Seznamka
Josef Zeman
Autor: archiv autora
Vaše působení v oblasti manželského poradenství sledují se zájmem už více než 25 let. A vždycky mi přišlo pro Vás typické velmi dobré odborné zázemí. Žádné zbožné řečnění, ale solidní psychologické poznatky. Z toho, co píšete ve své nedávno vydané knížce Manželská láska v době rovnoprávnosti, se zdá, že Vám papež František svou exhortací Amoris Laetitia (AL) docela „kápl do noty“.
To máte pravdu. Exhortace Amoris Laetitia (2016) přišla na začátku třetího roku pontifikátu papeže Františka s velkou myšlenkou obnovy učení církve o manželství. A většinou se přitom myslí na dvě kapitoly: Na kapitolu čtvrtou Láska v manželství, která byla přijata se všeobecným nadšením, dosáhla největšího množství odkazů a dočkala se u nás velmi rychle i samostatného vydání. Podobnou pozornost vzbudila i kapitola osmá, Doprovázet, rozlišovat a integrovat lidskou slabost, která vzbudila též velký zájem především u veřejnosti odborné a laicky angažované – zejména kvůli jedné papežově poznámce pod čarou, která se týkala známé situace lidí rozvedených a znovu sezdaných. Myslím ale, že její jádro z hlediska faktického života v manželství však zůstalo poněkud stranou zájmu katolické veřejnosti a příslušných medií.
Co tedy jako dlouholetý psychoterapeut a manželský poradce, který většinu svého profesního života hlavně pracoval s věřícími manželskými páry, za to jádro pokládáte?
Nejdůležitější papežova slova, která z mého pohledu přinesla trvalé obohacení učení církve o manželství, jsou nejčastěji – a docela nenápadně – rozptýlena v kapitole šesté s názvem Některé pastorační perspektivy. A papež je avizoval hned v její třetí větě, když říká: "Nechci předložit nějakou novou pastoraci rodiny, ale omezím se jen na přehled některých hlavních pastoračních výzev". Dovolím si tedy některé tyto papežem nově formulované výzvy připomenout a uvést do současného kontextu. Souzní totiž zajímavě s odborným psychologickým pohledem těch, kteří se této práci na profesionální úrovni věnují.
Tím máte na mysli hlavně co?
Zásadní změnu přístup k manželům. Papež František to vyjádřil takhle: Církev chce přicházet k rodinám s pokornou vnímavostí a jejím přáním je doprovázet všechny rodiny i každou jednotlivě, aby objevovaly tu nejlepší cestu, a tak překonávaly nesnáze, které na své pouti potkávají. Hlavní sloveso věty tedy nezní vést ani učit, dokonce ne ani pomáhat, ale doprovázet, a aby ony samy objevovaly, tedy nikoli jen přijímaly předkládané. Papež doslova říká: "Aby rodiny mohly být aktivními subjekty pastorace rodin, je třeba, aby evangelizační a katechetické úsilí bylo zaměřeno dovnitř rodiny, aby jí dávalo v tomto ohledu orientaci." S podobným postojem začíná dnes práci s manželským problémem i párový terapeut, pracující v rámci některého současného směru v psychoterapii. Jde mu více o to, aktivovat vnitřní úzdravné síly klientů, než nabízet osvědčená řešení.
To je skutečně zásadní proměna přístupu ze strany církve.
Ano. Papež dle mého porozumění chce s důrazem vyzvednout něco velmi podobného, k čemu došla současná rodinná a párová terapie. František to vyjadřuje následovně: Evangelium o rodině je odpověď na nejhlubší očekávání lidské osoby; na její důstojnost, na její uskutečnění ve vzájemnosti, společenství a plodnosti. Je třeba nejen předkládat normy, ale také nabízet hodnoty, a tím odpovídat na touhu po hodnotách, kterou dnes lidé pociťují také ve velmi sekularizovaných zemích. (AL články 200 a 201).
Uvedená papežova slova znamenají zřetelný posun v základním pastoračním postoji církve vůči rodinám. Z čeho přitom vychází?
