Kázání na Prague Pride

Ilustrační foto: bohoslužby při Prague Pride v kostele ČCE U Martina ve zdi
Autor: festival.praguepride.com

 Tato analýza je sestavena kvůli ohledávání možností pro dobrá evangelizační a misijní kázání, která se v posledních deseti letech konala převážně v evangelických kostelích během festivalu Prague Pride. Festival Prague Pride je pořádán každý rok v létě jako jedna z nevětších kulturních a vzdělávacích akcí o problematice života LGBT+ lidí v České republice i v zahraničí.  Při bohoslužbě v předvečer Prague Pride spolek LGBTQ věřících Logos v modlitbách prosí za klidný a zdárný průběh festivalu a zároveň poskytuje prostor pro otevření queer témat na půdě kostela. Logos se prezentuje jako ekumenické společenství věřících nebo víru hledajících LGBT+ lidí, jejich příbuzných a přátel. Třicet let Logos působí jako otevřená skupina, do které mohou zavítat zájemci každého věku, s různými životními zkušenostmi a bez ohledu na své vyznání nebo náboženský směr, ze kterého případně pocházejí.

První ročník

V rámci prvního ročníku Festivalu tolerance Prague Pride v roce 2011 se konaly i bohoslužby. V poslední den akce, v neděli 14. 8., pak v kobyliském sboru Českobratské církve evangelické, což bylo místo příhodné, protože ve sboru se scházela (a dodnes schází) místní skupina organizace Logosu (ekumenický křesťanský spolek s cílem integrace gayů a leseb do společnosti i církví). Bohoslužby vedli Miloš Rejchrt, místní farář, a Tomáš Adámek, bývalý farář ČCE, člen Logosu.

M. Rejchrt následně v médiích uvedl, že před bohoslužbou dostal řadu nesouhlasných e-mailů. Podle textu kázání a následné modlitby, které jsou k dohledání na stránkách sboru, se však jednalo o docela normální „pravidelnou nedělní bohoslužbu, která nijak nevybočuje z běžných aktivit kobyliského sboru“, jak M. Rejchrt v prohlášení také uvedl, s hodnocením, že „převažovali pravidelní návštěvníci zdejších bohoslužeb, přišlo jich ale méně než obvykle“. A dodal: „Přišlo jen několik lidí s menšinovou sexuální orientací.“

V tomto článku se už dále nebudu zabývat tím, jaký ohlas měla další kázání u dalších ročníků PP. (Věci jsou ostatně snadno k dohledání na internetu a také na jednom místě v kázání budou zmíněny.) Zde mě zajímají především kázání sama. – A ono první, kobyliské, evangelíka ničím nepřekvapí. Dokonce téma sexuálních menšin nijak neexplikuje. Na základě Římanům 15,1–7 rozvádí téma silných a slabých ve víře. Vyznívá v tom smyslu, že pokud se někdo považuje za silného ve víře, měl by se zastávat těch, kdo jsou uráženi až šikanováni. Apoštol Pavel se spolu s Ježíšem řadil do skupiny silných. A člověk silný ve víře by se měl ponižovaných zastávat „až do té nejzazší představitelné krajnosti“, až k sebeobětování, „snášet slabosti slabých a dokonce stavět se na jejich místo jako jakýsi hromosvod urážek“. „Slabý člověk – ať už slabý svou vírou, charakterem nebo jakkoli jinak – by měl zůstat urážek ušetřen, vyhýbat se jim, aby získal čas se vnitřně upevnit a zesílit, pokud k tomu vůbec někdy dojde.“ – Resumuji: kázání mluví o třech skupinách mezi křesťany: o silných ve víře, o slabých ve víře a o těch, kteří potřebují zastání, protože je jim ubližováno. Druhá a třetí skupina nejsou nijak vymezené (i když je zřejmé, že těmi, kdo potřebují zastání, jsou v této aktuální situaci míněni především příslušníci sexuálních menšin; můžeme se snad domýšlet, že konkrétně ti z nich, kteří docházejí do místního sboru). Kázáním mají být osloveni především ti, kdo se považují za silné ve víře. A jím je jako příklad v kázání postaven apoštol Pavel a především Ježíš. Hodnotou zde je „všechny ty různé směry a skupiny uvnitř církve přivést nejen k tomu, aby pokojně existovaly vedle sebe, ale aby si navzájem naslouchaly; aby ukončily své spory a směřovaly k jednomyslnosti v Kristu“. – Na toto se budeme ptát také u ostatních kázání, která jsme na internetu dohledali: Jak vidí současnou církev? Jaké příklady stavějí před posluchače? Jaké hodnoty, důležité pro LGTB+, z Bible vyvozují?

Na internetu nevisí všechna ostatní kázání – odhaduji, že v rámci dalších ročníků jich zaznělo ještě odhadem 11 (protože při posledních ročnících přibyly k bohoslužbám závěrečným i úvodní). Mně se podařilo dohledat další čtyři a jeden důležitý referát o kázání z roku 2012. Budu tedy uvádět kázání pod římskými číslicemi:

I. 2011 M. Rejchrt a T. Adámek: Silní a slabí ve víře (pojmenování psaná kurzívou připojil pro přehlednost autor tohoto článku)

II. 2012 M. Vymětal: Josef Egyptský

III. 2013 M. C. Putna: Duch Kristův

IV. 2019 K. Müller (úvodní): Máš na to!

V. 2019 S. Kostiha (závěrečné): Přesvědčit zákoníky

VI. 2020 K. Müller (úvodní): O Sodomě

Třebaže jsem tedy dohledal z dotyčných kázání sotva polovinu, snad se z nich dá na něco podstatného usuzovat. Pokud se ke mně v budoucnosti nějak dostanou ta kázání další, rád se k tématu vrátím, případně budu svá zkoumání revidovat. Už z materiálu, který jsem přečetl, se však dá usuzovat, že mezi prvním a dalšími ročníky PP došlo k podstatné změně.

Něco se stalo

Mikuláš Vymětal jako seniorátní farář pražského seniorátu s určením pro mládež dojednal, aby se závěrečné bohoslužby PP 2012 mohly konat v Kostele svatého Martina ve zdi (v tomto historickém kostele v centru Prahy se konají převážně večerní bohoslužby pro mládež každou neděli a v evangelickém prostředí slouží podobně jako studentský kostel Nejsvětějšího Salvátora -pozn. red.) Takto to pak zůstává i pro všechny další bohoslužby v rámci PP až doposud. Byly-li kontextem kázání I. nedělně-ranní sborové evangelické bohoslužby a očekávatelnými posluchači běžní evangelíci, obojí se nyní patrně zásadně proměňuje. Snad uvidíme z kázání samých, jaké je nyní zacílení kazatelů. Ptejme se nejprve:

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Jak tito kazatelé vidí a popisují církev?

Kázání II. rovnou začíná větami: „Stává se, že pohané zahanbují křesťany. To je vždycky dobrá lekce.“ Což je určitě pravda. Ale všechny následující zmínky o církvi (kromě jedné, kterou zmíním v závěru této podkapitoly) jsou negativní: „V kostelích jako by bylo (nové přikázání lásky) už příliš staré. Kolikrát jsme slyšeli z kazatelen řeči o lásce – které se vzápětí obrátily v chrlení nenávisti. V posledních desetiletích to bývá často i nenávist vůči gayům a lesbám. Někdy je špatně skrývaná za falešný soucit, někdy vůbec neskrývaná.“

V kázání IV.: „Společnost se naštěstí pomalu posouvá. Dokonce i církev se posouvá, ale ještě pomaleji. A bohužel někdy taky opačným směrem vstříc homofobii. Myslím, že církve často až na výjimky v této oblasti selhávají. Vzpomeňme si třeba kázání Mariana Kuffy nebo Petra Piťhy… mnohé církve selhávají…“ – A další kus tohoto kázání ocituji raději celý, aby bylo zřetelné, že žádná pozitivní alternativa v něm opravdu není: „Já mám pocit, že různí lidé stojí o půlnoci před dveřmi církve a tlučou na dveře, aby je někdo pustil dovnitř. Aby se s nimi ostatní podělili o chléb života při Večeři Páně, aby se s nimi podělili o společenství a umožnili jim normální život v rámci církve. – A někteří lidé v církvi stojí jako ten přítel. (Je to doopravdy přítel?) A říkají: neruš mě! Dogmata jsou zavřená a biblické texty jsou se mnou na lůžku. Neotravuj! Nech mě být! Přijď až ráno, až se změníš, až zapadneš nám do představy správného a čistého křesťana. Přece nebudu vstávat, abych ti otevřel dveře a pustil tě dovnitř, dovnitř mé milované církve. – Je úžasný, že v dnešní české společnosti má někdo zájem žít svou víru v církvi, o to strašnější je, když mu v tom někdo jiný brání. Neotevření dveří je ještě ta lepší varianta. Odmítnutý člověk se může na tu konkrétní církev vykašlat a jít dál hledat někam jinam chléb života. – Ale horší je to, že někteří lidé jsou přijati, aby pak byli vylučování z církve jen kvůli tomu, jak byli stvořeni. Vyhazováni za to, jací jsou. To je zcela proti smyslu Ježíšova evangelia lásky k bližnímu. Někteří křesťané by si totiž přáli, aby takoví lidé v lepším případě zmizeli z očí, přizpůsobili se, a hlavně nedávali nic ze svého života najevo. V horším případě je posílají rovnou do pekla.“

V kázání V. je kritika rozšířena na křesťanské země: „Jsou společnosti, které člověku nedovolují žít tak, jak byl stvořen, v nichž Ježíšovo přikázání „miluj svého bližního jako sám sebe“ není bráno vážně. A může tomu tak být i v zemích, které se považují za křesťanské, ale radostnou zvěst evangelia nechápou jako výzvu k lásce.“

Kázání VI. nejprve oprávněně kritizuje starý chybný biblický výklad: „Příběh o hříchu sodomských byl v církevních dějinách vztahován na veškeré homosexuální jednání. Na tomhle příběhu se ukazovalo, jak jsou ti sodomité zvrácení.“ Pak ukazuje rozpolcenost těch, kdo se na něj i dnes odvolávají, jak jsou to zdánlivě „slušní křesťané, kteří by v zájmu zachování čistoty církve spoustu lidí vylučovali“. A končí velmi emočně příkladem Filipa, který „se oběsil u sebe doma. Filip to udělal taky kvůli tomu, co slyšel v kostele. A to mi vře v žilách krev. A štve mě, že musel slýchat, že ho Bůh nemá rád, že je špatný a že se musí změnit“. – A na jiném místě se ozve exegetické tvrzení obecné: „Bible nezná homosexualitu jako hřích.“ Ptám se: Je to pravda? A je to takováto jednoduchá pravda? Vím, že se tak dá zkratkovitě shrnout synodní dokument o Homosexuálních vztazích, ale tam je to výsledek důkladných rozborů a poctivého vyrovnávání s mnoha biblickými zmínkami, které se zdají o homosexualitě mluvit – a kterým se kázání na PP zdaleka vyhýbají.

Na závěr podkapitoly onu (jedinou, kterou jsem objevil) pozitivní zmínku o dnešních křesťanech (II.): [V průvodu Prague Pride] byli i „leckteří křesťané, ti homosexuální, i ti heterosexuální, kteří účast na akci berou jako výraz své solidarity, jako výraz své bratrské lásky“.

Na druhém místě se ptám:

Jaké příklady tu kazatelé stavějí? Protože příklady a ilustrace jsou v kázání často tím nejpůsobivějším.

V kázání II. je velmi silný příklad z indiánské komunity, kde jsou ti, kdo mají „ducha mužského i ženského zároveň“ nazýváni „dvojího ducha“, tedy s odkazem na „ducha“, ne na „sexualitu“ jako ve slově homosexuál. – A tady je má druhá otázka z pohledu biblického křesťanství: kázání říká: „Americký „pohan“ tedy připomněl, že přemýšlení o člověku, jeho přirozenosti a jeho identitě má začínat „shora“, od ducha, a nikoliv „zdola“, od jeho sexuality.“ Jestliže Bible jako autorita na několika místech člověka posuzuje podle sexuality, je to skutečně „zdola“ a neduchovní?

Ještě v kázání II. je působivých obrazů několik: Letenská pláň při pochodu hrdosti jako mesiášská říše, kde mohou spolu různá „zvířata“ žít v pokoji. – Spolupráce uvnitř LGTB komunity, vzájemná podpora a pomoc je příkladem bratrské lásky.

Kázání III. staví celý biblický příběh o Josefovi Egyptském jako podobenství osudů „řady lidí s menšinovou sexuální orientací: pestrobarevná suknice, výjimečný status, odmítání žen, mimořádné talenty, zavržení od vlastních bratří“.

A podobně to dělá kázání IV. s příběhem o povolání Mojžíšově. Mojžíš je „příklad antihrdiny, s nímž chce Hospodin vykonat velké věci.“ „Kdo ví, třeba je tu někdo takový mezi.“

Ještě v kázání IV. je Bůh příkladem, jak máme přijímat druhé: „Bůh bez rozdílu stvořil všechny národy, rasy, gendery.“ – A kazatel zase jinak uvádí své kočky jako příklad neodbytnosti, která je potřeba (podle podobenství o soudci a vdově).

V kázání V. kazatel sám sebe klade jako příklad úspěšného coming-outu, a odtud vystaví i vizi celé komunity, i když není zcela zřejmé, kterou myslí, zda církev, či všelidství, a jak mu ta vize splývá s Bohem: „Pokud známe dobře sami sebe, pokud se přijímáme takoví, jací jsme, pokud umíme odpouštět sami sobě, pokud jsme ochotni pochopit a přijmout své hříchy, vyrovnat se s nimi a jít dál, pak umíme mnohem lépe přijímat a chápat i své bližní a s nimi všemi společně vytvářet „velké Boží MY“.“

A ještě v kázání V. kazatel pěkně dává Ježíše z rozhovoru o tom, které přikázání je největší, za příklad úspěšné komunikace se zákoníky (přičemž není jasné, zda za zákoníky vidí biblické konzervativní křesťany, a ani mu tu myšlenku nepodsouvám): „… jak Ježíš přesvědčil zákoníka: Vyslechne svého bližního, odpoví mu, zákoník je s Ježíšovou odpovědí spokojen a řekne „Ano, Mistře, máš pravdu, to je důležitější než přinášet Bohu oběti a dary“.“

V kázání VI. kazatel staví za příklad sám sebe jako toho, kdo se jako křesťan rozhodl, „abychom tuto svou přirozenou touhu zaškatulkovávat lidi překonávali“. Podle Ježíše. A Ježíš je zde jako příklad toho, kdo musel pro své postoje až zemřít, „protože hlásal lásku k bližnímu, dával za příklad správného chování cizince a probouzel v lidech naději, že bude brzy nastolena spravedlnost“.

Jaké hodnoty, důležité pro LGTB+, kazatelé z Bible vyvozují?

Tahle podkapitolka může být velmi pestrá. Vůči Bibli tito kazatelé důvěru mají.

Kázání II.: V mesiášské říši bude vládnout „duch Kristův. A jak ta říše vypadá? Boží pomazaný v ní rozhoduje a soudí ne podle toho, co se zdá, ale co je v hlubině. Zastává se „nuzných“ a „pokorných v zemi“… – v současném světě jsou to kromě jiných právě lesby, gayové a translidé“.

A totéž kázání v návaznosti na „nové přikázání lásky“ – „láska má být především bratrská, ne erotická“.

Kázání III. v návaznosti na „závěr Josefova příběhu: odpuštění a záchrany života druhých“.

Kázání IV. uvádí hodnoty důležité přímo pro aktivisty LGTB+: „Ježíš nám dává naději na změnu. Ježíš nás (podobenstvím o soudci a vdově) učí vytrvalosti a hlučnosti.“ – „Když chcete proměnit společnost, osvobodit otroky nebo bojovat za respekt a svá práva, tak to nepůjde snadno. Hlavně, když budete jednat s těmi, co zrovna mají moc. Proč by měli někomu nějak pomáhat, narovnávat příležitosti? Co z toho budou mít?...“

A ještě V.: „Ježíš (oproti SZ) rozšiřuje platnost „miluj bližního svého“ na všechny lidi – všichni máme stejnou hodnotu.“

Někdy to pojmenování hodnot dostává podobu přímé výzvy směrem k posluchačům. V kázání IV. zazní výzvy – v návaznosti na příběh o Mojžíšovi – důvěřuj v Boha jako on; a v návaznosti na podobenství o soudci a vdově: „Ježíš povzbuzuje jako nějaký současný motivátor, říká: Never give up, nikdy se nevzdávej. Máš na to! Ježíš říká: Neboj se! Neboj se říct o víc, než ti ostatní chtějí zatím dát.“ Vyzývá posluchače, aby „tloukli na dveře církví a společnosti a říkali, že tam taky patří“.

A stejný kazatel v kázání VI.: máme „se snažit (druhého/neznámé) pořádně poznat“. A „za ty, se kterými nesouhlasíme, se kterými bojujeme, kteří se nám nějak nelíbí – zkuste se za tyhle lidi alespoň modlit“.

Kritika situace

Je zřetelné, že se zmíněná kázání (II. až VI.) snaží podat křesťanství, Boha a Ježíše jako instance lidem s menšinovou sexuální orientací otevřené. O církvi však mluví vesměs negativně. Otevírají dveře – kam tedy? Vidím tady velkou bezradnost. Je opravdu začleňování lidí s menšinovou sexuální orientací do církve tak skoro beznadějné? Připadá mi, že znám několik příkladů, kdy se to povedlo, i když by určitě i každý z dotyčných mluvil o velkých těžkostech. To by oni sami museli říct, a třeba i kázat, co z Bible jim tady skutečně pomohlo. – A opravdu je zapotřebí mít Martina ve zdi jako vůči církvi utopické místo? Není v Praze žádný sbor „kostelem na půl cesty“? Je to jednotné vyzněním celku kázání II. až VI.: jediným problémem menšinových sexuálních orientací je intolerance vůči nim. A církev je v tom ještě zabedněnější než společnost jako celek. To jako fakt? Mám podezření, že v té jednostrannosti je to jen karikatura církve.

Má pozice

A na závěr dlužím pojmenovat svou vlastní pozici. Z hlediska tématu jsem heterosexuál, sympatizující např. s myšlenkami Logosu. Tento příspěvek jsem však sestavoval především kvůli ohledávání možností pro dobrá evangelizační a misijní kázání. A v tomto směru jsem s výsledky svých nálezů velmi nespokojen. Vím, že kázání I. je typově pro naprostou většinu účastníků PP nevhodné, že tu biblickou důkladnost je třeba z velké části obětovat ve prospěch sdělnosti, afirmativnosti a údernosti. Jak napsal M. C. Putna jako dovětek ke svému kázání, zde jako II.: „Kázání je literární útvar, který vychází nejen ze specifického biblického textu, ale často také ze specifické situace, v níž byl pronesen. To platí i pro toto kázání v tradičním podžánru „řeči příležitostné“.“ Možná jsou to prozatím kázání „u příležitosti (PP)“. Jako „příležitost k něčemu“ však bývá nedostatečně využitá – to říkám jako evangelík, který je zvyklý žít ze síly evangelia. A pokud kritizuji, tak (jen) proto, že doufám, že z Bible, a především z evangelia, lze rozvinout také zvěst, která životné a věrohodné integraci sexuálních menšin do společnosti i do církve může pomoci.

Autor je farář Českobratrské církve evangelické. V současnosti působí jako kaplan Evangelické akademie v Olomouci