Seznamka
Policejní fotografie Jana Konzala z roku 1960
Autor: Christnet.eu
Nedávno zemřelý biskup Jan Konzal (1935–2021) se od dětství připravoval, že bude řeholním knězem v kongregaci redemptoristů. Již v osmi letech následoval své bratry a odešel na Svatou horu, kde navštěvoval základní školu a ministroval. Gymnázium začal studovat v rámci juvenátu („malého semináře“) v Libějovicích. Komunistický režim však církevní gymnázium zrušil, jeho studenti pokračovali na státní škole ve Vodňanech. Na začátku školního roku 1949/1950 byl zrušen i juvenát, tak se Jan Konzal vrátil na Svatou horu. Zde jej zastihlo 14. 4. 1950 násilné zrušení klášterů. Protože mu nebylo ještě 15 let, nebyl, na rozdíl od svých bratrů, internován a mohl se vrátit domů. S jistými problémy jej přijali do Vančurova reálného gymnasia v Praze na Smíchově (dnes Na Zatlance). Místní soudružka ředitelka jej nechtěla připustit k maturitě, aby nemohl dále studovat, ale na přímluvu několika pedagogů, kteří upozorňovali na výborný prospěch studenta, maturovat v r. 1953 mohl. Přihláška na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích ani na jiný univerzitní obor nepadala v úvahu, ale studovat na Elektrotechnické fakultě ČVUT mohl. „Technickou inteligenci“ komunistický režim nepovažoval za úplně zbytečnou, neboť měla blíže k „dělnické třídě“. Promoval v r. 1958.
„Konzalova skupina“ a tříletý trest
Již během středoškolských studií se zapojil do skrytých církevních aktivit. Organizoval nejrůznější setkání jako exercicie, vzdělávání, brigády, vodáckou rekreaci atd. Tyto akce značného rozsahu neunikly pozornosti StB, která nasadila konfidenta. Jan Konzal byl v r. 1960 zatčen a odsouzen na tři roky nepodmíněně pro „podvracení republiky“. Spolu s ním bylo odsouzeno dalších sedm lidí (dva z nich vůbec neznal, StB je přidala do jeho „podvratné“ skupiny). Dalších asi padesát osob bylo vyslýcháno a dostalo prokurátorskou důtku. V r. 1962 proběhla amnestie, která se vztahovala na všechny odsouzené Konzalovy skupiny kromě něj samotného. Coby organizátor si „odseděl“ celý tříletý trest. Naštěstí to bylo již v šedesátých letech, deset let předtím by za stejné vykonstruované skutky dostal trest 15–25 let.
Jako desetiletý jsem byl svědkem domovní prohlídky v rodinném domku ve Zbuzanech, kde Jan Konzal bydlel. Dva příslušníci StB v pokoji probírali knihovnu, zkoušeli, zda není v knihách něco vloženo, některé knihy zabavovali. Babička (matka Jana Konzala) seděla klidně v kuchyni a modlila se. Když ji estébáci žádali, že by chtěli prohlédnout půdu, tak mi řekla, abych „pánům“ ukázal, kudy se na půdu chodí. Oni když viděli, že s nimi posílá malého kluka, tak tam vůbec nešli. Jak jsem se později dozvěděl, právě tam měl Jan Konzal schované samizdaty, rozmnožovací blány a další ilegální materiály.
Po návratu z vězení v r. 1963 myšlenka stát se knězem Jana Konzala neopustila. Dvakrát se pokusit přihlásit na teologickou fakultu v Litoměřicích, ale nebyl přijat. Začal proto v r. 1965 tajně dálkově studovat teologii v NDR, kam mohl coby turista cestovat. Studijní plán mu osobně připravil erfurtský biskup Hugo Aufderbeck. Po třech letech studia se ale Jan Konzal rozhodl oženit se stejně starou Magdou Mazancovou, se kterou se znal již od svých 15 let, kdy se vrátil ze Svaté hory. Záměr se oženit osobně oznámil biskupu Aufderbeckovi. S myšlenkou kněžství se zcela rozešel. Kněžství měl spojené s celibátem, jak je tomu ostatně i dnes po 50 letech … Nedovedl si to představit jinak. Svatba se uskutečnila v r. 1968.
