Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org
Období stupňující se předvolební horečky zintenzivňuje kulturní války, v nichž se již delší dobu zmítá nejen česká společnost a čeští křesťané, ale které, zdá se, rozdělují celý západní svět. Důležitým komentářem k této situaci je kniha amerického filozofa a teologa Davida C. Schindlera The Politics of the Real: The Church between Liberalism and Integralism. Schindler si v ní všímá vnitřních, filozofických, teologických nebo chceme-li metafyzických trhlin a napětí ukrytých v liberální politické teorii. Otevírá tak obohacující perspektivu nabízející nadhled nad současnými společenskými i církevními spory a boji.
Perspektivu, jež se v českých polemikách příliš často neobjevuje. Jedním z mála českých autorů, kteří si se znalostí věci všímají vlivu, který mělo na vývoj evropské společnosti rozpojení náboženského a kulturního hodnotového horizontu, je církevní historik Tomáš Petráček. Když uvažuje o dlouhodobých důsledcích reformace 16. století, tak upozorňuje: „Samotný [reformací zapříčiněný] hyperpluralismus pak má závažné negativní dopady nejen v podobě nekonečných kulturních válek západní společnosti a neschopnosti dobrat se společenského konsenzu ohledně důležitých hodnotových a z toho plynoucích právních a etických pravidel, ale je sám v sobě rozporný“ (Západ a jeho víra, 2018, s. 64)
Kniha Davida C. Schindlera přináší možná nejpronikavější filozofické a částečně i teologické zdůvodnění Petráčkovy intuice. Všímá si důvodů, které vedly zakladatele liberálního myšlení k vymezení se vůči předchozí náboženské tradici, i toho, jak jejich přístup téměř nutně vyústil v současnou situaci „hyperpluralismu“, absolutizaci diverzity a v nekonečné opotřebovávací kulturní války.
David C. Schindler
Přestože autor, kterého chceme v tomto textu představit, nepatří do kánonu nejčastěji skloňovaných jmen našich církevních diskuzí, zařazuje se svým dílem mezi nejdůležitější křesťanské myslitele současnosti. David C. Schindler patří ke střední generaci katolických teologů a filozofů, kteří svými texty směřují nejenom do uzavřené, akademické oblasti, ale usilují i o pojmenování klíčových společenských, kulturních a politických problémů doby. Schindler vstupuje do těchto diskuzí vybavený zevrubnou znalostí evropské duchovní a filozofické tradice. Své předcházející knihy věnoval Platónově politické filozofii, myšlení německého idealismu i jednomu z nejvýznamnějších teologů 20. století, Hans Urs von Balthasarovi.
Toto široké rozkročení spojené s erudicí Schindlerovi umožňuje, aby se vyhnul úmornému, školometskému a mechanickému popisování a třídění zkoumaných jevů. Je to právě živost a přirozenost jeho jazyka, kvůli které stojí za to jeho knihy číst. Čtenář při procházení stránek jeho díla získá pocit vzácného „zvěcnění“ slov. Slova v Schindlerově podání přestávají být pouhými konstrukty naší mysli nebo součástí filozofické hantýrky, kterou si s mírně ironickým nadhledem přehazujeme tam a zpět, ale dokáží nás přivést na práh skutečnosti samé. Asi by bylo zbytečné to dodávat, ale pro jistotu připojme, že se tak děje bez primitivní objektivizace nebo ideologizace. Schindlerovi nejde o systém, ale o skutečnost. Proto i titul jeho knihy The Politics of the Real.
The Politics of the Real vyšlo v tomto roce v malém nakladatelství New Polity Press. Nakladatelství je součástí sympatického širšího projektu New Polity, který usiluje o nekonfrontační, ne-kulturně válečný, věcný pohled na liberální politickou teorii i praxi. Abychom předešli stereotypnímu nálepkování, je dobré upozornit, že tím v žádném případě nesměřuje do oblasti autoritářské nebo neliberální demokracie, ale spíše do širokého proudu postliberálního politického myšlení. Zajímavou ukázkou tohoto přístupu, který myslím vhodně doplňuje Schindlerovu knihu, je esej A Liturgical Cosmos Andrewa Willarda Jonese věnovaný středověkému politickému myšlení.