Základ vidím v důvěře, že se lze opřít o nejhlubší očekávání lidské osoby a její touhu po hodnotách. A to proto, že můžeme předpokládat, že hodnoty, o které ve většině manželství v zásadě jde, alespoň potencionálně korespondují s hodnotami křesťanskými. Proto má být evangelizační a katechetické úsilí zaměřeno dovnitř rodiny, což nelze psychologicky chápat jinak než jako zacílenost na podporu kvality jejích vztahů a její růst a prohlubování. Jsme vyzýváni, abychom důvěřovali, že z této vnitřní potřeby pozitivních hodnot, i když třeba prakticky málo artikulovaných, pak mohou vyplývat závažné důsledky. V prvé řadě dobrá životní rozhodnutí, společné hledání jednotlivých prospěšných kroků a vytváření životního stylu manželství a následně i rodiny, který ve svých výsledcích přináší dobro i pro celou společnost. A to vše zase zpětně tuto potřebu hodnot posiluje a rozvíjí. Jde tedy méně o to, hodnoty vysvětlovat, ale více aktivovat jejich existenciální potřebu skrytou v člověku. Je to zvláště účinné v těch životních okamžicích, kdy například slibuji někomu druhému velmi významnou věc, a chci se tedy vůči němu projevit jako charakterní a vysoké hodnoty respektující člověk. Což je jistě i okamžik vysloveného manželského slibu.
To zní dnes docela jako samozřejmost. Možná bude užitečné to srovnat s dosavadní převládající pastorací rodin.
Klasická pastorace rodin postupovala převážně opačným směrem. Zdůrazňovala pozitivní cíle manželství a rodiny a věnovala méně pozornosti tomu, jakými dílčími kroky k nim směřovat. Předpokládalo se, že živá víra a z ní vyplývající obecně dobré chování, často doplňované o prohlubování znalostí a osobních spirituálních zkušeností, spolu s pravidelnou společnou modlitební praxí automaticky vede k psychologickému osobnostnímu zrání, a tím i ke zlepšování manželských vztahů.
Bylo to ale opravdu tak?
Dlouholetá reálná praxe tento předpoklad v jistém slova smyslu nepotvrdila. Manželství se sice většinou nerozpadala, ale velmi mnohá se zvláštním způsobem vyprazdňovala. Drželo je pohromadě spíš něco jiného než kvalita jejich vztahu, manželská láska.
A právě na tuto realitu papež František reaguje?
Ano. Proto se papež v některých částech Amoris Laetitia pokouší přecházet od obecnějších, ale zásadních (například výše uvedených) proklamací, k větším konkrétnostem. Předkládá jakousi mozaiku různých možných dobrých kroků k posilování vzájemné lásky mezi manželi a dostává se postupně k dalšímu velmi důležitému výroku. Musíme uznat jako velkou hodnotu, že manželství je dnes chápáno jako záležitost lásky a že manželství mohou uzavřít jen ti, kdo se milují a zvolili si jeden druhého dobrovolně. (čl.217). Běžný čtenář papežova textu nad touto větou nezpozorní. Vyjadřuje totiž jednoduše a prostě pro většinu dnešní společnosti svým způsobem, jak trochu zní i ve vaší otázce, samozřejmou skutečnost. V učení církve o manželství a rodině však jde skutečně o velmi důležitý krok, respektive o posun důrazu a jasnější formulaci.
Ilustrace z obálky k anglickému vydání exhortace Amoris Laetitia
Autor: books.google.com
Můžete to dokumentovat na přístupu pokoncilních papežů?