O to překvapivější bylo, když tři roky po svatbě dostal, se svým starším bratrem Pavlem, rovněž ženatým, nabídku se knězem stát. S nabídkou přišli dva jemu neznámí muži, z nichž jeden se seznámil s bratrem Pavlem při internaci řeholníků po r. 1950. Jan Konzal dlouhou dobu nabídku zvažoval. Potřeboval vyloučit, zda se nejedná o provokaci ze strany StB. Byl ochoten překročit zákony státu, ale nikoli zákony církve.
Založení svazku StB
V tomto bodě se dostáváme k tématu našeho příspěvku, k zachycení informace rozvětvenou sítí StB, která vedla k založení signálního svazku „Bratři“. Předmětem zájmu bylo prověřit, zda bratři Konzalové jsou skutečně kněžími, a pokud ano, kdo je světil a jakou činnost vyvíjejí.
Pavel Konzal nabídku stát se knězem nepřijal, neboť nedostal souhlas manželky. Jan se dlouho rozmýšlel. V této fázi rozhodování v důležité věci, kdy svědomí nedává jasné vodítko, radí stará dobrá morální zásada, že se rozhodnout nemůžeme. Napřed musíme k jistotě svědomí dospět. To se děje např. racionálním rozborem situace, srovnáním s nároky evangelia, modlitbou a zejména, pokud je to možné, radou s těmi, kdo jsou v dané oblasti kompetentní a ke kterým máme důvěru. Toho Jan Konzal využil. Radil se se svým přítelem, redemptoristou Jaroslavem Sallerem, který byl tajně vysvěcen v internaci v r. 1951. Saller doporučil Janu Konzalovi, aby se oženil. Se Sallerem se radil, zda má přijmout nabídku stát se knězem. Saller před r. 1968 pracoval jako dělník v Sušici (vyráběl dřevěná záchodová prkénka). Do Sušice jezdila Magda Mazancová, neboť zde bydlel její bratr. Jaroslav Saller nastoupil, díky uvolňující se politické situaci, 1. 4. 1968 do veřejné služby jako administrátor v Novém Sedle u Žatce. Spolu s ním nastoupili do duchovní správy v této oblasti další redemptoristé, do té doby bez státního souhlasu, jako Václav Vávra („Vacín“), Jan Zemánek (pozdější provinciál) či Jiří Kabát. Jaroslav Saller 4. 5. 1968 Jana Konzala a Magdu Mazancovou v Praze na Lhotce oddával. Jan Konzal často jezdil za Sallerem do Nového Sedla mu pomáhat. Jednalo se o misijní práci mezi velmi různorodým obyvatelstvem nastěhovaným do vysídlených Sudet. Jednalo se i o údržbu zanedbaných kostelů a far, které byly 15 let opuštěny. Zájem lidí byl, neboť se sešel s Pražským jarem. Brzy však přišla okupace a husákovská normalizace.
Jaroslav Saller byl zcela bezúhonný, s komunistickým režimem nikterak nespolupracoval. StB jej vedla nejprve jako prověřovanou osobu, později jako osobu nepřátelskou. Nicméně v kruhu svých kolegů či minimálně kolegovi Václavu Vávrovi pustil informaci o tom, že existuje možnost svěcení ženatých mužů a že s jedním z nich je v kontaktu. Vávra, podle svazku Bratři, se s touto informací podělil s tajným provinciálem redemptoristů Janem Jarošem, který byl agentem StB.
Krycí jméno Profesor
Když po r. 1989 Jan Konzal nahlédl do svého svazku a zjistil, že Jaroš byl ten, kdo StB informoval, byl zdrcen. Jana Jaroše (1909–1985) nelze označit za zloducha. Po studiích v Československu a kněžském svěcení v r. 1933 odešel studovat do Říma na Lateránskou univerzitu. V r. 1937 zde získal doktorát obojího práva a až do r. 1945 zde jako docent přednášel. Po válce se vrátil domů. Učil v bohosloveckém učilišti redemptoristů v Obořišti. V r. 1950 byl spolu s ostatními řeholníky internován. Zde v internaci se 4. 6. 1954 upsal jako agent s krycím jménem Profesor ke spolupráci s StB. Agentem zůstal celý život. Přitom z toho neměl moc výhod. Od r. 1955 až do r. 1969 (kdy odešel do důchodu) pracoval jako pomocný dělník. V r. 1961 byl dokonce odsouzen pro podvracení republiky a následující rok na amnestii propuštěn. Jako by mu StB vyráběla věrohodnou minulost, aby budil důvěru svých spolubratrů. Až v listopadu 1971 začal učit církevní právo na CMBF v Litoměřicích a v pobočce v Olomouci. Tento fakt již mohl vzbudit podezření, když již v r. 1970 museli fakultu opustit Josef Zvěřina, Oto Mádr či Bonaventura Bouše, ale nestalo se tak. Ze svazku Bratři vyplývá, že důvěru jako tajný provinciál měl. Proč přijal volbu provinciálem, když věděl, že je agentem, není jasné. Je otázka, zda měl pro rozhodování dostatek svobody. Přijetí služby provinciála se jeví jako nezodpovědné. Zažil jsem jiný případ – Jiřího Skoblíka, který nás odmítl koncem 70. let v podzemí učit. Až po roce 1989 se vysvětlilo proč: upsal se ke spolupráci s StB a nechtěl nás ohrozit. Přitom Skoblíkova spolupráce byla s tím, co dělal Jaroš, bagatelní.
