Osamělost, přátelství a manželství

Mgr. Petr Macek, Ph.D.
Autor: Transkulturnikomunikace.cz

Zdeněk Eminger v podnětné úvaze zareagoval na můj text věnovaný „manželství pro všechny“. Má pravdu: samota je jednou z nejhorších nemocí současného věku.

Společnost osamělosti

Dokumentární film Švédská teorie lásky nabízí v jedné ze scén pohled na práci úředníků, jejichž úkolem je vyhledávat lidi, kteří zemřeli osamocení, izolovaní, uzavření za zdmi svých bytů. Staří lidé nemusejí díky skvěle fungujícímu sociálnímu systému prakticky vůbec vycházet ven, všechen kontakt s vnějším světem běží automaticky, celý společenský život je dobře vyladěným mechanismem. Když zemřou, trvá mnohdy řadu dnů a týdnů, než si této skutečnosti někdo všimne. I proto stát zaměstnává specializované pracovníky, kteří se podle různých indicií snaží odhalit, za kterými dveřmi již není živý člověk. Podobné zprávy přicházejí z Japonska i  dalších míst světa.

Pandemie coronaviru uzavřela celou společnost do nedobrovolných pousteven. Izolace ve společnosti se ještě zvětšila a skupinou, na níž důsledky osamělosti nejvíce dopadají, jsou děti a mladí lidé. Nejsou to ale jen ti nejslabší a nejzranitelnější, kdo uvízli v soukolí samoty. Americký historik Tymothy Snyder ve své knížce Tyranie vzpomíná na zážitky z předvolební kampaně v roce 2016. Když, jak je v Americe zvykem, obcházel dům po domu a snažil se s jejich obyvateli diskutovat o politice, narážel mnohdy na lidi ještě oslepené září monitorů a překvapeně mžourajících do denního světla. Odmítali jakoukoli reálnou mezilidskou diskuzi a raději se rychle vraceli zpět do virtuálního světa sociálních sítí. Naše izolace není jen fyzickou uzavřeností v našich bytech, ale i zapouzdřeností do nejrůznějších „komnat ozvěn“. Nakonec není možná výmluvnější symbol naší osamělosti než bezcílné scrollování na facebooku a twitteru. 

Je zřejmé, že nástup nejmodernějších komunikačních technologií radikálně proměnil náš životní styl. Jak ukazují dlouhodobé studie životního stylu americké mládeže, masivní rozšíření smartphonů přineslo méně reálných kontaktů s přáteli, větší pocit osamělosti a spánkové problémy. Člověk vstávající uprostřed noci za blikotu telefonu k osamělému matutinu se stal novodobým eremitou.

Nejde ale jen o technologie. Společnost pozdního liberalismu je na mnoha rovinách společností osamělosti. Souhlasím se Zdeňkem Emingerem, že v současnosti je zásadním úkolem církve otevírat cestu k životu ve skutečném společenství. Dokonce bych řekl, že to představuje vůbec nejdůležitější výzvu, před níž jsme postaveni. Pokud musela církev ve 20. století, tváří v tvář totalitním režimům, obhajovat především nezadatelná práva a důstojnost každého jednotlivého člověka, a tohoto úkolu se zhostila excelentně v myšlení křesťanského personalismu, zdá se, že její úlohou v dnešní době je obhajoba reálné lidské pospolitosti. Pouze církev disponuje skutečnou autoritou, tedy nikoli vnější donucovací silou, ale schopností vést a doprovázet vnitřní růst společnosti, kterým ji přivádí k obecnému dobru, základu každého skutečného společenství. 

Přátelství jako základ lidské vztahovosti

Pokud křesťanství přináší nějaký vklad do evropského chápání toho, kým je člověk, je to v důrazu na jeho vztahovost. Člověk není osamělou monádou bojující s ostatními o své místo na slunci, je skutečně povolán k lásce, kterou uskutečňuje ve vztazích s ostatními lidmi. 

Jaká je povaha a jaký je základ této lásky?

Zdá se mi výmluvné a příznačné, že evangelia, ve chvíli, kdy mluví o vyvolenosti k lásce, hovoří na prvním místě o lásce k nepřátelům. Pokud nemají být křesťané jako celníci a pohané, mají být otevřeni univerzálnímu rozměru lásky, která dopadá jako déšť na spravedlivé i nespravedlivé. A i na řadě jiných míst evangelia relativizují lásku zaměřenou úzce k vlastní skupině, k rodičům, dětem a příbuzným. Zdá se, že křesťanská láska nemá být „identitární“ láskou k vlastnímu, ale láskou otevřenou druhému, cizímu, jednoduše láskou k bližnímu.

Jakými slovy ale tuto lásku zachytit a pojmenovat? Řekl bych, že nejpřiléhavějším termínem označujícím z křesťanství vycházející vztahovost, je přátelství. Dobře vystihuje spojení širokého horizontu lásky s jeho konkrétním zakořeněním. Následování vtěleného Slova nás nevede k idealistické představě o abstraktní a rozmlžené univerzální humanitě. Naopak zdůrazňuje důležitost zcela konkrétních, reálných, osobních mezilidských vztahů, jedině v nich se může univerzalita lásky uskutečnit.

Hovoříme-li o překonání osamělosti a vyvolení a povolání k lásce, měli bychom v prvé řadě zdůraznit obnovu přátelských vztahů. Naše doba v tom jistě není výjimečná, ale jde o úkol uložený lidstvu v každém věku. O důležitosti přátelství ostatně svědčí také skutečnost, že právě síť konkrétních přátelských vztahů je základem spravedlivého politického řádu.

