Seznamka
Martin C. Putna v Nekostele
Autor: Nekostel / Jakub Rais
Bratři a sestry, doufající i zoufající, vítejte v Nekostele. Uslyšíte dnes slovo tvrdé a drsné. Ale na slova měkká a hladivá si můžete dojít celkem kamkoli. Budu se jen snažit o to, aby to bylo slovo správně vystihující stará slova: slova Bible, a to i slova samotného Ježíše; a slova řeckých básníků, a to i slova jednoho z nejtragičtějších hrdinů Řecka, totiž Oidipa.
Čtení ze Sofoklovy tragédie Oidipús na Kolónu
Nezrodit se vůbec
je moudrost největší;
kdo na svět přijde však,
je druhá výhoda
co nejrychleji se vrátit
tam zas, odkud vzešel
(v. 1225–1227)
„Nejlépe je se vůbec nenarodit“: strašná věta. Výraz krajního pesimismu či krajního zoufalství. Mnozí vykladači však tuto větu považují za jádro řecké moudrosti. Vyskytuje se nejen ve hře o nešťastném Oidipovi, který nechtě a nevěda zabil svého otce a zplodil děti se svou matkou. Ozývá se znovu a znovu, a to právě v té nejlepší, nejšťastnější, nejplodnější době Řecka, v šestém a pátém století před Kristem: V onom věku, kdy se zrodila filozofie a demokracie a divadlo a tolik věcí z toho, čím my Zápaďané jsme nebo se snažíme být. Básník Theognis takto praví:
Vůbec se nenarodit a sluneční paprsky skvělé
nespatřit, to by byl pro lidi nejlepší dar;
anebo, kdo se už zrodil, co nejrychlej dorazit k branám
Hádu a spočívat v hrobě, pod vrstvou země být skryt.
(v. 425–8)
Historik Hérodotos zase vypráví podivný příběh o odměně nebes pro zbožné mládence. Příběh se stal ve městě Argos, jehož patronkou byla bohyně Héra. Právě se mělo konat slavnostní procesí k poctě bohyně, ale došlo, jak se dnes říká, k logistickému problému; a ten vyřešili dva bratři, Kleobis a Bitón, tím, že do vozu se sochou bohyně zapřáhli sami. I zjevila se vděčná bohyně ve snu jejich matce, a jakou že by si matka přála pro své zbožné syny odměnu? – To nejlepší pro člověka, odvětila matka. – A ráno našla své syny mrtvé. Zemřeli ve spánku. Jejich sochy pak v Delfách připomínaly podivuhodný příběh; a athénský mudrc Solón ho vyprávěli Kroisovi, onomu příslovečnému králi bohatci, který si myslel, že jeho životem nemůže nic otřást.
Proč? Proč??
Proč ta touha po smrti co nejrychlejší, nebo, prý ještě lépe, po nenarození?
Oidipús má, zdálo by se, důvody dost silné: Otcovrah a krvesmilník, proklatec a vyvrženec, oslepenec bloudící bez domova řeckým světem. Kdo by se divil, že takto temně vidí nejen úděl svůj, ale lidský úděl vůbec? Jenže ona temná slova neříká vlastně on. Říká je chór, ten filozofující komentátor dějů řeckých tragédií – ten, kdo osud protagonisty zobecňuje i směrem k divákům. Temná píseň sboru starců pokračuje verši o tom, že když pominou mladá léta a jejich šťastná naivita, čekají člověka jen trudy, závist a zápasení,
„a nakonec nás čeká stáří nemilé,
chabé a opovrhované
všemi opuštěné“.
Je tedy v jádru onoho pesimismu prostě obava ze stáří, jemuž se lze vyhnout jen smrtí v mladém věku, nejlépe ve stylu rockových a filmových hvězd? Mají být tedy Kleobis a Bitón chápáni a oslavováni jako Jim Morrison nebo James Dean? Ne že by Řekové v této době – konkrétně básník Tyrtaios ze Sparty – nepsali i verše, výslovně opěvající smrt v mládí; to však šlo o smrt se zcela konkrétním smyslem a posláním, totiž smrt v boji při obraně vlasti.