Proč Jan Jaroš o faktu existence ženatých kněží StB informoval, aniž by musel, lze jen spekulovat. Buď to považoval za nedůležité, když stejně žádná jména neřekl, nebo sám jako právník tuto skutečnost považoval za škodlivou pro církev, a to ho opravňovalo ji likvidovat jakýmikoliv prostředky? V obojím se ale přepočítal.
StB okamžitě poté, co se od něj 26 .4. 1973 o existenci tajných biskupů a kněžíí, dokonce ženatých, dozvěděla, jej začala okamžitě úkolovat. Vyslala jej za Jaroslavem Sallerem, aby informaci od Václava Vávry potvrdil, aby získal jméno svěcence, jméno světitele. Saller nejprve nechtěl nic vyzradit. Jaroš mu ovšem sdělil, že nic takového není možné, že svěcenec se stal obětí podvodu a že to církvi škodí. Druhý den ráno Saller povolil a co věděl, řekl. StB se dozvěděla jména obou bratří Konzalů, jméno Stanislava Pavlíka z Kladna, kterého považovali buď za světitele, či za prostředníka ke světiteli. Dozvěděla se i jméno biskupa Aufderbecka, za kterým Jan Konzal jezdil.
StB tedy vyslala Jaroše – „Profesora“ do Erfurtu za Aufderbeckem. Ten se zachoval profesionálně. Jednak měl na Jaroše málo času, snad 10 minut. Jakýkoli kontakt s Konzalem popřel. Popřel, že by se kdokoli z ČSFR připravoval v erfurtském semináři (přitom se jednalo o desítky lidí). Když jej Jaroš žádal, aby si zapsal Konzalovo jméno a věc prověřil, tak si jméno napsal tak chybně, že Jaroš uvěřil, že nemohl Konzala znát.
StB okamžitě poslala Jaroše opět za Sallerem, aby jej konfrontovala s výpovědí Aufderbecka. Saller, ať už z vlastní hlavy či po doplnění informací od Jana Konzala, doplnil detaily o kontaktech s Aufderbeckem a o okolnostech jeho jáhenského a kněžského svěcení. Sám Saller začal Konzalovi sdělovat pochybnosti, zda je jeho svěcení „platné“, a doporučoval, aby si zjistit více informací o světiteli.
Jáhenská a kněžská ordinace
Poté věc asi na dva roky utichla a další aktivity ve věci začala StB vyvíjet až na jaře 1975. Mezitím shrňme, co víme o aktivitách Davídkovské větve skryté církve v tomto období.
Na Vánoce r. 1970 se konal v Kobeřicích u Brna synod skryté církve, který jednal mj. o ordinaci žen. Ačkoli hlasování podle svědků bylo nerozhodné (a to vč. započtení korespondenčních hlasů), biskup F. M. Davídek rozhodl, že k ordinacím přistoupí a hned následující den první z nich, Ludmilu Javorovou, ordinoval. Ty, kteří byli nejhlasitěji proti, Davídek suspendoval. Jednalo se o tři biskupy: Bedřicha Provazníka, Josefa Dvořáka a Jiřího Pojera a dva kněze: Fridolína Zahradníka a Přemysla Coufala. Suspendovaní se obrátili na světitele Jana Blahu (který konsekroval Davídka) Petera Dubovského, který z nich suspenzi sňal. Tato skupina, Davídkem vyloučená, rozvinula intenzívní činnost, zatímco Davídkova skupina víceméně stagnovala. Z této skupiny pocházel Konzalův světitel Bedřich Provazník z Brna, který se staral o řeckokatolickou větev skryté církve. Muži, kteří svěcení zprostředkovali, byli Fridolín Zahradník z Rychnova nad Kněžnou a Stanislav Pavlík z Kladna. Jáhenská ordinace Jana Konzala se uskutečnila v březnu 1972 na Vinohradech v bytě jeho bratra. Byly přítomny manželky obou bratrů. Kněžská ordinace proběhla v květnu téhož roku v domku manželů Pavlíkových na Kladně.
