktury řeholníků nevybočovaly z církevní nauky a stanovené disciplíny, stalo se, že některá společenství začala světit na biskupy ženaté kněze východního obřadu římskokatolické církve (biritualisty) a udílet kněžské svěcení ženám. Tento postup odůvodňovaly mimo jiné tvrzením, že je potřeba zmást StB, která by ženaté katolické muže a kněžky nepodezřívala z výkonu duchovenských funkcí. Vatikán však tuto taktiku neschvaloval. Na těchto příkladem lze vidět, jak mocenské struktury – Vatikán anebo stát – chtěly kontrolovat skupiny i jednotlivce. Zatímco dnes církev už není pod státní kontrolou a tzv. státní souhlas k výkonu duchovenských funkcí byl zrušen, určitá část nelegálních struktur zůstala skrytá před oficiální církevní autoritou. Je zřejmé, že i v této oblasti se najde dosti důvodů, proč i dnes pracovat v podzemí, tedy ilegálně. Je jasné, že tyto struktury současné skryté církve v ČR působí Vatikánu starosti, a proto se je snaží infiltrovat.    

Špionáž a donašečství jsou základním pilířem i demokratických společností, které už nemají ideologické zabarvení, jako tomu bylo v zemích s nacistickou, fašistickou či komunistickou vládou. Boj v dnešní společnosti probíhá na úrovni přímé i nepřímé. Vezměme si např. politické strany, které hlásají určitý program a snaží se získat co nejvíce voličů. Kritizují ostatní politické strany a snaží se poukázat na jejich chyby a nedostatky. Nepřímá úroveň boje však probíhá na tajné úrovni: vyslat „své lidi“ do konkurenčních politických stran a vnitřně je rozložit. Špioni mají usilovat o nejvyšší pozice. Dostanou se k důležitým informacím, které vyzradí, a navíc učiní rozhodnutí, které politické straně, do které formálně patří, uškodí. Aniž bychom byli chorobně podezřívaví, když s někým mluvíme, nikdy nevíme, pro koho vlastně pracuje a co vyzradí z toho, co mu sdělíme. Svět je do značné míry řízen a ovládán silami, které nevidíme a které pracují v tom nejvyšším stupni utajení. Oficiální moc má z těchto struktur strach, a proto se je snaží infiltrovat. Tyto skupiny mohou prosazovat své cíle a získat a udržovat moc politickou, ekonomickou i vojenskou. Jako příklad - čistě hypoteticky - vezměme dánského velvyslance v Albánii, který pracuje pro tajné služby Portugalska. Anebo kuriálního kardinála ve Vatikánu, který je členem tajné lóže svobodných zednářů či placeným agentem CIA.

Tendence k donašečství a slídění se najde i v původní formaci kněží „Legionářů Krista“ a hnutí „Regnum Christi“, které založil neblaze proslulý Marcial Marciel Degollado. Každý člen byl vychováván k tomu, aby donášel svým představeným tajné či osobní informace na své spolubratry, zejména pokud by viděl něco v rozporu se stanovami této kongregace. Čím úspěšnější byl informátor, tím více rostl v církevní kariéře. Existují někteří představení, kteří si pečlivě zaznamenávají provinění svých podřízených, aby mohli vydírat a manipulací dosáhnout svých mocenských cílů. Autor tohoto článku ještě jako bohoslovec byl udán nějakým příliš „horlivým spolubratrem“, že se údajně líbal s nějakou dívkou na litoměřickém hřbitově v době vycházky. Za to byl předvolán k výslechu před rektora kněžského semináře. Byla to naprostá lež. Takže bonzováním je možné si vyřizovat osobní účty, zajistit si skvělý služební postup a kariéru v církvi i mimo ni.

Nedávno se zhroutila jak z karet loutková zkorumpovaná vláda v Afganistánu, a to velmi brzy po odchodu vojsk USA. Tím se ocitli v nebezpečí tajní i veřejní spolupracovníci Západu a Spojených států amerických, kteří by nyní mohli být Talibánem odsouzeni za vlastizradu. Současně americké a západní zpravodajské služby určitě již dělají maximum, aby infiltrovaly novou vládu Talibánu a mohly tak kontrolovat situaci i bez přítomnosti svých vojsk. Ochotní „Jidášové“ se najdou vždy a všude…  

Autor článku byl náhodným svědkem, jak se naprosto nenápadný a omšelý muž legitimoval před švýcarskou gardou v městském státě Vatikán a na jeho průkazu byla napsáno „tajná vatikánská policie“ (polizia segreta vaticana). Ihned mu bylo umožněno projít uzavřeným kordonem. Vatikán má patrně nejtajnější tajné služby na světě. Jejich počátek se klade již do roku 1566 za papeže Pia V. Kardinál Richelieu kdysi prohlásil, že „tajemství je základní věcí v obchodní činnosti státu.“ V novodobých dějinách bývá dáván do souvislosti s vatikánskou „intelligence service“ Mons. Luigi Poggi, později jmenovaný kardinálem. Autor článku se s ním osobně setkal v roce 1974 na pohřbu kardinála Trochty v Litoměřicích. Tento arcibiskup několik let vedl vatikánskou delegaci při jednání s ČSSR a byl činný v tzv. východní vatikánské politice.     

Minulé léto bylo organizováno v Madridě mezinárodní sympozium „Moc a tajné služby“ pod záštitou Univerzity Complutense. Setkání se zúčastnili delegáti z USA, Francie, Izraele, Ruska, Itálie atd. Obsahem jednání byly otázky spojené s účinnou obranou proti mezinárodnímu terorismu, útokem hackerů na počítače a špionáž v informatice, které v dnešním světě představují hlavní problémy. Úlohou tajných služeb není pouze shromažďování informací, nýbrž snaha pomoci při řešení vážných problémů při státních jednáních. Zpravodajské služby jsou rovněž jakýmsi protažením mezinárodní diplomacie.     

Jidáš po zradě Ježíše pocítil výčitky svědomí, svého činu litoval a peníze vrátil velekněžím. Tím vlastně smyl svoji vinu. Ale tu drtivou tíhu, že Ježíšovi ublížil, už dál psychicky neunesl, nedokázal si to odpustit a rozhodl se život ukončit.

Ti, kdo uvěřili v lásku Ježíše Krista a snaží se ho nekompromisně následovat, budou i nadále usilovat o čistý ideál Božího království „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘. Co je nad to, je ze zlého“ (Mt 5,37). Tento vysoký ideál není z tohoto světa, ale je pro tento svět, jakkoliv je lidsky nemyslitelné a nereálné jej uskutečnit.

Toto zamyšlení má být spíše podnětem k diskuzi, než vést k nějakému jednoznačnému závěru. Jestliže se odkloníme od dualismu absolutního dobra a absolutního zla, pak nelze tyto úvahy zakončit jinak, než že poslední slovo má osobní svědomí každého člověka.      

Autor článku je knězem plzeňské diecéze, t. č. mimo službu. Působí jako klinický psycholog-psychoterapeut v Miláně.