Klér

ilustrační foto z filmu Klér
Autor: csfd.cz

Scénář filmu Klér není jednoduchý, ale jeho zpracování je mistrné. Režie obdivuhodně zvládla několik dějových linií. Filmové dílo dělá dojem mozaiky, nebo spíš puzzle, jednotlivé kamínky do sebe přesně zapadají, aby ve finále vytvořily jednolitý obraz, ponurý a tristní.

Příběh je uveden i ukončen ohněm: v úvodu hořící chrám jako flashback a v závěru hořící člověk jako realita…

Přitom vlastní děj začíná jako crazy komedie. Tři dospělí muži – kněží, vyvádějí jako žáci páté třídy, kteří objevili ve spíži láhve s tvrdým alkoholem. Bujaře oslavují své druhé narození; před léty se společně zachránili z hořícího kostela. Jejich řádění je neuvěřitelně infantilní, představují se divákovi jako vpravdě „důstojní páni“, když závodí cestou na WC. Jsou velmi rozladěni, když musí svůj mejdan ukončit – je totiž nutné poskytnout jedné stařence svátost nemocných. Tato scéna připomíná tendenční komedie z padesátých let: „řádně zřízený“ kněz zaopatřuje umírající a ani neskrývá svou touhu mít tento otravný úkon co nejrychleji za sebou.

V dalších scénách se černá komedie mění v cosi jiného. Je dost možné, že tvůrci filmu se inspirovali George Orwellem, jeho slavným dílem 1984. Protože některé prvky jdou ad absurdum. Desatero postavené na hlavu se mění v jakýsi „newspeake“ a jako svatá trojice funguje alkohol + sexuální excesy + mocichtivost. Hroby jsou pečlivě obílené, a když tu a tam z některé skuliny zaváne hniloba a rozklad, kdo by to řešil…

Avšak i tato linie se láme. V dalším průběhu přijdou překvapivé obraty. Je kněz Andrzej Kukula typický pedofil? Zdá se, že ano, všechno svědčí proti němu. Smutný chlapec, ministrant Ryszek, se nemá komu svěřit, jeho rodina je mírně řečeno naprosto nefunkční. Pohled klíčovou dírkou so sakristie a následný kolaps dítěte, jakož i enormní starostlivost kněze, která se nemusí jevit jen jako otcovská. Kněz se možná ani tak nebojí o dítě, ale o to, co bude malý ministrant vypovídat. Nejen divák, ale prakticky i celá farnost je přesvědčená, že není o čem pochybovat. V dalším vývoji se ale ukáže, že to asi tak docela nebylo.

Ovšem kněz Andrzej s démonem pedofilie zápasí zcela nepochybně. Uvědomí si to v kněžském domově, kam je po pobouření ve své farnosti „uklizen“. Setká se tam totiž se svým predátorem z dětství. Jeho někdejší farář je už ale jen nevnímající dementní troskou. Takže místo konfrontace, která by mohla přinést úlevu, přichází jen série mučivých flashbacků. Po návratu do farnosti se Andrzej pevně rozhodne a už se nijak nestylizuje. Po mši, před závěrečným požehnáním, vypráví svým farníkům příběh. Sice ve třetí osobě, ale každému je jasné, že smutným hrdinou je on sám. Jeho slova padla na úrodnou půdu, nicméně jeho život spěje k tragickému finále.

Kněz Tadeusz Trybus má pro změnu jiné démony: alkohol a hamižnost. Zmožený kocovinou usíná ve zpovědnici a nemá nejmenší problém vybírat od sociálně slabých farníků poplatky, nebo spíš úplatky za všechno možné – například takové hrobové místo, pro to se přece musí něco obětovat! Ve své vesnické farnosti je pohodlně zabydlený a nemá potřebu něco řešit, ze všeho nejméně vztah s hospodyní Hankou. Její těhotenství je ovšem nemilá komplikace, která vyžaduje řešení. Ale co – je tady přece potratová turistika a město Ostrava leží hned za hranicí. V hodině dvanácté se vzpamatuje. K jeho katarzi ovšem musí přijít otřes naprosto zásadní: jeho svědomí neunese, že opilý za volantem způsobil smrtelnou nehodu. Sám se jde udat. Po noci v policejní cele je osvobozen, prokáže se, že nesrazil člověka, přejel jen psa. Teprve po tomto zážitku se postaví čelem ke svému otcovství, přehodnotí i své kněžství, přizná, že není na svém místě, proto alkohol a hamižnost. Rozhoduje se pro laicizaci a rodinný život.

Kněz Leszek Lisowski, bezohledný kasriérista, opojený mocí, je ve službách biskupské kurie. Touží po kariéře ve Vatikánu a je schopen jít přes mrtvoly, a to doslova: nezastaví ho ani hromadný hrob odkrytý na plánované příjezdové cestě k budoucímu největšímu polskému kostelu. Zakazuje nález nahlásit, aby se nezdržovaly stavební práce. Navíc doufá, že to jsou „jen“ pozůstatky Židů… Až neskutečně působí instalace skryté kamery v arcibiskupově pracovně – to už je přímá asociace na Orwellova Velkého bratra.

