Údolím stínů k odvaze důvěřovat

Církev je Boží lid kráčející dějinami. Středobodem dějin je pro nás „událost Kristus“ - osoba, učení a život Ježíše Nazaretského, zejména velikonoční příběh, který si liturgicky zpřítomňujeme v těchto dnech.

Tento příběh můžeme vložit do dvojího kontextu. 

Jedním je minulost vyvoleného národa, druhým naše přítomnost. 

Vyvrcholení Ježíšova života nastalo ve dnech svátku pascha, který připomíná vyjití Izraelců z egyptského otroctví na strastiplnou cestu do zaslíbené země svobody. Tato souvislost ukazuje smysl Ježíšovy oběti: je to exodus, vyjití. Ježíš nás vyvádí svým bolestným zápasem se strachem a smrtí, svým sebe-vydáním, do otevřeného prostoru nového života, nového způsobu existence.

Účinným znamením (signum efficiens) tohoto životního obratu, nového zrození k novému životu je křest; proto církev nejraději křtí o Velikonocích a dává nám každoročně o veliké noci při obnově našich křestních závazků příležitost hlouběji a s větším porozuměním a svobodou uvědomit si, prožít a potvrdit tuto naši účast na Kristově vzkříšení.

Obnova křtu je příležitost uvědomit si to, co vyznal svatý Pavel: nežiju už jen já sám, žije ve mně Kristus. Ano, ve všech nás pokřtěných skrze křest – a v těch, kdo se na křest připravují už skrze jejich touhu - žije Kristus. Je naším úkolem dát mu prostor, takříkajíc pustit ho ke slovu a k dílu, což předpokládá ztišit se a zvládnout naše malé ego, naše povrchní já.

Velikonoční triduum, tři svaté dny, do nichž právě vstupujeme, je příležitostí zajet z povrchu na hlubinu.

Zelený čtvrtek nám ukazuje dva způsoby naší přítomnosti v Kristu a Kristovy přítomnosti v nás. Je to eucharistie a modlitba. 

Kráčíme-li v tyto dny s Ježíšem, zavede nás nejprve do večeřadla a pak také do tmy zahrady getsemanské.

Ježíš ukazuje smysl své smrti: jako snědený chléb a vypité víno mizí z dosahu našich smyslů, avšak není zmarněno, nýbrž sytí, dává sílu, udržuje život, tak i Ježíšovo sebedarování ve smrti je posilou na naší cestě. 

Kristus v eucharistii je "panis viatorum", pokrmem poutníků.

Vyčerpaný prorok Eliáš na poušti už necítil žádnou sílu a motivaci pro další cestu, avšak dostal od Boha posilu v podobě chleba a pokynu: Jdi dál v síle tohoto pokrmu.

Ano, tak se mohou v této době cítit – a cítí se -  mnozí z nás: Už dost, Hospodine! Mnohé z nás zraňuje a vyčerpává to, co se děje s naším světem, který po pandemii zákeřné choroby nyní zakouší pandemii násilí, krutosti a lži, zločinné války. 

Avšak u Kristova stolu můžeme slyšet stejná slova, která Hospodin řekl Eliášovi, propadajícímu pokušení k zoufalství: Vstaň a jez! Máš ještě dalekou cestu před sebou!

Eucharistie není magický lék ani opiát, avšak pokud přistupujeme ke Kristovu stolu s lačným a otevřeným srdcem, můžeme se stát součástí onoho tajemství „transsubstanciace“, léčivé proměny: i naše já, naše srdce, může být proměněno a stát se účinným znamením Kristovy lásky: i my se můžeme stát chlebem pro druhé.

Tomáš Halík, český katolický kněz, teolog, religionista a sociolog náboženství
Autor: Wikipedia.org / Petr Vodička / Creative Commons

Tuto proměnu vyjadřuje modlitba svatého Františka: „Pane, dej, abych netoužil po utěšování, nýbrž těšil, netoužil po porozumění, nýbrž rozuměl, netoužil po lásce, nýbrž miloval.“

Jistě: přirozeně toužíme po lásce, po porozumění a útěše. Možná si myslíme, že nejdříve to vše musíme dostat, abychom z toho mohli eventuelně pak dávat druhým.

Ale svatý František dobře rozuměl jednomu z velkých paradoxů: „kdo se daruje, ten přijímá, kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán, kdo odpouští, tomu je odpuštěno, kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.“

Není tomu ani tak, že dostáváme tyto dary dodatečně jako odměnu za to, že jsme dávali.

Tím, že dáváme, dostáváme. Lásku přijímáme tím, že ji prokazujeme.

Ano, i když jsme plni nepokoje, smutku a pochybností, můžeme prosit se svatým Františkem: Učiň ze mne nástroj svého pokoje!

Málokdo z nás je v této době „držitelem“ jistot a pokoje, aby z nich mohl velkoryse rozdávat.