Pavel VI. v návaznosti na uzavřený II. Vatikánský koncil vydává r. 1968 Encykliku Humanae Vitae, v níž vyzvedává vysokou hodnotu manželské lásky jako od Boha pocházející a člověka obohacující dobro. Stanovuje však podmínky, za jakých je dovoleno v oblasti předávání života manželskou lásku projevovat. Cílem manželství je potomstvo, manželská láska jako nástroj k jeho dosažení účinně napomáhá. Jan Pavel II. v adhortaci Familiaris consortio (1981) pečlivěji zdůvodňuje stejný starší magisteriální výrok církve (Casti connubii 1930). Přináší však nově vyšší důraz na lásku jako na Boží povolání a naplnění života člověka, ať už se realizuje v manželství nebo celibátním způsobem. Nově však tento papež vyjadřuje zásadní důležitost ženského prvku v manželské lásce (apoštolský list Mulieris dignitatem 1988), který vnáší do manželské lásky více důrazu na její bytostnou a obohacující vzájemnost muže a ženy. Tedy obohacení této vzájemnosti o a autentický a muže obohacující ženský prvek. Můžeme říci, že vztah manželské lásky vidí Jan Pavel II. již zřetelněji jako základní, nikoli jen instrumentální hodnotu. Zřetelněji ji tedy do jisté míry osvobozuje z podřízení jí určené a vlastně dílčí účelovosti: plození dětí.
A co do toho teď konkrétně přináší Františkův přístup?
Daleko výraznější smysl pro to, co může manželství opravdu proměnit v úspěšné společné dílo těch dvou manželů. Například obrat manželská láska „uschopňuje člověka k oběti“ je sice zcela pravdivý, ale nevyjadřuje podstatnou charakteristiku manželské lásky. A troufám si říci, že se ji nesnaží vyjádřit ani dlouhá řada nejrůznějších dobře myšlených doporučení. Protože podstatou manželské lásky musí být brzo po spouštěcím emočním okouzlení hlavně u mladých manželů, pokud možno na obou stranách, probuzená vědomá snaha vytvořit, doslova vybudovat naše celkové osobnostní zaměření na růst a zrání našeho láskyplného vztahu. A současně trvalé úsilí učit se, jak být pro druhého, pro jeho prožívání života, přínosně příjemným člověkem. Teprve z prvních úspěchů tohoto základního postoje vzniká posléze i pro mě, jako ve vztahu zrající osobu, přínosně příjemná účast na vytváření a zvědavém objevování našich společně sdílených a chováním a prožíváním také vyjadřovaných hodnot.
To zní pěkně, ale to sotva bude stačit.
Samozřejmě. Tím by se měl, po malých krocích, ale společně vytrvale, naplňovat náš pocit smysluplného života a proklubávat se na svět ona radost z naší lásky. Řečené platí samozřejmě v celém rozsahu pro oba stejnou měrou zároveň. Protože hlavně tak můžeme prožívat narůstající pocit vzájemné důvěry a pokud možno i pocit vděčnosti druhému, že se nám spolu cosi velkého daří.
Z tohoto základu pak další dílčí dobra lásky mezi manželi docela úspěšně vyrůstají. Obrátit toto pořadí, tedy napřed vzájemně si odsouhlasit společné cíle, a teprve z jejich postupného plnění nechat vyrůstat i vzájemnou konkrétní manželskou lásku, je psychologicky riskantní.
A právě nezvládnutí toho rizika souvisí s rozpadem některých manželství věřících lidí?
Šlo by uvádět stovky konkrétních příkladů většinou pozdějších manželských havárií, která sice žila oboustranně pro ušlechtilé cíle, dosáhla jejich určitého naplnění, ale šťastné společné zrání a stáří nějak nenastávalo, spíše naopak. To by byla však jiná a velmi dlouhá písnička.
Vnáší papežova exhortace do toho také něco nového a prakticky použitelného?
Já to vidím v doporučení, které je nenápadně uvozeno třetí větou článku 217: Protože nejasnosti jsou časté, je nezbytné novomanžele doprovázet v prvních letech jejich manželského života, aby se oživovalo a prohlubovalo jejich vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a milovat se až do konce.
A co František konkrétního o tom doprovázení říká?
