Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Eduardo Garcia-Nieto
Nový dokument o Římské kurii dává prostor laikům, brání zneužití moci, podporuje kulturu služby, otvírá tabuizovaná témata.
Jedním z hlavních úkolů, které stály před papežem Františkem od počátku jeho pontifikátu, byla reforma římské kurie. Pracoval na ní spolu se skupinou kardinálů, kteří zastupovali všechny světadíly. Letos 19. března vydal apoštolskou konstituci Praedicate evangelium, která je dovršením jejich devítileté práce. Stanovuje novou strukturu vatikánských úřadů a nová pravidla pro jejich fungování i obsazování. A taky pro ně nastavuje novou kulturu myšlení a jednání. Jde o závazný legislativní akt, který nabude účinnosti na slavnost Seslání Ducha svatého 5. června 2022.
Hned ve druhém článku konstituce se píše, že Ježíšovi „učedníci a učednice jsou povoláni k tomu, aby byli světlem světa.“ Nebo v článku 10, že „reforma kurie musí zajistit zapojení laiček a laiků, a to i v pozicích odpovědnosti a řízení“. Na to, že jde o církevní dokument, vidíme až nečekaně genderově korektní formulace. Nejde však jen o formulace, jde o to, že nejvyšší vatikánské úřady, jakási církevní ministerstva, už opravdu nemusí řídit jen biskupové a kardinálové, ale dokonce i laici, a to muži i ženy. Svůj úřad totiž vykonávají nikoli z moci svěcení, ale na základě pověření papežem. Rozhodující při jejich výběru má být odborná kompetence, pastorační zkušenost a různost světových regionů a kultur – aby byla v kurii zastoupena církev ve své univerzalitě. Tak se konečně začíná uskutečňovat to, co stanovil koncil, že totiž na základě křtu existuje mezi všemi věřícími „skutečná rovnost v důstojnosti i v jednání“ (Lumen gentium, čl. 32). A zároveň se tím církev oficiálně vzdala svého názoru, který zastávali ještě předchozí papežové, že totiž „záležitosti vyžadující výkon řídící moci musí být vyhrazeny těm, kteří byli obdařeni svěcením“ (Pastor bonus, 1988).
Konstituce stanovuje pro vedoucí vatikánských úřadů také pětileté funkční období, s případnou možností prodloužení. Pak se mají tito lidé vrátit do běžné pastorace v diecézi nebo v komunitě, která je do služeb Vatikánu vyslala. Jezuita P. Ghirlanda, který se na přípravě podílel, k tomu říká, že „lidé, kteří zůstávají příliš dlouho ve vedoucích funkcích, mohou vytvořit centra moci. A to v církvi nikdy není vhodné. Změna přináší nové nápady, nové dovednosti, otevřenost.”
Poslední velká reforma kurie byla provedena v roce 1988 apoštolskou konstituci papeže Jana Pavla II. Pastor bonus. Pokud si ji otevřete vedle současné konstituce Praedicate evangelium, hned si povšimnete zásadních změn. Jde zejména o posun ve struktuře a zaměření jednotlivých úřadů. Tradičně mezi nimi zaujímala nejdůležitější místo Kongregace pro nauku víry. Následovaly kongregace pro svátosti, pro biskupy, kněze a řeholníky, pro kanonizační procesy a pro evangelizaci národů. Kromě toho posledního byly tedy všechny hlavní úřady zaměřeny dovnitř, do církve, na její vlastní fungování. Až ve druhé kategorii, v papežských radách, se objevovala témata jako laici, rodina, jednota křesťanů, spravedlnost a mír. Papež František kdysi řekl: „Tato zahleděnost kurie dovnitř do Vatikánu znamená, že pak zanedbává svět, který nás obklopuje. Nesdílím tuto vizi a udělám vše pro to, abych to změnil“. K této změně nyní dochází. Nová konstituce ruší dvě kategorie úřadů, všechny jsou teď na stejné úrovni a nesou označení dikasteria. Přitom první v pořadí je Dikasterium pro evangelizaci, až na druhém místě je nauka víry a hned za ní úplně nové Dikasterium pro službu lásky, tedy charitu. To je zásadní obrat: církev dává najevo, že jejím posláním je hlásat evangelium a pomáhat potřebným. Všechny její vnitřní struktury pak mají sloužit těmto cílům.
