Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Ačkoliv náš Pán postavil celý svůj život na otevřenosti, zjevnosti a pravdě, bývá to v křesťanském prostředí jaksi naopak. Zdá se, jako by uzavřenost a skrývání nebyly jen součástí našich individuálních osudů, ale jedinou účinnou strategií, která člověka ochrání od mnoha zbytečných problémů, střetů a napětí.
Bylo to tak vždycky: velké osobnosti církve a teologie obvykle stály rozkročené mezi zatracením a zbožštěním. Říkání pravdy, leckdy jen prostá evidence toho, co se děje, přivedlo ty, které dnes s nemalým duchovním chvěním nazýváme svaté, do vyhnanství, do vězení, na hranice. Mluvit dnes o Kristově pravdě není jednoduché. Kdyby bylo, neměli bychom v církvi dvě či tři hlavní skupiny křesťanů, kteří si o zásadních okolnostech Kristova vykupitelského příběhu myslí částečně nebo úplně něco jiného, a dojde-li na aplikaci Boží pravdy do konkrétního života – toho osobního, vztahového, partnerského, rodinného, sexuálního, pracovního, tvůrčího a politického –, to nevypadalo, jako bychom každý byl z jiné planety. Nemyslím si a nevěřím, že by neustálé rozmíšky a dělení církve a teologického prostředí na nesmiřitelné party, mělo co do činění s Pravdou, nebo že by za neshody a disharmonii v lidských vztazích v prostředí církve mohlo odlišné mínění v nejvážnějších teologických, filosofických a etických otázkách. Tak daleko možná došli někteří naši předkové, my ne. Někdy jen těžko snesitelnou bolest způsobuje už to, že o svém životě říkáme docela prostou pravdu a jsme, třeba kvůli svým dětem, rodičům a přátelům, otevření.
V řadě socialistických filmů a seriálů se objevuje motiv kolektivního života a kolektivní veřejné morálky. Socialisticky žít znamená nemít žádné tajnosti a tajnosti druhých hlásit na příslušná místa, protože evidence přece není udávání. Lidé žijící postaru tu stále ještě zachovávají určitou intimitu. Vypadají zaostalí, nevzdělaní, ploší, černobílí. Nový člověk je oproti tomu otevřený zářné budoucnosti, v níž už nebude občan vykořisťovat občana a tajemství bude bezcenné. K čemu taky tajemství uprostřed ráje na zemi… „Nemáme-li odvahu obnovit pravý smysl pro lidské distance a osobně za ně bojovat, zahyneme v anarchii lidských hodnot.“ napsal v jedné ze svých úvah teolog Dietrich Bonhoeffer. Mám tuhle jeho myšlenku rád, a působí na mě i dnes pozitivně, a to tím víc, uvědomím-li si, do jakého absurdna jsme dnes dovedli kolektivní nahotu, v níž jsou nějaký stud, tajemství nebo intimita pro smích. V centru dnešního života – na sociálních sítích – se vedle sebe potkají klidně žák i učitel, farář i farník, dítě i rodič, partneři, snoubenci, přátelé, vyznávající se celkem veřejně z nejvnitřnějších citů a prožitků.
Většinu života se učíme strategie, které by nám pomohly existovat, anebo aspoň přežít. Strategie postavená na pravdě, vzájemné úctě, lásce k bližnímu a službě je – a patrně vždycky byla – ta nejvíc komplikovaná (srov. Ježíš Kristus, Evangelia, I–IV, s. 1117–1226). Láska jdoucí ruku v ruce s pravdou je totiž zdrojem mnoha otázek a hledání. Z toho pramení celá řada potenciálních střetů, protože lež, neúcta, nenávist a potřeba být obsluhován nikdy neprojdou kolem pravdy, úcty, lásky a služby bez povšimnutí. Dříve nebo později mezi nimi dojde ke konfrontaci, v níž pravda bude zase tahat za kratší konec provazu. Netroufl bych si připomínat slova evangelia, s nimiž jsem zažil dělat takové veletoče, že jsem si musel sám sobě zavolat, abych se ujistil, že nesedím v první řadě venkovského cirkusu.
Čtete-li po letech třebas jednotlivé úvahy Minutěnky českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, cítíte, že vás každým slovem zve k objevování lidskosti a Boží lásky, a tedy toho starého intimního světa, který se ještě ptal po pravdě, lásce a soudržnosti, a tím vám – nechtěně a neúmyslně – působí obrovskou bolest. Proč? Protože už po přečtení první myšlenky je vám jasné, že v každodenním životě vám budou tyhle ušlechtilé mravní maximy přinášet jen a jen problémy, a za jejich uskutečňování v prostředí tohoto světa nakonec zaplatíte cenu nejvyšší. „Soucit je cit s bolestí druhého. Je znamením jemné duše, ušlechtilého charakteru, velkého srdce, které má dosti místa pro bolesti druhých. Je znamením duše nesobecké.“ Tolik Josef Hlouch.
