Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Nekostel / František Plzák
Bratři a sestry, přátelé i nepřátelé, katolíci i evangelíci, něcisté i ateisté, cisáci i tranďáci a vůbec všechny bytosti, vítejte v Nekostele! Nekostel je i není kostel; toto bude i nebude kázání; a toto „ano i ne“, „tady i tam“, bude i naším dnešním tématem: Domov a „nedomov“ čili exil, čili též: Dvojí domov.
Základem kázání bude žalm 137, známý ve starších překladech jako „U řek babylonských“ – kdysi jsem tak nazval antologii veršů ruských exilových básníků – a pasáž z Homérovy Odysseie:
Znajíc Diovu vůli, chvátala nymfa
k Odysseovi a našla jej na mořském břehu.
Seděl a zrak mu neosýchal. V žalu se vlekl
život, který byl zpočátku sladký, jen v touze po domově;
nymfy se přesytil dávno. Za jasných nocí uléhal sice
nechtě na měkké lože v jeskyni její,
proti své vůli a jen z vůle její,
přes den však sedal po skaliskách a v písečných dunách,
a pro slzy neviděl dálek, do nich zoufale zíral
přes vodní pláně.
(Zpěv pátý, verše 149–158, překlad Vladimíra Šrámka)
Proč Odysseia? Není to žádná provokace, žádná revoluce, ale naopak: Je to návrat k něčemu velmi starému. Kazatelé a teologové prvních křesťanských staletí běžně pracovali s řeckými mýty. Pro ně jsou to předobrazy, do kterých se vtiskl kousek poznání božské pravdy. Svatý Justin Filosof používá pojem „spermata Logú“ – „seménka Logu“, rozesetá do mýtů a svatých textů všech národů. Eusebios z Kaisareie zase zavádí pojem „prepaideia“, „předvýchova“, kterou Bůh připravuje národy na božské finále. A ve dvacátém století byl to jezuita Hugo Rahner, kdo upozornil na tuto starou moudrost či „inkluzivitu“ či „multikulturalitu“ starých křesťanů.
Pro nás je Odysseia text prastarý, náležející celému lidstvu. Málokdo už ji bere jako text náboženský. I když, znám jednoho člověka, pro kterého je Odysseia jeho osobní „biblí“, jeho průvodkyní na plavbách života. Pro Řeky však byla jak textem autoritativním a posvátným – tak součástí dobové popkultury, se kterou všichni pracovali tak přirozeně jako Pastoral Brothers s popkulturou dnešní.
A tak to bude, dají-li nebesa, v mých kázáních v Nekostele: Budu v nich pracovat s Biblí – i s antikou. K novým pohledům se někdy dopracujeme, když půjdeme dozadu, hodně dozadu: k něčemu, na co se už zapomnělo. I na ty texty biblické přece mnozí jako by už zapomněli – na ty „písně sionské“:
Mezi babylonskými řekami,
tam jsme sedávali a plakali,
když jsme vzpomínali na Sion.
V té zemi jsme odložili citery
A zavěsili je na vrby.
Naši věznitelé nás tam žádali,
abychom jim prý zpívali;
naši tyrani od nás chtěli veselí:
„Co kdybyste nám zpívali
některou z písní sionských?!“
Jak bychom ale byli zpívali
Hospodinovu píseň mezi cizinci?
Pokud zapomenu, Jeruzaléme, na tebe,
pak ať mi uschne pravice!
Ať mi i k patru jazyk přiroste,
pokud přestanu myslet na tebe,
pokud mi Jeruzalém nebude nade vše,
nade všechny mé rozkoše!
(Ž 137,1–6)
Židé nad Eufratem a Tigridem mají dost dobrý důvod plakat. Do Mezopotámie čili dnešního Iráku byli odvlečeni poté, co jim babylónská armáda dobyla Jeruzalém. Když teď po nich Babyloňané chtějí, aby jim zazpívali písně sionské čili zahráli nějaký ten klezmer – opravdu nemají chuť provozovat někomu pro pobavení ethnomusic.
