Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Nekostel/Jakub Rais
Milí čekající, milí nedočkaví, milí unavení, milí zmámení, milí zmatení, milí zmoření, vítejte v Nekostele. Pojďte se napít trochu vína moudrosti dávných staletí. Je to víno staré. Někomu jeho chuť přijde neobvyklá, cizí, palčivá. Prosím, zkuste to víno chvilku trpělivě poválet po patře. Víno je to z vinice římského básníka Vergilia – Čtvrtá ekloga z jeho Zpěvů pastýřských:
Přišel poslední věk, jak kúmská hlásala věštba;
velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,
již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše,
nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe.
Chraň jen, Lucino cudná, vždyť tvůj již panuje bratr,
chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě,
zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě.
Chlapec jak bůh už povede život a uvidí naše
heroje, s bohy jak žijí, a s nimi i sám bude vídán,
všechen pak usmíří svět, jímž povládne otcovou ctností.
Země ti prvé dárky, ó chlapečku, v hojnosti zplodí:
líbezný akant a leknín a kozlík a zelený břečťan,
který se po zemi plazí — a všecko to vyroste samo.
S vemeny plnými mléka se budou vraceti kozy,
samy, a velkých lvů již nebudou stáda se báti,
sama ti kolébka tvá dá hojnost rozkošných květů,
zhynou jedoví hadi i jedové rostliny klamné
zhynou a východní amom pak na všech poroste místech.
Motyk nebude zem již snášeti, vinice žabek,
také mohutný oráč už býkům odváže jařmo,
nebude učit se vlna, jak různými barvami šálit:
sám teď na pastvě beran své vlastní zamění rouno
za šafrán žlutavé barvy a za nach ladně se rdící,
jehňata od sebe sám, hned na pastvě, ošatí červec.
„Taková století přeďte!“ svým vřetenům pravily Parky,
svorně, vždyť osudu vůle se nijak nemůže změnit.
Nastup na dráhu slávy, tak vznešenou, čas se už blíží,
drahé ty božské dítě a velký potomku Jovův!
Viz, jak klenutý svět svou tíhou celý se chvěje,
země i vysoké nebe i daleké prostory mořské,
viz, jak příští ten věk zas plní radostí všecko!
Toto básnické proroctví o narození božského dítěte, které přinese zlatý věk, bylo vyřčeno roku 40 před Kristem. Bylo vyřčeno v Římě, kde stále ještě trvaly dlouholeté šílené občanské války a lidé už přestávali doufat v mír, natož ve společenské usmíření. V latině se „vates“, „věštec“, říká básníkům obecně. Čtvrtá ekloga však založila pověst Vergilia jakožto věštce v silném slova smyslu – věštce, který se rovná tradičním a „státním“ římským věštkyním Sibylám nebo je s nimi v úzkém kontaktu; verš „kumská věštba“ odkazuje na Sibylu z města Kúmy u Neapole.
Kdo ale má nebo měl být oním božským dítětem, nositelem spásy a nového věku? Novodobé analýzy hledají původní smysl eklogy v dobově populárních náboženských a filozofických proudech, zvláště v novopythagoreismu nebo v egyptských rituálech. Římané se však brzy víceméně shodli na tom, že dárcem nového zlatého věku nemůže být nikdo jiný než pozemský vládce světa, římský císař. Proroctví eklogy bylo tak vztaženo nejprve na Augusta. Po něm se začal prohlašovat za dárce zlatého věku Nero, a dokonce se nechal oslavovat verši, parafrázujícími Vergiliovu čtvrtou eklogu. Jen místo zlatého věku v blízké budoucnosti figuruje v těchto anonymních verších, nazývaných podle místa původu rukopisu Bucolica Einsiedlensia, zlatý věk jako díky Neronovi již nastalý. U následujících císařů sice nenajdeme tak přímou vazbu na čtvrtou eklogu, ale nárok na to, že právě oni přinášejí zlatý věk, se objevuje v různých podobách znovu a znovu. I důraz, s jakým císařové trvají na uznávání svého božství, může volně souviset s Vergiliovou čtvrtou eklogou: Nový věk přece může přinést jen bůh.
Mezitím však přicházejí křesťané a přinášejí s sebou nový výklad čtvrté eklogy: Nikoli císař! Božským dítětem je Kristus, vracející se Pannou jeho matka Maria:
Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.