Doba kulturních válek
Hlavní výkladovou linku knihy představuje hutná filozofická i teologická kritika liberalismu. Na tomto místě se omezíme pouze na náčrt její základní struktury a pak se blíže vrátíme k našemu hlavnímu problému – pozici církve uprostřed současných kulturních válek, o hledání jejího místa v Schindlerově zkratce „mezi liberalismem a integralismem“.
The Politics of the Real je rozdělena do tří částí, každá z nich se dále dělí na tři kapitoly. První část „Formulating the Critique“ je zaměřena na tázání se po podstatě liberalismu, jeho metafyzickém a teologickém jádru. Úvodní kapitola první části knihy je ostatně čtenáři k dispozici v digitální podobě. V druhé části nazvané „Reorienting Things“ Schindler otevírá „postliberální“ perspektivu promýšlení politiky. Zaměřuje se zde na hlavní stavební kameny liberálního politického systému, především na koncept práv a z nich zejména na zakládající práva na majetek a na náboženskou svobodu. Třetí část „A Truly Catholic Politics“ pak celou knihu uzavírá nástinem principů alternativního politického uspořádání, jež Schindler označuje jako „politiku skutečnosti“, „politics of the real“.
Otázkou kulturních válek se Schindler zabývá na začátku třetí, závěrečné části knihy. Otevírá ji upozorněním, že dříve, než se vrhneme do boje na té či oné straně, musíme se na chvíli zastavit a přemýšlet, na jakém hřišti naše válečné hry vlastně vedeme. Tato perspektiva ostatně platí pro celou knihu. V jejím základu leží tázání se po základním horizontu, který určuje naše předporozumění kulturní a společenské situaci. Právě ve způsobu, jakým jsou narýsovány hranice hřiště, našeho bojového ringu, spíše než v jednotlivých konkrétních diskuzích spatřuje Schindler základní problém kulturních válek.
Schindler na tomto místě přebírá výraz Martina Heideggera a mluví o jazyku jako o „domě bytí“. Jazyk neurčuje jen to, jak myslíme a co děláme, ale zakládá horizont, v němž se nám věci odhalují a vyjevují. V případě kulturních válek jde o horizont založený na „soukromých osobních zájmech“ (private self-interest). Naše přemýšlení o kultuře již není založeno na obecně sdílené představě o řádu dobra, ale na konceptu osobních zájmů. Ten leží v jádru liberální politické teorie tak, jak ji ve svém díle rozpracovávali velcí teoretikové liberálního myšlení, jako například John Rawls. Politický a společenský život nevychází ze společné – „politické“ účasti na dobru, ale pouze z tolerance jednotlivých osobních zájmů.
Přemýšlení o dobru, nebo možná lépe kontemplace dobra, tvoří jádro Schindlerova osobitého filozofického přístupu. Centralita dobra vyjádřeného skrze krásu je pro Schindlera základní branou ke skutečnosti, k „věcnosti“ věcí. A je to dobrota věcí, která vytváří základ kulturního, společenského a politického řádu. Ve své další nedávno vydané knize Freedom from Reality originálním způsobem uvažuje o vzájemném vztahu dobra a svobody a o tom, jak pouze skrze podíl na dobru darovaném člověku svoboda získává svůj pravý smysl a význam. (Freedom from Reality: The Diabolical Character of Modern Liberty, 2017).
Neusilujeme zde o celkové postižení Schindlerovy argumentace, ale chceme pouze zmínit několik pro něj klíčových pojmů. Schindlerova metafyzika není totalizující konstrukcí, která by svazovala lidskou svobodu do úzkého horizontu, jenž by v důsledku člověka pohltil a zničil. Naopak se ukazuje jako cesta z uzavřeného kruhu, v němž uskutečňujeme, „zvěcňujeme“ své soukromé, osobní zájmy, abychom nakonec nenašli nic jiného než své Já stojící tváří v tvář uniformní a regulující roli státu.
