Seznamka
František Jan Kroiher
Autor: Langhans Archiv Praha
Otázka celibátu a kněžského manželství je v katolické církvi jedna z nejdiskutovanějších. Popravdě neexistuje argument, který by nebyl pro či proti zachování povinného celibátu přednesen. Přesto je zřejmé, že i dnes, v 21. století, je celibátní život kněze či řeholnice považován v řadě ohledů za nejlepší a nejdůstojnější způsob života, z něhož jeho nositel může vyzískat – na rozdíl od laika – nesouměřitelné množství Božích milostí a darů. Propast mezi profesionálním a laickým životem křesťana je nepřekročitelná, což je patrné i v tom, že laičtí členové Božího lidu nemají na směřování církve v podstatě žádný vliv.
Jedním z textů, který mě na toto téma zaujal, je více než sto let starý projev jihočeského katolického kněze a politika Františka Jana Kroihera (1871–1948). Ten se týká nejen problematiky celibátu kněží, ale též některých dalších skutečností, které z tehdejšího života římskokatolického duchovního vyplývaly. Kroiher, jenž patřil mezi významné osobnosti církevního, společenského a politického života, civilně a bez patosu popisuje to, co on a jeho spolubratři prožívali. Do konce Kroiherova života k žádným změnám, jak předpokládal, v tomto ohledu nedošlo. A dnes, sto let po jeho projevu, stojíme na tomtéž místě, v zemích za železnou oponou, které pošilhávají po době, kterou Kroiher kritizuje, jsme na tom možná ještě o něco hůř.
František Jan Kroiher nebyl sice biskup, ale požíval autority, kterou by mu mohl leckterý biskup závidět. Jeho řeč není útočná. Říká to, co je třeba říct, a popisuje realitu svého okolí nejen jako pozorovatel, ale jako ten, kterého se to, o čem mluví, týká. Čtěte, prosím, následující text s vědomím, že se k vám obrací kněz, jenž v celém svém kněžském, občanském a politickém životě pracoval pro blaho své církve i země.
Kroiherovu řeč, kterou v několika drobných úpravách přizpůsobujeme dnešnímu jazykovému úzu, jsme zkrátili o úvodní část týkající se nerozlučitelnosti manželství a doplnili ji o redakční mezititulky. Toho, kdo by se chtěl o Františku Janu Kroiherovi dozvědět víc, odkazujeme na přehlednou práci historika a archiváře Jiřího Cukra.
Proslov Františka Jana Kroihera, katolického duchovního a meziválečného poslance a senátora (agrární strana):
20. května 1919
Posl. Kroiher: Slavné Národní shromáždění!
[úvodních pět odstavců o nerozlučitelnosti manželství]
Hlasem 1800 kněží
O těchto věcech ostatně ještě více bude mluveno a já jsem se přihlásil ke slovu ne tak, abych prohlásil své a své strany stanovisko k otázkám manželským, nýbrž proto, abych zde prohlásil stanovisko své a velkého množství přes 1800 českých kněží k § 63. (Slyšte!), k otázce nuceného neb dobrovolného bezženství kněžského. Nejsem oprávněn mluviti jménem celého českého duchovenstva, ale jsem oprávněn říci to jménem více než 1800 českých kněží, kteří na dotazníkovou akci faráře Zahradníka-Brodského prohlásili, že chtějí pracovat k tomu, aby nejen ve státu, nýbrž také v církvi bylo zavedeno dobrovolné bezženství kněžské, nikoliv bezženství nucené. (Výborně!)
