Seznamka
detail obálky knihy
Autor: https://obchod.portal.cz/
Covidová pandemie přispěla k nárůstu duševních poruch, které se nevyhýbají ani věřícím. Zatímco v sekulární společnosti se informovanost o problematice zlepšuje, v církevním prostředí přetrvávají předsudky, nevědomost a stigmatizace.
Tomuto závažnému tématu se věnuje kniha švýcarského diecézního kněze Joëla Pralonga Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny (Portál 2020), původním zaměstnáním ošetřovatele na psychiatrii. V úvodní kapitole Drahokam v blátě líčí šok, který jako začínající ošetřovatel prožil, když viděl na gerontopsychiatrii pacienty po cévní příhodě nebo postižené demencí. Byli nesoběstační, neschopni komunikace, bez kontaktu s realitou. Připadalo mu, že Bůh na tyto lidi zapomněl. Další šok prožil na psychiatrickém oddělení, kde pobývali pacienti s depresí, úzkostí, sebevražednými tendencemi, alkoholici, drogově závislí, psychotici, schizofrenici, melancholici, paranoici a agresivní jedinci. Postupně zakoušel, že z těchto narušených duší a zničených těl něco zvláštního vyzařuje, a vytvořil si k těmto lidem vztah. Došel k poznání, že v každém člověku existuje hluboko pod psychikou spirituální dimenze napojená přímo na Boha, kterou nezničí ani nezasáhne žádná nemoc. Tato dimenze naopak disponuje silou k uzdravení.
Šok, který autor při prvním kontaktu s psychiatrickými pacienty prožil, představoval klíčový transformační zážitek, vnitřní přerod. Proto chápu, že tuto otřesnou zkušenost zařadil hned do úvodu. Mám-li mluvit za sebe, uvedla bych ji později. Nepřijde mi vhodné strašit čtenáře, zvláště ty méně informované, hned na začátku knihy dementními pacienty, alkoholiky, narkomany, psychotiky a paranoiky. Tato oblast psychiatrie představuje pouze vrchol ledovce. Problematika je mnohem komplexnější, existuje široké spektrum psychických poruch. Většina pacientů vystačí s ambulantní léčbou, vykonávají svou profesi, věnují se volnočasovým aktivitám, mají rodinu a normální mezilidské vztahy. Pacienty s depresí a úzkostí bych neuváděla v jedné řadě s alkoholiky, drogově závislými a agresivními pacienty. Nechápu, co si autor představuje pod pojmem melancholik. Kdysi se tak nepřesně označovali depresivní pacienti, v současnosti se už tento termín nepoužívá. Melancholie je jedním ze čtyř temperamentů, který sice může svému nositeli komplikovat život, nejde však o nemoc nebo poruchu vyžadující medikaci a hospitalizaci.
Po úvodní kapitole následuje poněkud bleskový skok od alkoholiků, feťáků, psychotiků, dementních a agresivních pacientů k osobě sv. Terezičky, která zemřela 30. září 1897 v Lisieux na tuberkulózu. Církev si její památku připomíná začátkem října. Terezička s lidmi na okraji soucítila, nosila je v srdci i v modlitbě, brala na sebe jejich utrpení, ale co se týče vnitřní a osobnostní struktury, příliš společného s nimi neměla. Z pohledu dnešní psychodiagnostiky patřila pravděpodobně k vysoce citlivým osobám (highly sensitive person – HSP), k nimž podle výzkumů patří 20-30 % populace. Zvýšená senzitivita jako vrozená a trvalá vlastnost není totožná s přecitlivělostí. Přecitlivělost může vzniknout přechodně jako důsledek traumatu nebo nepříznivé životní události, později může odeznít. Někdy se však přecitlivělost přidá k vrozené senzitivitě. Důsledkem bývá psychická labilita, neuróza a jiné patologické symptomy. Přesně to postihlo přirozeně citlivou Terezičku, když jí ve čtyřech letech umřela matka na rakovinu prsu. Nakonec přišla i o dvě starší sestry, které o ni pečovaly jako náhradní matky a později odešly na Karmel.