Ne! Nejde jen tak jednoduše o oslavu smrti v mládí. Jde o cosi hlubšího, strašnějšího, existenciálnějšího. Je to pesimismus v pohledu na lidský život jako takový. Štěstí je vždycky vratké a krátké a klamné. Neštěstí je vždycky silnější a mnohotvárnější a vynalézavější. Lépe je proto vůbec nezačít žít. Řečtí tragičtí básníci se tu transkulturně shodují s Tibetskou knihou mrtvých, která má přesvědčit umírajícího, aby se už znovu nevtěloval.
Někteří se tohoto pesimismu děsí, ale jiní ho oslavují. Friedrich Nietzsche volá ve Zrození z tragédie z ducha hudby, že právě tento výrok, „nejlépe je se vůbec nenarodit“, je kvintesencí skutečné řecké moudrosti, onoho pesimismu hrdinského – kterého bychom se my, lidé novodobí, měli pokusit znovu dosáhnout, právě i navzdory vlivu křesťanství.
Ha! Nietzsche! Ten archetypální křesťanožrout!
Ano, ten Nietzsche, který se narodil na evangelické faře, naproti románskému kostelíku v maličké saské obci Röcken; v místě, které návštěvníkovi připadá idylické, ale které podle všeho zanechalo ve farářském synu Friedrichovi hluboký pocit, že pravda života a hloubka poznání musí být někde docela jinde. Tím spíš, že právě Friedrich Nietzche volal tak nadšeně „nejlépe je se vůbec nenarodit“, by měl křesťan tuto větu odmítnout. Jaképak zoufalství? Jaképak „radši bych nežil“? Jaképak „radši bych se býval nenarodil“? Křesťan přece má být vždycky a za všech okolností vděčný za dar života. Život jako takový je přece vždycky důležitější než sebehorší strádání.
Opravdu? Opravdu je to tak jednoduché?
Opravdu se člověku, který se snaží býti křesťanem, jak nejlépe dovede, nevydere občas z hloubi duše takovýto povzdech – výkřik – nářek? Opravdu je věta „radši bych nežil“ a „radši bych se býval nenarodil“ tak „nekřesťanská“? Opravdu je tak „nebiblická“? Právě že je naprosto biblická.
Právě že bibličtí hrdinové si také zoufají. Celá kniha Job. Celá kniha Kazatel. Ale také, v důležitých svých pasážích, kniha Jeremiáš. Jeremiáš prorokuje to, co ho vůbec netěší, totiž zkázu Jeruzaléma, a nikdo mu nevěří. Chceme-li opět paralelu anticko-biblickou, Jeremiáš je jako trójská věštkyně Kassandra, které Apollón udělil krutý, vpravdě „danajský“ dar: Aby vždycky viděla správně, co se stane – a aby jí nikdo nikdy nevěřil. Jeremiáš tedy, ta hebrejská Kassandra, nejdřív hlásá lidu, co hrozného se stane – a pak se hádá s Hospodinem. Vyčítá mu a zoufá: Co jsi mi to udělal? Proč zrovna já? Kéž bych se býval radši nenarodil!
Ať je zlořečený den,
kdy jsem byl narozen!
Den, kdy mě matka rodila,
ať není požehnán!
Ať je zlořečený ten,
kdo mému otci oznámil:
„Narodil se ti chlapec,“
a naplnil ho radostí.
Ať ten muž skončí tak jako města,
jež Hospodin bez lítosti vyvrátil.
Ať zrána slyší naříkavý pláč
a v poledne bojový pokřik!
Proč mě nezabil ještě v lůně,
aby se mi matka stala hrobem
a břicho jí zůstalo navždy těhotné?
Proč jen jsem vyšel z lůna matčina?
Abych zakoušel jen trápení a žal?
Aby mi život v hanbě vyprchal?
(Jr 20,14–18)
Jeremiáš si vskutku připadá jako Oidipús – nenáviděný a vyvržený. Sice se nedopustil zločinů jako Oidipús – ale také je nebesy vlečen někam, kam nikdy nechtěl:
Křičím, kdykoli promluvím,
vykřikuji: „Zkáza! Násilí!“
Slovo Hospodinovo mi přináší
celé dny hanbu a posměšky.
Říkám si:
„Už se o něm ani nezmíním,
jeho jménem už nepromluvím!“
Jeho slovo mi ale hoří v srdci,
je jako oheň v mých kostech zavřený;
nemohu ho v sobě zadržet,
neovládnu se!
Od tolika lidí slyším nařčení:
„Hrůza všude kolem, Magor-misaviv!
