Kázání o možnosti proměny

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com

Válka na Ukrajině výrazně ovlivňuje celý náš život. Tedy i prožívání postní doby. Bolest, utrpení, která jsme si v tomto čase často stavěli před oči jako jakousi duchovní terapii, jsou dnes více než reálná. Sdílení utrpení s ukrajinským lidem bere nám radost ze života, zneklidňuje nás, naplňuje nás mnohými pochybnostmi o světě, o nás samých, dokonce o Bohu, či spíše o tom, jak jej my vnímáme. Jestliže nám často v postní době připomínání Ježíšova utrpení připadalo násilné, umělé zdržování se zábavy a požiků jako jakýsi bezduchý trénink, letos bolest Boha nad stavem světa sdílíme intenzívně. Nelze prostě pokračovat v naší práci, studiu, náboženském životě, jako by se nic nestalo, nedělo. Pokud to děláme, a děláme to nějak všichni, stejně víme, že se pokoušíme jen sami sebe utišit, oklamat. Musíme jít ale dál, nesmíme se utopit v smutku, naši pomoc, ať už jakoukoli (ne všichni mohou a musí být v první řadě), potřebují lidé kolem nás, Ukrajinci, ale i naši blízcí, znejistělé děti, mladí lidé, unavení staří lidé. Ať už současná situace bude trvat jakkoli dlouho a vyvine se jakkoli – a všichni si přejeme, aby se vyvinula správně, spravedlivě, aby Ukrajina zvítězila v oprávněné obraně, aby agresor byl jasně potrestán - jisté je, že náš život se nějak podstatně mění, prochází proměnou. Text o Proměnění Páně, který se čte tradičně na druhou postní neděli, nám může pomoci i naši současnu situaci uchopit.

Utrpení stojí v samém jeho středu. Mluví se tam o smrti, kterou má Ježíš podstoupit v Jeruzalémě. Tedy proměnění, oslavení Ježíše na hoře, zjevení Jeho slávy a krásy předznačuje to zásadní proměnění smrti v život, kříže ve strom života. Kříž je součástí příběhu záchrany člověka. Nestojí osamoceně jako definitivní konec, nepohlcuje život, ale shromažďuje ho doslova v Ježíšově srdci, aby ho proměnil. 

Ježíš vzal s sebou své nejbližší učedníky pomodlit se. Neříká se zde jasně, zda se měli modlit s ním nebo být přítomni jeho modlitbě. Myslím, že platí spíše ta druhá možnost. Ježíšova modlitba je totiž jedinečná, je to prostě absolutní přítomnost Syna před Otcem, absolutní spojení. Spojení, které drží stvoření u Boha a v jeho srdci. V Ježíši jako v člověku, plném člověku, milujícím celý svět a každého tvora zvlášť, a v Ježíši, který je zároveň pravým Božím Synem, dochází k nejintenzívnějšímu spojení Boha a člověka. Je to takové spojení, které nikdy nepřestane, dokonce ani v té podivné smrti Boha na kříži ne! Prožití, realizace tohoto spojení je vrcholnou modlitbou Ježíšovou. Toto spojení, vyjevené v modlitbě přítomnosti, ne slov, je zárukou toho, že svět se nevymkne z Boží lásky. A darem, možností, úlohou modlitby i v těchto těžkých dobách je nikoli jakési zrychlené řešení problémů, způsobených hříchem války, ale právě zkušenost Boží přítomnosti, z níž můžeme a máme brát útěchu, posilu a inspiraci k samostanému, zodpovědnému, statečnému rozhodování a jednání. 

Modlitba proměnila Ježíšovu tvář, dokonce zjasnila i barvu jeho oděvu. Vždyť i my známe situace, kdy nám nějaké slovo, text, zážitek, setkání doslova rozjasní tvář. Zažili jsme, jak třeba umírající najednou zkrásní, ztiší se, když jim dojdou všechny síly, jako by na konci nezůstala ta hrozná bolest, trápení, ale vzešel obraz uložený na dně člověka, obraz Boží. Jako by posledním slovem byl pokoj. Oč tragičtější je, když člověk pošlape v samé podstatě tento obraz Boží v sobě a jasným, zjevným, těžkým hříchem rozlomí pečeť Božího Ducha v sobě, hřeší proti Duchu svatému, Duchu života. A – aniž bychom měli právo o komkoli tento soud vynášet jednoznačně – musíme teď zblízka zvažovat, že jsou lidé, diktátoři, agresoři, kteří se té hrozné možnosti, že posledním slovem jejich života bude zlo, že místo původního Božího obrazu je už v nich jen tma, tragicky blíží. Modleme se teď především za sílu pro oběti, za naději pro zoufalé, za statečnost pro ty, kdo brání svobodu, ale nezapomeňme bez falešného patosu a kýče a bez velké křeče pronést slova modlitby i za Putina, za ty, kdo zjevně slouží zlu. To nemá nic společného s relativizací agresora a oběti. 