První část knihy Bolestné dětství popisuje Terezčinu zvláštní nemoc a následné uzdravení skrze úsměv sochy Panny Marie. Ale i poté zůstala zablokovaná v dětském stavu, citové nezralosti, egocentrismu, se silnou touhou po lásce a pozornosti. Na Vánoce 1886 obdržela zvláštní milost, která ji z jejího dětského já vysvobodila. Posílena touto milostí, stále však se silnou potřebou být milována, odešla v 15 letech na Karmel. Nelze čekat, že nás Bůh z našich slabostí a úzkostí v tomto životě vysvobodí definitivně. Jde o to, abychom se s Bohem i s těmito slabostmi a nemocemi setkávali a spojovali.
Druhá část knihy se zabývá úzkostí a depresí, které vycházejí ze strachu z odmítnutí, strachu, že nebudeme milováni. Tento stav vzniká narušením důvěry ve vztahu k Bohu, oddělením od Boha a ztrátou Boha, jak ukazuje kniha Genesis. Příběh prvních lidí se stále opakuje. Následuje pocit viny, strach, agrese. Tento začarovaný kruh přetnul Ježíš, když se postavil v Getsemanech vlastní úzkosti. Ztotožnil se s Boží vůlí, vzal na sebe naše viny, odpustil agresorovi, který se skrývá v každém z nás, a smířil lidstvo s Bohem. Odpuštění a smíření představují jedinou správnou odpověď. Z toho však nelze vyvozovat, že k vyléčení deprese a úzkosti stačí modlitba a svátosti. Úzkost a deprese nezasahuje jen duchovní, ale i psychologickou dimenzi. Proto je někdy třeba léčby a odborné pomoci.
Pralong upozorňuje, že kromě psychologické úzkosti existuje také spirituální úzkost, mystiky nazývaná noc víry. Terezie ji prožila v poslední fázi života. Bůh v takové chvíli ustoupí do pozadí a ponechá duši samu sobě. Symptomy se podobají psychologické úzkosti, k nim se přidají pochybnosti o víře, neschopnost modlitby, strach ze zavržení, zakoušení Boží nepřítomnosti. Terezie neprožívala radost z víry, ale Boha neopustila. Věřila, i když necítila jeho přítomnost. Nemilovala utrpení jako takové, to by byl masochismus. V utrpení viděla nástroj, který ji zbavoval všeho, co ji oddělovalo od Boha.
V třetí části Terapeutická malá cesta autor předkládá duchovní postupy, vycházející z Malé cesty, které mohou pomoci dostat se z deprese a úzkosti. Nejde ale o žádné zázračné prostředky. Těžší deprese vyžaduje vždy medikaci. Je však dobré začlenit do léčby prvek víry, aby se pacient neuzavřel do role nemocného, který se soustředí jen na své problémy, polyká léky a chodí k lékaři. Deprese spojená s nefunkčností vůle a paralýzou touhy představuje nejbolestnější zkušenost s vlastní slabostí. Nemocný se musí rozloučit s nereálnými sny a představami a přijmout skutečnost, že potřebuje pomoc. Přestat se fixovat na svou neschopnost a marné snahy, na svou malou nožku, která nejde zvednout, ale soustředit se na Ježíše stojícího na vrcholu schodiště a důvěřovat v jeho pomoc. Smířit se s tím, že v depresi a úzkosti Boha necítí, umět rozlišovat mezi pocity a vírou. Autor radí, jak mluvit s nemocným, který ztratil vnímání Boha, nebo proti němu dokonce revoltuje, a zprostředkovat mu osobní zkušenost s jeho láskou. Problém představuje modlitba v tomto stavu. Nemocní dostávají šílené rady, že se musí víc modlit. Není však řešením přestat se modlit úplně. Oceňuji, že Pralong rozlišuje oblasti vyžadující duchovní podporu od oblastí vyžadujících léčbu a nedopouští se ani jednoho ze dvou omylů, s nimiž se v pastoraci můžeme setkat. Prvním omylem je nutit nemocného, který nemá ani sílu vstát z postele a postarat se o základní potřeby, k intenzivnímu duchovnímu životu a zapojení do farních aktivit. Mohla bych doložit příklad duchovního, který nemocným uprostřed ataky deprese doporučuje účast na farní brigádě. Druhý omyl představuje domněnka, že člověk s duševními problémy není schopen komunikovat s Bohem ani žít duchovně, nemá tedy cenu zabývat se jím. Tak se tito nemocní octnou mimo farní obec, což je v hlubokém rozporu s evangeliem. Ježíš přišel i pro tyto lidi.