Udejte ho! Pojďme ho nahlásit!“
Všichni mí přátelé čekají na můj pád:
„Třeba se nechá nachytat –
pak se ho zmocníme,
pak se mu pomstíme!“
(Jr 20,8–10)
Tato pasáž z Jeremiáše vstoupila i do českých duchovních dějin. Vyprávěl ji totiž Sváťa Karásek Ivanu Martinu Jirousovi, vykládaje mu takto druhý význam přezdívky „Magor“. Magor-misaviv, hrůza všude kolem. Magor je ten, kdo jako Jeremiáš a jako Kassandra musí říkat nepříjemné věci a provokovat lidi kolem, aby povstali ze svých laciných spokojeností. Ale „Magor“, to je i ta sama hrůza, kterou Magor zvěstuje, protože musí. A Magor, tedy Magor Jirous, si čas od času zoufal právě tak jako Oidipús a jako Jeremiáš. Františka Jirousová, svědkyně jeho posledních let, v denících s názvem Mága zaznamenává:
„Probudil se, nebo se probíral. A řekl dost nahlas, ale naprosto soukromým a vážně zoufalým tónem: ´Nechci.´ Krátká přestávka: ´Nechci žít!´ Co nejtišeji jsem uchopila čaj a pádila do pokoje. On často mluví sám k sobě, nikdy ale takhle, abych to mohla zaslechnout. Občas mu proti vůli ujede zoufalý povzdech: ´Ach Bože!´, když jde ráno do koupelny. (…) takhle zní slova pro pravé zoufalství, nehrané. Taky mě to samozřejmě krapet zasáhlo, ale já vím, že on se chce zabít, několikrát mi to říkal, ale neudělá to, páč je křesťan. To sám vícekrát pravil.“
Copak Magor a Jeremiáš a Oidipús a Job a Kassandra: Sám Ježíš si zoufá. Sám Ježíš má pocit – ne, má pevné přesvědčení, vnitřní jistotu – že je všechno špatně, že selhal a že už nebude nic: „Ježíš hlasitě vykřikl: Eloi Eloi lema sabachtani, což v překladu znamená, Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ (Mk 15,34)
„Skléros ho logos“, tvrdé slovo. Toto slovo Ježíšovo, přítomné v Markovi i Matoušovi, ale příznačně už ne v mladších evangeliích, zbožné křesťany čím dál více pohoršovalo. Bylo všelijak přeinterpretováváno, fakticky však relativizováno a odsouváno. To prý byla jen taková Ježíšova slabá chvilka, hned se zase „pochlapil“ a „opravil“ skrze slova očekávaná a odevzdaná, zbožná a vzorná.
Ale ne! Ježíšovo „Bože můj, proč jsi mě opustil“ není žádná „slabá chvilka“. Je to jeden z trvalých, nezrušitelných, nezničitelných pólů zkušenosti Ježíšovy – i zkušenosti křesťanské – i zkušenosti obecně lidské. A je to také první verš Žalmu 22, který vyjadřuje tentýž postoj jeremiášovský a jobovský, oidipovský a kassandrovský:
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Proč jsi tak daleko od mé záchrany,
daleko od slov mého sténání?
Celé dny volám, Bože můj, ty se však nehlásíš,
ani za nocí nemohu najít klid.
Já však jsem červ, ani ne člověk,
ostuda lidstva, hanba národa.
Každý se posmívá při pohledu na mě,
pošklebuje se, hlavou potřásá:
„Spolehl na Hospodina, tak ať mu pomůže,
jen ať ho zachrání, když ho má tak rád!“
(Ž 22,1–3 a 7–9)
To tedy recituje Ježíš, a to zpaměti. Je dobré učiti se verše nazpaměť. Až bude člověk ležet v nemocnici nebo sedět v nějakém prostoru, odkud nemůže pryč – a nechť nikdo neříká, že si je jist, se nemůže ocitnout ve vězení či na útěku; tak jistý si byl onen král Kroisos, jemuž Solón vyprávěl onen tajemný příběh o dvou chlapcích a daru bohyně Héry – ; tedy, až bude člověk někde, kde nechce být: Jaké verše bude v hlavě mít připraveny k útěše? Ježíš má Žalm 22. Ten, který po dlouhém lkání pokračuje překvapivou druhou půlí:
Ty však, Hospodine, nevzdaluj se mi,
ty, sílo má, mi pospěš na pomoc!
