Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jeremy Yap
Utrpení a smrt jsou klíčovými událostmi řady náboženských systémů. Platí to také pro křesťanství, potažmo pro jeho římskokatolické dějinně-teologické pochopení. Nejsou to však události klíčové. Centrálním motivem Kristova vykupitelského příběhu jsou život a zmrtvýchvstání.
Ne vždy a ne všude je tato hierarchie vnímána tak, jak o ní po dvě tisíciletí hovoří církev. Fascinace utrpením a fyzickým průběhem smrti leckdy zakrývá podstatný fakt, že ve vrcholném setkání s Kristem se ve vyznání lásky kráčí do života, nikoliv do smrti. Církev se za trpící, umírající a mrtvé modlí. K takové modlitbě je předně vyzvána rodina umírajícího. Ve značně atomizovaném světě, v němž došlo k rozvolnění či přeznačení mezilidských vztahů, je o takovou modlitbu nouze. Stejně tak rodina, jejíž členové dosud nezažili dotek evangelia ani se nesetkali s reziduem křesťanské kultury, v níž modlitba zůstává alespoň v širším povědomí, se jen těžko může modlit za umírajícího, který se křtem, třebas i navzdory rodině, rozhodl říci Bohu své ano. Domnívám se, že valná většina modliteb za umírající a mrtvé má svůj pramen v modlitebním pokladu církve i u lidí, kteří se dobrovolně a úmyslně modlí za ty, na které už nikdo ani nevzpomene.
Moje praxe v jednom z hospiců, ne dlouhá, ale v mnohém ohledu formativní, mi ukázala, jak důležitá je modlitba za ty, kteří už žádnou pozemskou naději nevnímají a nemají. Je-li člověk sám konfrontován s vážnou nemocí, s akutním vědomím konce nebo rozpadem ideálů a životních sázek, jen těžko může přejít tuhle velmi vážnou teologickou, a tedy zvláště spirituální a pastorální otázku bez povšimnutí. Tak jako mnozí z čtenářů jsem slyšel a četl o množství osudů těch, kteří co nevidět budou stát před tváří milosrdného, před majestátem toho, který je sám život. Patrně nejsilnější jsou okamžiky doprovázení k smrti, které dnes, v čase míru a při neexistenci trestu smrti, nemusíme prožívat znásobené hrůzou nevyhnutelného a úvahami o nespravedlnosti a nehumánnosti války a poprav. Představte si, že jako duchovní té které církve připravujete člověka jdoucího na smrt na událost, která může velmi snadno a velmi brzy potkat i vás. Může se vám to přihodit třeba při automobilové nehodě (znám ten případ), kdy se setkáte s člověkem, který se připravuje na přijetí křtu, a vy jste ten, jehož rukama se ho právě teď a tady dotkne sám Bůh. Výpovědi duchovních o tom, co v těchto okamžicích prožívali, jsou mimořádně silné. Co udělat možného v nemožném, kdy se člověk vzpírá svému konci a není s to (přirozeně!) přijmout něco, co lze jen těžko unést? Někteří duchovní nabádali umírajícího ke ztotožnění s Kristem, který se – sám nevinný a bez hříchu – dal zatknout a přibít na kříž. Jistě tento apel nefungoval vždy a všude, ale byl-li provázen celolidskou účastí kněze, je možné, že toto milosrdenství bylo tím největším, co člověk za celý svůj život prožil.
Myslím si, že to není věcí výchovy nebo racionálního rozhodnutí, ale spíš věcí duchovního instinktu a ustrojení, že se někdo modlí za ty, po kterých ani pes neštěkne, anebo za ty, kteří jsou v lidských měřítkách považováni za ztracené. Logika křesťanského přístupu k člověku není infantilní. I křesťan žije v reálném světě, v němž dochází ke střetům nejen politických nebo vnitrocírkevních preferencí. Je povinen, aby v rámci kulturního a civilizačního okruhu, v němž žije, byl aktivním a užitečným správcem dominia terrae, i kdyby to měl být jen travnatý plácek za domem s jedním stromem. Logika křesťanského přístupu k člověku však není motivována světskými věcmi a vztahy, třebaže světská moc je pro některé křesťany stejně fascinující a uhrančivá jako ta duchovní. Ježíš nás vybízí k modlitbě za nepřátele, za ty, kteří nás pronásledují, zesměšňují, urážejí, připravují o živobytí, o radost, o naději. Sám přichází za lidmi v nejzoufalejších situacích, za těmi, od kterých by nikdo už nevzal ani kůrku chleba. Je-li konfrontován s umírajícími, neváhá a povolává je před zraky mnohých k životu, a tedy k novému životu, který už tuší, kdo je Kristus a co asi bude ve smrti a za smrtí.
V uplynulém covidovém roce, který pro mě znamenal zásadní obrat ve vztahu k zemi, v níž jsem se narodil, bylo modliteb za umírající třeba víc než kdy jindy. Teprve přijde čas, kdy se budeme moci seznámit s příběhy nám neznámých lidí, jejichž závěrečné chvíle života měly doslova biblický, abrahamovsko-izákovský rozměr. Je srdcervoucí slyšet, jak se oba relativně zdraví rodiče známých nedostali kvůli lhostejnosti svých spoluobčanů včas do nemocnice, protože kapacity péče, kterou potřebovali, byly vyčerpané. Až nyní se objevují tváře mužů a žen, za které jste se, tak jako já, anonymně modlili, a kteří vám vstoupili do života víc, než byste si uměli připustit. Nadto jsem slyšel vyprávět o tolika křížových cestách lidí, kteří s církví nebo s profesní teologií spojili svůj život a byli tou samou církví v osobách jejích Pláteníků odsouzeni k samotě, vyhnanství a živoření, že se vůbec nedivím, že jejich umírání a smrt už zajímaly jen jejich nejbližší. Tady se světský vztah k moci a smrti potkal s křesťanským příběhem, z něhož někdo surově vytloukl všechen étos, všechnu lásku a všechnu radost.
Když umíral prezident Václav Havel, otevřel jsem si knihu, k níž jsem kdysi mohl napsat doslov: Poslání a pokušení slova, kterou vydalo nakladatelství Trinitas a která obsahuje dva významné texty, jeden od Václava Havla a druhý od filosofa a katolického kněze Karla Vrány. Ve dnech jeho odcházení se za něj modlilo nepochybně mnoho lidí. Jeho smrt znamenala předěl v porevolučních dějinách a jeho osobnost dodnes, a ještě mnohem víc než dřív, chybí. Nemodlím se už za něj, ale prosím ho, aby nám na Bohu vyzískal to, co každému jednomu člověku schází.
V nemocnici nyní leží další prezident, jehož nemálo mých přátel za hlavu státu vůbec nepokládá. Jedni ještě jakžtakž vzpomínají na jeho rané posametové angažmá, které vrátilo smysl nemarxisticky orientované levici, tu a tam dokonce s přesahy ke křesťanskému chápání sociální otázky. Pro ostatní je to prostě... (doplňte si sami). I když se pohybuji spíš v uzavřeném prostředí, není to zase bublina paláců, z níž by byl vidět jen další palác. Většina těch, které znám, a nakolik mohu soudit z jejich úvah a vyjádření, se nedokáže smířit nejen s prezidentem této země, ale předně s jeho okolím a všemi absurditami, které se den co den objevují a řetězí. Nakolik své známé a přátele znám, vím, jak jsou i v těchto svých postojích pravdiví. Přesto se před několika dny stalo něco, co pro nás, křesťany, vrací do hry logiku, která jaksi není z tohoto světa a jejíž součástí je i modlitba za ty, s nimiž do morku kosti nesouhlasíme. Jedné věci se ale z toho, co kolem sebe vidím, bojím. Pakliže se za oběti covidu-19 modlí ti, kteří považují pandemii této nemoci za fake news, očkování za čipování a počty mrtvých za nadhodnocené, jaký asi bude vztah k člověku, kterého signifikantní část populace nebere vůbec na zřetel, natož vážně?
Covidové martyrium, které prožívá celý svět, tu či onde připomnělo dobu, kdy se mrtví stávali pouze součástí statistik. Pokud dosud, jen co se týče covidových obětí, zmizelo z mapy republiky město velikosti Písku, v širším důsledku pak třeba celá Jihlava, kdo se asi bude modlit za umírající bezejmenné a kdo pak za ty, kteří patrně víc rozdělují než spojují? Jsem vděčný všem, kteří oběti covidu-19 nenechají upadnout do zapomnění. Jsem vděčný všem, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů ochotní zahrnout do svých modliteb ne pouze umírající masy (ach, to romantické slovo lidstvo), ale konkrétního člověka s jeho upatlaným, užmoulaným a bolavým osudem. Představte si, že jste jediný na světě, který se modlí za umírajícího. A představte si, že vás umírající, aniž byste o tom věděl a aniž byste vůbec co věděl o Bohu a Kristu, bere v oběti svého utrpení a modlitby ve svém srdci a ve své duši před tvář milosrdného, a tedy do věčnosti. Modleme se za nemocné, umírající a mrtvé bez ohledu na to, jsou-li našimi přáteli či nepřáteli. Věřte, že bude-li ve vaší smrti aspoň jeden člověk na světě, který vás bude doprovázet, bude to pro vás milost, která vám možná otevře oči, abyste se v rozhodujícím okamžiku neminuli se smyslem svého života.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