V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“
A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha:
„Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj –
Boží zalíbení v lidech.“
Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“
(L 2,6–15)
Tento snad nejkanoničtější vánoční text evangelisty Lukáše odkazuje na naplnění starozákonních proroctví. Má však i dobový, římský kontext, totiž tvrdošíjný křesťanský odpor proti kultu božských císařů: Boží syn, ne císař! (A ano, i v Masarykově hesle „Ježíš, ne Caesar“, zní ozvěna tohoto prvokřesťanského odporu…)
Pokud ovšem křesťané vztáhli Vergiliovu Čtvrtou eklogu ke Kristu – celkem přirozeně začali považovat Vergilia za Kristova proroka mezi pohany. Nejen tedy
„Mojžíš, Samuel s Davidem, Izaiáš s Jeremiášem“,
jak to zpíváme v rorátech, ale i Sibyla a Vergilius.
Toť ovšem věc sporná: Může pohanský básník nebo věštkyně prorokovat něco, co chystá křesťanský Bůh? Však také křesťané v antickém světě vedli spor: Žijí pohané totálně v temnotách modlářství – nebo i mezi ně Bůh rozesel, termínem svatého Justina Filozofa, „spermata logú“ čili „seménka poznání“?
Odpověď se vynoří, pokud se zeptáme, „kdo je křesťanský Bůh“. Kdyby to byl pouze Bůh židovského národa, pak by hledání „spermat logú“ u Řeků, Římanů a jiných „jiných“ bylo poněkud pošetilé. Zajisté, každý křesťan je svým duchovním dědictvím trochu Žid (a měl by být aspoň trochu i sionista). Ale současně nemůže být jenom Žid; i v tomto smyslu by měl křesťan být nebinární: i Žid i Řek, což je totéž co „ani Žid, ani Řek“ (Ga 3,28). Proč by tedy Řekové a Římané a všichni ostatní národové – všechny ty „ovce, které nejsou z tohoto ovčince“ (J 10,16) - nemohli být obdařeni svými proroctvími?
Tajemství Vergiliovy básně lze zajisté vysvětlit i bez božského zásahu: Vergilius žil v kosmopolitním Římě, kde žila i početná židovská komunita; a není nemožné, že se dostal k řeckému překladu hebrejské Bible, konkrétně k tomuto Izaiášovu proroctví, jež se tak podivuhodně shoduje se Čtvrtou eklogou:
Z Jišajova pařezu vyrazí proutek,
výhonek z jeho kořenů přinese ovoce.
Duch Hospodinův na něm spočine –
Duch moudrosti a chápání,
Duch rozhodnutí a odvahy,
Duch poznání a úcty k Hospodinu;
úctou k Hospodinu bude prostoupen.
Nebude soudit podle zdání svých očí,
nebude se řídit tím, co uslyší.
Spravedlivý soud přinese chudým,
poníženým v zemi právo zajistí.
Holí svých úst bude tlouci zemi,
dechem svých rtů zničí ničemy.
Na bedrech přepáše se spravedlností,
věrnost ponese jako pás na bocích.
Vlk bude bydlet s beránkem,
leopard ulehne vedle kůzlete;
tele se bude pást spolu s lvíčetem
a malé dítě je povede.
Kráva a medvědice budou na pastvě,
jejich mláďata si lehnou společně
a lev bude žrát slámu jako dobytče.
Nemluvně si bude hrát nad dírou zmije,
batole sáhne do hadího doupěte.
Už žádná zloba, už žádná záhuba
nikde na celé mé svaté hoře –
země bude plná poznání Hospodina,
tak jako vody naplňují moře!
(Iz 11,1–9)
Zdeněk Neubauer, sám myslitel rovněž „nebinární“, neboť vášnivě katolický a současně milující a vážně beroucí všemožné „pohanské“ kultury, přišel před časem s teorií, že to možná bylo i obráceně: Že totiž evangelista Lukáš, vzdělaný Žid se skvělou řečtinou a zřejmě znalý i latiny, znal Vergilia, tehdy kanonického autora latinských škol, a že svou verzi vánočního příběhu psal se Čtvrtou eklogou v hlavě.
Rozumějme přesně: Ne že Lukáš potřeboval pohanského básníka k tomu, aby psal o faktu narození Spasitele. Že však mohl použít inspiraci z pohanského básníka k tomu, aby oděl scénu tohoto narození do nového literárního hávu. Jediný Lukáš ze všech čtyř evangelistů totiž uvádí do příběhu betlémskou stáj s jeslemi a pastýře s ovcemi – neboli to, co vnímáme dnes jako neoddělitelné rekvizity betlémské scény. Uvádí pak Lukáš jesle a pastýře právě proto, aby oslovil své pohanské čtenáře: Ty, kteří znají Vergiliovu Čtvrtou eklogu. Ty, kteří si mají při četbě Lukášova evangelia říci: Hle, toto je naplnění věštby nám tak dobře známé už celé století! Vergiliovští pastýři v evangeliu – toť misie, toť inkulturace, toť otevírání židovsko-křesťanského světa „jiným“.