Tato papežova představa doprovázení je pak přibližována a dokreslována v dalších mnoha článcích. Z nich cítíme dva podstatné papežovy postoje: mluví k celé církvi a má před očima obrovskou rozdílnost kultur. Proto není v ničem zcela konkrétní. Znamená to, že přímo on sám v tomto textu zaujímá více postoj důvěry ke čtenáři a určitou snahu podobnými úvahami čtenáře spíše inspirovat, než zaujímat postoj pečlivého vysvětlování a formulování jednoznačně platné pravdy. Text není jen nabídkou církvi, jak prožívat radost z lásky, a zvláště z lásky manželské. Jeho jazyk dává nahlédnout, jak on sám zralou lásku žije. Dává nám jakoby určitou duchovní a plastickou materii, spíše neurčitého tvaru, kterou však musíme každý vlastníma rukama a svou duší dotvářet, aby vyjadřovala stále zřetelněji radost ze života v lásce. Postupně, ale stále více.
Jak se tohle pojetí teď konkrétně promítá do lásky manželské?
Pro manželskou lásku je takováto představa existenční a životně důležitá, protože manželská láska musí v každém manželství od počátku vždy znova originálně vznikat. Její forma nemůže být manželi prostě zvenku převzata či v dobré víře přijata, protože by prostě nebyla jejich. Nevzešla by z jejich originálních osobností a nemohla by tedy vyrůstat paralelně s jejich osobnostním, psychologickým a duchovním zráním. A protože jde vždy o psychologické a duchovní zrání dvou různých osobností, existuje nebezpečí, že vývoj jejich osobností se bude vzdalovat jejich společnému dílu, jejich originální manželské lásce. A ta bude zaostávat a chřadnout, i když soužití bude dále docela fungovat. Zvláště v době potřebné transformace manželské lásky. Po určité transformaci jejich rodičovské lásky, tedy s přibývajícím věkem dětí, totiž vzniká mezi manželi bohužel často určitý nebezpečný prázdný prostor, který již nenápadně přestává plnit funkci společně vzniklého a emočně dostatečně vydatného tmelu.
Tmelu, který drží manželství jemně a krásně pohromadě i v době, kdy už společné tělesné, intelektuální a zážitkové prožívání přináší stále méně potěšení. A kvalita vztahu, obdiv a důvěra k druhému musí být postupně znova nově vytvářená, protože ve výsledu bude tím jediným, co přináší nadále radost ze života. Radost z toho, že jsme spolu a umíme si tu radost navzájem působit a vyjadřovat. To prostě nemůžou zprostředkovat pouhé rituály praktického soužití.
To je celkem jasné. Ale vítězství nad tímhle nebezpečím jistě není zadarmo.
Předcházející odstavec nepopisuje jen vizi, kterou občas můžeme v našem okolí zahlédnout a trochu třeba i závidět. Je to stav dosažitelný pod podmínkou, že je výsledkem celoživotního společného úsilí. Někdy lze s tímto úsilím začít třeba až po dvaceti letech manželství. O trochu později však již pravděpodobnost úspěchu hodně klesá. K pozdní změně nejsou síly vyprázdněný vztah naplňovat a učit se něco nového, když stará potěšení už žádnou společnou radost nepřinášejí. Vlastně již po ní už ani netoužíme.
Na začátku 70. let minulého století se k nám jako samizdat dostala knížka „O lásce a manželství“ od belgického kněze a psychologa Louise Évelyho. A on tam jako první princip manželství uvádí, že ti dva musejí zůstat živí. I pro sebe. Jak to vidíte – z hlediska toho, o čem jsme zatím hovořili – Vy?
Já vidím jako takový základní klíč touhu, tedy motivaci k tomu, co Évely říká. Touha je totiž pojem s hlubším obsahem, než se zdá, protože jsou samozřejmě touhy velmi různé. A co se týče manželského života, jsou samozřejmě nejrůznější a mnohé se daří v dobře fungujícím manželství i naplnit. O naplnění jedné touhy se však často prostě moc nestaráme. Víme totiž většinou oba dobře, že manželství je nerozlučitelné, tak čeho se obávat. Nesmíme jeden druhého opustit, je to naše povinnost, kterou jsme před Bohem slíbili. Ale tady je právě háček! Toužíme skutečně po tom, abychom dělali stále vše pro to, aby se naše touha po krásné lásce, tedy nejen povinnost, ale i touha po stále trvajícím štěstí, naplňovala? Víme přece, že naplnit vytoužený cíl, zvláště podobně dlouhodobý, dá hodně práce a úsilí. Teprve potom může přijít vytoužený úspěch. Aby se trvalost našeho manželství naplnila, nestačí to chápat a žít prostě jenom jako povinnost. Musí se to stát skutečně naší společnou a velkou touhou, která nás stále inspiruje k nějakým novým krokům a nabídkám.