Rozdělím se s vámi o zkušenost těchto dní: když jsem šel trávit hodiny zpovídáním a duchovními rozhovory, věděl jsem, že přijdou mnozí lidé, vnitřně zasažení touto válkou ve svém srdci a často i ve své víře – a opravdu jsem se Hospodina ptal, zda jim mohu nějak pomoci, když jsem na tom stejně jako oni.

Mám snad předstírat jistotu, kterou nemám? Mám jim dávat ty moudré teologické odpovědi, když mne samého, byť s nimi rozumově souhlasím, nezbavují všech bolestných otázek? Budou mi rozumět a bude jim to stačit, když jim řeknu, že naše víra nenabízí odpovědi na všechno, nýbrž spíše učí žít i s otevřenými otázkami a paradoxy života?

A pak jsem pocítil při těch rozhovorech, že když na chvíli zapomenu na své bolesti, rány, smutek a neklid v této době a snažím se plně soustředit na to, co prožívá člověk, který se na mne obrátil, nějakým způsobem mu snad mohu být alespoň tím Šimonem z Kyrény, který chvíli pomáhá nést kříž. Nemyslím, že bych přišel na nějaké geniální rady a řešení. Ale zapomněl jsem na sebe a zpětně pocítil, že Kristus byl ve mně a on působil.

Tak snad tohle může být - ne-li rada -  tedy alespoň sdílená zkušenost.

Půjdeme dnes ke Kristovu stolu, abychom dostali posilu na cestu.

Bude-li naše srdce dobrou půdou, zbavenou trní a bodláčí, může eucharistie působit jako zrno, které ve svůj čas vydá klas.

Pak s ním půjdeme do zahrady Getsemanské.

Vzal si tam nejprve ty tři, kteří viděli jeho slávu v jasu hory Tábor.

Tady není žádné jásavé světlo. Tady apoštolové netouží se zabydlet, udělat si tři stánky. Vždyť zakrátko uslyšíme nejsmutnější větu celého Nového Zákona: tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.

Ani pro Ježíše samotného to není lehká hodina: prožívá modlitbu jako zápas.

Všichni, kdo si představují modlitbu naivně a rouhavě jako způsob, jak přimět Boha, aby plnil naši vůli a rychle a bezchybně vyřizoval naše požadavky (vždyť je přece psáno: Proste a dostanete), by měli hluboce promeditovat tuto scénu v Getsemane, tuto školu víry a modlitby.

Říká nám, že Bůh jako automat, do kterého si nasypeme mince svých modliteb a pak už čekáme, kdy objednávku vyplní, opravdu neexistuje, je jen dětinskou projekcí našich přání.

Jestliže vidíme smysl modlitby v tomto obchodním mechanismu a budeme se rozhodovat, zda Bohu dopřejeme víru, jestliže se osvědčí v plnění našich přání, pak vězme, že v takového boha opravdu věřit nepotřebujeme: Bůh jako automat k našim službám neexistuje.

Modlitba není prostředek k manipulaci s Bohem, aby plnil naši vůli, nýbrž způsobem, jak načerpat světlo a sílu k tomu, abychom porozuměli Boží vůli a jednali ve shodě s ní.

Ano, je přirozené a dobré předkládat Bohu svá přání, tužby, starosti i obavy – a pak je uvidět jeho očima a v jeho světle a s plnou důvěrou je odevzdat i sebe odevzdat jeho vůli. V modlitbě se realizuje smysl víry jakožto sebepřekročení, sebe-transcendence.

Bůh není mocný tatík za scénou, který hýbe dějinami a lidmi jako loutkář loutkami. Nezbavuje nás naší svobody a odpovědnosti, ani naší konečnosti a omezenosti. Nicméně v modlitbě nás otevírá a zmocňuje k porozumění Jeho vůli a k spolupráci s ní. Vlévá léčivou sílu naděje do našich ran a slabostí.

Getsemane, to je zápas modlitby, přechod (pascha, exodus) od prosby „Odejmi ode mne kalich utrpení“ k větě „Ne má, ale Tvá vůle se staň.“

Náš svět není bůh, není dokonalý, křesťanská víra nám na rozdíl od pohádek neslibuje, že v něm nebudou strasti, že v tomto světě budou všichni dobří odměněni a zlí potrestáni. Náš svět je směsí dobra a zla, radosti a bolesti, ctnosti a viny – a my stojíme před svobodnou volbou mezi vírou a nevírou, nadějí a beznadějí.

Je dost světla pro víru a dost tmy pro beznaděj, říkal už Pascal.

Velikonoční příběh nepatří mezi náboženské pohádky a iluze, ani jeho závěr, Ježíšovo tajemné vítězství nad smrtí, není jednoduchý happyend.

V dramatu Velikonoc, stejně jako v dramatech našich životů a dějin, jsou i úzkosti Getsemane a bolesti kříže. Jsou údolí stínů, která nemůžeme obejít, jimiž je třeba projít.

I kdybych měl projít údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého, neboť Ty se mnou jsi, čteme v Knize žalmů.