Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Roman Polách
Manželství pro všechny spolehlivě vyvolává bouřlivé diskuze. Na internetu, v politice, v rodině. V následujícím textu bych se chtěl zastavit u tří bodů, jež se mi jeví jako stěžejní, a přitom v debatě v podstatě opomíjené, okrajové. Vysvítá z nich, že manželství pro všechny není jen bouří ve sklenici vody nebo jedno z drobných zastavení na cestě nevyhnutelného pokroku. Dotýkáme se zde základů našich společných životů, tajemství podstaty osobní i politické existence.
Obrana manželství?
Kritici kritiků manželství pro všechny většinou hovoří o tom, že za odmítáním tohoto institutu stojí obava z neznámého, strach z ohrožení vlastní rodiny, sobecká nepřejícnost, malost a sebe zahleděnost. Sami přitom uvažují o současné podobě manželství jako o specifickém druhu stavovského privilegia. Jako by šlo v prvé řadě o typ diskriminačního daňového nebo politického režimu zvýhodňujícího jedny na úkor druhých. Lidé žijící v manželství by se tak měli připravit na svůj 14. červenec, který odstraní přežité struktury starého režimu a otevře cestu ke skutečné svobodě a rovnosti.
Narážíme zde na absurditu diskuze o manželství založené na kategorii práva a moci. Toto základní nasvícení ale určuje a podmiňuje celou společenskou debatu. Manželství je v ní představováno jako sada výhod, kterou na jedné straně úzkostlivě bráníme nebo se na straně druhé snažíme odstranit jako Bastilu nespravedlivé uzurpace.
Zasazením sporu do rámce revoluce a reakce, obrany a útoku, ale ztrácíme ze zřetele to podstatné – jádro instituce manželství, které leží hlouběji než na rovině proměnlivých společenských struktur. Které je více darem než právem; spíše odevzdáním než ziskem politických a ekonomických privilegií. Jak připomíná současný pravoslavný teolog John Behr, manželství je třeba chápat především jako specifickou formu mučednictví, které je vlastní formou křesťanského života, ať už je prožívané v manželství, v mnišství nebo ve svobodném stavu: „Jde o ten jeden a samý kříž pro všechny.“ Manželství není vytvořením privilegovaného prostoru, který by byl ostatním uzavřen, ale konkrétní projevem všeobecné křesťanské cesty k mučednictví: „manželství není legitimizací dovolené sexuální aktivity spojené s plodností, ale cestou k mučednictví, která se očekává ode všech křesťanů.“
Manželství je cestou od našeho mužství a ženství k plnosti lidství v Kristu (srov. Gal. 3,28). Diskuze o podstatě manželství by se proto měla stočit od půtek o obranu nebo změnu manželství, případně nazývaných jako kulturní války, k úžasu nad tajemstvím proměny lidského života, které manželství přináší. Jak v připomínaném textu uzavírá John Behr: „oblouk Boží ekonomie, Boží dílo, pohyb od Adama ke Kristu, od muže a ženy skrze lůno naší Panenské Matky k plnému lidství je vždy překvapujícím povolání k radikální boho-lidské transcendenci, k zrození do života jako ‚slávy Boží‘.“
Hranice suverenity lidu?
Promýšlení toho, do jakého rámce otázku manželství v našich diskuzích zařadit, nás přivádí k druhému uzlovému místu. Jaké místo náleží manželství v našem politickém řádu? Je vlastně překvapující, že se o této rovině problému nediskutuje častěji. Je jeho neopominutelným základem, a přesto se přechází mlčením.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Alvin Mahmudov
Základní otázka je prostá: kdo disponuje dostatečnou autoritou, aby v politickém společenství vyhlásil, co je manželství? Nebo jednodušeji a konkrétněji: disponuje touto autoritou parlament? Mohou zvolení zástupci lidu hlasovat o tom, jakou podobu má manželství nabýt? V pozadí se pak skrývá otázka, kde leží limity a hranice suverenity lidu, o níž se parlament opírá. Jak na jednom místě poznamenává Jacques Maritain: „Není třeba dodávat, že vůle lidu není suverénní v tom (chybném) smyslu, že všechno, co se líbí lidu, má platnost zákona.“[1]
Pokud platí, jak jsme nastínili výše, že manželství není v prvé řadě otázkou politické nebo ekonomické moci, pak se zdá, že se musí odvozovat z hlubší než čistě politické autority. Hledá-li ale politické společenství takovouto autoritu pouze obtížně, začíná povážlivě připomínat Urobora, hada hryzajícího sama sebe do ocasu, nebo možná případněji barona Prášila, který se chce z bažiny vytáhnout za svůj vlastní cop.