Leckteří antičtí křesťané byli pak v christianizaci Vergilia ještě radikálnější. Paní Fultonia Proba někdy kolem roku 350 rozstříhala a slepila Vergiliovy verše tak, že s jejich pomocí převyprávěla celý evangelní příběh Ježíšův. Nedělala to z hračičkářství (byť jistý prvek hravosti u ní patrný jest), nýbrž proto, aby dokázala Vergiliovu prorockou úlohu: Nejen čtvrtá ekloga, nýbrž celé Vergiliovo dílo, každý Vergiliův verš, je ve skutečnosti proroctvím o Kristu.
Na pokus paní Proby se pozapomnělo. Zato však nikdo, kdo v Římě vystoupá na vrch Kapitol, nemůže přehlédnout kostel Aracoeli, „oltář nebes“. Postaven je na památku legendární události: Císař Augustus prý viděl věštkyni Sibylu, jak mu na „oltáři nebes“ ukazuje Pannu, jak mu ukazuje Jezulátko: Toto je nový Bůh, tomu budou zasvěceny všechny chrámy světa! Augusta se Sibylou najdeme i u nás, například na středověké fresce v katolickém kostele v Libiši u Neratovic – ano, v té Libiši, která je známější pro svůj kostel evangelický, spojený s Janem Palachem a Jakubem S. Trojanem. Celá tato pevná víra v pohanské věštby o Kristu došla svého finále na Michelangelově stropě Sixtiny: Na jedné straně židovští proroci – na druhé straně Sibyly. Rovné s rovnými.
Ale to už mezitím přišla reformace a řekla: Dost! DOST! Základem zjevení je Písmo, ne Sibyly a básníci! A i ta reformace katolická stala se v reakci poněkud střízlivější a o „Vergiliovi proroku“ už nemluvila tak bezstarostně, respektive nemluvila o něm vůbec.
Zato vergiliovské dědictví kulturní vyvrcholilo teprve v katolickém baroku. Celá ta pastýřská krajina; celý ten život pod širým nebem, na němž jsou v noci vidět hvězdy běžné i hvězdy neobvyklé; celé to obcování s „nerozumným stvořením“, jak o něm opět zpívají roráty – to vše vstoupilo do poetiky „našich“ Vánoc. Stručné Lukášovo líčení betlémské scény nalezlo rozlehlý protějšek v celých Zpěvech pastýřských.
Německý jezuita Friedrich von Spee sepsal sbírku či kancionál s názvem Trutznachtigall, kterou pak jeho řádový spolubratr Felix Kadlinský volně převedl jakožto Zdoroslavíčka. Pastýři zde rozmlouvají o Kristu podle Vergiliových literárních modelů: Podle Čtvrté eklogy obdivují narozené božské dítě; podle Páté eklogy opěvají zesnulého a zmrtvýchvstalého pastýře Dafnida. Aby nikdo z čtenářů-zpěváků nedošel omylu, jasně jim autor oznamuje, že jde o „Píseň o Kristu Pánu, jehož měsíc oplakává pod jménem Dafnida“. A co pro nás nejvíc překvapivé, pro leckoho možná šokující: Podle Druhé eklogy hovoří barokní pastýři o lásce k narozenému chlapci a o dárcích, které mu chystají. Jenomže u Vergilia nešlo o novorozeně, nýbrž o mladého pastýře, jemuž se pastýřští kolegové dvoří a o jehož erotickou přízeň soupeří oněmi dárky.
Vergilius:
Mám též mladé dva srnce, jež stěží jsem v nejisté rokli
uchvátil: bílé skvrny až dosud na srsti mají;
sají každý den z dvou oveček — tobě je chovám.
Dávno mne Thestylis prosí, by mohla si domů je odvést:
uvidíš, stane se tak, když ničím ti nejsou mé dary!
Spanilý hochu, pojď sem — jen viz, jak v košících plných
nymfy ti lilie nesou a Nais bělostné krásy
trhá ti violy žluté a krásné kvetoucí máky,
narcis i anýzu květ, jenž libou vydává vůni,
mísíc v to kasii vonnou a jiné květiny libé,
něžného kosatce květ pak pestří měsíčkem zlatým.
Já pak ti natrhám kdoulí, jež jemné pokrývá chmýří,
také ti kaštany dám, mé Amaryllidě kdys milé,
přidám žlutavé švestky — i ty se líbiti budou.
Také natrhám tebe, ó vavříne, přidám i myrtu,
neboť když budete spolu, své libé spojíte vůně.