13. 5. 1975 se ve spisu objevuje zpráva ze Zbuzan, místa bydliště Jana Konzala. Později se podobné zprávy opakují. Obsahují vždy podobné fráze, nic podstatného se nedozvěděli.
Úvod zní: Šetřením bylo zjištěno, že jmenovaný pochází ze silně nábožensky založené rodiny. Jeho otec pracoval až do své smrti u arcibiskupa v Praze. Dále byl členem lidové strany. Matka jmenovaného je fanaticky nábožensky založená, každou neděli dochází do vedlejší obce (Ořech) do kostela. Také byla členkou lidové strany. V krizovém období roku 1968–1969 nesouhlasila se vstupem spojeneckých vojsk a odsuzovala politiku, kterou vedl s. Husák.
O prošetřovaném bylo v místě bydliště zjištěno, že je také silně nábožensky založen. Každou neděli dochází se svou matkou a se svým bratrem do kostela v Ořechu. V politických událostech roku 1968–1969 stál jmenovaný proti politice ÚV KSČ pod vedením s. Husáka a zastával pravicové protisocialistické názory. V současné době nejeví o politické neb veřejné dění v obci zájem, politických rozhovorů nezavádí, ani se nevyjadřuje, jaký má náhled na zřízení. Je znám jako osoba tiché povahy, slušného jednání a vystupování. Jeho postoj k dnešnímu zřízení a k SSSR je občany v místě bydliště hodnocen jako záporný.
Na podzim 1975 byl „Profesor“ opět vyslán za Jaroslavem Sallerem, který byl mezitím přeložen na nové působiště do Staňkovic u Žatce. Cestou se zastavil u Pavla Konzala, který mu sdělil, že zná mnoho tajných kněží, ale je lépe o tom nemluvit. I to „Profesor“ neopomněl nahlásit. U Sallera měl zjistit, zda manželství Konzala není fiktivní. Saller to vyloučil.
Důkladné prověřování
StB založila 16. 3. 1976 svazek Bratři a začala dříve získané poznatky důkladněji prověřovat. To trvalo až do 1. 11. 1979, kdy byl svazek dán do archivu. Při tvorbě svazku byl stanoven plán prověřování Pavla a Jana Konzalových, Stanislava Pavlíka, Jaroslava Sallera. K tomu byli využíváni jednak agenti StB z míst bydliště či pracoviště, jednak členové strany. Zaujalo mne, že byli prověřování i ti, kteří informace podávali. Např. ti členové KSČ, kteří pocházeli z řad dřívější sociální demokracie či socialistické strany, nebyli považováni za zcela spolehlivé. Agenti StB získávali informace i od dětí sledovaných osob. Např. agent F. X. Dítě, farář na Kladně, se detailně vyptával na činnost rodičů jejich syna Michala, studenta střední školy. Jiný agent (jehož jméno jsem neobjevil) se ptal syna Pavla Konzala Josefa.
Plán počítal i odposlechy od 16. 3. do 30. 6. 1976. Svazek však neobsahuje žádné výsledky odposlechů. Agenti a členové strany dostali úkol sledovat SPZ vozidel, která zastavují u sledovaných osob. Poměrně rozsáhlá činnost StB mi připadala dost zmatečná. Posílání zpráv jedné organizační složky do druhé, určitá nedbalost při vyhodnocování, jako by nečetli to, co už bylo zjištěno. Na druhé straně dodržování pravidel konspirační práce na straně skryté církve dávalo StB málo podnětů. Kromě faktů zjištěných již v r. 1973 vyšetřování příliš nepokročilo.
Jan Konzal zemřel 16. listopadu 2021 po dlouhé nemoci ve věku 86 let.
