Nic se netrap, duše má

Hana Farná
Autor: Christnet.eu

Karel Havlíček dokázal zvládnout splašené kočárové koně v zimních Alpách, ale totéž se nedá říct o jeho osudu.  A nebyly to jen zmařené naděje roku 1848. Zaúřadovala nemoc, vzala napřed jeho ženu Julii, a nakonec i jeho samého. A za „hrobskými vrátky“ čekalo něco, o co vůbec nestál: aureola národního mučedníka, která začala žít svým vlastním životem. Pohřbený Havlíček je už někým jiným, než byl za živa, a jeho legenda bohužel převálcovala i „malou Zdenčinku“ z Tyrolských elegií. Zdenka Havlíčková, “dcera národa“, se stala symbolem, ikonou, jakýmsi projekčním plátnem cizích představ. A protože neobstála, neboť chtěla normálně, svobodně žít, obratem z ní byla zrádkyně národa i svého otce.

Nechtěnou mučednickou svatozář by Havlíček asi komentoval s tím svým břitkým humorem, který známe z Tyrolských elegií. Ale určitě je na věčnosti pěkně naštvaný z toho, jak si ho během těch 165 let od jeho smrti kde kdo přivlastňoval a utvářel podle obrazu svého: horliví vlastenci, tak zvaní radikální demokraté, volnomyšlenkáři a především komunisté. A v tom je právě největší paradox: Havlíček, jinak bystrý analytik, komunismus podcenil. Vůbec ho nebral vážně: „Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tady hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí...“  Komunisté vyzdvihovali jeho mladický panslavismus. Že poněkud změnil názor, to se zametlo pod koberec. To se ví, že Obrazy z Rus se ve škole nečetly, žáci si jen zapsali do sešitu, že se jedná o kritiku carského režimu. Také se stal patronem všech ateistů – volnomyšlenkářů i komunistů. Ovšem o takový posmrtný osud nestál. Sám se sice ve své básni, věnované jeho Juliánce, jako ateista stylizuje, ale hovoří o sobě už v minulém čase: Když jsem školy proběhl, byl jsem atheista, nevěřil jsem na Boha, na Ježíše Krista. Po deziluzi v kněžském semináři prošel krizí. Není divu, dá se to přirovnat ke zrazené lásce, jeho dosavadní svět se doslova sesypal.: zbožná maminka, „starý vikář“, borovský kostelíček...

Je příznačné, že v socialistické škole jsme si zaznamenali jen stručnou poznámku o časopisu Slovan a Epištolách kutnohorských jako o pokrokových textech. Nicméně nás s nimi nikdo neseznámil. Byly by totiž velmi zajímavé:

"Jest docela jisto, že pravá nábožnost na světě velice získá, až bude náboženství zcela odloučeno od všelikých státních a veřejných záležitostí, až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností náležeti k té neb jiné církvi, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován! Pak se zdvihne jistě pravá nábožnost, neboť přestane všechno pokrytství."

Takže to s ateismem Karka Havlíčka není tak horké. Uvažoval stejným způsobem jako mnozí dnešní katolíci, kteří ve své církvi narazili na něco nepěkného. Může přijít otřes, zhroucení hodnot, ztráta jistot. Ale právě krize dává možnost nového začátku, dá se z ní vyjít novou cestou.

Když můj syn na střední škole nechápal, proč se má zabývat nějakými zasloužilými autory z předminulého století (více méně z doby kamenné), šlo mu jen o jedno: aby té protivné češtinářce něco odříkal a nedostal pětku. Na Tyrolské elegie se zpočátku nijak netvářil. Ale stačilo tu knihu jen otevřít a začít číst. A když jsem mu vysvětlila některé pojmy (žandarmi, ekypáž, grobián, habeas corpus), už se od četby nemohl odtrhnout.

„Ono by se s ním dalo normálně mluvit, kdyby se tady teď zjevil“, vyjádřil se nakonec. A já myslím, že tohle uznání dokonale charakterizuje osobnost Karla Havlíčka Borovského. I přes propast 200 let je nám bezprostředně blízký. Podobně jako Božena Němcová.

Autorka je lékařka