My jsme to prohlásili, domnívajíce se plným právem, že stojíme na půdě nejen církevní, nýbrž přímo na půdě křesťanství, na půdě Krista Pána. Stojí zajisté psáno v evangeliu: „Kdo můžeš pochopiti, pochop.“, a není tam psáno: „Kdo chceš mně sloužiti, musíš pochopiti.“ I pro kněze, jako pro každého jiného, jest panictví pouze radou Krista Pána, žádným přikázáním, neboť kdyby to bylo bývalo přikázáním, byl by si zajisté Spasitel náš vybral všechny apoštoly panice. Kdyby to bylo bývalo přikázáním, byli by všichni apoštolové propustili manželky své, třebas ještě podle zákona židovského, a byli by od té doby vedli také prokazatelně život bez manželství, život čistoty, abych tak řekl, vdovské. O tom však nemáme žádných dokladů, nýbrž naopak máme z historie církevní doklady, že v prvních stoletích, zvláště pokud byla církev pronásledována, měla duchovenstvo ženaté. Máme toho doklady konečně i v tom, že ve východní církvi až dosud tato praxe se udržela. Ve východní církvi nejen nesjednocené, nýbrž také v církvích s katolickou církví sjednocených, trvá manželství kněžské, ovšem v tom smyslu uzavírané, že jest ženatý již člověk na kněze svěcen, ale kdo jednou na kněze jest vysvěcen, již ženiti se nemá. Ovšem že to přivádí všelijaké nesnáze již proto, že jestliže člověk příliš mlád do stavu manželského vstoupiti musí kvůli svěcení, tedy jeho volba bývá spíše volbou očí než rozumu a výsledek bývá také někdy špatný.
Novozákonní inspirace
My stojíme tedy na slovech Krista Pána, stojíme na těch slovech apoštola Pavla, která zde již byla citována, že v tomto smyslu není žádného rozkazu, nýbrž že dává pouze radu. A pak, abych nemluvil pořád o těch prvních dobách církevních, nestojíme pouze na té původní staré a opuštěné praxi, nýbrž dovoláváme se nikoho menšího nežli papeže Lva XIII., zajisté slavné paměti nejen v církvi, nýbrž i v laickém světě. Tento sv. otec povídá v encyklice „Rerum novarum“ tato slova: „Co se týče volby stavu, není pochybnosti, že svobodě každého jednotlivce jest ponecháno, aby buď rady Krista Ježíše poslechl a život panický vedl, anebo aby vstoupil v manželství. Přirozené a původní právo, to jest lidské právo k manželství, člověku brát anebo hlavní účel manželství, Bohem na počátku stanovený, jakýmkoli způsobem omezovati nemůže žádný zákon lidský.“ (Slyšte!) A zákon o nuceném bezženství kněžském jest zákonem lidským, neboť jest to pouze zákon církevní (Tak jest!), zákon, který nebyl hned s počátku stanoven na ekumenických sněmech celé církve, nýbrž zákon, který povstal na jednotlivých sněmech provinciálních, a sice právě tam, kde méně bylo kultury v těch dobách na západě.
Slib pod tlakem
My ovšem bychom mohli býti k tomuto citátu pokáráni, jak to na sebe vztahujeme. Vždyť nám církev nebere to právo, nýbrž my jsme se ho při své ordinaci, při svěcení, sami zřekli. Neboť tam se praví: Zůstaneš svobodný! Coelebs manebis! a kněz, resp. podjáhen, když tam přistupuje a přijímá svěcení, jaksi mlčky přijímá také tu podmínku, za kterou se mu svěcení udílí. (Posl. Juriga: Ale mlčí!) Dobrá, i když mlčí. Qui tacet, consentire videtur, kdo mlčí, zdá se, že souhlasí. Ale já zde pravím: jak nemá mlčet ten bohoslovec, který ve stáří nejvýše 24 a někdy také 22 let přistupuje před svého biskupa, aby z jeho rukou přijal svěcení? Jak má najednou říci: Ne, já za těchto podmínek nepřistoupím a světit se nedám, ‒ když tu má na očích, co tomu řeknou jeho rodiče, co tomu řeknou jeho příbuzní, co tomu řeknou všichni jeho domácí, kterak se mu budou posmívati, co tomu řeknou všichni ti, kteří se mezitím věnovali jiným studiím, která on by teprve podnikal a kde on bude o 4 léta za nimi pozadu, a co mu musí konečně říci každý člověk: Tohle jsi nevěděl už dříve? (Hlas: Čtyři roky před svěcením!) Čtyři roky před svěcením to věděl, 4 roky byl jednostranně tam vychováván, 4 roky tam byl a pořád se mu ta věc ukazovala s lepší stránky. 4 roky tam byl a všichni, kteří byli v tom semináři, mu pomáhali, aby přemohl všechna ta pokušení. Ale potom, když přijde ven, pak tam nemá nikoho, ani rektora, ani spirituála, pak tam nemá nikoho, nýbrž řadu lidí, kteří ho svádí k tomu, aby porušil ten zákon, který na sebe vzal.
