Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
V záplavě zpráv o ruských útocích na Ukrajinu by neměl zapadnout hlas pravoslavných teologů, kteří odmítají nejen současnou vojenskou agresi, ale především myšlenkový koncept, který stojí v jejím pozadí. Jde o ideologii „Ruského světa“ (Russkij mir), což je zvláštní konglomerát některých pravoslavných důrazů, evropského romantismu a jím inspirovaného ruského nacionalismu, to vše v obhroublé postsovětské podobě, poznamenané dřívějším vyhnáním elit a velmocenskou rozpínavostí v době Sovětského svazu. Ideologie se verbálně odvolává na slavjanofilské myslitele minulosti, spíše je ale reakcí na šok z rozpadu Sovětského svazu. Ačkoliv se začala se rodit ještě před nástupem Putina k moci, za jeho vlády se domohla nebývalého vlivu. V roce 2007 Putin založil vládou podporovanou Nadaci Ruský svět. Jejím cílem měla být podpora ruštiny a ruské kultury ve světě, podobně jako se o to snaží třeba British council, Goethe institut nebo i síť Českých center. Namísto otevřené prezentace domácí kultury a dialogu s jinými kulturami se ale Ruský svět odpočátku profiloval jako ideologický směr propagující nábožensky zabarvenou, antiliberální a protizápadní „ruskost“. Tato ruskost prý představuje svébytnou hodnotu a musí být základem ruské domácí i zahraniční politiky. Moskevský patriarcha Kirill (nar. 1946 jako Vladimir Michajlovič Gunďajev) od svého nástupu do čela Ruské pravoslavné církve v roce 2009 tuto ideologii důsledně podporuje.
Prohlášení pravoslavných teologů označuje ruskou Invazi na Ukrajinu jako hrozbu celé pravoslavné tradici. Podrobněji představuje ideologii Ruského světa i to, jak silně jí podlehla Ruská pravoslavná církev. Na adresu moskevského patriarchátu v textu zazní výtka z etnofyletismu (nacionalismu promítnutého do oblasti církevní správy). Tento termín představuje v pravoslavné eklesiologii citlivé téma. V roce 1872 byl na koncilu v Konstantinopoli etnofyletismus odmítnut jako hereze. Důležitý je kontext tohoto odmítnutí: Představitelé starobylých patriarchátů tehdy odmítli požadavek bulharských pravoslavných na ustavení vlastní, na Konstantinopoli autonomní církve. Bulhaři to zdůvodňovali svým národním svérázem, ale ve svém požadavku měli plnou podporu osmanských úřadů, kterým rozkol v pravoslaví vyhovoval. V roce 2018 se výtka z etnofyletismu ozvala znovu. Tentokrát ze strany Moskvy v reakci na to, že se Ukrajina – se souhlasem konstantinopolského patriarchy – církevně vyvázala z poddanství Moskvě. Patriarcha Kirill to v souladu s kremelským obviňováním Uktajiny z nacionalismu označil za etnofyletismus. Prohlášení pravoslavných teologů nyní vrací smeč a herezi nepřípustného spojení nacionalismu a křesťanství odhaluje na ruské straně.
Prohlášení po úvodním odstavci sleduje strukturu klasických křesťanských vyznání. Po pozitivní formulaci následuje anatéma, odmítnutí bludného učení. Tímto formátem, ale také dějinnou situací, v níž prohlášení vzniká, představuje unikátní obdobu Barmenských tezí, dokumentu německé Vyznávající církve, která v roce 1934 odmítla sbližování Německých křesťanů s nacismem. Pravoslavné prohlášení odmítá – z pozic teologie – spojování ruskosti a evangelia, ale také násilí, jehož jsme v posledních dnech svědky. Jestliže Barmenské teze a šířeji působení Vyznávající církve, zejména aktivní odpor vůči nacismu mnoha jejích členů, v poválečné době v Německu zachránily věrohodnost protestantismu, lze v něco podobného doufat také v případě pravoslavného prohlášení. Jeden rozdíl je ovšem nepřehlédnutelný: mezi signatáři dokumentu nalezneme špičky pravoslavné teologie ze západní Evropy, USA, Blízkého východu i Balkánu. Těch ruských je tam ale minimum.
Autor je docentem na katedře Starého zákona, ETF UK Praha.