Židé pláčou nad řekami, kdežto Odysseus nad mořem. Nevíme sice nad kterým, protože nikdo neví, který dnešní ostrov má být ostrovem nymfy Kalypsó a jak daleko leží od dnešní Ithaky, ale moře je všude slané, jako ten pláč. Proč Odysseus pláče? Jeho exil je přece exil luxusní, exil u bohyně, krásnější než jeho manželka. Jenže on v tom luxusu není dobrovolně. On chce domů, za svojí zestárlou manželkou, na svoji chudou venkovskou Ithaku. Pláče, a nestydí se za to. Chlapi pláčou. Celé moře pláče po domově. Celé moře slz exulantů.
Exil: Skoro celá hebrejská Bible vznikla v exilu. Skoro celá pozdější židovská kultura vznikla v exilu. Nemalá část řecké kultury vznikla v exilu. Americkou kulturu založili exulanti, totiž ti první Pilgrims čili Poutníci, kteří pro víru odešli z Anglie. Ale i v té naší kultuře české sehrál exil roli obrovskou, od svatého Vojtěcha přes Komenského až po Tigrida a nespočetné exulanty další.
Erazim Kohák, jeden z evangelických exulantů po bolševickém puči roku 1948, mi vícekrát vyprávěl o tom, on sám rozlišuje emigraci a exil. Emigrace, to je opuštění domova, aby člověk mohl žít svobodně. Exil, to je opuštění domova, aby mohl člověk pracovat pro svobodu domova.
Jiný evangelický exulant, Přemysl Pitter, píše v jednom kázání, vydaném v Hamburku roku 1957: „Byl to skutečně Boží plán, abych odešel za hranice – či mé vlastní rozhodnutí? O tom se mi opět dostalo zvláštního svědectví z úst mého přítele, evangelického kazatele, když jsem po přechodu hranic zašel do jeho kostela. Netušil, že jsem přítomen. (…) Začal kázat na slova ze Skutků apoštolských: (…) I ukázalo se Pavlovi v noci vidění. Muž nějaký macedonský stál a prosil ho: Přejdi do Macedonie a pomoz nám!´ Obsah celého kázání vyzníval v jedinou výzvu: Přejdi – a pomoz nám!“
Boží plán – a vlastní rozhodnutí. Emigrace - a exil. Opuštění domova dobrovolné - a nedobrovolné. Exil – a domov.
Jenže ono to často není tak jednoduché. Není to tak binární. Ani exil, ani domov. Domov se Židům v Babylóně i Odysseovi u nymfy jeví jako ztracený ráj, ve kterém nemohou být. Jenže pro mnohé je domov peklem, ve kterém nechtějí být. Mnozí touží po jiném domově.
V křesťanském kontextu se „jiným domovem“ často míní domov u Boha. Celý tento svět, tento život a tato země jsou pak vnímány jako exil. Překrásná středověká modlitba Salve regina ukazuje dosti extrémní pocit, že tady na zemi a v tomto těle jsme jenom v exilu:
Ad te clamamus exsules filii Hevae
Ad te suspiramus gementes et flentes
in hac lacrimarum valle.
Eia ergo, advocata nostra,
illos tuos misericordes oculos ad nos converte.
Et Jesum, benedictum fructum ventris tui,
nobis post hoc exsilium ostende. (…)
„Vyhnaní synové Evy“; „vzdycháme, lkajíce a plačíce“; „v tomto údolí slz“; „Ježíše nám po tomto vyhnanství ukaž“…
„Lacrymarum valle“, „údolí slz“: Ne že by na světě nebylo mnoho slzavých údolí! Jednou jsem tak projížděl v Libanonu – cestou ke slavnému antickému chrámu v Baalbeku - údolím Bikáa, které bylo plné stanových městeček uprchlíků ze Sýrie. Jindy jsem tak procházel slavným slamem v Bombaji; ano, tím, který si zahrál ve filmu Milionář z chatrče. Ale nemusí se ani do Libanonu, ani do Indie. Stačí si projít nějaké pořádné romské ghetto na Mostecku.