Tam v semináři je to snadno zachovávati, poněvadž je člověk stále v rukou toho svého spirituála, ale ven, ven když člověk přijde a vidí na tom svém starším spolubratru, u něhož potom je kaplanem, že on popřípadě sám celibát nezachovává, když slyší, co se všechno mluví, a když sám je předmětem přemnohých nástrah, ‒ pak, přátelé milí, já to zde veřejně povídám, ač je to věc ožehavá, pak je to zázrak, jestli ten člověk zůstane čistý a zachová celibát. (Výborně!)
Možnost pádu jako realita života
Není to vždycky vina kněze, jestliže on klesne, v mnohem větším počtu procent je to kněz, který je sveden, a ne který svádí. A důsledek ovšem potom je smutný. Bohužel, že se před všemi těmi důsledky u nás zavírají oči, a že se zavírají zvláště na těch místech, která by v zájmu církve měla míti oči co nejvíce otevřeny. Já žasnu, když slyším, anebo když čtu, že lidé, stojící v církvi na vysokých místech, troufají si nám kněžím, kteří známe tu praxi buď proto, že jsme hříšníci, nebo proto, že jsme svědky hříchů druhých, říci, že ten celibát, to nucené bezženství kněžské, jest nějakou zvláštní ozdobou církve svaté, že je to nějaký pramen, ze kterého prýští nějaká zvláštní obětavost pro zájmy té církve.
‒ Já nevím, ale podle mého názoru skvost v prvé řadě musí býti čistý, má-li zdobiti toho, kdo ho nosí. Ale, bohužel ‒ a já jsem si vědom té zodpovědnosti, kterou mám, když to pravím, ‒ bohužel to musím říci, že tento skvost celibátu, bezženství kněžského, není tak čistý, jak by býti měl, třebas na druhé straně není pravdou, že by porušené bezženství bylo tak obecným, jak se praví. My kněží českoslovenští, ale nejen my, nýbrž kněží také jiných národů, žádáme, aby byl odstraněn celibát nucený a aby byl zaveden celibát dobrovolný. Kdo můžeš pochopiti, pochop, kdo však nemůžeš pochopiti, kdo nebyl dost silným, aby odolal, lépe jest, aby se oženil, než aby hořel na tomto světě, a aby hořel na věčnosti. My chceme návrat k původní praxi církve, a sice v zájmu svém, v zájmu svých domácností, v zájmu církve a v zájmu národa.
V zájmu svém proto, poněvadž není nešťastnějšího člověka nežli ten kněz, který nepochopil, který neměl dost síly, aby odolal, který po případě, když chybil, neměl dost síly, aby se vzchopil a napravil. Postavení takového kněze je hrozné. On jest pořád, jako kdyby stál na půdě viklající se, a neví, kdy upadne. Každé jeho slovo, všechno to, co na místě božím hlásá, je nejisté, všechny jeho úkony podle učení církve jsou sice platné, ale jsou spojeny s hříchem, on hromadí hřích na hřích a důsledek jest, že má v srdci svém peklo. Ale i kněz, který zůstane čist ‒ a jest jich více, než si myslíte ‒ i ten má to peklo s těmi ostatními, a víte proč? Protože nenajde člověka, který by mu věřil, že tu čistotu zachovává. (Výborně!)