Spálená země, zlem znetvořená tvář člověka, temné lži, cynicky obelhávající svět, jsou výronem tmy, zlého ducha, zla, hříchu. Přesto nemají sílu pohltit světlo. Svět patří Bohu, každý člověk mu patří, zejména ti nejmenší – skrze všechnu tu bídu září Kristova tvář jako na hoře Proměnění. Nesmíme se nechat uhranout tmou, dokonce ji šířit, ale musíme – i sebezáchovně – hledat světlo, nechat se rozsvítit. Zlo a jeho posluhovači si nezaslouží tolik pozornosti. Je tu Boží slovo, mocnější než lež, čtěme ta útěšná slova o Boží lásce, o potěšení lidí obtížených starostmi, o Bohu, který nás chrání, o dobrém Pastýři, který nás nese. Všímejme si pozitivních skutků lásky, kterou tolik lidí prokazuje. Uvěřme tomu, že i navzdory naší únavě a depresi může Bůh dát někomu i skrze náš úsměv, slovo, telefonát útěchu. Tvář světa je už dost dlouho temná, válka je jen vrcholem mnoha krizí, ale žít je dobré, stát na straně dobra je správné a dobré, byť zdánlivě ztrácíme. Poslední možností světa není smrt, ale život. Světlo, a ne tma. Ozářený Ježíš, pravý Bůh, pravý člověk, zjevuje, jaká krása je ukryta v samém srdci stvoření obráceného k Bohu.

Ježíšovu proměnění jsou přítomny dvě největší osobnosti Starého zákona, Mojžíš, zákonodárce, který vyvedl Židy z otroctví, Boží přítel, a Eliáš, největší z proroků, jehož druhý příchod měl být znamením mesiášského času. To zvláštní setkání ukazuje, kam směřovaly jejich touhy, činy, slova, kam vedli svěřený lid. Cílem není nějaká země, nějaký stav světa, ale Bůh sám, přítomný v Ježíši. Naplněním dějin je člověk přebývající v Bohu, otevřený Bohu. I kdybychom prochodili celý svět, dokázali profesně nejvíce, co můžeme, prožili nevím jaké zkušenosti duchovní, spočinout můžeme jen v druhém člověku, a všichni pak v Bohu, v poznání Ježíše Krista jako živého a milujícího. Se zničením jakéhokoli lidského života ničí se doslova domov pro všechny ty, kdo toho člověka milovali. A znovu žít spolu, jinak, můžeme jen v paměti Boží, v Božím srdci, na věčnosti. Modlitba za zesnulé a se zesnulými není jen útěchou, je i možností, jak může vztah pokračovat. Mojžíš a Eliáš rozlišují tedy naplnění svého očekávání v Ježíši, a ne nějak obecně, ale konkrétně v jeho kříži, v jeho smrti. Ti, kteří zažili tak silné skutky Boží, až spektakulární zázraky, mluví o tom největším: pokorné smrti Božího Syna, která bude mocnější než mohutné vyvedení z Egypta, dosažení zaslíbené země, než Eliášova zázračná vítězství nad pohanskými modlami. Pokorné vítězství lásky, tiché, neokázalé, věrné. 

Ježíšovi učedníci, svědci toho podivuhodného setkání a proměny, prostě usnou. Bdělost znamená být přítomen, otevřen, vnímat. To, co se děje, přesahuje ale možnosti učedníků. To není spánek z lenosti, nudy.  Na to, co se dějě, prostě učedníci nemají receptory. Budou to moci přijmout teprve skrze zcela konkrétní víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání, která dá člověku úplně jiný rozměr, způsob chápání světa. Ta víra bude muset uzrát. A navíc: není možné jaksi žít v ostrém světle těch základních pravd o Bohu a člověku stále. Tak jako není možné žít jakýkoli normální lidský vztah v neustálém absolutním vzepětí lásky, v jejích vrcholných momentech. Tak asi budeme existovat až na věčnosti. Tady na zemi je třeba čas od času prověřit, zda víme, kam jdeme a s kým, očistit svá srdce modlitbou, svátostmi, ale pak musíme „normálně“ jít a žít všední život, vědomi si jen někde vespod, že vlastně není všední a sváteční život, ale že i to nejvšednější je plné smyslu. Pozor: všední život neznamená život banální, rozmělněný, povrchní. I v situaci, kterou svět teď prochází, nemůžeme neustále jitřit své svědomí, konat mimořádné náboženské skutky, které někdy spíše zdůrazní nějak hystericky naši bezradnost. Nelze napínat své svědomí dennodenně na skřipec pochybností, nelze dělat jen velké činy. Spánek Petrův a jeho druhů není k odsouzení, je spíše Boží laskavostí. Jen si nesmíme sami ordinovat spánek otupění svědomí, spánek iluzorní, zjednodušovat si situaci tím, že se jí budeme jen a jen vyhýbat, zlehčovat ji, dokonce že se necháme otupět narkózou bizarních zpráv, odvádějících pozornost od pravdy o agresi, (Nejbizarnější a nejsmutnější se mi jeví snaha ruského patriarchy Kirilla, odvést pozornost od nacionalistých choutek ruského režimu, jimž tamější pravoslavná církev ve svých vrcholných představitelích zdárně sekunduje, tvrzením, že za válku může morální degenerace Západu, konkrétně gay pride pochody.) Takovýto spánek svědomí, prozíravosti, rozvahy  je trestuhodný, není úlevným, ale oblbujícím.