Na počátku Schindlerových úvah stojí metafyzické kategorie analogie a participace. „Věci“ tohoto světa nejsou pouhými v prostoru zavěšenými formálními objekty. Poznání jejich stvořenosti nás přivádí k poznání bytí, které je analogickou účastí na Boží dobrotě. Věci nejsou uzavřeny samy v sobě, ve sféře svých „osobních zájmů“, ale sledováním svého vlastního dobra se radikálně otevírají, Schindlerovými slovy, dobru svého druhu, dobru bytí a Bohu jako takovému (s. 214) nebo vyjádřeno jiným způsobem: „uvnitř touhy po vlastním dobru je skryta touha po tom, co toto dobro jako jeho zdroj překračuje a přesahuje“. (s. 211).
Analogické chápání dobra v sobě uchovává vědomí fundamentální jednoty Stvořitele a Dárce a zároveň si všímá nejrozličnějších způsobů, skrze které se toto dobro realizuje. Podíl a účast na dobru je ze své podstaty jednotou v rozličnosti a rozličností v jednotě. Jen skrze pól jednoty, skrze uvědomění si toho, že neexistuje žádná reálná alternativa k Bohu, který stvořil a vykoupil svět, že neexistuje žádný osobní zájem, který by stál mimo dobrotu bytí, jsme schopni uchovat a chránit skutečnou a radikální „diverzitu“: „Potvrzení absolutní pravdy o tom, co je dobro, je jedinou cestou, jak zabránit státu ve vynucování svých uniformních představ.“ (s. 225)
Může se zdát, že úvahy o dobru nás zavádějí daleko od původního tématu kulturních válek. Schindlerův cíl je ale prostý: Usiluje o to, ukázat, že obnova společenského života nevede skrze vnější zápas různých kulturních, společenských a politických sil, které se přetlačují ve zdánlivě neutrálním veřejném prostoru. Ani skrze prosté snášení vzájemně nesouvislých a nesouvisejících kulturních prvků a oslavu jejich „diverzity“. Obě cesty vycházejí z liberální koncepce „soukromých osobních zájmů“, která neuznává žádný hierarchicky uspořádaný řád obecného dobra.
Jejich výsledek můžeme interpretovat ve foucaultovském duchu, jako „biopolitiku“ – redukci politického řádu na vzájemnou dialektickou provázanost „holého života“ a čiré suverénní moci, vytvoření prostoru, v němž kulturní války přirozeně nahrazují politický život. A jak Schindler uzavírá: „Domníváme se, že jedinou skutečnou alternativou k této dialektické juxtapozici holého života a čisté moci biopolitiky je politika skutečnosti (the politics of the real), obnova zakořenění politiky v dobru a v pravdě reality.“ (s. 238)
Autorita církve ve formě kříže
Jaká má být role církve uprostřed společnosti plné kulturních válek? Jaké je její postavení mezi „liberalismem a integralismem“? Klíčovou dvojicí pojmů, s níž v souvislosti s touto otázkou Schindler pracuje, je autorita (auctoritas) a moc (potestas). Zatímco moc - potestas chápe Schindler jako moc v jejím vnějším, donucovacím významu, autorita, v etymologickém významu odvozená od latinského slovesa augere (růst, zvyšovat), není manipulativní silou, nýbrž vnitřním zdrojem síly, která umožňuje růst každého jedince i společenství.
