Seznamka
logo Synody 2021-2023
Autor: www.cirkev.cz
Synodální proces v církvi se na první pohled může jevit jako činnost s jasným a ohraničeným průběhem a formulovanými výstupy. Avšak při bližším zamyšlení je zřejmé, že jde o přístup ke spiritualitě a křesťanství jako takovému. O změnu myšlení, která nebude záležitostí několika málo měsíců nebo let, ale trvalým transformativním pohybem, který bude pro udržení křesťanství jako prvku současného post-moderního světa zásadní.
Když se hovoří o synodalitě či synodě, můžeme narazit na dva důležité body, které stojí za hlubší zvážení. Ten první je, že se snažíme pojmenovat, co by mělo být výsledkem synodálního procesu – pro někoho to může být zdrobrovolnění celibátu kněží, pro dalšího transparentní financování, odstranění klerikalismu nebo promyšlení role žen v církvi. Mimo tyto jednoznačné programové cíle se můžeme setkat s obrazem, například v pastýřském listu biskupů, o tom, že bychom měli jít společně po cestě, protože tou cestou je Ježíš. Tento odkaz na 14. kapitolu Janova evangelia je ale jedním z náročných míst písma a není možné se s ním vypořádat nevhodným českým překladem. Oba tyto koncepty spolu těsně souvisí.
Rád bych na tomto místě provedl stručné nastínění obou zmíněných konceptů, neboť se domnívám, že právě jejich promyšlení je jedinou cestou, jak se synodálním procesem vhodně naložit.
„Já jsem ta cesta, pravda a život“
Ježíš, když podává jednu z nejhlubších výpovědí o sobě samém ve 14. kapitole Janova evangelia, tak říká „εγω ειμι η οδος και η αληθεια και η ζωη“. Záměrně necháváme tento výrok v řečtině, nejen v českém překladu „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Zatímco u kázání na prolog Janova evangelia se běžně zdůrazňuje mnohost významu slova λόγος, tedy slovo – výpověď – počet – důvod – mluvení, tak u čtrnácté kapitoly jako by se zapomnělo, že máme před sebou text psaný řecky a nikoliv latinsky.
Co o sobě tedy Ježíš říká? Předně užívá pojem οδος, který je zajímavý tím, že ho lze přeložit jak jako cesta; tak také kráčení po ní, jako chůzi po cestě. Ježíš tedy není cestou, jako ontologickou daností, něčím dopředu vytyčeným (jak lidová interpretace často zdůrazňuje), ale tím, kdo se nechává poznávat prostřednictvím společné činnosti – skrze ono kráčení, chůzi, která utváří cestu. Cesta není dopředu daná silnice, ale to, co se uskutečňuje oním jitím.
„Já jsem cesta“ v českém překladu (stejně tak i v latině) odkazuje jen k určitému aspektu celé výpovědi. Ježíš o sobě neříká, že je něčím hotovým a trvalým, ale že k tomu, abychom ho poznali, musíme vykonávat určitou činnost, riskovat, namáhat se. Poznání Ježíše se tedy neuskutečňuje analýzou, ale činností spojenou s důvěrou a osobním nasazením.
Podobně musíme číst i slovo pravda. Αληθεια nikdy neukazuje na stav, ale proces postupného odkrývání, zjevování, které není úplné a trvalé, ve kterém se mění poznávané i poznávající. Αληθεια není trvalostí či trvanlivostí (což by naznačoval překlad do latinského veritas), ale výrazem angažované touhy poznávat. Slovo pravda etymologicky v češtině odkazuje ke slovu pravý, nikoli jako ryzí, ale jako správný směr cesty. Ježíš tedy zdůrazňuje, že je tím, kdo nikdy nebude moci být ohraničen do veritas, do struktury pouček a člověkem konstruovaných pravd, ale že poznávat ho, znamená postupně se k němu blížit, nechat se měnit, investovat čas a ochotu vlastní proměny.
Ilustrační foto: ikona Ježíše Krista
Autor: Daniel Bartoň
Povšimněme si, že toto místo z Janova evangelia má paralelu v 18. kapitole a Pilátově otázce „Quid est veritas?“ (Co je pravda?) Na tu nemůže Ježíš odpovědět. Ježíš není pravdou ve smyslu veritas, není něčím, co lze vykázat a vymezit, ale je ἀλήθεια, kterou takto analyticky vytyčit nelze. Martin Heidegger, který se právě na poměr αληθεια a veritas soustředil v několika svých textech, upozorňuje na skutečnost, že jen αληθεια je slučitelná se svobodným myšlení, rozhodnutím, s možností nakládat se svým životem.
Třetí pojem, kterým se Ježíš tituluje, je ζωη, což lze označit jako život či žití, ale také jako oduševnělost. Jak zdůrazňoval John Henry Newman; život je to, co roste. Nejde zde o výpověď biologickou, ale teologickou. Ježíš říká, že není něčím hotovým, ale že zve ke zkušenosti s ním, kterou nemáme plně pod kontrolou. Ζωη je to, co dává věcem snadno měřitelným a vážitelným, neživé přírodě živost, svobodu, prostor pro růst. Růst, který se opírá o místní podmínky, kulturu, prostředí.