Spee a Kadlinský:
Ecloga aneb Pastýřské rozmlouvání, kdež dva pastýři, Mavon a Davon, své dary vypravují, které Kristu Pánu obětovati chtějí
Jáť dám narozenému
dítěti beránka,
rovného nemám jemu
v svém stádu hovádka.
Jest jako sníh bíličký,
však na levé straně
má flíček červeníčký
nápodobný k ráně.
A já mu ještě přidám
pěknych věcí mnoho,
co budu mít, to vydám
pro stůl Pána toho:
slivy, vořechy, višně,
sejr, máslo, koláče,
hrušky a jablka z Mišně
přestaneť od pláče!
(…)
A ať nic nezustane,
co bychme nedali,
ejhle, přemilý Pane
a anjelský králi,
sami se ti dáváme!
Rač nás přijít vděčně
a dej, ať s tebou máme
radost v nebi věčně!
Odtud pak vede cesta až k ohranému kolednímu „a co my ti nuzní dáme, darovati co nemáme“. Věru asi málokdo, kdo s libostí naslouchá, kterak dětské hlásky zpívají tyto „dárkovací“ a „jezulátkoopěvací“ koledy, tuší, že na počátku byla „pohanská“, ve Vergiliových časech ovšem naprosto nepohoršlivá pastýřská erotika.
Ale ve výsledku už je to vlastně jedno; hlavně že tu máme Vánoce a koledy a idylu… ne?
NE!
Ne náhodou a ne nadarmo jsem vás na počátku oslovil: Milí čekající, milí nedočkaví, milí unavení, milí zmámení, milí zmatení, milí zmoření. Řeč o vánoční idyle je jen blábol – někdy komerční, někdy ideologický, někdy obojí. Vždyť jsme ve skutečnosti jak ti Římané za Vergilia, tedy za občanských válek; a to ty naše občanské války jsou, aspoň tady v českých zemích, ještě zpravidla nekrvavé.
Taky už jsme strašně unavení.
Taky čekáme, že se něco stane. Že něco přijde.
Na to by se mělo pravověrně křesťansky odpovědět: Ale vždyť už přišlo, tedy On přišel. Proto přece máme Vánoce.
Jenže to nám z únavy příliš nepomáhá.
Řekové a Římané to měli snazší, protože věřili v kruhový čas. „Zlatý věk“, „Saturnovo království“, se vždycky vrátí, až bude nejhůř, jak dí citovaný Vergilius:
„velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,
již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše.“
Jak sladké bylo být pohanem! Stačí počkat a všechno se nějak samo obnoví. Stačí počkat, až se narodí další božské dítě. Neboť božských dětí může být víc. Antičtí bohové jsou, jak známo, notoričtí cizoložníci.
Jak sladké by bylo být znovu pohanem! Jenže jak si člověk jednou začne s Ježíšem, už to jaksi nejde. Ježíš je proklatě monogamní a duchovní úlety s jinými božstvy opravdu nemá rád. „Božský“ může být leckdo a leccos, až po „božského Káju“. Boží syn je však jenom jeden. Židovství a křesťanství trvá na lineárním čase. Boží syn už přišel.
Přišel. Ale už je to dlouho a my jsme jak ty svatební družičky, kterým dochází olej v lampě; a obáváme se, že už jsme spíš ty družičky bláhové než ty družičky rozumné (Mt 25,1-13). Jsme čekající, nedočkaví, unavení, zmámení, zmatení, zmoření… Zmoření vším možným, nyní navíc i tou pandemií. Proto i slovo do této doby si půjčme z pandemie:
Potřebujeme třetí dávku.
Potřebujeme „booster“.
Nebudeme, nechceme, nemůžeme Pánu Bohu předepisovat, jak to má konkrétně udělat, koho nebo co má poslat.
Jenom prosíme.
A tak to je.
Přímluvy:
Mysleme na ty, kdo jsou ještě unavenější než my.
Mysleme na ty, kdo jsou ještě zmatenější než my.
Mysleme na ty, kdo jsou ještě zmořenější než my.
Mysleme na ty, kdo nevědí, že máme k útěše a pomoci staré víno moudrosti.
Mysleme na ty, kdo si staré víno moudrosti nechávají zašpuntované na polici.
Mysleme na ty, kdo nevědí, jak se staré víno moudrosti pije, a lijí si ho do zadku.
Mysleme na ty, kdo čekají na fyzický booster do ramene.
Mysleme na ty, kdo si nechali zaslepit hlavu a odmítají booster do ramene.
Mysleme na ty, kdo celé tyto dny obsluhují své bližní a píchají jim booster do ramene.
Proneseno 14. prosince 2021 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL.