…ale že celý tento svět je jenom slzavé údolí? Že celý tento život je jenom utrpení a jenom příprava na ten příští?
„Salva regina“ je extrémní. Ještě extrémněji se ovšem veršem pomodlila svatá Terezie z Ávily:
„Žiji jenom nadějí,
kterou smrt má ve mně nítí,
neboť smrtí věčné žití
vzchází, Pane, přej mi ji!
Smrti, přijď, já vřeleji
každým dnem se k tobě vinu:
TOUHOU ZEMŘÍT MŘU A HYNU.“
(překlad Jiřího Pechara)
Pardon, svatá nesvatá, mystička nemystička – není tohle už rouhání proti Bohu a proti daru života? Není to už platonismus a gnóze a buddhismus, který říká „tělo a hmota je fuj“? Není to už v naprostém rozporu s tím, co o této zemi a tomto životě říká Písmo?
Hebrejská Bible totiž jasně mluví o „tady a teď“: Domov je zde, v zemi zaslíbené. Tady je chléb a víno, radost a pokoj:
„Před zraky protivníků
stůl mi prostíráš,
hlavu mi olejem potíráš,
můj kalich přetéká.
Dobro a láska mě budou provázet
po všechny dny mého života,
zůstávat budu v domě Hospodinově
po dlouhý, věčný čas.“
(Žalm 23,5-6)
Najdeme tu dokonce i metaforu plodnosti a fyzické slasti, kterou se různí „duchovní“ komentátoři marně snaží překrucovat:
„Můj roh však pozvedneš jako roh buvolí“
(Žalm 92,11)
V Novém zákoně postupně sílí odstup od „tohoto světa“. Pokud je „tento svět“ chápán jako systém moci, násilí, peněz a flanďáckých pseudoautorit, je tento odstup zcela srozumitelný, ba nezbytný – jako když Pavel říká „nepřizpůsobujte se tomuto světu“, či, ve výstižnějším překladu B21: „Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“ (Ř 12,2). Objevují se ovšem, a to u téhož Pavla, také polohy, které naznačují onen vývoj křesťanství směrem k „náboženství jiného světa“ – až k té Salveregině se „slzavým údolím“ a k Tereziinu „umírám, že neumírám“. Později se dokonce i ten radostný Žalm 23 s olejem a přetékajícím kalichem začal užívat jako žalm pohřební – žalm, který slibuje blaženost na onom světě.
Je tedy křesťanství ve svém jádru „náboženstvím jiného světa“?
NE! V mnoha historických podobách jistě ano, v jádru Ježíšova poselství ne.
Je tedy křesťanství ve svém ježíšovském jádru „náboženstvím tohoto světa“? To tvrdí různé radikální podoby křesťanského reformismu, v pochopitelné reakci na to všechno to zásvětnictví:
Následování Ježíše, toť konkrétní etika pro tento život, sociální proměnu, spravedlnost, osvobození uražených a ponížených.
Určitě je to postoj daleko ježíšovštější než ono zásvětnictví. Ale když se řekne, nebo i jen naznačí, že jde vlastně jen o toto – pak je zapotřebí odpovědět rovněž:
NE! Když se odstraní ona perspektiva věčnosti a „druhého domova“ – zbude sice ušlechtilá etika, ale křesťanství už to není.
Jaké je tedy řešení, jaké vysvobození z tohoto „ano či ne“, „tady či tam“?
Odpověď je šokujícně prostá: Ano i ne. Tady i tam. Domov tady – i domov „tam“. „Tam“, o kterém nic nevíme a nemůžeme vědět – neboť, jak dí Izaiáš (64,3) a volně podle něho Pavel:
„Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo,
co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo,
to Bůh připravil těm, kdo jej milují.“ (1K 2,9)
Křesťanství, toť víra ve dvojí domov.