A já to zde pravím veřejně, že i lidé, kteří se prohlašují za jinak docela dobré křesťany, kteří s námi kněžími drží, ani ti lidé nám nevěří, a já jsem přesvědčen, že ani naši nejbližší příbuzní nám nevěří, nýbrž že všichni říkají: „Jsou také lidé, tedy nic divného, když takovým způsobem chybí!“ A tu pravím, ovšem že bezženství, život panický má býti příkladem pro všecky ty, kteří si život panický mezi laiky vyvolili, a pro ty, kteří ještě nevstoupili do manželství. Ptám se vás však, jaký jest to příklad, kterému nikdo nevěří? (Tak jest!)
Osudy farních hospodyň aneb o důstojnosti ženy
Jsme povinni něco takového žádati v zájmu svých domácností. Bylo tu slovy tklivými poukázáno již na osud těch žen, které ať si dočasně nebo nadosmrti spojují osud svůj s osudem kněze, kterému jdou sloužit, ať si z lásky světské nebo kvůli tomu, že hledají tam zaopatření, zkrátka, které jakýmkoli způsobem žijí na faře. Bývají to často takové ženy, že mnohá z těch, které nad nimi ohrnují nos, ‒ prominete mi toto triviální vyjádření ‒ není hodna, aby se jim podalo vody v ohledu mravním.
Ony stojí však bohužel daleko pozadu na společenském žebříčku za všemi ostatními. Ony si toho nezaslouží, poněvadž prokazují mnoho a mnoho dobrého, za okolností znesnadňujících jim povolání, poněvadž ony jsou, i když jsou úplně čisty a nevinny, přece vždy jen předmětem podezírání, ony vždy obětují, když ne skutečně svou čest, tož aspoň v očích světa svoji čest a svoji pověst dávají všanc. Správné je to, co zde bylo řečeno, že za takových okolností častokrát ta hospodyně se stará, aby nahospodařila pro kněze i pro sebe pensi, poněvadž naše pense byla vždy nepatrná, a že potom, když kněz umře bez poslední vůle, bývá ona vyhozena na dlažbu. A já neznám hned tak něco dojemnějšího jako povídku, kterou z farského života napsal náš znamenitý spisovatel Baar, „Žebračka“. Děvče hodné, děvče mravné, děvče, které k vůli matce farářově, kterou jako svoji vlastní matku ctilo, obětovalo i možnost zaopatření světského a sloužilo tomu knězi, sloužilo mu v poctivosti, bez hříchu, a na stará kolena umřelo jako žebračka.
Nám se namnoze vytýká, že my kněží jsme lakotáři, mamonáři a má se nám to za zlé. A já již častokráte to slyšel, že všecko se knězi odpouští, i to prohřešení proti celibátu, ale ne lakota. Ale já se ptám: jak nemá ten kněz, má-li trochu citu v těle a má-li smysl pro spravedlnost, lakotit, když nemá možnost, aby té hospodyni, která mu tolik obětovala, zanechal nějakou pensi? On musí shromažďovat, aby jí zanechal nějaký kapitál. Kdyby byl tam na faře svazek manželský a ona měla práva pravé manželky a následkem toho také pensi, pak by přestal ten důvod pro to shromažďování, pro tu lakotu, a následkem toho přestaly by také příčiny přemnohých mrzutostí na osadě.
