Seznamka
Petr Živný
Autor: archiv autora
Nedávno jsem se v Praze zúčastnil konference věnovaná kaplanské službě v kategoriální pastoraci. Velký dík patří prezidentovi ČKA Tomáši Halíkovi a ředitelce ČKA Iloně Trnkové za perfektní organizaci konference „SPOLEČNĚ“ a její skvělý průběh.
Původní záměr vzniku kaplanské služby v kategoriální pastoraci se týkal služby věřícím, kteří byli „vytrženi“ z jejich farní obce či sboru a nacházeli se daleko od rodiny v různých krizových situacích a hraničních stavech svého života. K nim byli posláni kaplani různých křesťanských církví, kteří jim měli posloužit svátostně, slovem, popř. i materiálně. Podle statistik vyplývá, že v současné době se na tyto kaplany obrací jen kolem 5 % osob z mateřské církve. Přesto však státní instituce nejen přítomnost kaplanů podporují, nýbrž i nově zřizují. Uvědomují si, že poslání kaplanů je nad konfesionální, čili úplně pro všechny občany. Patrně také podvědomě cítí, že člověk potřebuje i transcendentní dimenzi, kterou nemohou dát ani ti nejlepší dobrovolníci, sociální pracovníci, pedagogové a psychologové. Tato činnost není misionářská a nevede k získávání nových členů pro církevní společenství; je tedy v pravdě ekumenická. Jinak by to bylo zneužívání krizových a hraničních stavů občana za účelem proselytismu. Na tomto základním principu se všichni účastnici konference „Společně“ jednomyslně shodli.
Můžeme si klást otázku, co vlastně člověk – jako bytost vztahová – v krizové situaci potřebuje. Je to především to, aby mu někdo, kdo byl církevní autoritou poslán, ztělesňuje určité mravní normy a je nositelem tajemství transcendence, věnoval nezištně svůj volný čas. V naší konzumní době zaměřené na výkon a soutěživost lidé nemají čas a profesionální pracovníci bývají značně přetíženi. Úkolem kaplana je tedy vytváření lidských vztahů, schopnost naslouchat, sdílet, dokázal potěšit, povzbudit, utěšovat, vést k usmíření. Láska a laskavost však má i tělesný projev. K němu patří odvaha pohladit, držet za ruku a obejmout, popř. i políbit. Nelze tedy oddělit duchovní stránku od té fyzické. To klade na kaplany velké nároky. Musí to být osoby, které jsou totálně zakotvené v Bohu, tedy osoby modlitby, psychicky vyrovnané, emočně rozvinuté, psychicky i mravně zralé, s vysokým stupněm lidskosti, laskavosti, empatie a schopné dát potřebným bezpodmínečnou lásku. Bonusem pro kaplany může být prožitek vlastního utrpení a zkušenost se smrtí druhých či dokonce s možností vlastní blízké či klinické smrti. Proto určitá kritéria platná v minulosti, jako statistiky, kolik osob jsme pokřtili, vyzpovídali, kolik hostií jsme rozdali, přetahování osob z jedné církve do druhé, aby se obrátily na „jedinou pravou víru“, nevraživost k jiným konfesím, není středem činnosti kaplanů. Při tom nemusí vůbec prožívat frustraci, že vlastně pro vlastní církev nic neudělali, neboť tou nejdůležitější „svátostí“, kterou mohou lidem v krizových situacích předat, je „svátost lásky“, kterou předávají slovně a tělesně v neverbální komunikaci.
Počítá se s tím, že v budoucnosti bude narůstat počet kaplanů od mateřských škol až po univerzity, v hasičských záchranných sborech i v dalších oblastech života naší společnosti.
Působení církví tedy bude v budoucnu vícebarevné. Určitě zůstanou a budou vznikat místní centra duchovního života jako farní společenství a sbory, kde duchovní bude i nadále nabízet církevní obřady. Bůh bude promlouvat přes církevní hudbu a architekturu. Bude vzrůstat i význam klášterů a řeholních komunit jako center spirituality, které nabízejí možnost ubytování v krásném harmonickém prostředí a v přírodě, kde se hosté ztiší, budou moci meditovat anebo se zúčastnit duchovních cvičení. Bude pokračovat i nadále misionářská práce, včetně tzv. dělnických kněží, kterou by měli církevní představitelé opět vzít v úvahu. A k tomu všemu se bude rozvíjet stále více kaplanská služba v kategoriální pastoraci různých křesťanských vyznáních, tedy „SPOLEČNĚ“.
Kaplani v kategoriální pastoraci jsou „andělé“ mezi námi a možná jednoho dne i někdo z nás bude potřebovat jejich přítomnost, modlitbu, požehnání a pohlazení.
ČKA chce v říjnu roku 2022 uspořádat podobné setkání a pozvat na ni nejvyšší představitele institucí, kterých se kaplanská služba v kategoriální pastorace týká.
Autor článku dlouhodobě pracuje jako klinický psycholog-psychoterapeut. Od roku 2011 je také římskokatolickým duchovním plzeňské diecéze, t.č. mimo aktivní službu.