Zmatenost učedníků dokazuje i pokračování děje. Probuzeni nevědí moc, jak naložit s tím, co vidí. Výzva postavit Mojžíšovi, Eliášovi a Ježíšovi stany při vší exegetické složitosti mimo jiné znamená snahu nějak to uzavřít, chápat celou situaci jako vrchol toho, co jim Ježíš měl zjevit, udělat předčasný konec. Předčasný jednak proto, že zatím nedostatečně rozlišili svrchovanou jedinečnost Ježíšovu: On není jedním ze tří velkých, on je Boží Syn a jeho velikost se poměřuje jen jím samým, jeho láskou na kříži a jeho zmrtvýchvstáním; jednak proto, že i oni ještě musí jít dál, že tu nejde o naplnění jejich duchovních potřeb, že mají podstatnější úkol – svědectví o cestě, které nemohou být ušetřeni.

Dělat konec příliš brzy je vždy nejen chybou, ale i velkou škodou. Buď chceme zakonzervovat určitý stav svého života, který se nám zdá dobrý, dokonalý, a tím život zahubíme, protože každá událost tady na zemi musí mít svůj vývoj, vývojem přece musí projít i každá láska (běda té, která hystericky fňuká, že už není tak zamilovaná, pohlcující jako na počátku!), každý vztah, včetně třeba rodičovského, každá společenská událost. Nebo pokládáme zoufale za definitivní konec momentální zlo, kterého jsme svědky. Tím hřešíme proti naději, která přece nespočívá na iluzorních lidských projektech, ale na Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Každý skutek pomoci, každá modlitba za trpící přece nemůže být jen stvrzením hrůzy a bezvýchodnosti, ale musí být vždy z podstaty vyjádřením důvěry ve smysl, v možnost proměny k lepšímu.

Místo spánku zahalí pak apoštoly Boží oblak, tedy jev, který ve Starém zákoně vyjadřuje Boží tajemství, nedostupnost, absolutní svrchovanost, přítomnost a zároveň zahalenost. Není to oblak, který by je chtěl uvést v chaos, naopak. Odstraní to, co viděli a chápat nemohli – a místo viděného, jež nelze jejich dosavadní zkušeností zpracovat, dá jim Bůh slovo. Slovo, ve kterém se naplní soustředění celé scény na Ježíše. Ten je tu teď už sám, ne jako jeden ze tří, ale jako jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Je znovu prohlášen za milovaného Božího Syna a spousta předpisů, nařízení, zákonů je shrnuta do Boží výzvy: Toho poslouchejte! Boží slovo je světlo, a tma je nemůže pohltit. Poslouchat Ježíše znamená neodvozovat své činy od zla, hněvu, msty, ale od dobra, lásky, Boha.

V současné situaci je mnohé kolem nás zahaleno oblakem, není to vždy oblak tajemné Boží přítomnosti, jsou zde mračna dezinformací, předsudků, hříchu, ale jako křesťané máme povinnost ze všech sil vnímat skutečnost tak, aby skrze ni mohla vystoupit Boží vůle. 