Jednou z hlavních výtek, jež Schindler opakovaně vznáší vůči liberálnímu myšlení, je záměna jakékoli moci za donucovací sílu (potestas) a opomíjení oživující moci autority, která přináší dobro a jeho rozvoj a růst. V liberálním chápání je svoboda vnímána jako odstranění vnějších překážek a rozvoj jedince na prvním místě jako neomezené uplatňování jeho možností, potencialit. Schindlerovou snahou je naopak upozornit na bytostné sepětí lidské svobody s aktuálním, skutečným dobrem darovaným člověku pro naplnění smyslu jeho života a s autoritou, která tento řád dobra zprostředkovává.
Na tomto pozadí se začíná vyjevovat význam a role církve ve společenském životě. S odvoláním klasickou formulaci papeže Gelasia I. z konce 5. století chápe Schindler církev nikoliv jako přímou moc řídící politický řád společnosti, ale jako autoritu, která „[…] přináší svědectví pravdy věcí, ale nereguluje je přímo v politické sféře“ (s. 101) Zároveň se ale snaží vyhnout schematickému rozdělování společenského života na oblast působnosti církve (sacerdotium) a politické moci (regnum). Dokonce tvrdí, že právě tato otázka představuje jednu z největších výzev současnému katolickému myšlení, která vyžaduje další prohlubování a zpřesňování.
V této souvislosti doplňuje kritiku liberalismu o kritiku druhého pólu současného vnitrocírkevního napětí – integralismu (jak ostatně uvádí podtitul recenzované knihy i název tohoto textu). Integralismu vytýká přebírání příliš mechanické koncepce moci. Církev v integralistickém pojetí je podle Schindlera ve zkratce chápána jako vnější moc řídící chod celé společnosti. V detailu je samozřejmě celá diskuze mnohem odstíněnější, jak ukazuje celá třetí, závěrečná část Schindlerovy knihy.
Pro pochopení Schindlerova vnímání role církve ve společnosti je důležité alespoň naznačit, že se zde opět uplatňuje výše zmíněné analogické myšlení. To nám umožňuje vnímat vnitřní jednotu v rozdílnosti, docenit radikální odlišnost církve od státu, aniž bychom je přitom od sebe oddělovali. Schindlerovými slovy, „odlišnost těchto dvou řádů můžeme nejlépe vnímat skrze prohloubení principů každého z nich, […] jak politický, tak církevní řád se dotýkají celku lidského dobra, každý řád se vnitřně zabývá jak časnou, tak duchovní dimenzí tohoto dobra, jak lidským, tak i posvátným, ale každý se zabývá tímto dobrem na základě odlišných principů, které nelze vzájemně redukovat jeden na druhý a podle odlišného formálního objektu; každý obsahuje celek …odlišně.“ (s. 272)
V závěru se tedy ukazuje, že náboženský ani politický život, pokud mají nabýt své pravé a skutečné podoby, nemohou být z principu pouze otázkou soukromého přesvědčení nebo spirituality v oblasti náboženství nebo soukromých osobních zájmů v oblasti politiky. Lidský život se vždy dotýká obecného dobra. Dobra, které neruší svobodu a autonomii, ale naopak jí dává pravé naplnění.
Církev pak lidskému životu slouží jako autorita, která skrze konkrétní historickou tradici, skrze konkrétní formu a tvar otevírá člověku cestu k Bohu. Jinými slovy náboženství, které je tím „nejobecnějším obecným dobrem“ (s. 98), přivádí člověka k nejvyššímu dobru, k Bohu.
A je jistě příhodné uzavřít krátké zastavení u hořkého problému našich kulturních válek poukazem na to, že tvar a forma, skrze níž církev a její autorita dává růst v dobru, je tvar kříže. Kříže, který v sobě shromažďuje velké tradice západní kultury: „protnutí vertikálního břevna – židovstvím zprostředkovaného vstupu Boha do našeho světa shůry s řeckým zprostředkováním poznání imanentní přirozenosti věcí zespodu – s horizontálním břevnem římské politické historie,“ a kříže, v jehož středu nacházíme „skutečnost věcí, jejich vnitřní a podstatnou dobrotu“. (s. 12)
Autor působí jako odborný asistent na Katedře kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.