V politické situaci, která se stále více a více opírá pouze o formální chápání rovnosti a svobody, v podstatě neexistuje jiná důsledná pozice, než manželství jednoduše zrušit. Každá jiná možnost vždy povede k vylučování a znevýhodňování nějakých společenských skupin. Případně nahradit proces vzniku manželství losem, který by určil, kdo má s kým do manželství vstoupit. Ostatní cesty hledání skutečné rovnosti a manželství pro všechny jsou iluzorní.
Situace je o to zajímavější, že se zde možná nejhlouběji v dosavadních evropských dějinách, pokud pomineme dobu moderních totalitních režimů, začíná rozcházet směřování politické a náboženské autority. Jak jsme již viděli, v celé diskuzi nejde jen o počet a pohlaví partnerů, ale především o to, co celou instituci manželství nese zevnitř. I když možná parlament a církev mluví stejnými slovy, když hovoří o lásce, rovnosti, svobodě a spravedlnosti, získávají tato slova odlišný, mnohdy i protikladný význam. Lze jednoduše spojit svobodu křesťanského mučednictví a svobodu emancipace, autonomie a volného prostoru bez vnějších překážek?
Spor o manželství pro všechny není ve svém jádru jen sporem o uspořádání manželství, ale sporem o to, co tvoří základní horizont společného života. A kde v posledku hledat společný zdroj politické i náboženské autority a obecného dobra.
Co je tedy manželství?
Nakonec je ale možná nejvíce fascinující poslední bod. Vášnivě o manželství diskutujeme, ale příliš nehovoříme o tom, co to vlastně manželství je. Možná je to dáno naladěním doby. Možná ale za to může až neuvěřitelná pestrost a mnohovrstevnatost, jež se s manželstvím spojuje. Jako by vše, co je nějakým způsobem přítomné v tajemství lidského života, vstupovalo i do manželství. Je pak vůbec možné v takovéto mozaice najít něco skutečně v pravém slova smyslu podstatného?
Je až palčivě hmatatelné, jak se manželského života dotýká tělesná a biologická stránka člověka. Redukce na čistě duchovní vztah by byla popřením reality manželského života. Přesto ale člověk nežije v manželství čistě biologickým, pudovým životem. Vysvětlovat manželství jen naturálními, biologickými nebo psychologickými pochody by bylo zavádějící.
Manželství nachází část svého smyslu ve vytváření společenské struktury a kultury. Bez manželství a rodiny je obtížně představitelný společný, pospolitý život a tradování kultury napříč generacemi. Zúžení manželství na jeho sociální a kulturní funkci by ale bylo jeho karikaturou.
Nakonec se asi nejčastěji hovoří o manželství v souvislosti se vztahovou rovinou života. Právě tento moment se také objevuje jako hlavní argument ve prospěch manželství pro všechny. Bez ohledu na to, že sociologové upozorňují, že vztahový model manželství spojený s tradicí západní modernity spíše slábne, je nutné se ptát, zda také sám není nepatřičnou redukcí. Pokud uzávorkujeme biologickou, tělesnou stránku i rovinu společenskou a kulturní, nepromění se manželství v jakýsi spiritualistický, idealistický konstrukt hledání autentického já a čistě duchovního osvobození?
V této situaci se mi jeví jako nejpřesvědčivější argument, který ukazuje, že jedinou plnohodnotnou oporou pro existenci manželství v jeho reálné bohatosti i hluboké vnitřní jednotě, je náboženský horizont života. Jak upozorňuje americký historik Kyle Harper ve své oceňované knize From Shame to Sin, konkrétní koncepce manželství a rodinného života spojená s konkrétními představami o sexuální etice tvořily od počátku naprosto klíčovou součást života církve. Promýšlení podstaty manželství nikdy nebylo pouhým odrazem kultury dané doby, ale vždy se úzce spojovalo s teologickou a filozofickou reflexí tajemství lidského života. A nikde jinde než v rámci náboženské víry nenajdeme takový obraz manželství, který by v sobě dokázal organicky spojit všechny části lidské existence – biologickou, společenskou, kulturní i vztahovou.
Nakonec tedy tou nejdůležitější otázkou, na níž bychom se v souvislosti s manželstvím pro všechny měli ptát, je to, zda je manželství čistě soukromou a osobní záležitostí, nebo zda nejde na prvním místě o svědectví pravdy lidského života.