Dalším zásadním posunem je zdůraznění pastoračního přístupu: zatímco dosavadní Dikasterium pro laiky a rodinu mělo za úkol pouze ukazovat na krásu ideálu rodiny a pomáhat lidem k jeho naplnění, nově má zadání mnohem realističtější: „zkoumat rozmanitost antropologických, sociokulturních a ekonomických podmínek soužití v páru a v rodině; s podporou odborníků studovat hlavní příčiny krizí v manželství a rodinách a taky navrhovat modely pastoračního doprovázení pro rozvedené a civilně znovu sezdané nebo pro ty, kdo v některých kulturách žijí v situacích polygamie.“ Nebo k tématu ženy v církvi: „Dikasterium se snaží prohloubit reflexi vztahu muž-žena v jejich specifičnosti, reciprocitě, komplementaritě a stejné důstojnosti. Nabízí svůj příspěvek k reflexi identity a poslání žen a mužů v církvi a ve společnosti tím, že podporuje jejich účast, posiluje to, co je pro ženy a muže specifické, a také rozvíjí modely pro vedoucí role žen v církvi.“
Jedním z hlavních úkolů Dikasteria pro biskupy je navrhování nových kandidátů na biskupské stolce. V článku 105 se přitom výslovně uvádí, že „do tohoto procesu mají být vhodným způsobem zapojeni také členové Božího lidu příslušných diecézí. Dikasterium má taky po dohodě s biskupskými konferencemi určit kritéria pro výběr kandidátů, která musí zohledňovat různé kulturní potřeby a musí být pravidelně vyhodnocována.“ Tím se zavádí do praxe dnes často opakovaný požadavek, aby proces jmenování biskupů byl více transparentní a byla při něm zohledněna vůle Božího lidu.
Reforma římské kurie je dalším krokem k praktické synodalitě církve. Konstituce říká hned na začátku, že „v církvi je poslání tak úzce spjato se společenstvím, že lze říci, že účelem poslání je právě nabídnout každému život ve společenství. Tento život ve společenství dává církvi tvář synodality; každý se v ní má něčemu naučit: věřící lid, biskupský sbor, římský biskup: jeden naslouchá druhému a všichni naslouchají Duchu svatému, Duchu pravdy.“ Dalším konkrétním projevem synodality je decentralizace: opakovaně se zdůrazňuje, že kurie není nadřízeným orgánem biskupů, ale službou, servisem – na jedné straně pro papeže, aby měl podklad pro svá rozhodnutí, a na druhé straně pro biskupy, aby byli propojeni s církví univerzální a zároveň mohli samostatně rozhodovat o věcech, které se týkají jejich místní církve. Doslova se zde píše: „Tato reforma navrhuje v duchu zdravé decentralizace ponechat v kompetenci místních biskupů otázky, které dobře znají a které nezasahují do jednoty nauky, kázně a společenství církve.“
Domnívám se, že zveřejnění konstituce Praedicate evangelium je zatím nejdůležitějším momentem Františkova pontifikátu, jeho přelomovým bodem. Dlouho jsme totiž žili v nejistotě, zda se Františkovy reformní návrhy mohou v církvi realizovat i v případě, že by se nesetkaly s pochopením budoucího papeže. Nová konstituce je však ukotvuje ve struktuře vrcholného církevního úřadu, a tak posiluje naši naději, že cesta zpět už nebude možná.
autor je salesiánský kněz, učitel na VOŠ Jabok a vězeňský kaplan
