Seznamka
Michael Martínek
Autor: facebookový profil Michaela Martínka
Otázka po náboženství v rámci loňského sčítání lidu byla dobrovolná, přesto na ni odpovědělo přes 7 milionů lidí, o 1,5 milionu víc než před deseti lety. To by mohlo vypovídat o tom, že víra, nebo nevíra není lidem lhostejná, že jí přičítají význam, mají potřebu ji deklarovat. I když u nás většina lidí v Boha nevěří, s náboženstvím se stále setkávají: někdy je odpuzuje - jako třeba islámský terorismus, jindy naopak přitahuje, třeba různé esoterické směry nebo východní spirituality. A v kritických nebo hraničních situacích, jako je těžká nemoc, setkání se smrtí, uvěznění, ale taky třeba porod dítěte, skoro každý prožívá pocity, které se dotýkají náboženské oblasti.
S tím souvisí i druhý poznatek ze sčítání: poprvé od roku 1991 se zvýšil počet těch, kdo se hlásí k víře. Ovšem hned musíme dodat, že 40 % z nich se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti. I když se tedy počet věřících zvýšil o 250 tisíc, počet katolíků se snížil o 350 tisíc; je nás teď jen 740 tisíc, přibližně 7 % obyvatel (při sčítání v r. 2021 řada lidí sice neuvedla přesný název církve, ale přihlásila se ke katolické víře - pozn.red.). Podobný pokles zaznamenaly i další tradiční církve. Potvrzuje to známý jev, že lidé sice jsou otevření duchovním a náboženským věcem, ale nemají důvěru k náboženským institucím. Spíš si vytvářejí svůj vlastní mix náboženských představ a názorů.
Často se to vysvětluje tím, že život v církvi klade na lidi náročné morální požadavky, proto se raději obracejí k ezoterii, která po nich nic nevyžaduje. Ale můžeme to vidět i z jiného úhlu: lidé hledají spiritualitu, tedy duchovní zakotvení, které by dávalo smysl jejich životu; a církve jim místo toho nabízejí rituály, předpisy, zákazy, nesrozumitelná dogmata… Sociologové mluví o obratu od náboženství ke spiritualitě a Tomáš Halík píše, že „budoucnost církví záleží do značné míry na tom, zda, kdy a do jaké míry pochopí důležitost tohoto obratu a jak dokážou na toto znamení doby odpovídat“.
Františkán Richard Rohr říká, že spiritualitu člověk prožívá v nejniternějším jádru svého bytí. Spiritualita je přítomná u naprosté většiny lidí, tedy nejen u těch, kteří si ji uvědomují. Náboženství je potom už nějak vytvořený, ucelený systém názorů a představ o spirituálních věcech, spojený s nějakou církevní institucí.
Uvedu příklad z věznice: Jednomu vězni se dostala do ruky kniha o andělech. Je to směs biblických odkazů, soukromých zjevení a ezoterických praktik. Ale ten člověk, který byl narkoman a násilník, se díky té knížce během tří měsíců úplně proměnil: září z něj pokoj, radost, láska, vznáší se v oblacích. Modlí se k andělům, čerpá z nich energii. Lituje svých chyb a je odhodlaný už se k nim nevracet. A teď se můžeme ptát: stal se křesťanem? To určitě ne, protože o Ježíši Kristu neví nic. Hlásí se k jinému náboženství? Taky ne! Vydal se na duchovní cestu? Určitě ano! Objevil jádro svého bytí, svoji duchovní dimenzi, a začal ji rozvíjet. Je přesně tím člověkem, který se hlásí k víře, ale nehlásí se k žádné církvi ani náboženskému systému. Mám mu teď říct: zahoďte to, to je ďábelské mámení, a vydejte svůj život Pánu Ježíši? Ne, to bych ho na té jeho duchovní cestě zablokoval. Tak ho podporuju a modlím se za to, aby to své probuzení postupně postavil na pevný základ.
Myslím, že lidí, kteří se takto vydají na duchovní cestu, je kolem nás hodně – setkávám se s nimi ve věznici, vidím je mezi studenty na Jaboku, objevuji je pod různými komentáři na FB, možná jsou i mezi čtenáři Universa. Často je jednou z prvních zastávek na jejich cestě nějaká křesťanská církev. Ale co v ní najdou?
Tomáš Halík říká, že prožíváme odpoledne křesťanství. Vychází přitom z Jungova srovnání průběhu lidského života s průběhem dne: ve středním věku – tedy kolem poledne – prožívá člověk krizi, kdy přehodnocuje svůj předchozí život, svou profesní kariéru, manželské a rodinné vztahy, a taky svou víru a duchovní život. „Životní odpoledne“, píše Halík, „je kairos, čas příhodný pro rozvoj duchovního života, příležitost k dovršení celoživotního procesu zrání. Tato životní etapa může přinést cenné plody: nadhled, moudrost, pokoj a toleranci, schopnost zvládat emoce a překonat egocentričnost.“
Podobně můžeme vidět dějiny křesťanství: mají za sebou dlouhé mládí – tedy dopoledne, potom polední krizi, která začala někdy v době reformace a vrcholí možná právě teď. Mohlo by tedy začínat odpoledne, kdy by křesťanství mělo dozrát k hlubší duchovnosti a překonat svou sebestřednost. Vlastně mu ani nic jiného nezbývá, právě proto, že ztratilo nejen svou formální moc, ale do jisté míry i svou morální autoritu – kvůli skandálům se zneužíváním. Jsme prostě ve společnosti malou, sedmiprocentní menšinou. A to, o co bychom se teď měli snažit, není znovuzískání moci, ani rozšíření počtu stoupenců, ale prostá a pokorná služba chudým naší doby – a lidé jsou chudí nejen materiálně, ale taky kulturně, morálně nebo duchovně.
Aby nám dnešní chudí rozuměli, měli bychom jako církev udělat dva kroky. Napřed oslabit důraz na institucionální rozměr. Třeba právě synodalitou, tedy vytvořením takových rozhodovacích mechanismů, které budou transparentní a pro dnešního člověka pochopitelné. Nebo zrušením spousty takzvaných „náboženských povinností“, jako je účast na nedělní mši, pravidelná zpověď, povinné posty – to všechno přece člověk buď dodržovat chce, nebo nechce, a nemůže k tomu být nucen zákonem. Nebo přestaňme tolik zdůrazňovat sexuální morálku nebo nenuťme mladé lidi, aby měli církevní svatbu v kostele, když ji chtějí mít venku na palouku.
A druhý krok? Důraz na spiritualitu. Můžeme využít staré kláštery k nabídce prostoru ticha nebo k setkáním s meditací, jak už to dávno dělá církev na Západě. Můžeme zvát lidi na pěší poutní putování, jehož popularitu dokazují statisíce poutníků do Santiaga. Můžeme otevřít kostely ve městech pro tiché zastavení v hektických dnech. Můžeme naslouchat lidem v nemocnicích, hospicích a věznicích, kteří hledají smysl této životní situace. A můžeme být vnímaví k duchovnímu hledání svých bližních: nemusíme je hned zvát do katechumenátu, můžeme je prostě jen v pokoře doprovázet a hledat spolu s nimi. Tak vám přeju radostné a tvůrčí odpoledne křesťanství!
Autor je katolický kněz, salesian. Komentáře Michaela Martinka můžete sledovat na jeho stejnojmenném YouTube kanálu. Vydáno ve spolupráci s revue Universum.