Jak je zřejmé, nejde nám o jazykovou analýzu Jan 14,6, ale o zdůraznění toho, že špatným překladem se můžeme snadno dostat k nepochopení tohoto místa. Nesmíme se stát Pilátem, který sleduje veritas, který vnímá pravdu jako prostředek pro své mocenské cíle, nikoliv osobně nasazující se procesuální αληθεια. Autor Janova evangelia si tohoto nebezpečí byl evidentně dobře vědom a snažil se nás před ním varovat.
Pokud tedy synodalita má být jitím po cestě s Ježíšem, pak metaforu musíme vzít skutečně vážně. Jít s Ježíšem na cestě synodality tedy znamená vzdát se hotových konstruktů, pouček, schémat, představy náboženského profesionalismu a přesvědčení, že řešíme drobné paradigmatické posuny. Bůh se v celém Starém zákoně vyhýbá tomu, aby se lidem ukázal, ale sděluje se skrze příběh. Zatímco Bůh jako ontologický objekt (vymezená entita) může být analyzován relativně nestranným pozorovatelem, popisujícím jeho jednotlivé vlastnosti, tak příběh musí být prožit a interpretován. Příběh se neobjede bez osobní zkušenosti, odvahy, změny. Příběh není dán jako hotové faktum, ale jako něco, co se odehrává znovu v každém vyprávění. Synodalita znamená chápat Boha nikoliv jako entitu, ale jako v příběhu se zjevující tajemství.
Proto lze souhlasit s Tomášem Halíkem, který tvrdí, že základem synodálního procesu má být kladení otázky po spiritualitě. Je to právě spiritualita, která nás vede k možnosti vstoupit do procesu poznávání Ježíše, který o sobě říká „εγω ειμι η οδος και η αληθεια και η ζωη“. Ježíš je jistě historickou postavou, jistě má ontologickou strukturu a jednu podstatu s Otcem. Ale současně platí, že pro nás má hodnotu to, jak ho dokážeme poznávat, nikoliv skrze filozofickou analýzu, ale duchovní a spirituální zkušeností. Zkušeností, která je bytostně procesuální.
Zaměření se na cíl
Na tomto místě je také patrná problematická otázka, co by měl synodální proces přinést. Člověk přirozeně touží po tom, aby se mnohé špatné a nedokonalé v církvi napravilo, aby se věci daly do pohybu, aby nešlo o promarněné příležitosti, kterými si česká katolická církev v posledních třiceti letech prošla opakovaně. Podobně si můžeme klást otázku, proč papež František všechny ty velké změny neprovede hned – bylo by z toho krátké mrzení, bouře, ale za dva tři roky bychom měli reformovanou církev a lepší svět.
Odpověď je právě v tom, co jsme naznačili výše. Křesťanství není (dle mého názoru) vírou primárně entitní, ale procesuální – pokud máme přijmout křesťanství jako procesualitu spirituálně konstruované identity, pak nemůže jít o nějaký příkaz nebo nařízení. Musí jít o to, co Miloslav Vlk označoval jako transformaci srdce, změnu smyšlení a vlastní chápání světa. Víra není zmocněním se pravdy, ale vstupem do životního příběhu, procesualizací našeho bytí.
Je záležitostí toho, o čem hovoří celý svůj pontifikát papež František. Předně svatostí a hříšností všedního dne. Svatost není otázkou heretických ctností, ale autenticity všedního života. Života, ke kterému patří hříšnost a vlastní slabost, ale také touha se neustále napravovat. Každé takové obrácení je procesuální změnou naší spirituality. Nejde o velká gesta, životní obrácení tak, jak je známe z filmů a knih. Skutečné křesťanství je postupné získávání zkušenosti s Ježíšem, která člověka mění. Tato spiritualita běžného dne je jádrem tohoto náboženství.
Druhý bod, který papež František přidává, je výzva ke kreativitě – není možné ulpívat na tom, co je staré, dobré a osvědčené. Tradice není konzervace. Tradice znamená chápání kořenů a souvislostí, které je možné tvořivě, otevřeně, bez předsudků použít. Tato spirituální kreativita je pro synodální cestu zásadní. Ukazuje, že nejde o hledání jednoho schématu, do kterého se musí vejít všichni, ale že synodalita je spojená s touto postupnou změnou, s procesualitou, která ústí do kreativity.
Sledovat dílčí cíle může být nebezpečné a nepraktické, protože omezíme právě tuto spirituální kreativitu. Synodalita jistě může mít různé projevy či formy, může přinést mnoho konkrétních podnětů a změn. Ty ale nejsou důležité – musíme se naučit, soustředit se místo na cíle - na proces. Toto opuštění neoliberálního schématu myšlení jistě není snadné a jednoduché, pravděpodobně se nepovede zcela. Avšak bez tohoto vykročení je vše ostatní marné.
Autor pusobí jako asistent na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně
