Seznamka
ruský kněz Ioann Burdin
Autor: novayagazeta.ru
„Musím říct, že moje první kázání proti bratrovraždě bylo právě v Kostromské katedrále, před sedmi lety, kdy došlo k další eskalaci situace na Donbasu. V podstatě jsem tehdy řekl to samé, co teď:
— Bratři a sestry, je to bratrovražedný masakr. Křesťan nemá právo zabíjet jiného člověka, tím spíše bratra v Kristu.
Po tomto kázání ke mně přišel jeden farník a trochu rozpačitě požádal o požehnání: “Musím jet na Donbas”. Víte, nemohl jsem jeho žádost odmítnout. Požehnal jsem ho a řekl: “Ochraňuj vás Bůh”. Cítil jsem, že to jsou různé věci, být proti válce a být zodpovědný za člověka, který může být zabit a který možná nejedná z vlastní vůle.
V tom tkví tragédie situací, které trhají duši zevnitř. Nevybíráme mezi dobrem a zlem, ale jen mezi zlem větším a menším.“
O současné situaci s pokutou za protiválečné kázání v obci Karabanovo se otec Ioann vyjadřuje takto:
„To, že se mě po mém nedávném kázání v Karabanovu snaží zobrazit jako extremistu, mi přijde jako něco očekávané. Nejvíce extremistická kniha na světě, v jistém smyslu, je Bible. Ještě extremističtější knihou je Evangelium. Když člověk upřímně mluví o Kristu, dříve nebo později začíná říkat věci, které se nelíbí těm, kdo vládne těmto světem. Je to jednoduché. Takže když jsem se ráno 24. února probudil a přečetl zprávy, zavřel jsem messengery a aplikace smazal z mobilu. Den a noc jsem se snažil nemluvit, na nic nemyslet, nic nečíst a nepsat. Potřeboval jsem čas, abych si dal myšlenky dohromady. Ve věku 50 let není jednoduché přežít něco podobného, je to silný šok. Ten svět, který jsme znali, je pryč. Přichází ten nový. Jak v něm žít? Jak mluvit s lidmi? Jak přijít do chrámu? Jak vést kázání? Nevěděl jsem.
Měl jsem čas přemýšlet až do 6. března, kdy bylo kázání. Byl jsem nemocný covidem, ještě předtím jsem pohřbil matku. Nakonec jsem dospěl k následujícím závěrům. Když ponecháme ty detaily, o kterých se nyní spekuluje, že diskreditují ruskou armádu, je ta myšlenka jednoduchá: člověk nemá právo prolévat krev jiného člověka. Křesťan by neměl zabíjet křesťana. Za krev, která se teď prolévá, neseme zodpovědnost my všichni.
Považoval jsem za důležité otevřeně vyjádřit své myšlenky ne kvůli tomu, že jsem chtěl kázat. Vybral jsem okamžik před zahájením bohoslužby, protože věřím, cítím a vím: během bohoslužby stojím před Bohem. Nechci tím říct, že cítím, jak na mě schází nějaký oheň, nebudu lhát, neschází. Ale věřím, že Bohu nesmíme lhát. A tvářit se, že se ve světě nic nestalo - to je lež před Bohem. A jakákoliv lež je mu hned zřejmá. Proto jsem řekl, co jsem řekl. Vyjádřil jsem svoje přesvědčení před Bohem, který se vždy ptá člověka: Kdo jsi? Stejně tak člověk, který mě udal policii, vyjádřil svůj postoj. A za vyjádření svého přesvědčení nemůžeme nikoho vinit, nemůžeme odepřít člověku svobodu, kterou mu dal Bůh. Ano, taková svoboda může být i tragickou, ale jen tak může vůbec existovat.
Soud Boží - to není tribunál v Haagu. To je prostě konfrontace člověka s celým jeho životním příběhem.
Kostromská katedrála
Autor: novayagazeta.ru
A vlastně tento soud probíhá pořad v hlubinách naší duše, proto se nemůžeme před ním ospravedlnit. Ale můžeme alespoň pochopit, k čemu jsme přišli ještě předtím, než bude jasné, kým jsme se stali. Jak říkal Dostojevskij, zatvrzelých darebáků je málo. Hřeší obyčejní lidé, kteří se nechají ovládnout nenávistí. A tahle posedlost nenávistí - to je to nejhorší, co se s námi teď může stát“.
“Vlastně zkušenost s výslechy mám už z dětských let“
V rozhovoru s novinářem „Novoj gazety” kněz Ioann Burdin vypráví také o své cestě k víře a o tom, co ovlivnilo jeho rozhodnutí stát se pravoslavným knězem.
„Jak jsem přišel k víře, to je docela zajímavý příběh. Stalo se to ještě v raném dětství, když ještě byl Sovětský svaz. Narodil jsem se vlastně v roce 1972 v Oděse, ale tam jsem žil jenom týden. Moji rodiče byli chudí studenti, tak nejdřív jsem žil u jedné babičky, když mi byly tři roky, přestěhoval jsem se k jiné, do města Bolgrad v Oděské oblasti, na samé hranici s Rumunskem. Ta babička byla zdravotní sestrou a spolu s ní jsem chodil k pacientům. A tak nějak, asi když mi bylo šest, jsem pochopil, že jsem se stal křesťanem.“
Kněz Ioann Burdin dále vypráví, že se to tak stalo v mnohem díky vlivu věřících lidí, se kterými se potkával, a s osudy, které byly živým svědectvím o dějinách XX. století. Mezi nimi byla například Marie Ivanovna Skadovskaja. Tu popisuje jako člověka nezlomné vůle a tragického osudu. Její otec se stal knězem už po revoluci, aby pomohl pronásledované církvi, později nepodpořil kompromis mezi částí církevních hodnostářů a sovětským vedením, byl zatčen a popraven. Stejný osud potkal i jeho ženu. Osiřelá Marie se musela od malička a po celý život potýkat s pronásledováním, ale své víry se nezřekla. Dodnes, když se otec Ioann rozhoduje, jak se zachovat, často přemýšlí, co by na jeho místě udělala Marie Skadovskaja.