Existuje však strategie, která nese své časné ovoce a je použitelná v každé době, v sekulárním i náboženském prostředí. Stačí s přiměřenou vážností a patosem říkat to, co se říkat má, a hlavně neříkat to, co dráždí k nevydržení, i kdyby to byla pravda vytesaná do zdí katakomb. Je úplně jedno, máte-li pět tříd měšťanky nebo jste to dotáhl na docenta. Nikdo po vás dnes nebude chtít nějaké teatrální přísahy a gesta. Stačí se dát znormalizovat a vzít na sebe něco slepoty a tunelového vidění, hledět si svého, držet krok, moc nevyčnívat, nic nepsat, nic neříkat, nedělat nic neobvyklého, nebýt příliš pozitivní, příliš emotivní, zbytečně moc happy. Když se ptám svých známých, kteří v českém prostředí doplatili na svou otevřenost a vnitřní potřebu pravdy, tak těžko slučitelnou s mocí, která si z pravdy dělá holku na večer, co by je bylo bývalo udrželo u vesla, anebo by je dokonce katapultovalo do nejvyšších pater, odpověď je zrcadlově stejná – loajalita, která se po nějaké pravdě, spravedlnosti nebo Ježíši neohlíží. Ruku na srdce: Kolik laiků a kleriků, které znáte, si v uzavřeném prostředí stěžují na poměry a lidské vztahy, jimž se leckdy podivují i lidé, kteří nemají s církví nic společného? Kolik z nich se ale odhodlá k veřejné kritice, v níž by dialogickou oponenturou prošly neuralgické body našeho církevního a teologického prostředí? Je přece zřejmé, že veškerá tíha veřejného dialogu, v němž se srozumitelnými slovy pojmenovávají nejkřiklavější věci, leží na několika málo církevních a teologických osobnostech, které jsou buďto ekonomicky nezávislé nebo nemají už co ztratit anebo jsou z titulu své vzdělanosti, známosti, služby a díla kryti tolika významnými lidmi u nás i ve světě, že jsou v podstatě neodstranitelní.
Ta jistota soudruha zelináře, že on má pravdu, protože je tu vedoucí, se ukázala jako věčná. Souhlas s evidentní nepravdou působí pokoj. Svět bez otázek a odpovědí je klidný. Svět, v němž ten, kdo je vzdělanostně, sociálně nebo hierarchicky nad vámi, a proto má pravdu, o které se nediskutuje, je z časného hlediska bezpečný, doslova útěšný. Neklade to na nás žádné velké nároky. Stačí nebýt sám sebou. Stačí zapřít sám sebe. Stačí škrtnout ze svého života své blízké, kteří mají pořád ještě potřebu s vámi vést debaty o tom, jestli je tahle normalizace nutná. Stačí prožít tu zkušenost, že podtrhneš-li poprvé, už napodruhé ti to půjde líp, bez onoho zvláštního tlaku v krajině srdeční. A na potřetí už to budeš dělat jako profík. Stačí upozadit něco z toho, na čem jste kdysi postavili svůj život. Stačí zapomenout na něco z dávných slibů, v nichž jste k mnoha věcem odhodlaně říkali „vždycky“ a k mnoha dalším „nikdy“. Stačí přejít na druhý chodník, když potkáte svého bývalého kamaráda, který téhle diplomacii přestal jednoho dne rozumět a dopustil se smrtelného hříchu: začal se ptát – proč?
Stačí trochu zhrubnout a obrnit se, a ono to najednou jde. Léta jste se někde plácal jako asistent s polovičním platem prodavačky a ejhle, úvazků je hned na rozdávání, že nevíte, z čeho vybírat. Roky jste putoval po farnostech a místo služby lidským srdcím opravoval omítky a střechy skoro prázdných kostelů, a podívej, stačilo pochopit, a vůkol zaplanul klid jak o Štědrém večeru. Konečně se za strašně dlouhý čas můžeš vyspat, nepočítáš každou korunu, a není ti už hanba, že nemůžeš pozvat kamaráda nebo rodiče na večeři, a všechno je naráz tak pokojné, že tě napadne myšlenka, proč jsi se na své svědomí nevykašlal mnohem dřív. Nehledejme v tom něco faustovského. Tohle není úpis šelmě moci, které bylo třeba zaprodat svou duši. Jde jen o to, že tě místo etiky, Ježíše a svobody začalo zajímat něco jiného. Třeba auta a domy a hadříky, které ti kamarád vozí z velkého světa, aby sis připadal zase jako Mikuláš.