Od deprese a úzkosti bývá jen krok k pokusu o sebevraždu. O tom pojednává čtvrtá část knihy. S tímto pokušením bojovala i sv. Terezie, zvláště v posledních měsících života. Autor zdůrazňuje, že sebevražda jako taková je zlo, objektivně špatná. Sebevrah touží uniknout ze světa, který prožívá jako nesnesitelný. Skok do temnoty je důsledkem zmateného uvažování, pomýleným hledáním světla. Přispívá k tomu tendence západní společnosti věřit víc v přežití duše než v Boží existenci – jako kdyby duše měla princip života sama v sobě. Lepší život ale nezískáme tak, že se zbavíme tohoto života. Pralong nechce soudit jednotlivce, kteří mohli mít k sebevraždě různé důvody. Na druhé straně však není správné redukovat sebevraha na jeho utrpení. Určitá mravní zodpovědnost zůstává. Za sebevražedným pokusem se často skrývá sebestředné zaměření na sebe. Dotyčný si nechce připustit závažnost svého činu a jeho dopad na okolí. Autor apeluje na farní společenství, aby podpírala modlitbou trpící přítomné i nepřítomné. Doporučuje zřídit kontaktní místa, kde se bude naslouchat lidem v obtížné situaci. "Kdyby farní společenství věnovala přijetí zoufalých lidí tolik energie, kolik věnuje údržbě kostelů, Kristus by byl mnohem známější a milovanější," cituji. K tomu dodávám, že jsem byla pokřtěna před 35 lety, pobývala jsem v několika farnostech, ale nikde jsem žádné kontaktní místo neobjevila.
Pátá část se zabývá pocitem viny a výčitkami svědomí. Mít pocit viny ještě neznamená být objektivně vinen. Existuje rozdíl mezi špatným skutkem jako takovým a citovým dopadem. Někdo spáchá zlo, aniž cítí vinu, někdo trpí strašným pocitem viny, i když nic neprovedl. Terezičku sužovaly skrupule, prožívala dramaticky sebemenší chybu – dokud se Ježíš nedotkl její utrápené duše. Blahodárný vliv na ni měla svátost smíření, od níž se současní lidé odklánějí. Nechápou, proč by měli dosahovat odpuštění přes osobu kněze, a dávají přednost rozhovoru s psychologem nebo psychoterapeutem. Autor doporučuje přistupovat ke svátosti smíření v duchu konverze.
Závěrečná kapitola Diamant na denním světle vyvrací představu, že Terezie žila uzavřena do infantilního vztahu s Bohem v podobě jednoduché barvotiskové spirituality. Ve skutečnosti nacházela v Bohu a Ježíši hybnou sílu své lásky. Neusilovala o zdraví za každou cenu, vrhla se prostě do Boží náruče. Bůh ji přijal takovou, jaká byla, s jejími úzkostmi, duševními problémy a tělesnými bolestmi. Pokud pochopíme, že jsme milováni Bohem i se všemi trápeními, odchylkami, pochybnostmi a nemocemi, stojíme na počátku uzdravení. Nemusíme se snažit sami sebe změnit, ale přijmout se už dnes se svou povahou, problémy, strachy, negativními pocity. Naše okolí občas apeluje, že bychom se měli změnit, nejlépe do 24 hodin. Jinak asi nemáme víru, špatně se modlíme, nežijeme duchovně. Málokdy se však dozvíme, v čem nebo jak se máme změnit. Většinou se za tím skrývá nerespektování jinakosti, odlišné mentality a vnitřního nastavení, s kterým Bůh povolal každého člověka do světa jako originál.
Život sv. Terezičky ukazuje, že neexistuje ani ta nejobtížnější a nejzoufalejší situace, do níž by nemohl vstoupit Ježíš se svou uzdravující a zachraňující mocí. Její duch navzdory psychosomatické nemoci a rozbité psychice zůstal nedotčen. Vyplývá z toho povolání ke svatosti nejen pro duševně vyrovnané a zdravé lidi, ale i pro ty méně vyrovnané s křehkou a poškozenou psychikou.
Autorka je zasvěcená panna, vystudovala farmacii a teologii. V určité fázi života bojovala s onkologickým onemocněním, depresemi a úzkostmi. Řadí se k HSP, před několika lety jí diagnostikovali ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity)