Ano, to je přesná obdoba toho, co tam psal Évely!
Souhlasím, ale dodávám. V mladším věku se tyto vzájemné příspěvky snadněji daří, s narůstajícím věkem to zase stále lépe umíme. Pokud jsme se nikdy nepřestali o pokrok v tomto umění oba snažit. A jako dnes skoro ve všem má také toto k dispozici nějaké formy zvenku přicházející pomoci v učení. V učení se lásce. Ty dobré více povzbuzují v tom, abychom byli dobrými autory úspěšných nápadů, nabídek a pokusů. Méně dobré spíše jen vytrvale opakují, co je správné. A proto se musíme vrátit k již odcitované papežově větě. Protože nejasnosti jsou časté, je nezbytné novomanžele doprovázet v prvních letech jejich manželského života, aby se oživovalo a prohlubovalo jejich vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a milovat se až do konce. Papež prostě chce, aby se církev více angažovala v zacílenosti na krásnou manželskou lásku.
Praktickým a zatím dost jedinečným vyústěním toho je služba „Párové doprovázení mladých manželů“?
Ano. Pochopili jsme ještě s dalšími, že v našich podmínkách by bylo dobré tuto papežovu myšlenku realizovat. Bylo to v konkrétním okamžiku, kdy arcibiskup Graubner pronesl, po návratu ze synody o rodině v roce 2014, důležitou větu: umíme jako církev připravovat snoubence na manželství, ale neumíme doprovázet mladé manžele. Následovalo schválení příslušného projektu biskupem brněnským a arcibiskupem olomouckým, výcvik vhodných, postupně v počtu několika desítek, zkušenějších manželských párů, a od roku 2017 též první kroky v Párovém doprovázení mladých manželských párů po jejich svátostném sňatku. Služba se rozvíjela velmi pomalu a situaci zásadně zkomplikovala pandemie v letech 2020 a 2021, kdy služba, tedy domluvené setkávání páru doprovázeného s párem doprovázejících, nemohla pokračovat. K pozitivním zkušenostem však došlo a snad se podaří v nabídkách služby Párové doprovázení pokračovat. Za nejdůležitější zkušenost považujeme hlavně jednu: Ujistili jsme se, že církev disponuje velmi cenným duchovním kapitálem: existencí nezanedbatelného množství velmi dobrých manželství a rodin, které jsou schopné a ochotné, po získání určité kompetence a praktických dovedností, mladé páry (ale v budoucnu i potřebné starší) oslovit a skutečně specifickým způsobem doprovázet. Doprovázet s výsledkem, kterým bylo opakovaně vysoké ocenění této služby „oddoprovázenými“ páry. Bylo jich však zatím velmi málo. Dosavadní výsledky a zkušenosti jsme publikovali knižně v Karmelitánském nakladatelství. Doprovázení mladí manželé několik měsíců po svatbě vlastními silami objevili, jak vlastně zralá manželská láska vypadá a v čem vlastně spočívá. Ozvalo se jednou přímo a vícekrát nepřímo, potěšující vyjádření: „zatoužili jsme mít tak pěkné manželství jako oni a jsou to i nadále naši starší přátelé“.
PhDr. Josef Zeman CSc. byl dlouholetý ředitel Národního centra pro rodinu při České biskupské konferenci. V posledních letech se zaměřuje na rozvoj Párového doprovázení, o čemž mu vyšly dvě publikace „Doprovázení mladých manželů ke zralému vztahu“ a „Manželská láska v době rovnoprávnosti“.