Touhu po přátelství také svébytným způsobem dokládá zvláštní jazykový úzus dnešního užití slova „přítel“ a „přítelkyně“. Zvláštně se v něm prolíná a překrývá obraz vztahu přátelského a kvazimanželského. Pro současnost je ale vypovídající, že význam slova „přítel“ se možná posunuje zpět k původnímu smyslu. 

Ať už je tomu jakkoli, dostáváme se těmito úvahami k poslednímu a patrně nejdůležitějšímu bodu celé diskuze – jaký je vztah mezi přátelstvím a manželstvím?

Manželství jako zvláštní forma přátelství?

Souhlasím-li se Zdeňkem Emingerem v tom, že křesťanství člověka vyvádí z jeho osamělosti a přivádí do světla lásky, nejspíš bych se s ním rozcházel v pohledu na to, jakým způsobem se má toto povolání uskutečňovat. 

Stále před námi stojí jako kámen úrazu otázka, co je to manželství. Zdá se mi, že v reflexi Zdeňka Emingera nabývá podoby jakéhosi institucionalizovaného přátelství. Sám před touto otázkou cítím jistý ostych. Jako u mnoha dalších nejdůležitějších momentů stojících v základu lidského života, je jednoduší říci, čím manželství není, spíše než definovat, čím je. Myšlenka, že by manželství mělo být univerzálním nástrojem pro překonání lidské osamělosti, podle mne hraničí s absurditou. Není to jen evangelijní svědectví, které ji odporuje, ale již jen pokus o její praktickou realizaci by vyžadoval masivní použití nástrojů sociálního inženýrství. 

Výchozím bodem pro mé přemýšlení o manželství, ve vší své omezenosti a fragmentárnosti, je přesvědčení, že manželství necharakterizuje nejlépe jeho jednoznačnost, ale plnost. Přátelství je jistě součástí manželského života a bylo by opět absurdní a nelidské tvrdit, že tomu tak není. Přátelství ale v manželství nabývá svébytné a specifické podoby. Vyvádí člověka z osamělosti zvláštním způsobem, v němž ho přetavuje do symbolické plnosti lidství. I proto jsem se ve svém předcházejícím textu odvážil označit manželství jako specifickou formu mučednictví. Nikoli z nějaké záliby v dolorismu nebo trýznění. Spíš jsem tím chtěl naznačit, že manželství, zcela jinak než přátelství, člověka přivádí k opuštění sebe sama, k překonání sobeckosti a sebezahleděnosti. A určitě je dobré podtrhnout, že je to právě zkušenost mé vlastní nedostatečnosti a omezenosti v naplňování tohoto povolání lásky, která mne k těmto úvahám přivádí.

Manželství specifickým způsobem vyjadřuje plnost lidství. Člověk do manželství nevstupuje v prvé řadě jako heterosexuál nebo homosexuál, Čech, Němec nebo Číňan, proletář nebo buržoa, ale jako muž a žena. Z tohoto pohledu manželství překonává všechny genderové, etnické a sociální kategorie a ukazuje něco z vnitřního jádra a tajemství lidského života, které vystupuje nad všechny dílčí kategorie.

Proto mi přijde zavádějící i úvaha o vztahu manželství a tělesnosti, kterou Zdeněk Eminger nabídl. „Manželství“ stejnopohlavních párů můžeme jen obtížně považovat za docenění lidské tělesnosti. Biologická skutečnost člověka v něm není brána ve své realitě, ale pouze jako nástroj pro uskutečňování duchovních potřeb člověka (v tomto případě překonání osamělosti). Tělo zde není chápáno jako integrální součást lidské osoby, ale spíše jako nástroj, jehož lidský duch užívá k své seberealizaci. Reálné docenění tělesnosti samozřejmě nespočívá v nějaké formě biologického naturalismu, ale v integraci biologické, kulturní i duchovní stránky lidského života v celku jeho transcendentního horizontu, v jeho ontologické a náboženské plnosti.

Pravý význam manželství bych proto spatřoval v jeho symbolické plnosti, jež otevírá cestu k sakramentálnímu rozměru manželství. Pouze manželství chápané jako celoživotní svazek jednoho muže a ženy, otevřené předávání života a vzájemné lásce v sobě v plnosti zahrnuje všechny roviny lidské existence. A symbolicky tak vyjadřuje a zobrazuje vztah Boha stvořitele ke svému stvoření a vztah Krista k obnovenému stvoření, k církvi.

Manželství je jako každé autentické dobro do jisté míry exkluzivní, výlučné. A je jisté, že tato exkluzivita může být zneužita k dominanci, ovládání, znásilňování a vylučování. Má-li ale křesťanství nějaký vlastní smysl, nespočívá v anihilaci dobra, ani v jeho převedení na formální a abstraktní kategorie. Spíš leží v užití daného dobra ve prospěch druhého, opouštění a zmaření sebe sama kvůli druhému. Tak i manželství nejspíš nemá být nástrojem pro utvrzování manželů ve vlastním výlučném postavení, ale v jejich nasazení pro dobro bližního. 

Křesťané jsou tedy jistě povoláni k překonávání odsouzení naší současnosti k osamělosti, k naplňování vyvolení k lásce a společenství. Snad se tak bude dít cestou obnovy autentického přátelství a skutečného manželství.

Autor na pražské Katolické teologické fakultě UK vystudoval církevní dějiny. V současné době vyučuje na Katedře kulturních a náboženských studií PdF Univerzity Hradec Králové.