Vysvoboď od meče duši mou,
z moci psů tu mou jedinou!
Zachraň mě prosím před tlamou lva,
vyslyš mě před rohy buvola!
Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno,
uprostřed shromáždění tě budu velebit:
Ctitelé Hospodina, chvalte jej,
všechno símě Jákobovo, slavte jej,
všechno símě Izraele, ctěte jej!
Jistěže nepohrdá trápením ubožáka,
s odporem neskrývá před ním tvář –
když k němu volá, on vyslýchá!
(Ž 22,20–23)
My už víme, „jak to dopadlo“. Ježíš nebyl zbaven své fyzické hrůzy a duševního zoufalství – ale ono „vysvoboď – zachraň – vyslyš“ se odehrálo jinde a jinak. Třetího dne u skalního hrobu.
Dost podobně se i příběh Oidipův rozuzlí jinde a jinak, proti všemu očekávání a všem pravděpodobnostem a všem logickým argumentům. Onen verš „nejlépe je se vůbec nenarodit“, jak tu již bylo na počátku řečeno, nepochází ze slavné hry Oidipús král, nýbrž ze hry jiné, z téměř nehraného „sequelu“ Oidipús na Kolónu. Zoufalý Oidipús dobloudí do háje na Kolónu u Athén, a tady konečně najde klid. Tady smí zemřít smířen. Zemřít dobrou, bezbolestnou, šťastnou smrtí:
A nedoved by nikdo z lidí vylíčit,
jen Théseus, jakou smrtí stařec zahynul.
Vždyť nezasáhl ho blesk boží, ohnivý,
též mořská vichřice ho neuchvátila,
jež právě by se strhla, spíše nějaký
ho boží posel odvedl, či pod zemí
dům mrtvých klidný se mu vlídně otevřel.
Vždyť muž ten bez nemoci bolné, bez nářku
tak zvláštně skonal, jako z lidí nikdo již.
(v. 1656–1664)
Co více: Oidipús bude po smrti chránit Athény jako jejich herós-polobůh či, chceme-li, svatý patron Athén. A ano, chceme-li, jako řecký pohanský předobraz Ježíšův. …dobře, to je Oidipús a Jeremiáš a Ježíš, hérós a prorok a Boží syn. Ale co my, běžní hříšňáci, hovna v trávě?
Jenže to je právě to, co leží v křesťanském prapříběhu právě tak hluboko jako onen pól Ježíšova zoufalství: Ježíš se stal nám podobným. Učiněn jest bratr náš a sestra naše. I my jsme tedy jemu podobní, i náš život jeho životu. A jeho život lze těžko nazvat „šťastným“ v onom konvenčním smyslu spokojenosti, „pohody“ a „parády“.
Magor má v jedné vpravdě prorocké básni vizi Boha, který také není „šťastný“. Cituje k tomu ruskou spisovatelku Naděždu Mandelštam, manželku básníka Osipa Mandelštama, zavražděného bolševiky:
Raci jsou také nešťastní
pozpátku couvají
uhýbají před neštěstím
bojí se
jsou jako my
Rackové před neštěstím
ulétají
snaží se uletět před neštěstím
jsou jako my
Ani já nejsem šťastný
ale jak řekl Naděždě
Naděnko proč si myslíš
že bys měla být šťastná
Ani Pán Bůh
stvořitel moří lesů
a nás všech nešťastných
není šťastný
Dívá se na nás
a doufá
Doufá
Doufá – zoufá. Naděžda – naděje.
Kdo chce teologicky a nábožensko-pedagogicky zoufalství „zakázat“; kdo chce z křesťanské zkušenosti větu „Nejlépe je se vůbec nenarodit“ vykázat – ten popírá jeden pól lidství. Kdo popírá naději všemu navzdory, popírá druhý pól.
Amen.
Přímluvy:
Mysleme na ty, kteří zoufají.
Mysleme na ty, kteří myslí na sebevraždu.
Mysleme na ty, kteří nedokážou myslet naději.
Mysleme na ty, kteří mluví o naději příliš lacině.
Mysleme na ty, kteří jsou objektivně nešťastnější, než my sami.
Mysleme na ty, kteří jsou subjektivně nešťastnější, než my sami.
Mysleme na všechny lidi, neboť jsou v tom stejně jako my sami.
Proneseno 30. listopadu 2021 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL.