„Dvojí domov“, to je mimo jiné leitmotiv díla katolického spisovatele Jana Čepa: dětství a dospělost; sen a realita; tento svět a věčnost. Jak dí Čep v eseji téhož názvu:
„V naší lásce k zemi jest cosi z tragického objetí provinilých milenců, unášených na trosce korábu, veliký soucit a veliká něha k spolutrpitelce našeho prokletí, která aspoň neodmítne útočiště hrobu našemu kainovskému srdci, zmítanému protichůdnými a klamnými touhami. Byly nám často citovány verše, v kterých volá Máchův vězeň před popravou za plujícími oblaky:
Tam na své pouti pozdravujte zemi,
ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou.
V těchto verších zní drásavá nostalgie někoho, kdo tiskne k srdci ubohou relikvii, jedinou památku na drahého člověka, to jediné, co miluje a co má, ale zároveň upírá vytřeštěný a žádostivý zrak kamsi k jiným břehům, k jiné a větší jistotě.“
Jan Čep byl sám také exulant. Jeho dílo je plné smutku - nesmírného, neutišitelného a nevysvětlitelného, neboť zdaleka neredukovatelného na smutek exulanta. Je to smutek toho, kdo vnímá dvojznačnost „dvojího domov“. Je to smutek toho, kdo cítí, že neustále něco schází – že není a nemůže být tak docela a definitivně „doma“. Je to smutek Odyssea.
Ostatně, Odysseovi je určeno, že ani po návratu na Ithaku nemůže prostě spočinout doma. Věštec Teiresiás mu praví:
„Vezmeš do ruky veslo a půjdeš za širým světem,
bez konce půjdeš zas…“ (Zpěv jedenáctý, verše 121–122)
Odysseus – jako Abrahám – jako Židé na poušti – jako legendární „bludný Žid“ Ahasver – jako Faust – jako lidská duše vůbec: Duše, která nemůže nikdy spočinout, protože je v ní vždycky touha po onom „druhém domově“, po onom „ještě dál, ještě hlouběji“. Duše, v níž je vždycky onen neklid – a onen smutek. Portugalci tomu krásně říkají „saudade“: Onen smutek, který má v portugalské kultuře konkrétní historické kořeny, neboť šlo o smutek těch, kterým jejich blízcí odpluli přes moře a oceány na ony slavné objevitelské plavby; ostatně, podle jedné legendy právě Odysseus na jedné ze svých plaveb založil Lisabon. Onen smutek, ono „saudade“, je však cit nejen odysseovský a nejen portugalský a nejen mořeplavecký a nejen exulantský: Je to smutek v nás. Smutek, který nás vždycky znovu upozorňuje, že jest ještě jiný domov.
A je to smutek Ježíšův. Ježíš je také neustále „tady i tam“. Je tu pro lidi a s lidmi, ale současně hovoří o svém „druhém domově“; neustále uniká apoštolům, fyzicky i duchovně; trpí tím, že mu lidé nerozumějí; a potřebuje být sám, aby mohl být duší „tam“. Ježíš je smutný. Ježíš má „saudade“. Ježíš sedá nad vodami. Ježíš pláče.
Pozdější teologie usilovně řešila otázku, kdo ten Ježíš vlastně je. Biskupové na koncilech se vydrželi několik století hádat o to, jak je v něm přítomno, spojeno či odděleno to božské a to lidské.
A přitom to lze vystihnout tak snadno: Ježíš je „tady i tam“.
Ježíš je nebinární.
My všichni jsme nebinární.
A tak to je.
Ať vás andělé provázejí na každém kroku, pokud věříte na anděly.
Ať vás Pán Bůh provází na každém kroku, pokud věříte na Pána Boha.
Ať vás provází radost!
Proneseno 12. října 2021 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL.