Reforma z lásky k církvi a člověku
My žádáme to také kvůli církvi. Neboť ať si o nás říká kdo chce co chce, my tu svoji církev milujeme, ‒ kdybychom ji nemilovali, nechávali bychom ji takovou, jakou je. My se proto staráme o její reformy, poněvadž chceme, aby ten náš český národ si ji ještě jednou zamiloval. A tu pravím, že církev trpí neobyčejně pohoršením, které dávají její služebníci, ať již je to pohoršení oprávněné, čili nic. Já již dříve řekl, že je velká část kněží, kteří skutečně zachovávají bezženství. Ale i ti dávají pohoršení tím, že mají a musí konečně míti ženu v domech svých a nikdo, jak pravím, jim nevěří. Těžké je pak jejich vystupování. Jak může člověk potom kázat, jak může kárati, když se mu může na druhé straně ‒ třeba, jak pravím, nespravedlivě ‒ říci: „Cura te ipsum!“ ‒ „Starej se o sebe sama! Ty také nejsi lepší, ty také žiješ ve společné domácnosti!“
My také žádáme tohle v zájmu a prospěchu národa. Podívejte se, přátelé, jaká je to škoda, když tolik lidí ‒ u nás v Čechách máme něco kolem 4000 kněží, nechci rozhodovat, jaký počet z nich žije neklidně následkem hříchu a jaký počet z nich žije neklidně následkem toho, že se proti tomu hříchu brání ‒ když tolik lidí žije v neklidu, když bojují aneb litují, že prohráli ten boj, místo aby mohli jíti klidně za svým zaměstnáním, ať duchovním, ať v jiném směru, ve kterém ‒ národ na naši spolupomoc reflektuje. To jest nám zabráněno, my mnoho energie musíme vyplýtvati pro tuto povinnost, a důsledek jest, že nemůžeme sloužiti svým osadám, svému národu, jak bychom si přáli. Národ ztrácí několik tisíc řádných rodin.
Kněžská rodina
Já nejsem tak pošetilým, abych tvrdil, že každá kněžská rodina by byla sama sebou řádnou. Ne! Jsme všichni lidé a všichni chybám podrobeni. Také by se mohlo státi, že by rodina knězova byla někdy pohoršením. Ale to přece můžeme tvrditi podle analogie rodin kněžských na východě u Uniátů, že by ta kněžská rodina byla po většině vzornou, že by byla požehnáním pro svou osadu. Vy mi dovolíte, abych zde přečetl, co odpověděli o vlivu rodiny, o vlivu svých žen, uniátští kněží haličtí, když jim svého času v „Korrespondenzblattu“ předhodili, že ženatý kněz nemůže sloužiti církvi a národu tak, jako kněz svobodný. Oni odpověděli: „Naše ženy nejsou pouty na našich rukou a nohou, která by vadila nám v naší bohulibé činnosti. Naopak naše srdečně zbožné, cudné, skromné, laskavé, něžně milující a pracovité manželky jsou vskutku našimi spolupracovnicemi na vinohradu Páně v našich farnostech, navštěvují a ošetřují nemocné, sytí a oblékají chudé, pečují o opuštěné, těší sirotky, osvětově působí na lid, a proto náš lid vděčný, uznávaje jejich působení blahodárné, oslovuje je vždy něžně ‒ „paní matka“.“
Já myslím, že celý český národ by si přál, aby takovýchto rodin měl co nejvíce.
Zkušenost z nekatolických církví: Anglie, Spojené státy, Slovensko
Já si ale ještě dovolím říci to: co lidí zdatných, lidí, kteří by českému národu neobyčejně prospěti mohli, by vyšlo asi z těch kněžských rodin. Jest ovšem vše v rukou Božích, ale člověk přece může analogicky souditi, a tu si dovolím vám přečísti cosi z ciziny: Biskup Welden, kanovník westminsterské Abbey (opatství), prozkoumal rodinný původ každé osoby, jejíž jméno přichází v 66 svazcích slovníku národních životopisů Velké Británie od reformace. Z 2130 mužů a žen vyznamenavších se pozoruhodnou službou prokázanou svému národu, jejichž otcové byli buď doktory, právníky, nebo duchovními, 350 bylo dětmi lékařů, 510 dětmi právníků a 1270 dětmi duchovních. Biskup Welden praví: „Převaha netýkala se jen počtu, ale i stupně. Z farských domů vyšli synové znamenitější a větší počet znamenitějších synů, než z domů kteréhokoliv světského povolání.“ (Posl. Juriga: „To sú mudrejšie ludia.“ Veselost.) Tak děti duchovních ve Velké Británii převážily počtem téměř o 50 % ve vynikající národní službě dvě ctihodná povolání práv a medicíny dohromady.