„Ale byla také jedna příhoda, o které určitě musím povědět. Když mi bylo šest, učil jsem se v přípravné třídě. Učitelka si mě zavolala k sobě a zeptala: "A ty věříš v Boha?" Vylekal jsem se. Odpověděl jsem: "Ne". Zapřel jsem. I když jsem byl ještě úplně malý, dlouho jsem se tím potom trápil. Cítil jsem se strašně zahanbeně, velice jsem se trápil, ta vzpomínka mě potom provázela po celý život, i když jsem se naštěstí dokázal polepšit. Minuly dva roky, a zase si mě zavolala k sobě učitelka, tentokrát už jiná, a zeptala se: "Ty věříš v Boha?". A odpověděl jsem "Ano".“
Jak vzpomíná Ioann Burdin, poté ze strany učitelů cítil neustálý tlak, ať už ve formě posměchu nebo vyptávání, od koho se naučil chodit do chrámu a kdo ho ovlivňuje. „Takže vlastně zkušenost s výslechy mám už z dětských let“.
Rozhodutí: stát se knězem
K myšlence stát se knězem Ioann Burdin přišel už v roce 1991, hned po pádu Sovětského svazu, ale nejdřív se dost dlouhou dobu učil a pracoval.
„Vystudoval jsem univerzitu, oženil se v roce 1994. Nastoupil do práce učitele ve venkovské škole. Neměli jsme s manželkou dost peněz, proto jsem se rozhodl dodatečně požádat o práci hlídače na stavbě v Kostromě. Když jsem tam přišel, nespatřil jsem na místě vedoucího stavby, a tak jsem šel zpátky přes město. Šel jsem kolem kanceláře krajských novin “Severnaja pravda” [Severní pravda] a pomyslel si, že pro jistotu se ohlásím i tady. Šéfredaktor se mě zeptal:
— Burdin?
— Burdin.
— Já vás znám, váš otec pro nás píše vlastivědné poznámky. Ale práci máme jen na zkrácený úvazek, 180 rublů.
To bylo neuvěřitelné! Moje mzda učitele na plný úvazek byla jen 120 rublů. Znělo to fantasticky, zejména poté, což se hlavním jídlem u nás staly těstoviny s máslem.
Dlouho jsem pracoval jako novinář, byl jsem editorem, dokonce jsem vydával vlastní časopis “Kostromskoj buchgalter” [Kostromský účetník]. Všechno to se zdá náhodou. Ale v určitý okamžik jsem se zamyslel, možná je to čas udělat něco dalšího, kromě těchto náhod? Postavil jsem dům, pak jsem onemocněl zápalem plic a skončil v nemocnici. Čtrnáct dní jsem tam ležel a mluvil s Bohem. Řekl jsem:
— Pane, už jsem udělal něco pro sebe. Možná teď bych měl sloužit Tobě.
Nejprve jsem šel k jednomu z biskupů. Bylo vedro, proto jsem byl v tričku, ale zdálo se mi nějak trapné jít k Bohu takto oblečen. Proto jsem nahlédnul do second-handu a koupil si žlutou košili. Tak jsem přišel. Biskup se na mě podíval, velký zájem ale neměl. Během času se nám metropolitní biskup změnil. Přišel jsem už k němu: chci se stát knězem. Zeptal se mě jen, mám-li rád pivo, odpověď byla, že ne. A nějak se to vyřešilo.
Po vysvěcení na kněze v roku 2015 jsem sloužil v katedrále v Kostromě. Pak jsem se dostal do chrámu Kristova vzkříšení v obci Karabanovo, doporučující dopis mi napsal jeho tehdejší kněz Georgij Edelstein*. Znám ho od čtrnácti let, učil jsem se v jedné škole s jeho synem. Rodiče samozřejmě otce Georgije taky znali. Mimochodem byl to právě on, kdo nás s mou ženou oddával v kostele a kdo potom křtil moji dceru. Je to člověk nepochybně úžasný, jedinečný. Teď už je v důchodu, je mu devadesát let. Knězem v chrámu, kterému on zasvětil mnoho let svého života, sloužím posledních sedm let.“
/ Poznámka překladatelky:
*Georgij Edelstein (nar. 20. července 1932, Kyiv) - bývalý kněz ruské pravoslavné církve, účastník disidentského hnutí v Sovětském svazu, člen nejstarší z nyní působících organizací na ochranu lidských práv v Rusku — Helsinské skupiny v Moskvě. Autor knih “Poznámky venkovského kněze” (2005) a “Právo na pravdu” (2017). Otevřeně odsuzuje hierarchy ruské pravoslavné církve, které obviňuje ze spolupráce s KGB, včetně patriarchů Alexeje II. a nyní působícího Kirilla. /
Přeložila Alena Rezvukhina. Původní ruská verze článku.
Související článek o pohřbu ruského vojáka