Co je na tom špatného? Nic. Věřte, že ti, kteří se poddali a „vidí dnes věci v širších souvislostech“, se budou při čtení této úvahy smát, až se budou za břicho popadat. Dnes a denně vidí na svých bývalých přátelích, kam až může zajít neochota nebo nemožnost dát se znormalizovat. Kluk, který ještě před léty rozpékal v půlce měsíce tvrdé rohlíky, aby měl co jíst, se nyní po správném uvědomění a proměně směje těm, kteří v nějakém vnitřním nebo vnějším disentu bojují za nějakou pravdu, spravedlnost, za svoji lidskou důstojnost.
Pochopil, že pravda nemá žádné východisko. Pochopil, že ani v našem milosrdném Bohu nepřijde „deus ex machina“, aby ty nejponíženější a nejpokornější učinil prvními. Snad každý z nás zná přece osudy těch, kteří se neuměli podvolit a hrát hru na slepou bábu, v níž má zavázané oči bohužel jen jedna část. Netrapte se otázkou, jestli v tomhle ohledu někoho trápí svědomí. Netrápí. Tohle není otevřené sportovní klání. Je to aréna bez pravidel, v níž sudí už dávno zná výsledek. Pokud chcete patřit mezi skutečné vyvolené, nestačí vám už jenom mlčet a nevidět. Tady se rozdávají vážně tvrdé rány, zranění se neošetřují, po ztracených nikdo nepátrá, mrtvé nikdo nepohřbívá. Neexistuje odvolání ani rána z milosti. Ti, kteří se nepodvolili, musí sloužit jako viditelné znamení pro ty, kteří by se snad chtěli ještě na něco ptát.
Je to strašná bolest, věřte mi, když vám vaši přátelé říkají, že trpí jako zvířata jenom proto, že o sobě řekli pravdu. Kdyby mlčeli a hráli hru na schovávanou, mohli mít klid. Mám teď na mysli třeba ty, jimž se nelíbilo, protože ani nemohlo, duchovní vedení komunity, které kdysi zasvětili svůj život. Mám teď na mysli třeba ty, kteří už neměli sílu dál lhát, sobě ani druhým, a pro lásku Boží se přiznali ke své homosexuální orientaci. Ne tělo, ne sexus, ne chlípnost, ale jejich láska se stala předmětem fatálního neporozumění. Mám teď na mysli třeba ty, kteří se domnívali, že stačí držet hubu a krok. Jenže ve chvíli, kdy bylo třeba někoho na hodně černou práci, řekli, že nepůjdou, a tak první oběti této práce se stali právě oni. A jejich lidské konce jsou neveselé.
Nic nepomůže, že před sebou valíme Boží jméno jako náklaďák. Nic nepomůže, že chodíme ověšeni kříži a v běžném hovoru všedního dne mluvíme jako roboti pouze náboženskou řečí. Nic nepomůže čas Velikonoc a Vánoc, v nichž jsme všichni na chvíli rozechvělí a kdy se i jako křesťané musíme alespoň navenek chovat jako křesťané. Tak co pomůže? Nic kromě Božího milosrdenství, které vám, kteří mluvíte pravdu a jste za to biti, setře slzy z tváře, a ve chvíli, kdy prohrajete docela, vám dá sílu, abyste se z toho nezbláznili.
Není to kapitulace na plné čáře před tím, k čemu nás vybízí Pán? Není to přílišný pesimismus, který není hodný věřícího, probuzeného křesťana? Není to příliš chmurný obraz reality tohoto světa? Není. Pokud znáte pravidla této divné hry, je jen na vás, co s tím uděláte. Jistě je mezi vámi řada těch, kteří by v tomto zvláštním království pokoje a klidu nemohli žít. Jistě znáte řadu těch, kteří jsou neschopní lhát a kteří na to konto přinesli velkou oběť. Je jen na vás, na kterou stranu se připojíte. Klid budete mít jen tehdy, budete-li se držet nadpisu tohoto drobného textu. Je pochopitelné, že sdílená zkušenost „otřesených“ vytváří pevné pouto. Má samozřejmě, jak věřím, i svůj hlubší metafyzický smysl. Pomůžete mi ho pojmenovat? Otřesení vědí, že cestou na Golgotu se nad vlastními ranami a potůčky krve těžko filosofuje. Lze to až pak. Po smrti a ve vzkříšení.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