Leszek se doslova vyžívá v korupci a vydírání, jeho bližní pro něho představují figurky, které s potěšením blízkým orgasmu posouvá po pomyslné hrací desce. Včetně svého nadřízeného, arcibiskupa Mordowicze, zvaného Morda (nomen – omen). Materiálu k vydírání má víc než dost, záznamy skryté kamery jsou více než zajímavé. Například sadomasochistické hrátky, kde církevní kníže kvičí jako prasátko pod bičíkem dominy.

I v Leszkovi se ale najde něco lidského, i když hluboko zasutého: v sirotčinci, kde sám jako dítě pobýval, se usedavě rozpláče – dožene ho krutý flashback, vzpomínka na otřesnou událost. Scéna pláče je překvapivě dlouhá, nicméně působí povrchně. Zřejmě je to režisérův záměr – vypadá to, že Leszek se snaží drastickou vzpomínku přebít. Pravděpodobně právě zde pramení jeho touha ovládat, sám tahat za nitky.

Leszek ovládne každého, i nezávislou investigativní novinářku. Ona má totiž onkologicky nemocné dítě a léčba v cizině je nad její možnosti. Ovšem kurie má finančních prostředků dost… Jenom jediný člověk se mu vzepře: jeho kamarád kněz Andrzej, který se už nenechá vydírat ničím, ani připomínkou někdejší záchrany z ohnivého pekla. Pro Andrzeje je poslední kapkou důvodné podezření, že za zneužíváním malých chlapců stojí právě on, vlivný duchovní Leszek Lisowski. A začne jednat.

Opět slepá ulička – arcibiskupovi se na poslední chvíli podaří dementovat dopis určený všem významným médiím a kněz Andrzej Kukula je suspendován a prohlášen za psychicky nemocného. Dochází mu bezvýchodnost veškeré snahy o nápravu – stejně jako v jeho dospívání, když se odvážil označit svého predátora, ačkoli „přísahal Bohu“. Protože obvinit „svatého kněze“ je smrtelný hřích… Leszek má v ruce tolik kompromitujícího materiálu, že na celé situaci paradoxně profuituje: splnil se mu jeho sen, odlétá do Říma, kde završí svou kariéru v papežské kurii.

Kdo zneužíval Ryszka a nevidomého chlapce ze sirotčince, to se nevysvětlí – zřejmě „všichni a nikdo“, celý systém to totiž dokonale kryje. Zdá se, že není úniku. Zneužívání je předáváno jako štafeta dalším generacím kleriků. Nebo tady působí to, co se dá slušně nazvat „zákon padajícího exkrementu“: patologické chování se šíří od výše postavených k podřízeným, zde tedy od kněží k ministrantům. Arcibiskup narychlo zřizuje vyšetřovací komisi, kde někdejší oběť, dospělý muž, prožije další trauma. Odchází zničený, s nálepkou paranoidního hysterika.

Film má pár momentů, které působí otřesně. A nejsou to senzační záběry skryté kamery, kde arcibiskup dovádí s dominou, nýbrž autentické výpovědi dnes už dospělých lidí, bývalých obětí, zakomponované do hraného filmu. Dále pak některé scénky jakoby „mezi řádky“: těhotná Hanka odpovídá na otázku, proč nepoužila antikoncepci: „víra to zakazuje.“ Přitom vymáhá finance na „výlet“ do Ostravy, aby se zbavila nenarozeného. Nebo oslava na arcibiskupství – skupina kněží u stolu, slavících odvrácení velkého maléru, připomíná Leonardovu Poslední večeři.

Tři protagonisté, Andrzej, Tadeusz a Leszek, jsou postavy bezesporu více než kontroverzní, ale žádný z nich, dokonce ani bezohledný „mafián“ Leszek Lisowski, se nedá označit za beznadějného „záporáka“. Toto označení si vyslouží až čtvrtý smutný hrdina, arcibiskup Mordowicz. Ani plnost kněžství mu není překážkou, aby svým jednáním anuloval celé Desatero. Je to postava tak jednoznačně černá, až málem na úkor věrohodnosti příběhu. Ale i to může být režisérův záměr: nadsázka, která má názorně ukázat všechny nemoci římskokatolické církve, se zvláštním zřetelem na polskou církev.

Je zajímavé sledovat, jak se původní crazy komedie mění v psychologickou sondu, a nakonec vyústí v tragédii. Hořící Andrzej není inspirován ani tak Janem Palachem, jako jeho u nás málo známým polským předchůdcem Ryszardem Siwiecem. I on chce vyburcovat bombastické shromáždění – co na tom, že už ne komunistické, ale ultrakatolické?

Svou církev mám ráda. Nepřeji si nic jiného, než aby byla skleněným domem, polní nemocnicí a laskavým domovem pro všechny poutníky života. Proto beru dílo Wojciecha Smarzowského jako nadsázku, jako memento, které má varovat před klerikalismem a záměnou víry za ideologii, za jakési „společenské vědomí“, jak do mé generace hustili učitelé občanské nauky a marxistické filozofie.