Svět před námi leží jako výzva, oslovení, nabídka. Můžeme na ni reagovat v duchu zla, svůdce, můžeme svět a lidi manipulovat, využít, ničit, můžeme vše, co se děje, vnímat jako prostor pro prosazení nás samých, anebo můžeme svět otevírat skrze Boží slovo, především skrze vtělené Boží slovo, Ježíšův příběh. Uděláme-li to, budeme-li poslouchat Otcova milovaného Syna, mnohé bude jasnější. Ježíš ukřižovaný, tušený starozákonními proroky v naší perikopě, nasvítí jasně lidský hřích. Ve jménu Ježíše Krista, pokorného, mírného, věrného a strašlivě pevného v lásce nelze vykládat agresi jako ochranu, nelze pyšně a rouhačsky mluvit o výjimečném poslání nějakého národa, jeho světodějné úloze, nelze tuto úlohu přivlastňovat jedné, spoluprací s Kremlem těžce korumpované církvi. Šíření pravdy nelze ve jménu Ježíše milosrdného, tichého, pokorného srdcem doprovázet ani nejmenším násilím. Poslouchat Ježíše Krista znamená v neustále sebereflexi, pokání, pokorném vyznávání vin srovnat svá slova a skutky podle něj. Hlavně skutky: apoštolové po sestupu z hory mlčeli o tom, co viděli. 

Prožíváme těžký čas, čas proměny. Proměnou bude muset projít snad všechno, co jsme dosud žili. Pokáním musíme očistit svá slova a skutky od jakékoli stopy zvůle a moci. Budeme muset vystavit zkoušce své pořadí hodnot, způsoby, jakými jednáme s druhými lidmi. Každá takto těžká doba vyjevuje smýšlení srdcí, zviditelňuje na plodech to, co jsme dříve zaseli jako semeno. Sklízíme v bouři plody zasetého větru a marnosti. Dlouho se plíživě přehlíželo porušování lidských práv ve světě pod záminkou ekonomické prosperity, politika appeasementu vůči Rusku, jak ji známe z některých západoevropských zemí i od mnoha čelných představitelů u nás, nemohla nepřinést ovoce v stoupající aroganci ruského impéria. V duchovním životě platí zásada, že s ďáblem se nevyjednává, nemá to smysl, protože jakmile mu podáme ruku, vykolíkovává on sám pole jednání. V politice se asi jednat musí, ale s tím, kdo vědomě hřeší a porušuje myslitelné hranice práva a spravedlnosti, nelze jednat jako s rovným. 

S pokáním musíme proměně Boží milostí nabídnout znovu a znovu i tvrdost svých srdcí, která se opakovaně v minulosti projevila vůči migrantům. Při veškerém obdivu a hluboké úctě ke všem státům a lidem, kteří dnes tak nezištně pomáhají Ukrajincům, musím říci, že slyším-li volání středoevropských vlád po pomoci a solidaritě ostatních zemí, stydím se, protože přesně to jsme v minulosti nedělali. I naše současné nadšení bude muset projít zkouškou trpělivosti, zlý duch a naše sobectví to vše mohou brzy pokazit, už teď se ozývají hlasy, zatím trochu skrytěji, že nelze přece pomáhat cizincům, ale jen jednomu konkrétně postiženému národu, že příspěvky na uprchlíky jsou příliš vysoké apod. 

Ježíšovu proměnění musíme nabídnout všechna svá velká slova, včetně tohoto kázání, zejm. vznešená slova o tom, jak stojíme na straně Ukrajiny a víme, že bojuje za naše hodnoty, aniž by ta slova na konci přislíbila jasnou přímou pomoc městům, kde jsou lidé obleženi, nebo aspoň symbolické přijetí Ukrajiny jako kandidátské země EU. Proměnou a pokáním musí projít vlastně vše, čím jsme se zabývali, a musíme se ptát, jaké ovoce to přineslo nebo by mohlo přinést. Jako křesťané nesmíme přestat věřit v možnost obrácení člověka, soucit. Nesmíme, jak už bylo mnohokrát řečeno, kolektivně odsuzovat Rusy, domnívám se ale i jako člověk, který se ruskou kulturou a literaturou i jazykem intenzívně a rád zabýval, že máme právo od nich i od pravoslavné církve v Rusku očekávat pokání, podobný proces, jakým muselo po válce projít Německo. Nevím, zda v blízké budoucnosti takový proces však vůbec může aspoň jen začít. 

Omlouvám se, že mluvím tak konkrétně a možná nad rámec kázání. Reaguji opravdu na dotazy, tápání, nejistotu, námitky, s nimiž za mnou tolik lidí v posledních dnech přichází nejen ke svátosti smíření. 

V Ježíši Kristu se neodvolatelně spojil Bůh s člověkem. Na hoře Tábor, kam tradice Proměnění umisťuje, se ukázalo jako nejzazší možnost člověka dobro a světlo, jehož zdrojem je Bůh v Ježíši Kristu. On umožnil definitivně proměnu smrti v život a je trvalou možností proměny světa a člověka. Jemu žijeme, jemu umíráme, jemu se připodobňujeme v životě i smrti, což platilo vždy, ale zatímco před válkou to mohlo být chápáno odtažitě a obrazně, vnímáme to teď jako velmi živou pravdu. A jako naději, přesahující i naše slabé síly a křehkost života. Amen.