Pro Ameriku D. O. S. Lowellovo prozkoumání sčítání lidu ukázalo, že z každých 221 zvlášť vynikajících mužů měl by býti vždy jeden syn duchovního. Ale: „Who’s, who’s in Amerika?“ (Kdo to je?); místo aby obsahoval těch tak žádaných 51 duchovenských synů, zaznamenal jich 898, čili skoro 18krát tolik než normální podíl. Kdežto z mužského obyvatelstva připadal jeden duchovenský syn na 221 muže, téměř každý 12. farský syn zvlášť vynikl. Duchovenský rod, čítající méně než půl procenta celkového obyvatelstva, dobyl 8 % zásluh.
A nač máme jíti konečně do Ameriky, nač máme se obraceti na Anglii, což to nevidíme na našem Slovensku, kolik zdatných mužů vyšlo tam z řad kněží evangelických? (Výborně! Potlesk.) Připomínám Štefánika (Výborně!), ten jest největší mezi nimi (Potlesk.), ale není sám, jest jich celá řada. Kdybychom neměli na Slovensku rodin duchovních evangelických, myslím, že tyto lavice zely by prázdnotou (Výborně!), pak si troufám říci, že bychom neměli ani příležitost, bratry Slováky sem zváti. (Výborně! Potlesk.). A tu pravím, jestliže takový velký národ, jako jest národ anglický, ve svých obojích větvích, v Británii a severní Americe, dovedl si takto vážiti a tak veřejně vyznávati, jaký užitek má z toho, že má ve svých evangelických církvích ženaté duchovní, kteří mu takové množství zdárných pracovníků vychovali, tu myslím, že náš český národ, který chce budovati teprve a pracovati, ten že by teprve potřeboval, aby počet lidí skutečně inteligentních, lidí dobře vychovaných, lidí pracovitých, lidí si vědomých své zodpovědnosti, nejen před lidmi, ale před bohem, aby ten počet byl co největší. A proto žádám vás ve jménu těch 1800 českých kněží, kteří se pro reformu zavedení dobrovolného bezženství kněžského vyslovili, abyste hlasováním pro zrušení § 63. dali najevo, že smýšlíte o této záležitosti stejně jako my. Domnívám se, že jednám v zájmu národa, v zájmu církve a že nebudu podezírán ze sobectví. (Výborně!)
Zápas, který měl být již dobojován
Neboť, přátelé, to vězte, tím, že odhlasujete zrušení překážky vyššího svěcení a slibu, tím pro nás kněze ta otázka není rozřešena. Pro nás musí býti ta otázka rozřešena také na druhém fóru, na fóru církevním, a poněvadž znám Řím, a vím, jak jest konzervativní, jak pomalu rozhoduje, můžeme klidně říci a já speciálně, že nemám žádné naděje, že se dočkám uskutečnění toho, zač bojujeme. Ale já toho nelituji, poněvadž mohu aspoň klidně a veřejně říci: Já a ti, kteří mne sem poslali, nebojujeme pro sebe, nebojujeme pro své tělo, nebojujeme pro své žádosti, nýbrž bojujeme pro svůj stav, pro ty, kteří po nás teprve přijdou. (Výborně! Hlučný potlesk.)
Text vybral, připravil a o mezititulky doplnil Zdeněk A. Eminger.
